"Český trh je specifický" - to je formulka, kterou slýcháme často, jedno jako důvod výrazně dražších poplatků za různé služby, výrazně jiného složení různých potravin, v průměru výrazně méně radostné kvality služeb nebo prostě téměř čehokoliv dalšího. Týká se to koneckonců i hi-fi techniky - snad z dob minulých zde totiž působí velmi široká komunita "domácích kutilů", neboli konstruktérů a vývojářů, pracujících o samotě, bez podpůrného týmu a značky (tedy nepočítáme-li jejich jméno). A do určité míry jsme atypičtí i tím, že právě v tomto segmentu našeho báječného koníčku atmosféra připomínající svou pohodou západ slunce na minovém poli rozdělujícím korejský poloostrov.

Proč je tomu tak? Inu, pravděpodobně jde o koncentraci (poněkud urputně hájených) idejí a přístupů na metr čtvereční. Ale to není účelem dnešního článku - tím je představení produktu jednoho takového výrobce, konkrétně Bohumila Federmanna, razícího vlastní koncept topologie koncových stupňů HQQF. My jsme s Jiřím Petrákem dostali k vyzkoušení HQQF-55-507W-10P (technikům by se mělo zakázat vymýšlení názvů), tedy v současnosti verzi nejvyšší.

Koncový zesilovač přichází v ne děsivě velikém, ale zato opravdu robustním těle s tvrdým eloxovaným povrchem v mírně "vojensky" působícím barevném odstínu. Povrch je odolný, pěkně zpracovaný a vlastně mu nejde mnoho vytknout. Celková estetika pak působí také tak trochu armádně - účelné linii, mohutné chladiče na stranách, průřezy na horním i spodním krytu, dioda zakomponovbaná do loga a vlastně jen jediná spouštěcí dvoupolohová páčka na přední stěně vaše oči rozhodně ničím zvláštním nepřilákají. Z každého kousku čiší pocit, že tohle je nástroj, že je to technický prvek, stvořený účelně a jednoduše. Nicméně opět - materiály jsou naprosto v pohodě a celkové zpracování odpovídá třídě, navíc působí téměř neprůstřelně. Estetika je pak otázkou osobních hodnot (a ostatně koncák vidět být nemusí)...

Zadní strana odhaluje nevelkou porci symetricky rozložených konektorů - v centru je napájecí zásuvka, na každou stranu od ní pak ve spodní řadě najdete dvojici cinchových vstupů s přepínací páčkou a nad nimi symetrický XLR vstup hned vedle jednoho páru reproduktorových terminálů. Tedy prostě klasický koncový stupeň - tedy až na onen přepínač a dvojici cinchů na kanál. K čemu slouží? Je to trochu složité, ale díky přepínači lze otočit polaritu signálu, což by mělo umožnit korektní zapojení libovolného vstupního předzesilovače / zdroje signálu.

Skříň přístroje má vnější rozměry 44 x 40 x 13,2 cm (š x h x v) a váží 23 kg. Hliníkové obrobky slouží jako velký chladič, teplo tedy neodvádí jen mohutná boční žebra - je pravda, že v našich poslechových podmínkách se přesto zhruba po hodině zesilovač prohřál až na mírně nepříjemnou mez po celém svém povrchu.

Zesilovač je - dle slov konstruktéra - řešen jako dva nezávislé, galvanicky oddělené zesilovací moduly (každý kanál jeden). Uvnitř jsou v centru dva toroidní transformátory po 500 VA, je tu modul síťové filtrace a podnapěťová ochrana odpojující reproduktory.

Koncový stupně využívá již zmíněné "Topologie Federmann" - citujeme-li z materiálů výrobce, jde o symetrické řešení vstupního obvodu s operačním zesilovačem navázaným na kaskódu ze čtyř tranzistorů a dále na HEXFET sledovač se zesílením přes 200 dB, následně utaženého silnou celkovou zpětnou vazbou s konečným zesílením 29,5 dB při šířce pásma 350 000 Hz. Uf...

