Vlajková loď produktového katalogu ostrovního výrobce Naim Audio – CD / HDCD přehrávač CD555 s nedílným externím napájecím zdrojem PS555 jsou opravdovou referencí v oboru CD přehrávačů. Předem si řekněme, že není lepšího CD přehrávače, ačkoliv je relativně slušný počet velmi podobně nebo stejně dobrých – v této lize už jde jen o osobní preference a o zbytek systému, s nímž bude přehrávač spolupracovat. Důležitým a vlastně jediným rozumným důvodem proč o tomto cédéčku dnes čtete víc než předchozích pár vět je to, že jsem se celé ty dva měsíce, co jej vlastním, snažil zjistit, jestli opravdu stojí za těch nekřesťanských 28 000 amerických dolarů, nebo chcete-li, nějakých 18 000 EUR či 16 000 liber, což dává tak či onak částku atakující půl milionu Korun českých. Stojí tedy za to mít CD přehrávač v ceně nového automobilu, jakkoliv je bez diskuse tím nejlepším co můžete mít?
Přestože bylo řečeno, že na světě se pohybují i CD přehrávače stejně dobré a to v relativně velkém počtu, bude třeba toto tvrzení trochu upřesnit – CD555 patří podle většiny světových odborníků a recenzentů do nějakých tří opravdu nej-, nej-, nejlepších. A na těchto úrovních patří k těm levnějším, vždyť to nejlepší od dCS stojí přes 40 tisíc EUR, to nejlepší od Einstein není o moc levnější a třeba taková často zmiňovaná Wadia, Burmester, Nagra či MBL rozhodně také nejsou žádná láce. Ten zbylý „relativně slušný počet“ budou potom přehrávače za zlomky cen těch zmíněných, které se ale svým výkonem v běžných podmínkách svým kolegům ze špičky překvapivě blíží, ale pouze blíží a vždy u nich narazíte na větší či menší zvukové kompromisy. Osobně ale věřím, že tou správnou cestou je začít do hi-fi sestavy dodávat signál v co největší kvalitě, respektive přesně tak, jak je nahrán na médiu, což vyžaduje prostě nejlepší dostupný player a i proto jsem spokojeným majitelem CD555. A i z tohoto hlediska dnes nechci porovnávat toto CD s konkurencí, protože jak již bylo řečeno – na tomto nejvyšším stupni hraje vše už tak dobře, že jde pouze o volbu osobního vkusu. Přiblížím vám ale dnes to, co já osobně považuji na CD555 za nejzajímavější.
Tak jako u téměř každého opravdu drahého high-endu i zde dostáváte za své peníze pořádnou hromadu železa, zabalenou do typicky Naimovského designu, který nemusí padnout do oka každému. Osobně preferuji jednoduchost a čistotu vzhledu bez okázalostí, takovou onu hodnotnost, dýchající na znalejšího nenápadným, ale stále dostatečně vnímatelným kouzlem. K CD555 je nezbytně nutným příslušenstvím externí napájecí zdroj PS555, který je již součástí výše uvedených cen. Nejenže je to nejlepší napájecí zdroj v celé hierarchii napájecích zdrojů made in Naim, on je navíc také nedílnou součástí kvality zvuku tohoto přehrávače. Jeho napájení lze vyřešit i jinými způsoby, ale žádný neposkytne to co PS555 – tedy absolutní stabilitu napájení, dokonale čistý zdroj elektrické energie a ještě její dostatečný přísun v jakémkoliv okamžiku, jak jen to lze u něčeho takového očekávat.
