Helmut Brinkmann je ryzí technik, který dle svých slov už od roku 1985 hledá „perfektní iluzi“ – protože reprodukce hudby nic jiného není, ale podle firemní vize je možné iluzi výrazně přiblížit realitě. Brinkmann je znám hlavně jako specialista na excelentní analogové řetězce (od přenosky přes raménka až k šasi a phono předzesilovačům), ale nepostradatelnou součástí nabídky jsou – jakkoliv v trochu skromnějším počtu – i klasické hi-fi komponenty, včetně děleného zesilovače.

Logickým partnerem předzesilovače Marconi Mk II z vrcholu nabídky je nejlepší zesilovač, který Brinkmann v nabídce má – a to je model Mono. Sám název jasně říká, oč jde. Ale i kdybyste náhodou nečetli název, šlo by odvodit roli těchto zesilovačů už z jejich fyzického pojetí – jsou úzké, hluboké a jsou to prostě až archetypální monobloky.

Možná byste v dané ceně čekali něco obrovského, ale Mono jsou kupodivu poměrně skladnými přístroji. Jejich šasi nese onu stejnou pravoúhlou industriálnost, jakou najdete u Marconi Mk II.

Pojících prvků je ale více – třeba uložení bytelného šasi na chladící podložku z pěkného kusu žuly, případně i použití robustních chladících prvků na bocích přístroje či prosklení horní plochy, umožňující vhled do červenajících se vnitřností přístroje.

Mono jsou extrémně minimalistické, co tu být nemusí to tu vizuálně není. Téměř čtvercová přední plocha krom loga nese jen malou stavovou diodu, vzadu toho není o moc více. Zaujme trochu atypické rozložení prvků – napájecí zásuvka je nahoře, hned vedle ní je malá páčka pro zapnutí / vypnutí přístroje.

O kousek níž najdete jeden pár reproduktorových terminálů, primárně zjevně myšlených pro vidličky. Poznáte to tak, že kovové čepičky nemají průchod pro banánky a když je chcete sejmout, abyste se dostali k banánkovým vstupům, závit je extrémně jemný a chce to trpělivost. Centrálním prvkem je XLR vstup s pečlivým popiskem funkce každého pinu, protože to je primární vstup. „V nouzi“ lze použít i vstup cinchový, na výběr jsou dokonce dva. Tím, který použijete, si vybíráte, zda zesilovač bude pracovat jako invertující nebo neinvertující. Druhý cinchový vstup v takovém případě „zatarasíte“ dodávanou cinchovou záslepkou.

Zásadní je pak pochopitelně to uvnitř. Základem síly modelu Mono jsou 500 Wattové toroidní transformátory, které umožňují krátkodobé zatížení až 1 500 Watty. Pohledem přes průhledné víko odhalíte také čtveřici OBROVSKÝCH kondenzátorů Roederstein, které poskytují štědrou zásobu energie pro libovolnou dynamickou špičku.

Přímo na výstupních terminálech je napojena čtveřice výkonových tranzistorů Sanken a výstupní část s plně symetrickou „diamantovou“ topologií bez zpětné vazby. Výrobce říká, že díky tomu pracují tranzistory s plným extrémním rozsahem 2 MHz.

„Kostičky“ od Brinkmanna dávají solidní výstupní výkon 150 Wattů do 8 ohm (250 W do 4 ohm) a zvládnou udržet i 3 ohmovou impedanci reprosoustav. Tlumící faktor činí vcelku standardních 80, hodnota celkového harmonického zkreslení dosahuje 0,1% při polovičním výkonu.

Za zmínku stojí ještě konkrétní fyzické rozměry – 19 cm na šířku, 22 cm na výšku a 31,5 cm do hloubky (včetně mramorové podstavy). Zesilovač sám váží 18 kg, deska přidává dalších 5 kg.

Monobloky jsme porovnávali zejména s Norma Revo PA 160 MR a to v sestavě s OPPO UDP-205, Métronome DSc1 a Norma Revo SC-2 LN, s pračkou GMG Power Harmonic Hammer 3000P a kabeláží Nordost Heimdall 2. Krátce hrály ale také s RME ADI-2 DAC FS a KEF LS50 Meta. Vždy se hrálo hlavně přes Roon. Blíže se o redakčních sestavách dozvíte v pravém sloupci -->.

Monobloky možná nejsou nějak prostorově výrazné, ale jejich síla a jejich důraz v basech byl v „Never Felt Less Like Dancing“ (Katie Melua | „Ketevan“ | 2013 | Dramatico | DRAMCD0095) prostorově výrazný až dost. Je to silný zvuk, velmi plný a šťavnatý, až máte pocit, že si zesilovače snad musí něco přidávat, ale přitom nevnímáte nějaký basový přetlak nebo zjevnou neproporčnost. Chutnost, s jakou Mono servírují spodní oktávy klavíru a baskytaru způsobuje nutkavou potřebu pořídit si dva páry pro bi-ampingovou konfiguraci. Brinkamnn nabízí na jednu stranu takovou důstojnou, klidnou sílu, ale přitom jsou basové linky krásně poddajné a ve své tučnosti zůstávají dostatečně napjatá, zjevně kontrolované. Hluboké polohy jsou také řádně rozmanité a mají krom těla přirozenou eleganci.

Ne jen silou a mohutností je ale zvuk Mono živen – sborová „Gloria“ od Thomase Tallise (Chapelle du Roi | „The Complete Works“ | 2004 | Brilliant | 93612) zněla s podmanivou hudebností, s krásně smíchanou kombinací přesnosti a bohatosti s „lidskostí“, s harmonií. Možná, že Mono nenabízí (třeba jako Norma) vhled k mikrodetailům s technickou suverénností, zato umí nabídnout pocit skutečnosti – nezmenšené proporce vokálů, plnost, barevnost a pocit téměř hmatatelné přítomnosti.