Další součástí je filtr napájecího napětí, který (opět dle dokumentace) snižuje množství harmonických a jejich amplitudu v hlavním napájecím napětí. Posledním blokem je síťový filtr s řízením napájení, zajišťující pomalý náběh a po vypnutí hlídá, aby se zesilovač nejméně minutu nedal znovu zapnout. Tato část také filtruje stejnosměrné i střídavé napětí až do +/- 1,2V.

Výrobce udává u zařízení tyto parametry (všechny technické poznatky "na vlastní kůži" přenecháváme části Jiřího Petráka - zde jsou oficiálně [ tedy "na papíře" ] deklarované hodnoty a popisy) - výstupní výkon 400 Wattů / 8 Ohm / 1 kHz / kanál, šířka pásma 0 - 350 000 Hz (1W / -3 dB), odstup signálu a šumu 120 dB (což je hodnota velice dobrá), celkové harmonické a intermodulační zkreslení menší než 0,01% a maximální rozkmit +/- 90V. Udávané hodnoty jsou excelentní...

Federmann HQQF-55-507W-10P jsme poslouchali zejména za variabilním výstupem OPPO BDP-105D či ASUS Xonar Essence One MUSES MKII a Quad Artera Play, srovnávalo se jednak s redakčními Naim Nait XS + Naim FlatCap XS, jednak s Norma Revo IPA-70B a jednak s Cambridge CXA80, ale též s koncem Quad Artera Stereo. Poslouchalo se přes Harbeth Monitor 30, Xavian Premio, Xavian Perla nebo AQ Passion Teen a PMC twenty.22 a to přes kabely ZenSati Authentica, Vincent, TelluriumQ Silver a Black, KrautWire Lifetime série a dalších.

V první řadě je nutné říct, že k poslechu je vždy možné přistoupit zhruba po hodině, kdy se robustní šasi prohřeje a zvuk se jaksi otevře a ustálí. Zejména je to znát na basech - třeba Hadenův kontrabas v jeho duetu s Methenym "Spiritual" ("Beyond the Missouri Sky" | 1997 | Verve | 537 130-2) vybroukává mohutné, zřetelně do tepla a měkkosti laděné tóny, mající však už slušné konturování a po většinu času i dobrou kontrolu, byť to není typicky autoritativní přednes, jakkoliv razance a impuls se mu upřít nedá. Charakter by se patrně dal dobře charakterizovat jako to, co si většina lidí spojí s až elektronkovým stylem či se zvukem áčkových strojů.

Ona jemnost a hladkost v trochu teplejším celku byla zřetelná i v "Eat the Sun part I" Oskara Rózsy ("Under My Spell" | 2009 | Pavián Records | PM0042-2), zejména pak ve středním pásmu při reprodukci hlasů; zejména vokál Adriany Kučerové pak sice možná mohl být o něco pevněji, autoritativněji podaný, ale byl solidně rozlišený a celkově čistý, střední pásmo je pěkně otevřené a bohaté, velmi barevné. I trubka byla výbušná, byť takový ten dokonalý řízný kovový charakter Federmann zakulatí a ohladí, čímž se i tóny zdají maličko kratší - žádná část frekvenčního spektra však nepostrádá energii. Smyčcův v nahrávce by trošičku jiskry navíc ale asi neuškodilo...

K výškám, dejme tomu třeba k vibrafonu a činelům v "Ralph´s New Blues" od The Modern Jazz Quartet ("Concorde" | 2008 | Prestige | 0888072306530), není třeba mnoho připomínek - zejména líbí-li se vám zvuk zvučný, bohatý, znělý, energický a objemný. Ačkoliv byl každý tón vibrafonu maličko zakulacen a zklidněn, nesl si zároveň solidně dlouhý dozvuk a hlavně až krystalickou, křišťálovou čistotu. Vlastně se nám velmi líbilo i to, jak rychlý byl zvuk činelů a že zesilovač už víceméně dokázal udržet slušný pořádek v separaci jednotlivých úderů, byť plocha činelu by k dokonalosti potřebovala výraznější dojem "těla".

