Dánská značka Gryphon se nebojí být „jiná“. Nebojí se své elektronice vtisknout temné, hřmotné tvary, nebojí se říct, že jejím cílem není analytická dokonalost, ale rekonstrukce té nejzákladnější esence živé hudby. Ostatně, co byste čekali od zakladatele a duše firmy, Flemminga E. Rasmussena, který je nejen schopným inženýrem, ale vystudoval primárně malbu a grafiku Aarhus Art Academy. Takže jeho smýšlení je spíše poetické a jeho cílem je hudba a její emoce – už jen to by mělo v každém našem čtenáři začít významně rezonovat.
Rasmussen se také nebojí kromě originální tváře svým produktům předat i jasně rozpoznatelný zvukový charakter. No a do třetice všeho dobrého se nebojí velkých věcí – velkých zesilovačů, velkého zvuku, ale ani velkých cenovek. Všechny tři zmíněné vlastnosti pak splňuje nejvyšší dvoukanálový koncový stupeň s ďábelským jménem Mephisto a neméně ďábelským vzezřením. Obrovský zesilovač má ještě úchylnější variantu v podobě monobloků, ale už stereo provedení je imponující. Imponující tím, že za něj zaplatíte téměř milion a čtvrt, imponující 108 kg koncentrované hmoty, ale i tvary, které evokují, podobně jako integrovaný zesilovač Diablo, „rysy“ Darth Vadera (což i sám Rasmussen rád přiznává). Temné, čisté a nebývale muskulaturní linie působí jednoduše už tím, že se táhnou 71 cm do hloubky, 52 cm do šířky a 34 cm na výšku.
Mephisto stojí na čtyřech nohách, které evokují ty od velkých mahagonových stolů. Na relativně úzkém vodorovném proužku v dolní třetině čelního panelu najdete velmi decentní dotyková tlačítka, kterými se ovládají základní funkce, nebo které případně indikují provozní stav přístroje. To je asi jediné, co lze na zesilovači nazvat subtilním – zbytek tvoří v podstatě obrovské kusy kovu, ponejvíce pak chladící žebra; chladící profily tvoří nejen většinu hmotnosti, ale tak dobrou čtvrtinu šířky přístroje. Není asi nutno říkat, že zpracování je při této cenovce perfektní a je tu znát Rasmussenův vizuální cit – Mephisto vypadá vskutku ďábelsky dobře a nezastírá snahu o maximální drama.
Jak už bylo řečeno, na bocích a vrchní stěně zesilovače vlastně není ani moc co obdivovat – jde téměř o jednolitou vrstvu chladičů a průduchů. Mephisto evokuje takovou malou elektrárnu. Zadní stěna zesilovače je pak v kontextu prvního dojmu až nezvykle čistá, elegantní, vlastně až krotká. Však ale co je vlastně potřeba pro koncový zesilovač? Vybavení je puristicky minimalistické – najdete tu dvě mohutná madla, usnadňující manipulaci s gargantuovskou hmotou této hromady elektroniky, hlavně nicméně konektory přísně rozdělené po kanálech – to bezpečně odkazuje na dual mono konstrukci. Ta je zcela precizní, jak můžete odvodit z dvojice napájecích zásuvek, dvojice pojistek a dvojice masivních kolébkových spínačů. Vlastně jediný „společný“ konektor je zemnící kolík. Pro každý kanál je tu jediný pár nesmírně masivních reproduktorových terminálů a jediný XLR konektor značky Neutrik. Doplňují je 12V zásuvky pro automatizované zapnutí. Toť vše.
Při pohledu pod kapotu Gryphon Mephisto zaplesá srdce milovníka techniky. Elektronické komponenty jsou tu nahuštěny u sebe s minimálními signálovými cestami, opět v dokonale symetrickém rozložení. Komponenty jsou uloženy na oboustranných deskách s obvody, Gryphon se chlubí „army grade“ kvalitou výroby a výběru součástek. V obvodech nenajdete žádnou zpětnou vazbu ani výstupní relé, zato v každém kanálu najdete baterii filtračních kondenzátorů o kapacitě 250 000 uF, stejně jako má každý kanál svůj vlastní masivní toroidní transformátor Holmgren pro zesilovací obvody. Vlastní trafo mají pak i digitální části.