Přehršel cinkavých výšek v „The Red One“ (John Scofield / Pat Metheny | „I Can See Your House From Here“ | 1994 | Blue Note | 7243 8 27765 2 9) zněla přes Mono v decentním objemu, nijak zvýrazněně, ani nijak zapadle. Opět cítíte, že spíše než pronikavou brilanci mikrodetailů umí zesilovače nabídnout organickou podobu a pocit skutečnosti, zvuk se drží příjemně autentického a zároveň krásně bohatého, barevného podání. Výšky tak možná nejsou tak oslnivě prezentní, zato mají sladký a hladký charakter, který se neomrzí.

V pozvolna, ale jistě gradující Cheskyho „Ben’s Farm in Vermont“ („The Ultimate Headphone Demonstration Disc“ | 2014 | Chesky Records | JD361) je cítit, že když je potřeba, umí Brinkmann Mono sáhnout do zásob energie a vydat víc, než by napovídal i tak štědrý papírový výkon. Dynamickou špičku zejména v závěru skladby umí zesilovače nasytit i při nadrealistické hlasitosti, mohutné drcnutí orchestru má krom objemu také pevnost a sebejistotu, má důraz rozběhnutého hrocha a přitom jistou ladnou svižnost. Pokud chcete být hodně nároční, i tady je na kratičký moment v nejnapjatějším okamžiku cítit, že druhý pár monobloků by mohl být konečným řešením i z pohledu dynamiky.

Brinkmann na druhou stranu není asi tak úplně nástrojem pro ty, kteří holdují překypující detailnosti a mají pocit, že „to ono“ leží v nejzazších koutech nahrávek u zašoupání boty třetího houslisty zprava. Mono mnohem spíše nabízí komplexní pohled na hudební materiál, než přímočarou analytiku. Hudebnost, hudebnost a zase hudebnost – tak zněla árie „Fuori il danaro!“ z Pucciniho „La Bohéma“, zhmotněná LSO a John Alldis Choir pod taktovkou Georga Soltiho (1988 | BMG | 74321 39496 2). Nemusíte se ale bát, že by Mono nedostály svého pozici drahého high-endu – přehlednost nahrávky je rozhodně velmi dobrá, hlasy i orchestr zní sytě, bohatě a s krásně sladkou samozřejmostí, když budete hledat, i ony nuance si vychutnáte, ale zvuk vás k nim primárně nesměruje.

Prostor nahrávky Elgarova „Violin Concerto in B minor, op. 61“ v podání Hilary Hahn před LSO se Sirem Colinem Davisem (2004 | Deutsche Grammophon | 028947487326) měl nadstandardní velikost, na což už jsme v předchozích odstavcích párkrát narazili. Brinkmann má prostě velký zvuk, nasycený, bohatý, šťavnatý a košatý, téměř všudypřítomný a krásně obklopující. Také plastičnost je velmi pěkná, nástroje jsou zasazené v pravolevé i předozadní ose do konkrétního místa a vzduch je všechny krásně spojuje do propracovaného celku – a přesto to není úplně stoprocentní hologram, což patrně souvisí s tím pocitem „nezaostřování na detaily“. Ono tam všechno je, skládá se to jaksi samo, samozřejmě a přirozeně, ale bez nějakého technicistního pocitu amplifikované soustředěnosti.

Mono pak svou košatou a snad nevyčerpatelnou muzikálností „přetlačí“ i jistou obyčejnost nahrávek jako je třeba „Hymn“ od Ultravox („Dancing with the Tears in My Eyes“ | 1997 | EMI Gold | 724385513220). Hudba má zátah, má břink a má krásný rytmus díky bublavému a tučnému basovému základu, Brinkmann jako kdyby ji snad dělal až o kousek hezčí, než opravdu je. Možná tak mono nejsou technicky dokonale perfektní, ale jsou tak perfektně nedokonalé, že muzikálnější stroje těžko pohledat.

Monobloky Helmuta Brinkmanna jsou – na to, že jde o svého druhu doplněk k jeho gramofonům – nádherné přístroje. Možná ne přímo svým industriálním vzhledem a pojetím, ale tím, jak zachází s hudbou. S elegantní, s nonšalancí a šťavnatou vášní, s tím, jak plně, rytmicky a živě hrají, nabízí opravdu intenzivní muzikální zážitky a snad jen občasný pocit, že by se vám hodil druhý pár pro bi-amp zapojení, aby hudba opravdu dokonale rozkvetla, stojí mezi těmito monobloky a audiofilskou Nirvánou. Ale i tak – jsou to monobloky, které top sféře stojí na dohled a to za cenu, která tak vysoko neaspiruje. Naše vřelé doporučení je pochopitelně pořídit si rovnou dva páry, jak už bylo řečeno, ale pokud chcete začít svou cestu do hudebního nebe skromněji, dva lístky místo čtyř budou stačit a Mono vám budou dělat spousty, ale spousty hudební radosti. Nás upřímně od koupě zdržuje jen stav bankovního konta.

Kč 389 740,- / pár (černá)

Kč 400 140,- / pár (stříbrná)

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ fascinující zvuk s obrovskou muzikálností

+ síla a důraz

+ plnost a mimořádná bohatost

+ pocitově „nesmrtelná“ stavba přístroje

ZÁPORY

- trochu strohá konstrukce a poněkud klouzající mramorové podložky

- v dané ceně už nejsou tak vyčnívající jako Marconi Mk II

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Thrill Audio | www.thrillaudio.eu 

fSdílet

Tweet