Jiří Petrák měl na začátku letošního roku možnost poslouchat stojanové reprosoustavy celkem mladého a ne úplně známého britského výrobce Kudos – model Cardea C1. Dnes se k nám dostávají reprosoustavy ze stejné stáje a stejné kategorie, jen v provedení sloupovém a označené vyšším pořadovým číslem – C2. Respektive se dostávají ke mně, kterýžto hledám aktuálně cenově stále ještě rozumné (tedy s maximální cenou osmdesát až sto tisíc), přesto však high-end reprosoustavy s nejmenšími možnými konstrukčními a hlavně zvukovými kompromisy. Recenze zmíněného kolegy a další nadšený text v jiném časopise i různých světových publikacích mne přiměl zapátrat, jak to může být s kvalitami značky Kudos a nejlevnějšího sloupového modelu v jejich katalogu.
Jak sám výrobce na svém webu www.kudosaudio.com uvádí, C2 nejsou jen regálovky C1 s přídavkem nějakého toho objemového litru do ozvučnice. Kdepak, ačkoliv design působí na první pohled stejně, rozdílů je zde hned několik. Prvním je uzavření 25mm tweeteru Excel z nabídky Seas do vlastní kompletně oddělené komory, čímž má být zabráněno vzájemnému ovlivňování obou reproduktorů nebo alespoň mají být sníženy na minimum jeho negativní efekty. Fajn, to nezní špatně. Středobasový měnič o průměru 180 mm vypadá na první okouknutí naprosto stejně jako ten u C1, ale opak je pravdou – při stejném průměru papírové membrány má o 15mm menší cívku než měnič v regálovém modelu, takže její průměr je 26mm. Je to poměrně překvapující, celkem bych očekával přesně opačný krok, ale v Kudos patrně ví, co dělají. Posledním konstrukčním prvkem je basreflexový otvor mířící do podlahy. Zvláštní je, že výrobce nikde neuvádí frekvenční rozsah těchto soustav, dle poslechu bych si dovolil odhadnout takových 40 Hz – 20kHz.
Když už hovoříme o technických parametrech, musím zmínit standardní impedanci 8 ohm a citlivost 88dB, která by už měla zaručit poměrně slušnou toleranci k výkonu připojeného zesilovače. Objem obou komor ozvučnice bych z rozměrů 92,5 x 20 x 27 cm (které se od monitoru C1 liší jen výškou) odhadl na nějakých 45 litrů. Ne úplně obvyklým, přestože nijak technicky originálním řešením je pak umístění reprosoustav na velmi rigidní desku a čtyři kovové hroty, zapuštěné do zmíněné desky. I když ne originální, je toto řešení praktické – hroty nezničí novou podlahu a doma bude klid.
Když jsem viděl na obrázku na webu poprvé Kudos C2 s břízovou dýhou, nebyl jsem sice uchvácen, ale celkově to odpovídalo vzoru „britské krásy“. Nejdynamičtějším prvkem je v tomto stylu hrana, největším zakřivením pravý úhel a vzorník dýh je okopírovaný z výrobků IKEA. Ale nic z toho neuráží a patří to ke kouzlu věci – já mám právě takovéhle „tradiční“ designy rád. Zcela bez ironie svou jednoduchostí a strohostí tak nějak zapadnou do každého typu interiéru, téměř k jakémukoliv nábytku. Slovo „neurážející“ je snad to správné pojmenování, budeme-li ho brát v pozitivním významu. Mírné rozpaky sice svým vzhledem vzbudil kus, který mi pár týdnů stál v poslechové místnosti a který vidíte na fotkách, ale jednalo se spíš o zvyk. Dovolím si prohlásit, že Kudos Cardea C2 potřebují pro plné vyniknutí jednoduchého vzhledu světlou barvu. Jakoukoliv, ale prostě světlou.
Do příjemně dimenzovaných reproduktorových terminálů je radost zapojovat kabely – jsou dost daleko od sebe, aby nebyl problém s manipulací, dost masivní, aby se v nich udržely i těžké „opravdu audiofilské“ kabely a vtěsnáte do nich i často problematické, dosti oteklé konektory (vidličky i banánky) typu špičkových WBT.
Za referenční nahrávky jsem si vyvolil Gustava Holsta – The Planets (velmi dramatické), Bachovy Six Suites for Solo Cello v podání čínského mistra violoncella Yo Yo Ma (velmi uklidňující), Jarretův Kolínský koncert (velmi povznášející) a jako zástupce trochu divočejší hudby pak Enter Shikari – Common Dreads a Rolling Stones - Bridges to Babylon. Všechno jsou to nahrávky příjemné, chytlavé a zvukařsky povedené.