O dostatek výkonu a ideální chod se stará 20 výkonových bipolárních tranzistorů v každém kanálu. Zesilovač pak pracuje v čisté třídě A po celou dobu (což vysvětluje skutečně gigantické chladiče), ručně si pak můžete zvolit klidový proud ve třech stupních, případně to můžete nechat přímo na zesilovači. To ovlivňuje pouze výstupní výkon – do zátěže 8 Ohm disponuje na třídu A neskutečným výkonem 175 Watt, do poloviční zátěže 350 Watt a do 2 Ohm dokonce 700 Wattů. Při plném výkonu si zesilovač řekne o nezanedbatelných 2 650 Wattů.
Zmiňovaný gigantický výkon zesilovač dodává při zkreslení ne větším než 1%, pokud klesneme na 50 Wattů v čisté třídě A, které jsou pro domácí poslech po drtivou většinu času dostatečné, klesne i maximální zkreslení na 0,06% a méně. U koncového stupně je velmi důležitý i zisk, hlasitý přednes zajišťuje hodnota 31 dB. Ačkoliv Gryphon nedefinuje rychlost přeběhu, na nadprůměrnou rychlost odkazuje ale pracovní frekvenční rozsah 0 – 400 000 Hz (s poklesem -3 dB). Odstup signálu a šumu, vážený křivkou A, činí 83 dB, dynamický rozsah je pak krásných 111 dB.
Mephisto jsme poslouchali v ostravské centrále dovozce, kde mu společnost dělala kompletní sestava Gryphon – striktně dual-mono předzesilovač Pandora, CD přehrávač Mikado Signature, reprokabely a signálové kabely Gryphon VIP Reference, alternované ještě referenční sérií Nordost Odin. Za reprosoustavy byly zvoleny Vivid Audio GIYA G2 (citelně větší bratříčci námi dříve testovaných Vivid Audio GIYA G3).
Od velkého zesilovače, pracujícího v čisté třídě A by jeden čekal silný, kultivovaný bas. A právě takového se rozhodně dočkáte i od gigantického Mephista. V Hobgoodově „First Song“ („When the heart dances“ | 2008 | Naim Jazz | naimcd112) hraje na kontrabas nedávno zesnulý Charlie Haden a vy přímo cítíte jeho nástroj – Mephisto umí nejspodnější polohy tohoto nástroje zreprodukovat s neuvěřitelným citem, nástroje má sice tendenci trochu zvětšovat, ale to nevadí. Objem zvuku je neskutečný a sotva najdete prostor, který by tenhle koncový stupeň nedokázal „uhrát“. Zjistíte také, že Gryphon – tak jako u všech svých přístrojů – preferuje namísto striktního, suchého a věcného studiového podání jiskru, maximální muzikálnost a klidně a bez skrupulí přeci jen přidává do zvuku vřelost a příjemnou, kultivovanou měkkost. Díky velkému zvuku máte pocit nekonečného přívalu energie, struny nádherně broukají a dřevo vrní a rezonuje při každém doteku Hadneových prstů. Imponující je však hlavně lehkost, suverenita a naprostá konkrétnost, s jakou Gryphon Mephisto basovou linku protlačí skrz reprosoustavy. Přes veškerou měkkost a klid, který z hudby cítíte, nemá Mephisto nejmenší problém s kontrolou. Od první noty je jasné, že patří do třídy, kde už o takových „drobnostech“ není třeba pochybovat, kde už řešíte jen to, zda se vám zrovna tohle podání líbí a osloví vás, nebo ne. Navíc jsme měli možnost vyzkoušet, že stačí vyměnit kabely Gryphon za Nordost a projev je rázem o poznání lehčí a méně objemný na basu, čímž se dostává do sfér naprosto vyrovnaného zvuku.
