V německé jihozápadní oblasti Černého lesa na dohled francouzských hranic už mnoho let vyrábí Dr. Christian Feickert gramofony, nějakou tu doprovodnou elektroniku a vůbec věci, které oceňují milovníci vinylů. Posledním přírůstkem do jeho portfolia je model Volare 25, oslavující čtvrtstoletí existence značky. Přestože sdílí jméno Volare, je poměrně výrazně přepracovaný. Jediná škoda je, že limitovaná edice stovky kousků má pro ČR alokované jen tři kousky.

Gramofon má typickou firemní estetiku. Středně vysoké šasi (46 cm šířky, 38 cm hloubky, 12,5 cm výšky – k tomu váha 17,5 kg bez talíře a ramene) se zakulacenými rohy, přední čtvrtinu shora překrývá kovový plát s logem a pěticí ovládacích tlačítek. Tři slouží k roztočení talíře požadovanou rychlostí (druhý stisk motor vypne), dvě k velmi, velmi jemné regulaci rychlosti otáčení. Jen je škoda, že tu není nějaký indikátor nastavovaných hodnot – ale gramofony Dr. Feickert Analogue jsou pro zkušené, kteří se nebojí využít různých nástrojů pro optimalizaci nastavení. Nastavené hodnoty se pak ukládají do paměti a při dalším spuštění talíře se tento roztočí „upravenou“ rychlostí dle Vašich potřeb.

Hliníkový talíř je roztáčený plochým řemínkem přes dvojici hřídelek – to je spolu s větší šířkou šasi nejviditelnější změna oproti základnímu modelu Volare. Napájení se do gramofonu vede (lehce neprakticky) zespodu, díky čemuž ovšem nevyčuhuje z půdorysu šasi. Celá jeho váha spočívá na trojici kovových nožiček s viskoelastickou tlumící špičkou.

Signál je veden ven přímo z ramene, usazeného v pravém horním rohu. A to je také důvod, proč má Volare 25 větší šířku – je tu totiž rovnou z výroby osazeno Dr. Feickertem zvolené 10“ rameno W10, jakkoliv příprava vystačí i na jakékoliv jiné o délce mezi 9 a 11 palci. To použité má podobu rovné hliníkové trubičky s pevně nasazeným headshellem. Lze ho celkem jednoduše seřizovat ve všech potřebných parametrech, byť detaily výrobce nikde nepopisuje.

Dr. Feickert vlastně příliš nemluví o tom, jak své gramofony staví. Faktem ale je, že motory i elektronika jsou vsazeny do šasi a ošetřeny proti vlivu nežádoucích vibrací, tělo je navíc velmi tuhé (viz váha výše) a dobře těmto jevům odolné.

Gramofon jsme poslouchali v showroomu dovozce, osazený přenoskou HANA MH. Ke srovnání jsme měli „základní“ Volare s ramenem Sorane TA-1 a touž přenoskou. Hrálo se přes T+A R 2500 R a Dr. Feickert Analogue Vero, propojeno bylo komplet kabely T+A. Z reprosoustav jsme zapojili primárně T+A Criterion S 230 a střídali s KEF Reference 1 Meta.

Kontrabas ve „Wild Man Blues“ (Michel Legrand / Miles Davis | „Legrand Jazz“ | 2022 | nahráno 1958 | WaxTime In Color | 950725) byl konkrétní, s pevnou definicí, dokonce se zdálo, že měkčí charakter přenosky je potlačen. Rozhodně tu bylo cítit více poloh a prokreslení hloubek znělo samozřejměji, než u základního provedení. Je velice podnětné sledovat, kolik změny dokáže způsobit šasi a rameno. Překvapilo nás, jak HANA zní konkrétně, přesně a čistě – diametrálně jinak, než na redakčním gramofonu. Pořád je tu špetka té typické vřelosti a kulatosti, ovšem žádný přebytečný objem, naopak decentní razance a pěkné „brnk“ napjatých strun.

Intenzivní mix znělé kytary a prezentního vokálu Sary K. v „I Can’t Stand THe Rain“ („In The Groove“ | 2011 | Stockfisch Records | SFR 357.8011.1) se také po přesunutí vinylu z Volare na Volare 25 otevřel, přiblížil a působil plastičtěji – není to změna revoluční, přesto snadno slyšitelná. A to přesto, že nižší provedení mělo fakticky dražší rameno. Zvuk gramofonu jako celku byl živý, vlastně na strunách až razantní, z běžně popisované „analogovosti“ tu byla hlavně plnost. Míra vzdušnosti a dospělosti (rozhodně u obou parametrů subjektivně výraznější, než u „základu“) byla skvělá. Šasi, zdá se, dodává zvuku poctivou konkrétnost a kontrastnost.