Konstruktér nadělil přednesu modelu HQQF-55-507W-10P celkem zřetelný všeprostupující charakter - dokázal do zvuku dostat "dýchání" a až nadlidské proporce - třeba v Mussorgského "Velké bráně kyjevské" ("Crystal Cable Arabesque" | 2009 | Crystal Cable | CC200901) byl přednes velký, efektně působivý, solidně výbušný, až hřmotný. Federmann umí probudit v barevném zvuku pocit dramatu, dynamika pak v rámci kategorie obecně není špatná, orchestr je živý a je možné věnovat se i mikrodynamickému dění. Koncák jako kdyby se vždy mohutně nadechl k obří dynamické vlně a pak se přeci jen maličko uklidnil - výsledek je přesto slušný, byť to není vysloveně autoritativní, důrazný přednes, ale spíše snaha o jakousi opulenci.

Co do rozlišení je pak opět Federmann solidní - třeba v nádherné vokální "Puer natus est nobis" od Benediktýnů z kláštera Santo Domingo de Silos ("Chant" | 1994 | MFSL | UDCD 725) bylo už dobře rozeznat, že sbor je složený z mnoha různých hlasů, ale ještě nebylo úplně jednoduché se soustředit na linku jednoho každého z nich, byl to stále spíše homogenní celek. Na druhou stranu ambientní zvuky, ruchy a odrazy, bylo slyšet až nečekaně dobře a vlastně bylo až zvláštní, že s takovými detaily z pozadí nejsou hlasy přirozeněji srozumitelné a vše tak nějak ještě o trochu samozřejmější.

Tomuto koncovému stupni nelze zapřít (jak už bylo řečeno) schopnost dodat do nahrávek vzdušnost, byť ona trochu měkčí a uvolněnější charakteristika přednesu se sice dobře a lehce poslouchá, ale třeba prostor v "Tojours" od Sabiny ("Collected_01" | 2015 | Naim Audio | naimcd215) byl takový spíše uvolněnější, ne suverénně, nezpochybnitelně pevný, ale právě spíše vzdušný, se slušnou separací nástrojů, se slušným přehledem a dokonce i s naznačenou hloubkou, s trochou snahy bylo možné se mezi nástrojovými linkami orientovat i v divočejších chvílích, byť trošku utaženější a suverénnější přednes by asi na škodu nebyl a usadil by jak pravolevý (poměrně ale široký) směr, tak hloubku.

Koncový zesilovač Federmann pak dobře fungoval ve Watersově "The bravery of being out of range" z "Amused to death" (1992 | Columbia | 468761 2). Nesmíte poslouchat úplně na koncertní hlasitosti, ale při běžném, ale i trochu hlasitějším poslechu si užijete sytost a barevnost středů a výšek a hutnost basové linky, což tak nějak rockové nahrávce svědčí a vnáší to do ní muzikální šmrnc, byť to nepůsobí, že by zesilovač posílal do všech pásem stejný drajv. Z nahrávky už také začala být cítit trocha té správné rockové naléhavosti, jakkoliv silnější pocit takové té finální energické tečky za každým tónem by dokázal s celkovým dojmem rozhodně pohnout ještě o kousek dopředu.