V minulém odstavci jsme zmínili skladbu „First Song“, kde zpívá Kurt Elling. Jeho hlas k nám promluvil i z jeho sólové desky „Nightmoves“ (2007 | Concord | 0888072302631), konkrétně z tracku „The Waking“. Opět se dostavuje pocit jakéhosi zvukového „zvětšovacího skla“, Ellingův hlas je zjevně produktem poněkud přerostlých hlasivek. Co ale za tím velkým vokálem cítíte, to je až nepochopitelná zásoba energie, kterou Gryphon disponuje a kterou může kdykoliv použít. Slyšeli jsme spoustu zesilovačů s dostatečným i více než dostatečným nadhledem, to co však cítíte z projevu Mephisto patří až na samý vrchol. Zesilovač (respektive celý systém Gryphon) má uchvacující tah na branku – je to ten typ zvuku, který prostě nemůžete ignorovat, protože je úplně všude. Kolem vás i ve vás a dominuje prostoru tak výrazně, že se od něj jednoduše nejde odtrhnout. Právě zde bylo docela markantní to, že Mephisto může do basových tónů vkládat až příliš energie – stačilo ale vyměnit reproduktorový kabel a vše bylo v pořádku. Soustředíte-li pozornost na vokál samotný, oceníte určitě hlavně echo nahrávacího prostoru, nenápadně, ale zcela jasně jsou tu slyšet odrazy i dozvuk, což pomáhá skvěle definovat vokál v prostoru a dodává mu punc opravdovosti. Detaily odhalí i subtilní, nepříliš často slyšitelné kratičké nádechy a výdechy mezi slovy a rozlišení je prostě skvělé. Je tak přesvědčivé, že mizí pocit reprodukovaného zvuku, máte-li dostatečně dobře nahranou skladbu.
Jakmile spustil Modern Jazz Quartet svou „Fugato“ z desky „Lonely Woman“ (1998 | Atlantic | 8122-75361-2), bylo jasné, že tonální bohatost není omezena na středy a basy. Výšek je také požehnaně, navíc se umí důrazně, ale přitom klidně prosadit. Vibrafon i činely jsou nádherně znělé, kov vibrafonu dokonce umí i pěkně cinknout. Mephisto nabízí skvěle propojený zvuk od nejvyšších oktáv až k těm nejnižším na nahrávce. Dobře a jasně je slyšet dlouhý dozvuk kovu, postupně se rozplývající mezi hlasitějšími tóny. Jak vibrafon, tak činely působí velmi plasticky, cítíte jejich hmotu. Ačkoliv Mephisto nabízí zvuk velký, bohatý a velmi živý, výšky jsou poměrně klidné. Přes všechnu hutnost a velikost zvuku umí Gryphon svižně reagovat na změny signálu a i když existuje i rychlejší elektronika, Mephisto na svou velikost a zvukový charakter předvádí excelentní kvalitu. Zesilovač na vás v každém okamžiku hrne obrovské množství informací, jsou však natolik dobře organizované, že není problém udržet si naprostý přehled o hudebním dění.
S rychlostí jde u Gryphon Mephisto ruku v ruce i věru high endová dynamika. Při libovolné hlasitosti a libovolné hudbě má tento koncový zesilovač v libovolném okamžiku neporazitelný nadhled a nevyčerpatelnou energii, která jen čeká na uvolnění. Dramatický úvod „O fortuna“ z Orfffovy „Carmina Burana“ v podání RSO Berlin pod taktovkou Chaillyho (1984 | Decca | 411 702-2) vás zaplaví, strhne jako tsunami a drama, které Mephisto umí vytvořit, nemá patrně široko daleko obdoby. Naléhavost řinoucí se hudby je veliká, zvuk je obrovský a dynamika pocitově naprosto bezbřehá. Vynikající je schopnost Mephisto hrát stejně od relativně nízkých hlasitostí (udržet otevřenost a takovýto pocit dynamiky na úrovni popůlnočního šepotu mu úplně vlastní není, byť u klidnějších skladeb i tam cítíte, že zvuk „dýchá“) až po tu úroveň, která se už ani nedala moc dlouho snést. Elektronika také zvládla i v nejvypjatějších okamžicích udržet konkrétnost, přehled a kultivovanost. Vynikající je pak jak dynamika skladby celkově, tak jednotlivých nástrojových sekcí – když zabouří, vzedme se jednoduše zvuková vlna, hluboká a plná energie a slova jako plochost či limitace jsou pro Gryphon cizí.