Charakteristický cinkot činelů perkusní sestavy The Dave Brubeck Quartet v „It’s a Raggy Waltz“ („Time Further Out“ | 2014 | nahráno 1961 | WaxTime Records | 771959) působil skoro jaksi hlasitější, jasnější než u Volare – hudba skrze Volare 25 proudí ochotněji a energičtěji, i když přenoska je stejná, prostě je její potenciál jakýmsi způsobem využit lépe. Dozvuky jsou delší, rozlišení snazší a cinknutí zvonivější, přesto méně řízné, uvolněnější – je to obecně výtečná netechnická analýza, přednes se zdá být „parádně normální“ a jen na okrajích cítíte špetku „HANA charakteru“, zabarvujícího výsledek do líbiva.

Síla nástrojů ve „One for Joan“ (Chico Hamilton Quintet & Charles Lloyd | „Drumfusion“ | 2023 | nahráno 1962 | WaxTime Records | 772338) byla spíše koncentrovaná, než rozmáchlá, více přesná nežli „analogová“. Dynamika je sebevědomě přirozená, ukazuje se, že sladěné šasi / rameno nabízí velmi dobrou jistotu reprodukce i s „měkčí“ přenoskou. Líbilo se nám, jak tu hudba plula a dokázala se zhoupnout, s přiměřenou dávkou hutnosti a váhy – až si říkáte, že gramofon je to drahý, přesto ani náhodou nepatří mezi ty nejdražší a vlastně už stačí.

Stejně tak lepší byl výroční model oproti svému výchozímu vzoru v čitelnosti detailů. Ať to bylo čím chtělo, čistota detailů, pevnost dopadu kladívka na strunu a vůbec ambientní komplex zvuků v Bachově „Aria“ (Glenn Gould | „Goldbergovské variace“ | 2022 | nahráno 1955 | WaxTime in Color | 950733) jsme slyšeli čistěji a snáze. Opět – nejde o obrovský skok, je přesto snadno patrný. Méně šumu na pozadí, více signálu a kontrastu, dalo by se říct. Také celkový tok hudby byl odhodlanější, snazší.

Prostor zajímavé a capella coververze „Hotel California“ od kapely Vocal Sampling („Akapelleando“ | 2021 | nahráno 2006 | Vocal Sampling | ESAAI0192356) byl také až k nevíře pozměněný – zklidněný, více usazený a hlasy mužského sboru ustavené více za reprosoustavy, stejně jako kupodivu i o kus výše. Stojí o kousek dále od sebe, jsou však oddělenější hlavně kvůli přesnosti kresby, jednodušeji vnímáte, ty jemné nuance a dozvuky, shrnuté pod pojmem lokalizace.

Stařičký, leč ne špatně remasterovaný záznam „Non, je ne regrette rien“ (Édith Piaf | „L’Essentiel“ | 2021 | nahráno 1958 | French Connection | 490633) vynikl přes Volare 25 jako hlubší, jednoznačně plastičtější a vzdušnější, důležitější pro poslechovou pohodu je ovšem tekutější, uvolněnější přednes – jako když rameno klouže drážkami přesněji a nechává tak hrot přenosky poddajněji reagovat na mechanický povrch stop. Je to jako když máte na rameni „o patro lepší“ přenosku stejné značky – rozdíl to není úplně nepatrný. Jako celek se pak gramofon snadno poslouchá.

Limitovaná edice gramofonu Dr. Feickert Analogue Volare 25 se nám moc líbila – není to designový skvost, nicméně vyrobený je poctivě, nabízí zjevně dobře odladěné rameno, systém dvou motorů roztáčí talíř s vysokou precizností a kdyby to nebylo ani tak k vaší spokojenosti, elektronická úprava otáčení je velice jemná, vhodná i pro mimořádně náročné uživatele. Nastavení přitom není nijak hrozivě komplikovaná, pořád jde o snadno použitelný gramofon i pro ne zase tak pokročilé uživatele. Co nás překvapilo nejvíc byl rozdíl v kvalitě reprodukce oproti šasi základnímu – jistě to musíte připsat nejen šasi jako takovému, ale i rameni, nicméně jako kombinace byla limitka konkrétnější, dospělejší, sebevědoměji dynamická a jednoznačně o krok dál. Takhle nějak by měl vypadat vstup do světa opravdu high-endových gramofonů.

Kč 116 800,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ v přímém srovnání se základním modelem slyšitelně lepší

+ decentní provedení

+ vyvážený funkční komplet pro prakticky jakoukoliv přenosku

+ přesná volba a úprava rychlostí

+ překvapivě snadná instalace a nastavení

+ velmi nízký, reálně absentující mechanický hluk

+ atraktivní cena za daný výkon

ZÁPORY

- pro ČR jsou pouze 3 kusy

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Altei | www.altei.cz 

fSdílet

Tweet