Historie britské legendy Quad, dnes spolu s Wharfedale, Mission, Audiolab, Luxman nebo Castle součást koncernu IAG Group, je prodchnutá úspěchy i neúspěchy - ostatně jak na společnost, která je na trhu od roku 1936, sluší a patří. Jakkoliv v dnešním vnímání působí Quad hlavně jako výrobce patrně nejlepších elektrostatických reprosoustav na světě, ani po osmi dekádách své existence se nevzdal výroby elektroniky.

Většinu výrobního programu i dnes tvoří elektronkové stroje, které jako kdyby přicestovaly časem z padesátých let 20. století. Malé přístroje s nestydatě přiznanými lampami mají ale své neobyčejné kouzlo a to navzdory ne úplně přátelským cenám. U Quad se ale nebojí ani moderny, respektive po lehkém oťukání moderního světa s all-in-one Vena uvedli dělený kompaktní systém v řadě Artera. Model Stereo je "kostka" koncového dvoukanálového zesilovače, zatímco model Play v sobě skrývá digitální zdroj signálu s regulací hlasitosti.

Oba produkty jsou zjevně stvořené jeden pro druhý jako jakási moderní "věžička", jejich v zásadě poloviční šířka je pak předurčuje i do interiérů "nehifistů". Osmi a půl kilový "předek" Play zabírá pouhých 30,5 x 30,5 x 10,5 cm (š x h x v), jeho design pak sice odkazuje na některé prvky z historického rukopisu Quad, avšak ve velmi moderním balení - ostatně za základními skicami stojí Rodney Mean, muž, který kreslil křivky Quad produktů od 70. do 90. let.

Celkově velmi robustně postavené šasi na své čelní stěně hostí pouze drobný kruhový displej se zkratkovitě, ale srozumitelně prezentovanými informacemi a těmi úplně nejzákladnějšími ovládacími prvky (bez dálkového ovladače si tu ale v reálu ani nešrktnete), přímo na displej pak navazuje škvíra vstupu do CD mechaniky (žádná SACD a podobně, pouze Red Book standard) s tlačítkem pro vysunutí disku a ještě o kousek vedle je další drobounké a uzounké tlačítko pro zapnutí / vypnutí.

Půjdeme-li po linii přístroje, narazíme na velké chladiče po stranách, skleněnou desku, kterou můžete vyplnit prohlubeň na horní straně skříně (bůh ví proč) a bohatě vybavenou zadní stranu. Najdete tu centrálně uloženou napájecí zásuvku s velkým kolébkovým spínačem, vlevo od ní digitální část, vpravo analogovou.

Krom CD totiž Play funguje i jako předzesilovač a převodník, takže tu najdete dva páry analogových cinchů, dva optické a dva koaxiální digitální vstupy. Posledním ze vstupů je pak USB. Naopak směrem ven signál vystupuje analogově přes RCA i XLR konektory, případně digitálně přes optiku a koax. Konektivita je tedy v podstatě perfektní. Zejména ke spuštění koncového stupně pak poslouží 3,5 mm jack s 12V napětím.

Bez zajímavosti nejsou ani vnitřní řešení přístroje; kupříkladu CD se nejprve načte do bufferu, odkud teprve poté putuje asynchronně do D/A převodníku kvůli dosažení lepších (tedy nižších) hodnot jitteru. Výstupní část předzesilovače pak zase kupříkladu pracuje v čisté třídě A. Teď trochu podrobněji...

Uvnitř Artera Play tepe čip ESS ES9018 s podporou PCM a DSD; přes digitální vstupy zvládne Play 24 / 192, přes USB pak až 24 / 384 a DSD256. To je velmi slibné. To vše zvládá s odstupem signálu a šumu vyšším než 110 dB, se separací kanálů přes 100 dB a s frekvenční odezvou v pásmu 20 - 20 000 Hz s poklesem jen 0,2 dB.