Když mi CD555 / PS555 poprvé vybalili z krabic a nainstalovali do racku, měl jsem tak trochu pocit dítěte, co právě dostalo na hraní opravdovou Tatrovku a hodlá s ní co nejdřív trumfnout na pískovišti kluky se všemi těmi jejich plastovými malými imitacemi. „Tak,“ řekl jsem si „tady leží má zvuková konečná!“. Za utracené peníze pak samozřejmě nemůžete přijít a prostě svůj nový skvost jen tak pustit, tak to nefunguje… Musíte si užít všechnu tu show okolo – pohladit hrany hliníkového těla, přejet prsty přes velmi důvěryhodný kulatý otevírací mechanismus dvířek shora „krmené“ mechaniky Philips Pro, dotknete se všech sedmi ovládacích tlačítek na horní straně přehrávače, zkontrolujete oba speciální kabely s DIN koncovkami, spojující přehrávač a zdroj, snad lehce zavadíte i o svítící logo výrobce na čelním panelu. Teprve pak si prsty najdou cestu ke kulatému, nenápadnému tlačítku na externím napájecím zdroji, které to celé zapíná. Krátký stisk…a nic. Jen mírné rozsvícení dvou nápisů Naim na obou krabicích, decentní zelená pomlčka na malém displeji a nádech podsvícení, zjevivší se pod linií tlačítek. Až by to jednoho zklamalo, jak jednoduše a decentně vše probíhá. Zvláštní pocit z přehrávače, který nepřehrává žádný z těch moderních formátů jako DVD-Audio či SACD, nemá dokonce ani digitální výstup a nesnaží se vylepšit nahrávku falšujícími okruhy zvanými upsampling nebo resampling. Dokonce používá pro převod digitálního signálu do analogové podoby převodníky Burr Brown PCM 1704, uvedené na trh někdy v roce 1998, tedy žádné zázraky moderní techniky. Jedinou známkou nové doby je použití digitálního filtru Microsonic PMD2000, díky němuž přehrávač umí dekódovat alespoň formát HDCD. I díky ostrým hranám obou šasi bez náznaku zakulacení se zdá, jako kdyby do jedenadvacátého století propadl stroj z doby, kdy se věci ještě dělaly pořádně.
Naim CD555 předává své zvukové kvality světu buď skrz konektory DIN nebo RCA, v balení dokonce naleznete přechodový kabel DIN – RCA. Výrobce radí nepoužívat oba výstupy současně, kvůli možné degradaci hudebního zážitku a soudě podle zkušeností mnohých recenzentů a uživatelů na diskusních fórech, tím jediným správným výstupem bude cinch. Ke stejnému závěru ostatně došel i věhlasný Michael Fremer ve Stereophile a protože zrovna jeho soudu věřím, DIN jsem se věnoval jen velmi sporadicky (a došel k témuž závěru – rozdíl je jen malý, přesto vždy ve prospěch RCA výstupů).
Přestože CD555 s PS555 se stěhuje opravdu špatně (spousta kabeláže, sedm aretačních šroubů, nemalá váha, tmavý a k poškození náchylný povrch, kde každý škrábanec stojí totéž co týden u moře,…), vzal jsem ji (rozhodl jsem se ji oslovovat v ženském rodě) několikrát během těch dvou měsíců na výlet. Udělal jsem si tak představu o charakteru této britské krásky (ano, chápete správně – mě se ta strohá, žiletková říznost líbí). Zařekl jsem se sice hned na začátku, že ji nehodlám porovnávat s jinými CD přehrávači, ale je nutné je alespoň zmínit – zkoušeli jsme Einstein The Source (fantastické a nádherné provedením, jednostranně příliš analytické na úkor pohody), Accuphase DP-700 (precizní, muzikální, dynamický, ale nikoliv tak realistický) a Wadia 581i (zajímavé, ale příliš analogově líbivé). Nutno ovšem dodat, že každý z těchto přístrojů je opravdu hodně dobrý a – již jsem to zmiňoval – je to otázkou spíše osobního vkusu, než čeho jiného. Je to jako fotografie na cílové pásce – Naim tu sice vyhrává, ale rozhoduje až pečlivý rozbor. I tak je to ale vítězství…
Jak jsem se již zmínil o dva odstavce výše, Naim CD555 vzbuzuje dojem „pořádně udělaného“ přístroje, přispívá k tomu nejen důvěryhodná vnější stránka, ale i vyřešení vnitřností – například D/A převodníky jsou pro maximální výkon uloženy v odizolované schránce, chránící je před magnetickými a elektrickými vlivy z okolních obvodů. Nebo sedm nezávislých napájecích zdrojů, uložených v PS555, kdy jeden je určen třeba pouze pro hodiny. Nebo několik složitých obvodových řešení, majících za úkol zbavit se jitteru. Nebo pět sekundárních vinutí na transformátoru (ten je mimochodem o 40% větší než ten v druhém nejlepším napájecím zdroji od Naim). Nebo použití výhradně diskrétních součástek pro obvody analogové, filtrovací i výstupní. Nebo… Nebo prostě skoro všechno.