Koncový stupeň Bohumila Federmanna rozhodně není klasickým zesilovačem, jaký můžete najít v cenové třídě do 100 000,- - liší se pojetím, estetikou i zvukem a vším je jednoduše svůj. Jakkoliv je povrchové zpracování dobré a odolné, je vidět, že křivky nevedl kreativní designér, ale pragmatický technik. Říká se, že to důležité je uvnitř, ale kdo z nás se zamilovává JEN do toho? No a pokud jde o to, co tedy skutečně uvnitř je, tak to nabízí zvuk vřelý, bohatý, proporčně hodně veliký, přitom velmi muzikálně laděný, trochu měkčí, ale nechávající tu a tam vykouknout železnou pěst důrazu. Pokud si před začátkem poslechu aspoň hodinku počkáte a necháte vše pěkně rozehřát, dočkáte se občas až překvapujícího rozlišení a celkově slušného výkonu, jakkoliv cena na hranici stovky tisíc už je odvážně posazená - nicméně je jisté, že ruční výroba v malém množství těžko bude konkurovat náklady velkosériové produkci, je jisté, že na papíře svými parametry zesilovač působí dobře i mezi stroji dražšími, ale jednoduše není pro každého. Zvuk od začátku do konce působí tak trochu "jiným" dojmem, který se těžko vtěluje do slov, přesto má ve správné situaci a za správných podmínek své nezpochybnitelné kouzlo. Pokud tak na tento kousek někde narazíte, nenechte se odradit jeho nenápadným zjevem (ani čímkoliv jiným) a zkuste si ho v klidu poslechnout s otevřenou hlavou - ve správné sestavě a se správně zvolenými žánry je fajnově muzikální a je to další slušné hi-fi z české kotliny.

HQQF-55-507W-10P OČIMA JIŘÍHO PETRÁKA

Když něčemu věříte, dříve nebo později se to splní. Přesně tohle se konečně - rozumějme: ve střednědobém horizontu - odehrálo nedaleko valašských Kunovic, kde pod rukama konstruktéra Bohumila Federmanna vznikl a na světlo světa se dostal velmi zajímavý zesilovač Federmann HQQF-10P-90. Pro mě osobně je to velká událost, protože jsem měl tu čest sledovat vznik tohoto v minulosti tolik diskutovaného přístroje prakticky od prvopočátku, a bylo zajímavé vidět jak se z prototypu postupně rodí finální dospělý produkt.

Tradiční HiFi nebo převratná novinka?

Úvodem bych měl čestně přiznat, že typové označení zesilovače Federmann HQQF-10P-90 jak je zde uvedeno, je částečně mé vlastní. Oficiálně jde o typ "HQQF", který je dostupný ve více výkonových variantách. K testu byla zapůjčena nejvýkonnější varianta s 10 páry koncových tranzistorů (-10P), s napájením ±90V a obřím výstupním výkonem až 1000W/4Ω. Dostupné jsou ještě dvoupárové (-2P) a pětipárové (-5P) verze s výkony až 200W resp. 500W, a pak ještě dílčí modifikace verzí osazením zdrojů s vyšším napájecím napětím.

Máme před sebou klasický koncový zesilovač s MOSFET tranzistory, pracující v otevřené AB třídě s relativně velkým klidovým proudem? Ano, máme, ale... Mechanickému provedení dominují velké boční chladiče a rigidní skříň z masivního eloxovaného hliníku, typické spíše pro klasická A-čka. Materiálu bylo použito opravdu hodně, kvůli dobrému chlazení a tepelné setrvačnosti, přispívající ke stabilnímu provozu zesilovače.
Na čelní a zejména horní straně skříně je umístěno až dost výrazné logo HQQF, jinak je design pojat příjemně minimalisticky - koncový zesilovač mnoho ovládacích prvků nepotřebuje. Velký páčkový spínač s jemným chodem, nenápadná LED indikace zapnutí, vzadu jen vstupní konektory, reproterminály a napájení.