Neméně náročnou skladbou je Dvořákova krásná „Stabat Mater doloresa" („Stabat Mater“ | Deutsche Grammophon | 453 025-2), která nám ukázala, že ve velkém zvuku opravdu není nouze o rozlišení – množství detailů není šokující, je jich nicméně tolik, že když přesedláte „zpátky na zem“, tedy na téměř jakýkoliv jiný zesilovač z dostupnějších sfér, zarazí vás, jak málo vlastně slyšíte. Mephisto sice detaily neprezentuje a netlačí nijak suverénně, možná jsou ke slyšení ještě o něco málo detailnější přístroje, ale jde už jen a jen o nepatrné nuance a Gryphon už se nachází v kategorii, splňující i ta nejpřísnější měřítka věrnosti. Textury nástroje jsou perfektní, celý orchestr je vyložený před vámi, s trochou nadsázky „jako na dlani“, byť nazývat tak mohutný zvukový projev Mephisto není na místě. I v nejdynamičtějších pasážích skladby zůstává dominantou neotřesitelná jistota prezentace – díky tomu si můžete vychutnat jen a pouze hudbu; vnitřní děj, mnoho harmonicky pospojovaných a dokonale řízených hudebních linek, spojených a zároveň perfektně oddělených. Výsledkem všeho zmíněného je přesně to, co high end má přinášet – radost z poslechu a pocit života, proudícího z hudby. Byť je třeba přiznat, že v přednesu Gryphonu je cítit důraz spíše na muzikální přednes a vnitřní jiskru, kterou umí Mephisto zdůraznit, spíše než aby se držel absolutní přesnosti a věrnosti.
Dík preciznímu oddělení kanálů od zdroje až po reprosoustavy je rekonstrukce zvukové scény vynikající. „Blue in Green“ z Davisovy desky „Kind of Blue“ (1997 | Columbia | CK 64935) má nádherně definovanou scénu v pravolevém směru, ale vykouzlila i prostor hluboký. Scéna je nezávislá na reprosoustavách, nachází se mimo ně na všechny strany a každý z nástrojů má prvotřídně určené místo, nehledě na pocit perfektní spojitosti celého prostoru. Přednes Mephisto je skvělým vystižením pojmu „plasticita“. Gryphon skvěle reprodukuje i vzduch v nahrávce, máte pocit, že dění je skutečné, že se díváte oknem do nahrávacího studia, kde se „to“ děje.
Nejsilnější stránkou zvukové charakteristiky Gryphon Mephisto je jednoznačně muzikálnost, jednoduše schopnost vtisknout hudbě úžasnou pohodu a intenzitu. „Telegraph Road“ od Dire Straits („Love over Gold“ | 1996 | Vertigo | 800 088-2) je nádherně bohatá, živá a barevná. Nepochybujeme, že jsme slyšeli přesnější, kontrolovanější podání (namátkou třeba v podání soulution 530 nebo Audia Flight Strumento No 4), ale pravděpodobně nikdy to nebyl zvuk tak příjemně měkký a „analogový“ (či jak to lépe nazvat), tak přetékající životem a barvami (ale ne ve smyslu velkého zvukomalebného zkreslení). Trochu připomíná velké lampy, kterým kralují třeba referenční monobloky KR Audio. Pokud nejste z těch, kteří vyžadují striktní technickou přesnost zvuku (či možná až strohost), ale ocení high endovou věrnost, okořeněnou o velkou míru muzikálního krásna, pak jste tady správně. Intenzita zážitku připomíná stav, kdy si naplno užíváte koncert.
Gryphon Mephisto (respektive celá sestava) zvládá velmi dobře také časovou doménu signálu, byť zvuk není uspěchaný – z každého okamžiku sálá hlavně klid. Bowieho „John, I´m only dancing“ z výběru „The Platinum Collection“ (2005 | EMI | 0946 3 44076 2 5) prostě „pluje“ v zemitém tempu basy a bicích. Navzdory tomu, že nepůsobí jako by reagoval světelnou rychlostí (tento dojem bývá častý u světleji vyvážené elektroniky), umí ale za reprodukci vzít takříkajíc od podlahy a třeba u této skladby si díky tomu budete s radostí podupávat do rytmu. Vlastně jsme skoro zapomněli na poznámky i cokoliv dalšího, díky uchvacující radosti, kterou Mephisto plní jeden každý tón.