První, co mě na „balíčku“ CD555 / PS555 zaujalo, byla životnost projevu, množství detailů, které nelze nazvat jinak než analytickým, ovšem v balení, které zbytečně nestresuje, dává přednost muzikálnosti projevu, radosti a drivu poslechu. Například jedna z opravdu skvělých a nesmírně dynamických klavírních nahrávek mé sbírky, Gershwinova Rapsodie v modrém v transkripci pro dvě piana, hraná sestrami Labeque (Philips – 400 022-2) rázem jako by rozkvetla. Nahrávka z roku 1980 sice není technický skvost, ale stále vyčnívá nad běžný průměr a užívat si dokonale lokalizované nástroje, fantastickou lehkost a prostor nahrávky, ale hlavně jemné transienty tichých pasáží nebo bouři dokonale separovaných, přesných tónů dvou současně hrajících klavírů, to byl jeden z nejlepších zážitků mého dosavadního soužití s 555kou. Tento přehrávač si také zachovává vzácnou schopnost být muzikální a nelhat přitom o barvě jednotlivých tónů. Tonální vyváženost ruku v ruce s rytmem šlapou jako ta nejsehranější kapela na planetě a jako celek vytváří strhující zážitek, nutící k nevnímání ničeho jiného než hrající hudby.
Schopnosti Naim se projevily i v jiných skladbách – namátkou třeba poslední řadová nahrávka Petera Gabriela Up, zvláště pak její první skladba, přecházející z šepotu do hluku jako gejzír z ticha k explozi. I tady si 555 udržuje dosud neslyšený nadhled, naprosto přesně odklepává rytmus hudby a i ty nejostřejší výkřiky, nejtvrdší hrany nahrávky podá pevně, tvrdě, ostře a hlasitě, ale nikdy ne rušivě, nikdy ne příliš brutálně, aby se posluchačův obličej ušklíbl v nelibosti. Nebo třeba remasterovaní The Beatles v edici pár let staré jsou velmi příjemným hudebním zážitkem, kde je nejlépe poznat schopnost roztřídit a umístit na zvukovou scénu jednotlivé nástroje a hráče. Chcete poslouchat Ringovu ne zrovna prvotřídní hru na bicí? Prosím, stačí se zaposlouchat, a jak plasticky se před vámi vše objeví, jak snadno si představíte paličky dopadající na jednotlivé blány, dřívka a činely. Co třeba Pucciniho dokonalá Madama Butterfly a přesmutná árie – většina z čtenářů jí bude znát z televizní reklamy na whisky –, při níž se svírá srdce a tají dech. Zpěvaččin hlas v dokonalém prostředku mezi reprosoustavami zpívá jen a jen pro vás, každé silnější nadechnutí i jemná zachvění v tichých pasážích jsou nesmírně působivým představením, každý ten malý detail, objevivší se v nahrávce dává posluchači pocit reality, pocit ne reprodukované, ale živé a žijící hudby. Co teprve dokonale (a to opravdu dokonale) nahraný výběr písní Bobbyho McFerrina The Story of Jazz (EMI+, 724357607223) z roku 2000? Svébytný projev, neskutečné ovládání hlasu, hloubka nahrávky a množství tichých nádechů, tónů v pozadí, maličkých ruchů, prostě informací dříve neslyšených či neslyšitelných kvůli splývání na pozadí mocného hlasu hlavního protagonisty, to vše posouvá zážitek na další úroveň. Na tu nejvyšší možnou úroveň, nad níž už je jen živé koncertní představení.
Velmi silnou stránkou britského top přehrávače je podání basů, jejich síla i pevnost, dodávající hudbě šťávu. Na Gabrielově výběru Hit se nachází povedeně remasterované skladby, kde si dramatických a nápaditých basových linek, kopáků i umělých brumlavých, bručivých a bučivých zvuků užijete do sytosti. Naim CD555 se může v některých okamžicích pocitově přiklánět k poměrně temnému, dramatickému zvuku, já to přisuzuji pravděpodobně spíš právě důslednému vykreslení nízkých kmitočtů, které jinde mohou působit měkčeji a tedy upozaděněji.
Jaký je tedy referenční Naim? Referenční… Toto jediné krátké slovo je veškerým potřebným vysvětlením jeho kvalit. Má některé charakteristické vlastnosti, které snad nemusí být po vůli každému, ale jak jsem řekl už na začátku – na téhle úrovni hrají roli už jen osobní preference. Někomu se nemusí líbit hranatý černý vzhled, někdo ho může milovat (jako já). Někomu může připadat zvuk sem tam příliš temný, ale vždy bude přesný, reálný a vtahující. Jestli chcete opravdu slyšet co je vylisováno do povrchu vaší sbírky stříbrných kotoučků, neexistuje moc cest a dvojice Naim CD555 / PS555 představuje tu pravděpodobně nejdokonalejší.
Kč 499.990,-