Uvnitř se ale skrývá mnohem méně tradiční pojetí přístroje, s několika inovativními technickými a konstrukčními prvky. Předně se jedná o netypické zapojení vlastního výkonového zesilovače "Topologie Federmann", které bylo kdysi vášnivě diskutováno na odborných fórech, a které mě dokonce zaujalo natolik, že jsem si tehdy postavil vlastní DIY vzorek. Jedná se o zapojení s operačním zesilovačem, elegantně navázaném na výkonové párované tranzistory v symetrickém zapojení, umožňujícím oddělit napájení pro vstupní část a výkonové tranzistory. Zapojení je velmi rychlé a vykazuje obrovské zesílení, které dovoluje použít silnou celkovou zápornou zpětnou vazbu - tedy něco, čemu se celá současná HiFi obec urputně brání.

Mezi dalšími zajímavostmi je osazení rozměrově malého síťového LC filtru efektivně potlačujícího VF rušení, nebo obvody ochran reproduktorů, které nevyužívají obvyklé odpojovací relé v cestě signálu, ale při aktivaci blokují napájecí obvody. Všechna tato řešení dosahují i díky koncepci silné zpětné vazby velké šířky pásma řádově stovek kHz (zde omezeno na 350kHz) při velkých výkonech, zlepšují stabilitu a celkovou linearitu, a přispívají k minimálnímu šumu zapojení - udávaný je odstup signál/šum -120dB a přeslechy mezi kanály -140dB (!). Výsledkem je živý a příjemný hudební projev i při velkých hlasitostech a naprosté ticho v pauzách mezi nahrávkami.

Soužití s HQQF

Zesilovač je velký, těžký, a ne úplně obvyklého tvaru. To jsem zjistil hned při prvním pokusu začlenit jej do AV sestavy. Krásně oblé chladiče přesahují vlastní skříň na všech stranách, což na mě působí sice designově elegantně, ale špatně se za ně přístroj uchopuje, nad něj se už nedá umístit nic dalšího, ale to vlastně nejde i kvůli odvodu tepla, kterého se cíleně účastní celá skříň. Při delší době provozu se hliník prohřeje na poměrně dost vysokou teplotu. Sice se nespálíte, ale topí to hodně.. Technické parametry uvádí klidovou spotřebu kolem 140W, já jsem po zahřátí naměřil dokonce 210W (0.9A @235VAC).

Elox ne zcela obvyklé titanové hnědé/šedé je tvrzený a tudíž odolný, měl jsem radost že na něm nejsou vidět žádné otisky prstů, případně jiných částí těla, a předpokládám že se nebude přichytávat prach a nebudou hrozit ani oděrky vzniklé z běžného zacházení nebo z údržby od našich žen.

Zapojení audio sestavy předpokládá kvalitní předzesilovač s regulací hlasitosti a schopný pracovat do relativně nízké vstupní impedance (jen 3.3kΩ, lampový výstup mého CD playeru měl potíže), a vyžaduje i určitou teoretickou přípravu. Poněkud matoucí jsou dva RCA konektory na kanál, ještě v ne zcela logické barevné kombinaci bílý+červený, která se opakuje i na druhém kanálu. Mezi RCA zdířklami umístěný malý přepínač bez bližšího označení situaci určitě nezpřehledňuje. V manuálu je zmínka o přímém propojení XLR symetrického vstupu s RCA zdířkami, čímž se z toho všeho stává docela všestranné řešení umožňující zapojit zdroj signálu invertující i neinvertující, nicméně zapojení rozhodně není intuitivní a v praxi se podle mě tato možnost nevyužije.
Raději bych zde měl nějakou jednoduchou regulaci vstupní citlivosti nebo např. 40dB attenuátor - zvlášť 1000W model by si to z praktických důvodů zasloužil.

Reprosvorky jsou bohužel umístěny dost blízko síťovému napájení, a umožňnují prakticky zapojit jen kabely s banánky, případně pouze menší průřezy vodičů. Vidličky musí kvůli napájení a interconnectům směrovat nahoru a kabely se pak objeví nad horní hranu skříně. Na bi-wiring tudíž zapomeňte, s méně podajnými nebo silnějšími kabely prostě neuspějete - a to je škoda.