Pokud jste dočetli popis našeho nadšení až sem, je vám jasné, že Mephisto má občas tendenci v přednesu zdůraznit muzikálnost a vřelost, pohodu a „hezkost“. Saxofon ve skladbě „A Foggy Day“ (Charles Mingus | „Pithecantropus Erectus“ | Atlantic | 81227 3616-2) je zřetelně, výrazně kovový a nádherně znělý. Podobně, jako rozechvělé struny klavíru, který ho doplňuje. Brilance kovu je lehoučce zmírněna měkkostí přednesu, ale barvy tónů lze rozhodně označit za velmi blízké realitě. Mephisto nicméně (za nás velmi sympaticky) preferuje radostný poslech a muzikálnost. Tohle je ten typ zvuku, který na rozdíl od absolutního (až studiového) perfekcionismu můžete poslouchat hodiny, hodiny, hodiny a hodiny, aniž by se objevil jediný náznak únavy. Podle nás je Gryphon snad jediným, který zvládá takhle vyvážit ideál věrnosti a laskavou atraktivnost.
Mephisto zvládl také výtečně rozdělit a zpracovat zvukově dosti plochou „Psychopatic Eyes“ od L.A. Guns („Waking the Dead“ | 2002 | Spitfire | SPT-15192). Už jsme zmiňovali, že Mephisto umí vzbudit až „koncertní“ dojem tím, kolik života do reprodukce vkládá, toto album od L.A. Guns pak vyznívá jako nedobře nazvučená živá produkce. Mephisto umí zvuk pěkně protlačit a dát hudbě adekvátní metalový drajv a důraz, dramatický prim tu hraje hypertrofovaná basa, mohutná a hluboká. Ať se Gryphon snaží jak chce, prostě vám dá najevo, kde končí hloubka a dynamika nahrávky, i když jeho zvuková signatura je báječně tolerantní. Dokonce i metalově nabroušená kytara se snaží znít intenzivně, ale neagresivní podání asi „metalisty“ ne zcela zaujme.
Gryphon Mephisto je bezesporu unikátní kus elektroniky. Není na světě mnoho takhle velkých a už od pohledu působivých zesilovačů. Vlastně není zrovna moc ani takhle drahých zesilovačů, protože Mephisto je přímo ďábelsky drahý, o tom není sporu. Další věcí je fakt, že hraje po svém. Nádherně, barevně, velmi věrně, intenzivně, mohutně, s fascinující dynamikou a podmanivou organizací, špičkovým, byť ne na první poslech úplně samozřejmým rozlišením – jednoduše hraje skvostně. Nechybí mu úžasná čistota, jistota a detaily, nechybí mu rychlost a rozhodně, rozhodně mu neschází objem a důraz. Už jsme v kategorii, kdy není třeba pochybovat o kvalitě a věrnosti. Flemming E. Rasmussen se rozhodl svému nejlepšímu dvoukanálovému koncovému stupni vtisknout navíc ještě naprosto neobvyklou míru muzikálnosti a energie, díky které sice nejspíše neosloví tu menšinu absolutních puristů, kterým je proti srsti jakýkoliv úklon od originálního záznamu, byť by mělo jít o „dýchnutí“, zato svou plností a fantastickou radostí a schopností zesílit primárně emoce v hudbě obsažené osloví ty, kteří milují hudbu a zvuk je jim technickým prostředkem na proniknutí do její podstaty. Sám Rasmussen říká, že reprodukuje zvuk proto, aby zreprodukoval hlavně jiskru a podstatu hudby samotné – lépe to vystihnout nejde. Koncový zesilovač Gryphon Mephisto jednoduše hraje pekelně dobře hudbu.
Kč 1 155 000,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ je nádherně dramatický (vizuálně i zvukově)
+ bohatý, vřelý a uchvacující muzikální přednes
+ rozlišení, rychlost i otevřenost hodná milionové elektroniky
+ samozřejmost a síla, díky které rozehraje i ty „nejtupější“ reprosoustavy
+ nesálá ani zdaleka tolik tepla, kolik byste si představovali u tak velkého stroje (neliší se od jiných zesilovačů třídy A)
ZÁPORY
- zvuk není úplně striktně studiově věrný (důležitějším atributem je tu muzikálnost a radost z hudby, což rozhodně není zápor pro každého; subjektivně ani pro nás)
- budete muset zřejmě trochu pečlivěji skládat sestavu, aby zvuk neměl moc basu
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: RP Audio | www.rpaudio.cz