Play také nabízí čtveřici digitálních filtrů, ty však v praxi zase tak dramatický rozdíl ve výstupu nepřináší. Digitální regulace hlasitosti je příjemně plynulá, nemáte pocit, že byste skákali po nějak dramatických schodech.

Quad Artera Play jsme poslouchali zejména s adekvátním partnerem Artera Stereo, ale také jako zdroj k Naim Nait XS + Naim FlatCap XS a Cambridge CXA80. Porovnávalo se s OPPO BDP-105D nebo Cambridge CXC či ASUS Xonar Essence One MUSES MKII či TEAC AI-501DA. Poslouchalo se přes Harbeth Monitor 30, Xavian Perla, Piega Classic C40.2 či Tannoy Mercury 7.2. Propojeno bylo kabely ZenSati Authentica, KrautWire z Lifetime série nebo TelluriumQ sérií Silver a Black. O napájení se staral filtr ISOL-8 Substation Integra a IsoTek EVO3 Venus.

Artera Play má tendenci zejména v setu s Artera Stereo dávat o něco větší důraz na basové tóny, jsou o něco objemnější, hutnější a plnější, než zbytek frekvencí. Nicméně třeba kontrabas ve "Spiritual" Charlieho Hadena a Pata Methenyho ("Beyond the Missouri Sky" | 1997 | Verve | 537 130-2) díky tomu dokázal "prodat" hluboké tóny příjemně a přitom jistě, každé brouknutí neslo už docela citelnou váhu. Kontury a celková konkrétnost celého přednesu jsou také velice slušné, Quad má velký zvuk a poměrně velký objem, nijak se neupejpá a na svou cenu má velmi slušnou kontrolu. Basová linka tak tvoří pevný, soustředěný, ale ne tvrdý základ reprodukce a i když trošičku schází ono basové "dýchání" velkých high endových strojů, je to veskrze příjemně podaný bas, jakkoliv zvuk ladí mírně do hutnějších a temnějších sfér.

Podání hlasu bylo pak vysloveně pěkné, Vince Jones v "This is the woman" ("Moving through taboos" | 2003 | Universal | VJ 356N) zněl vysloveně pěkně, přes mírně sametovější a vřelejší nádech byl hlas lehký a dobře srozumitelný, už měl i pěknou plasticitu a byl podaný jistě, klidně a přehrávač jasně dává najevo, že drží otěže kontroly pevně v obvodech. Artera Play posadil vokál také už o krok před zbytek hudebního dění, což usnadňovalo celkovou srozumitelnost. Quad hraje také na svou cenu naprosto dostatečně čistě, dává důraz na plnost a barevnost projevu, aby lidský hlas byl opravdu vřele lidský.

S oním trochu hutnějším, ale přitom nebojácným vyzněním přicházely také tóny nejvyšší, konkrétně činely a vibrafon v Burtonově "Like Minds" ("Like Minds" | 2003 | Concord | SACD-1029-6). Žádná éteričnost nebo načančané efekty, pěkně energické, plné, syté výšky. Konkrétně činely měl třeba už i náznak plochy, byť ne ještě úplně celé, ale i tak to bylo velmi pěkné. Přes velmi dobrou čistotu bylo cítit, že ačkoliv je oddělení jednotlivých úderů do činelu dobré, není strojově dokonalé a je to spíše propojený sled jiskrně kovových erupcí s nadprůměrným objemem. Celková plnost a zřetelnost ale také pomohla poměrně dlouhému a dobře čitelnému dozvuku.

Quad Artera Play se řadí spíše mezi energické přehrávače, takže do Vivaldiho "La Stravaganza Concerto op. 4 no. 3" ("Crystal Cable Arabesque " | 2009 | Crystal Cable | CC200901) dokázal vložit velmi solidní drajv a housle rozhodně nešetřily energií, výbušností a průbojností. Artera Play už také nenese v reprodukci náznaky nějaké syntetičnosti smyčců, které pěkně živě žene kupředu a to pěkně od podlahy. Artera Play má na padesátitisícový stroj také slušnou autoritu a kontrolu, takže reprodukce je dynamická a bohatá, byť ne úplně lehká, spíše hutná a robustní.