Zapínání je provázeno jemnými cvaknutími relátek a svitem LED diody schované v logu na čelním panelu, kterou můžete za jasných dnů vidět až když si sednete do sedačky nebo dostatečně od HQQF poodstoupíte. Zvuk je i po zapnutí, když ještě zesilovač není zahřátý, velmi živý a příjemný. Po zhruba hodině provozu se provozní teplota skříně ustálí, hudební projev se ještě o malinko zjemní a zakulatí se. Při vypnutém zdroji signálu a úplném nočním tichu je při provozu lehounce slyšet mechanický brum zdrojů. Vypnutí je okamžité s odpojením repro, ale je nutno před případným opětovným zapnutím počkat necelou minutu, jinak ochrany nepřipojí výstupy; tento stav indikují jen červené LED viditelné průhledem perforace horního víka, jinak se HQQF chová v tu chvíli jako by byl bez napájení.
Osobně bych uvítal i nějaký ovládací vstup (trigger) pro řízení zapnutí/vypnutí z předzesilovače, případně systému domácí automatizace, a zesilovač by mohl mít vyvedenou zemnící GND svorku (šroubek).

Ochrana reproduktorů pracuje velice dobře - je citlivá, okamžitě a spolehlivě odpojuje výstupy při výskytu DC složky resp. nesymetrie v signálu (zjistil jsem při přepínání tvarů průběhu z generátoru), a to se u takto výkonných strojů hodnotí.

Hudební nástroj HQQF

Hlavní charakteristikou hudebního projevu HQQF má být analogový a muzikální líbivý zvuk, podobný spíše lampovému než tranzistorovému, jak to výrobce uvádí v dokumentaci - díky použití (a správné aplikaci) silné zpětné vazby v Topologii Federmann, a toto tvrzení se prokázalo beze zbytku.
Skutečně zvuk je pocitově rychlý a přitom analogově malebný, jemný, s ohromným množstvím detailů i energiií a dynamikou. HQQF můžete poslouchat, poslouchat a poslouchat... Neunavující, příjemný zvuk na každý den, bez náznaku jakékoli ostrosti nebo zrnitosti. Pěkný muzikální projev... proklamace výrobce zde jsou zcela na místě. HQQF po letech vývoje dospěl.
Tato supervýkonná testovaná verze HQQF-10P-90 zní hladce a muzikálně, při malých i velkých hlasitostech. Zvuk nikdy není jakkoli ostrý nebo agresivní, s hlasitostí roste jen impuls na basech a tlak na bránici:) Pro mě je také fajn zpráva, že si z hlediska zvuku pamatuji z předchozí doby můj tehdy stavěný vzorek (odpovídající HQQF-2P, verzi řekněme v.2012) velmi podobně, takže koncept HQQF se zjevně osvědčil a má světu co říci.

Poslech probíhal na sestavě Cary Audio CD-306/300 [solid output]- HQQF - Shan Sněhulák ManII, disky A Taste of Jazz, Diana Krall: Quiet Nights, John Pizzarelli: Rockin in Rhythm, a pak detailně s Hi-Res formáty z PC (HP-Pavilion) - DAC/preamp Pioneer SC-LX59 - HQQF (resp. pro porovnání lampy Per-JadisJA30) - Shan Sěhulák ManII a Xavian Promissima; RCA propojky Supra Sword Anniversary a speaker kabely Oehlbach Silver 5-Star, zazněly zejména skladby z od Claire Martin: Secret Love, Dire Straits: Love Over Gold nebo Dave!s True Story: Unauthorised.
Při porovnávání komponent jsem se na několik hodin doslova zacyklil na skladbách God Give me Strength od Claire Martin, a When Kafka HWas The Rage od Save" True Story, které obsahují obsahují jak energičtější plné pasáže, tak i jemné a tiché části, s pěkně propracovaným vokálem a proporčně příjemným basem i výškami (jdoucími obsahem bezpečně až k cca 22kHz resp. přes 30kHz).