Nechci a nebudu unavovat laskavého čtenáře grafy impedančního průběhu, různými měřeními dynamiky, výkonu a dalšími fyzikálními fakty dle vzoru Stereophile, která tak často spousta lidí vyžaduje a mají za to, že jedině plným pochopením technické stránky věci a uvedením nesmírného množství technických dat dokáže recenzent své kvality. Nesmysl… Krom toho, že na dané úkony nemám dostatečné technické vybavení, tak osobně řeším pouze to, zda reprosoustavy lahodí mému uchu či ne. Nelahodí-li, řeším proč nelahodí a lahodí-li, řeším zda se tento lahodný pocit udrží i po přečtení cenovky. Tento pragmatický přístup k věci – jak věřím – volí většina zájemců o nové hi-fi výrobky – tedy těch rozumných 98% lidí, kteří nejsou konstruktéry vlastních „zaručeně nejlepších“ přístrojů, věčnými internetovými diskutéry nebo prostě snoby, vybírajícími podle známosti jména či výše cenovky. A co víc – Kudos uvádí na svém webu, že výhradním motorem vývoje jejich reprosoustav je vždy jen a pouze poslech, nic jiného.
Prvním dojmem ze zvuku je pohodová hudebnost, jistý nadhled a jemnost. Jde o slovně velmi těžko definovatelnou schopnost „prostě hrát“, vytvářet zvuk příjemný pro ucho a neunavující. Spousta lidí s těmito vlastnostmi spojuje termín „britský zvuk“. Budiž tedy… Dostal jsem reprosoustavy k vyzkoušení již rozehrané, nemusel jsem se tedy vyrovnávat s žádným zahořováním a změnami zvukových charakteristik, ale i kdybych musel, Kudosům prý stačí méně než 50 hodin.
Po zhruba dvou týdnech zvykání si na zvuk jsem se rozhodl věnovat víkend prostému poslouchání, vnímání, posuzování a sepsání tohoto textu. Usazen v křesle, pustil jsem jako první Holstovy Planety, symfonické básně o každé z planet sluneční soustavy, kdy třeba takový Mars je se slušným orchestrem opravdu dramatickým zážitkem. V nahrávce je ale také obsaženo dost nízkých frekvencí, které tvoří právě onu temnou náladu. Kudos vzhledem ke svým rozměrům dokáží zahrát opravdu nahlas, ale právě u vyšších poslechových hladin jsem narazil na jeden problém. Mohutnost basů je adekvátní velikosti sloupku, ovšem jejich údernost, takové ty nárazy, které cítíte až v žaludku, toho by mohlo být o něco víc. Je to znát pouze při složitých, opravdu pompézních skladbách jako je Carmina Burana či právě The Planets, kdy stočlenný orchestr hrábne do strun či udeří do tympánů a zafouká do hobojů a ačkoliv je hudby všude okolo hodně a hodně, rozhodně vám nebude rezonovat až v kostech. Svůj podíl na tom má už zmiňovaný jemný charakter produkce. Nezaměňovat prosím s nějakým „mazáním“ přednesu, jak audiofilové rádi říkají. Kdepak – Kudos C2 zůstávají blíže kompaktnímu a rychlému projevu regálových reprosoustav, jako kdyby jej jen zvětšily a přidaly něco basu. Mnoho sloupových reprosoustav dokáže být překvapivě líných nebo je jejich výhybka tak špatně udělaná, že jednotlivá pásma mezi sebou mají slyšitelné přechody a skoky, kazící výsledný poslechový dojem. Dokonce mám pocit, že to není výjimka, jako spíše pravidlo. Rád bych na tomto místě tedy ocenil opravdovou celistvost a plynulost zvuku.
Pásmo od nižších středů po to nejvyšší, co z Kudos vyleze, je v souladu s „regálovitým“ dojmem tak trochu kvalitativně vystrčené dopředu, na těchto frekvencích to C2 jde excelentně. Celkem překvapivé zjištění na mě čekalo u testů dynamiky, kdy jsem se snažil vykolejit Cardea C2 mnohavrstvými, hlasitými pasážemi z referenčních nahrávek, kde se vyskytuje také množství tranzientů, občas dokonce spíš zvukových explozí. Tím překvapivým zjištěním pak bylo to, že ať se snažím, jak se snažím, v rozumných hladinách hlasitosti poslechu (to znamená pod koncertní hlasitostí, kdy už ucho dávno detaily ani kvalitu zvuku stejně neslyší) se zvuk drží v jednom pevném celku, jasně rozlišený a dostatečně rychlý pro jakýkoliv hudební žánr. Z ticha do enormního hudebního výbuchu vystřelí Kudos Cardea C2 s grácií a nadhledem Usiana Bolta ve sprintu na 100m. Z určité části za to určitě může velmi pevná stavba ozvučnice, z druhé volba kvalitních měničů a dobře zkonstruovaná jednoduchá výhybka. Zdá se, že se rozhodně nešetřilo na nesprávných místech.