Přes svoje o něco vřelejší vyznění je zvuk také slušně transparentní, ačkoliv třeba ne tolik jako u srovnávaného OPPO BDP-105D. Artera Play také ani trochu neakcentuje detaily, spíše je nechává v čistém přednesu samovolně vyplynout. Ve "What a wonderful world" Katie Melua a Evy Cassidy ("Collection" | 2008 | Dramatico | DRAMCD0040) ukázal přehrávač velmi slušnou kontrolu nad reprodukcí, nástroje byly velice dobře oddělené, stejně jako vokály, kterým zase bylo bez problémů rozumět. Artera Play sice do místnosti nevypustí takový ten pocit ambientu, těch jemňoučkých zvuků prostředí a vzduchu, které dotváří atmosféru, ale samotné hlasy a lehké nádechy byly rozlišení více než dobře a hudba bylo organizovaná tak, že v kontextu ceny určitě nebylo třeba si stěžovat.

Orchestr České filharmonie v Mahlerově "6. symfonii" (2006 | Octavia Records | OVCL-00259) byl velmi pěkně podaný co se týká pravolevého rozložení, to bylo pevné a přehledné adekvátně kategorii, dokonce se objevil i pocit hloubky scény, byť už ne pocit, že nástroje jsou také rozložené v předozadním směru. Celková kontrola je ale určitě hodná pochvaly, protože jendotlivé nástrojové sekce bylo snadné lokalizovat a žádná zvuková koule či nepřehlednost se nekoná, byť v prostoru ani nevzniká hologram.

Jako samostatný komponent funguje Artera Play dobře, ale svou muzikálnost dá naplno pocítit teprve v (logické) kombinaci s Artera Stereo. Pak má "Africa" od Toto ("Blu-spec CD - Feel the difference" | 2009 | SONY Music Japan | SICP 20048-9) ty správné grády a i přes trochu hutnější a temnější ladění šlape kupředu jistě, zejména basový základ má razanci a pružnost zvukového praku. Hudba tekla kupředu s muzikální, vřelejší nenásilností, ale zároveň s pocitem, že v každém tónu je zavřená nemalá porce energie a šťávy.

Quad Artera Play je v portfoliu původem anglické legendy jedním z prvních opravdu moderních a opravdu dobře udělaných přístrojů. Působí solidně, má atraktivně kompaktní formát a přitom se nezdá, že by v něčem zaostával proti "plnoformátovým" konkurentům. Má výbornou, širokou výbavu a nebýt ne úplně nejjemnější regulace hlasitosti, asi by mu z komfortního hlediska prostě nebylo co vytknout. Z hlediska reprodukce zvuku pak funguje na 100% v kombinaci s Artera Stereo koncovým stupněm, byť to pak (ale ani o samotě) není vzorně vyrovnaná, studiově precizní reprodukce. Zato je to ale reprodukce bohatá, hutná, pevná a řádně energická a výbušná. Artera Play je snadné poslouchat a to zejména u elektrifikované hudby nebo jinde tam, kde oceníte zřetelný (ale ne zbytečně velký) bas a onu celkovou šťavnatost a bohatost. Nebo chcete-li tam, kde oceníte muzikálnost.

Kč 54 990,-

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE - VNITŘNOSTI

--- --- --- --- ---

KLADY

+ výbava

+ čistý, pevný zvuk

+ šťavnatě muzikální

+ velmi pěkné zpracování

ZÁPORY

- trochu méně jemné kroky regulace hlasitosti

- o maličko temnější vyvážení

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: Horn | www.horn.eu 

fSdílet

Tweet