HQQF-10P-90 poskytuje jemný analogový feeling, s detaily i potřebnou jemnostíí a kontrolou basu, přenášející plně osobitost vokálu i naléhavost skladeb. Rozhodně bych dokázal s HQQF žít.
Fokusace je přímočará a dobře definovaná, rozmístění nástrojů jasně určené, krásný prostor a relaxace v hudbě. Tiché pasáže jsou milé a osobní, dynamické pasáže umí HQQF přehrát s přehledem a lehkostí díky té obrovské výkonové rezervě. Subjektivně bych řekl že přístroji víc svědčí vyšší hlasitosti, resp. úrovně ne úplně malé - tehdy se stává přednes takový sám sobě postačující, zatímco s vyšší hlasitostí se dostavuje lehkost a více hravosti, možná i malinko přehlednější hudební scéna.
Podobně je to i s hudbou v podání studeného HQQF po zapnutí nebo po zahřátí na provozní teplotu, za studená má v basu takovou rebelskou sebevědomou linku, která při zahřátí zlehka ustoupí v takový ten "obvyklejší" HiFi zvuk, který se současně i malinko zjemní, zacelí a možná mírně ustoupí aby "na sebe neupozorňoval kdy nemá". Takže (samozřejmě se bavíme jen o mini-nuancích) zvuk zahřátého stroje je zřejmě víc správně, zatímco studený je jakoby víc jdoucí naproti posluchači a doprovázen takovým hravým Rock&Roll podpisem Topologie Federmann.

Oproti lampám je samozřejmě znát výkon a impuls basu, ale jinak je projev kupodivu dost podobný, podobnější než jsem čekal. Lampy dávají malinko otevřenější prostor a o něco víc emocí v hudbě a na vokálech (což je u lamp logické..), HQQF zase lépe definuje střed scény a je takový profesorsky důsledný... asi jako výkonný a spolehlivý milenec, zatímco lampy se chovají jako milenec z letní dovolené, který předvádí stejně dobré výkony, ale navíc u toho pokuřuje a vypráví vtipy... dokud ovšem nezvýšíte hlasitost, tehdy samozřejmě dojdou slova i argumenty:)

Závěr je uveden zde..

Sečteno a podtrženo, celkové podání zvuku je milé. Analogově jemné, přitom živé a detailní, proporčně vyvážené. Ve zvuku HQQF rozhodně není nic co by mi na něm vadilo nebo tam nepatřilo, a ani si nevybavuji nic co bych v plynoucí hudbě postrádal..

Vzhledem k ceně modelu HQQF-10P-90 blížící se hranici 100 tis. Kč se to vše výše uvedené jistě očekává, a asi bych měl v té souvislosti znovu připomenout že přeci jen jsem zavadil i o nějaké drobné nedostatky - největší je zřejmě praktická nemožnost zapojit bi-wiring. Na druhé straně jsou zde pozitiva danou cenu ospravedlňující, mezi nimiž se jasně vyjímá visačka 1000W/4Ω, která se mezi konkurenty v dané cenové kategorii de facto nevyskytuje.

Slabší "domácí" verze HQQF-5P je o pětinu levnější a přitom se kromě polovičního výkonu neliší vlastně ničím - mohla by být zajímavou volbou a konkurencí mnoha jiných produktů zvučných jmen. Takhle povedený HQQF je. A to je myslím velice dobrý výsledek!

Zpět ke kořenům HQQF: měření

V manuálu k HQQF-10P-90 jsou uvedeny naměřené parametry i s grafy přenosu resp. šířky pásma (350kHz), a spektra (dvoutón 9+10kHz), na webu výrobce navíc i spektrum sinus tónu 10kHz, ze kterých je vidět vzorně čisté pozadí a minimum spektrálních produktů, svědčící o minimálním zkreslení, viz http://www.federmann.cz/audio-federmann-obchod/50-zesilovae/565-dalsi-mereni-hqqf-55-507.