Považuji klasickou hudbu, hlavně její orchestrální variace pro tělesa v řádu desítek hráčů, za ten nejobtížnější žánr k reprodukci a musím znovu uznale pozvednout obočí nad schopností Cé-Dvojek poslouchatelně zahrát i ty nejtěžší skladby. Díky velmi čistým, důrazným a rychlým středům a výškám získává nahrávka tu správnou dynamiku, díky množství basů, jakkoliv nejsou zcela exaktní a úderné, zase dostává ten pravý objem. Nemohu říct, že bych klasiku neslyšel v lepším podání (krom Rudolfina nebo Royal Albert Hall třeba na Verity Audio Leonore / Nagra přímo u Nagry nebo MBL Reference Line na výstavě v Mnichově), ale za pořizovací cenu toho nabízí Kudos více než dost.
Rockové zážitky, tam si ale Kudos vede naprosto s přehledem. Hudba elektrizovaná, tedy plná elektrických kytar, baskytar, efektů, kláves a dalších ne-akustických nástrojů není tak náročná na detail a prokreslení jednotlivých frekvencí a jejich vzájemné oddělení, protože jich nikdy nezní tolik najednou jako v hudbě klasické. O to lepší zážitek ale C2 předávají, když svým plným zvukem, jemným, ale detailním přednesem s vysokou dynamikou podávací třeba Rolling Stones nebo Enter Shikari. Skoro se mi chtělo podupávat si do rytmu a pohazovat hlavou v taktu, tak v pohodě Kudos hrají.
Cardea C2 jsou už také na tak vysoké úrovni, že má smysl řešit prostor na zvukové scéně, protože jej lze doopravdy slyšet, ne si jej jen domýšlet. Schopnost rozumného vybudování prostoru ze zkušeností přisuzují větším regálovkám a sloupkům tak od cenové hladiny 80 tisíc, i když i v nízkých cenových luzích a hájích se najdou čestné povedené výjimky. Kudos mezi nimi. Po vzoru většiny Britů potřebují dost prostoru k rozletu, zvláště zadní stěna by neměla být blíž než půl metru, aby se nějaká iluze prostoru vybudovala. Pokud ale věnujete svůj čas správnému umístění Kudos v místnosti, což díky jejich nevelkým nárokům nebude žádná velká bitva (trvalo mi to asi půl hodiny), odmění vás lehkým a vzdušným vykreslením nástrojů, vystupujícím velmi hezky a přesně z dřevěných škatulí.
Mám-li v krátkosti srovnat C2 s konkurencí, kterou jsem měl možnost slyšet, pak bych zvolil za soupeře třeba KEF XQ40, Canton Vento 890 nebo Dynaudio Contour S3.4 a Monitor Audio GS60. Krom toho, že všichni jmenovaní nabízejí hlavně vyšší cenu, žádný z nich nemá tak bezstarostný a klidně vyrovnaný projev jako Kudos. Dynaudio sice nabízí lepší kontrolu nad basy při zachování velmi podobného objemu, ale za dvojnásobnou cenu rozhodně nehraje dvojnásob dobře. Monitor Audio zase umí vyprodukovat zvuk o něco temperamentnější, ale neumí zase hrát potichu, což je jedna z deviz britské školy, kterou Kudos ovládá. KEF ani Canton pak hrají až příliš nuceně, ostře a rozhodně ne „hudebně“. Na ve Velké Británii ručně vyráběný produkt si C2 zachovávají až neuvěřitelný poměr ceny a hudebního výkonu. Budete-li chtít najít adekvátně hrající model od zavedených výrobců, přijde to vaši peněženku alespoň na dobrých 100 tisíc, spíše však i na dost přes.
Kudos Cardea C2 jsou pro mne zhmotněním toho, co si představuji pod pojmem „britský zvuk“ a „muzikálnost“. V Čechách a na Slovensku tak často pejorativně použitý výraz „muzikálnost“ totiž nejlépe vystihuje pohodu a radost z poslechu, kterou C2 dokážou za neobvykle rozumnou cenu nabídnout. Ačkoliv nenabízí detailní inspekci nahrávky (tj. absolutní analytičnost), vynahrazují to jinými kvalitami víc než dost. Jestliže bych snad váhal dát 40 tisíc za jejich stojanové příbuzné, dát 60 za plnohodnotné high-end sloupové reprosoustavy se určitě vyplatí. Zájemcům se dostane živé, příjemné a neunavující reprodukce, dostane se jim poctivé výrobní kvality a designové neutrálnosti. Jako bonus pak dostanou majitelé punc exkluzivity, protože Kudos rozhodně není velkoprodukcí. Myslím, že Kudos Cardea C2 jsou při své pořizovací ceně excelentní kombinací všech dostupných audiofilských ctností, k nimž se přidává celkem snadno přehlédnutelná nectnost v podobě ne až tak úplně úderné a vytříbené reprodukce nejnižších kmitočtů.
Cena Kč 59 990,-