Proto jsem se zaměřil na odezvu na obdélníkový průběh 20kHz, měřenou osciloskopem přímo na svorkách zátěže 8Ω. Z průběhů je vidět, že strmost je dostatečná aby vyhověla udávaným 350kHz šířky pásma, pro menší hlasitosti dokonce až cca 400kHz.

Obr.1.
Na náběžné i sestupné hraně je vidět jak obvody dorovnávají změny v průběhu vstupního signálu, mimochodem úplně stejně jako jsem měřil na svém DIY vzorku před 3-4 roky. Tento charakter průběhu zůstává až do amplitudy výstupu kolem 15V, a není při ustálení symetrický pro kladnou a zápornou hranu.

Obr.2.
Při vyšší amplitudě než cca 15-20V je vidět překmit na náběhu hrany, výraznější a rychleji rostoucí v kladné "půlvlně". Orientačním změřením spektra osciloskopem je znát v oblasti velkých hlasitostí nárůst 2. harmonické oproti ostatním nelineárním produktům, což i přes "divoký vzhled" obdélníku dodává zvuku lampovou vlídnost - tedy v žádném případě s hlasitostí nenarůstá jakákoli agresivita.

Obr.3.
Zde je pro ilustraci rozložení harmonických signálu 1kHz při úrovních výstupního napětí přes cca 40V (žlutě) a o 20dB nižší, zhruba 4V (zeleně). V oblasti nižších kmitočtů je vidět zdvih šumového pozadí, vzniklý zemní smyčkou kterou se mi nepodařilo se zapojeným zdrojem signálu lépe potlačit.
Je vidět, že při nižších hlasitostech 2. harmonická (a vlastně i další) zcela zmizí a spektrum je prakticky čisté, vyšší úrovně vykazují minimální zkreslení prakticky jen 2. a 3. harmonickou, charakterem podobné A-class zesilovačům nebo výše zmiňovaným lampám. Proto se malinko liší charakter zvuku při nižších a vyšších hlasitostech. Na běžném audio-signálu do obvyklých 30-50kHz se špičky na "zlomech" průběhu vstupního signálu nemohou projevit, protože v signálu vlastně žádné nejsou, je zde ale vodítko k vysvětlení lampového charakteru zvuku a ujištění že i hlasitý poslech zůstane velmi příjemný.

K měření mám ještě jednu poznámku, tvar měřeného signálu i spektrálního průběhu se jevil jako naprosto nezávislý na připojené (odporové) zátěži, okem nebyl pozorovatelný žádný rozdíl v rozmezí 32-2.2Ω (méně jsem si netroufl, ne kvůli zesilovači ale kvůli připojeným odporům). HQQF by tedy neměl být citlivý na volbu reprosoustav.

Kč 99 000,-

FOTOGALERIE

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•  

--- --- --- --- ---

KLADY DLE DB

+ muzikální

+ příjemně jemný, hřejivý tón

+ solidní dynamika

+ až překvapivě slušné rozlišení

+ vysoký výkon má své výhody

KLADY DLE JP

+ příjemný analogový až lampový zvuk s detaily i impulsem

+ minimální zkreslení i při velkých výkonech

+ netradiční obvodové řešení zesilovače, zdrojů i ochran

+ poctivá stavba a mechanická konstrukce, odolná povrchová úprava

+ obrovská výkonová rezerva

+ zahraje do libovolných reprosoustav

ZÁPORY DLE DB

- design není pro každého

- cena už je poměrně vysoká

ZÁPORY DLE JP

- koncový zesilovač bez regulace vstupní citlivosti, vyžaduje kvalitní předzesilovač

- reproterminály neumožňují zapojení silnějších kabelů nebo bi-wiring

- po zahřátí skříň zesilovače silně topí

- cena sice není nesmyslná, ale ani příliš přátelská

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: Federmann | www.federmann.cz