Malá manufaktura Rockport Technologies z východního pobřeží Spojených států amerických patří rozhodně mezi nejrespektovanější výrobce reproduktorových soustav a to nejen na území USA - může to být až s podivem, vezmeme-li v potaz v globálním měřítku naprosto zanedbatelný absolutní počet výrobků nebo fakt, že v nabídce jsou jenom čtyři sloupky, lišící se ve své podstatě jen tím, do jak velké místnosti se hodí. Vcelku je to působivý výsledek na firmu, která v roce 1991 začala výrobou gramofonu.

Vstupním modelem do světa Rockport jsou (relativně) kompaktní sloupky Atria II. Účelný rukopis Andyho Payora, zakladatele a hlavního konstruktéra, je na nich patrný stejně jako na kterémkoliv jiném firemním modelu - ozvučnice je decentní a přitom bohatě tvarovaná, aby nikde nevznikly protilehlé plochy provokující vznik stojatého vlnění, celá skříň je mírně zakloněná, aby se sladilo vyzařování jednotlivých pásem z pohledu času a tak jako na vyšších modelech, i tady na první pohled objevíte jeden jediný prvek, který si v Rockport nevyrábí sami - je to beryliový tweeter, ačkoliv i ten má novou planžetu, používanou jako tvarovaný zvukovod, který upravuje akustickou impedanci a zlepšuje chování na dolní mezi jeho pracovního rozsahu a vůbec je proti katalogovému provedení řádně upravený.

To je vlastně jedno z těch nejpřekvapivějších sdělení o produktech Rockport - drtivá většina prvků je v malém týmu firemních konstruktérů nejen navržená, ale také se vyrábí přímo v sídle firmy, nebo pod dohledem zaměstnanců v nedalekých podnicích zakázkovým způsobem v malých sériích.

Atria II stojí na robustním podstavci a mohutných hrotech, ozvučnice vyrostly do výšky 110,5 cm, mají na šířku 31,7 cm (včetně základny) a do hloubky se táhnou poctivých 50,8 cm (opět včetně základny) - nicméně i tak jsou s těmito mírami a váhou 68 kg na kus benjamínky firemní produkce.

Základem úspěchu Atria II je maximálně inertní ozvučnice, čehož je dosaženo mimo jiné i tloušťkou stěn. Korpus s trojí vrstvou laminace je vyroben primárně z MDF profilů, třeba čelní deska, do níž jsou zapuštěny měniče, má tloušťku poctivých 10 cm a ostatní panely mají proměnlivou tloušťku, dosahující maxima přes 6 cm. Připočtěte k tomu klenuté tvary, vnitřní příčky s proměnlivými tvary, velmi bohaté tlumení a dostanete kabinet, který je mimořádně netečný k nežádoucím vibracím.

Čelní plocha, osazená trojicí měničů, je potažena filcem, který má za úkol utlumit nechtěné odrazy. V horní části je zmíněný beryliový vysokotónový reproduktor (překvapivě bez ochranné mřížky) v hladkém a poměrně výrazném zvukovodu, kousek níže je kónus uhlíkové membrány středotónového reproduktoru o průměru 6 palců. Ve spodní části se pak nachází devítipalcová kopie, určená pro nejhlubší tóny.

Oba tyto měniče si Rockport vyrábí sám, stejně jako celý design od koše, přes magnety, cívky až po velké poddajné závěsy. A samozřejmě membrány - ty jsou vyrobeny ze sendviče na základě tkaných uhlíkových vláken.

Výrobce se o moc hlouběji do detailů nepouští - potvrdit tak lze jen bassreflexový třípásmový koncept (bassreflex je vzadu dole, těsně nad ploškou s jediným párem vcelku obyčejně působících terminálů) a třeba také to, že frekvenční výhybka je kompletně zalitá v pryskyřičném ochranném obalu a poskládaná z prémiových součástek špičkových značek.

Věřit pak lze určitě i udávaným technickým parametrům - frekvenčnímu rozsahu 28 - 30 000 Hz (-3 dB), jmenovité impedanci 4 ohmy nebo charakteristické citlivosti 87,5 dB / 2,83 V / m.

Atria II jsme poslouchali v identické, akusticky precizně doladěné místnosti a na prakticky identické sestavě jako vyšší model Avior II, tedy v kopřivnickém studiu dovozce - zdrojem signálu byl Kalista DreamPlay One, Métronome AQWO nebo Naim ND555, reguloval Pass XP30 a finální zesílení obstarával Pass X350.8, propojeno bylo kompletně kabeláží Nordost a to až na jediný kabel kompletně sérií Valhalla 2. Srovnávat jsem mohli právě se zážitky s vyšším modelem Avior II.

Po zkušenostech s decentním, nepřehnaným (byť naprosto dostatečným) stylem reprodukce basového pásma u Avior II jsme nebyli překvapení, že i Atria II zůstávají mimořádně spořádané a klidné, vlastně až nenápadné co se týká odezvy v nejhlubším pásmu. Ne snad, že byste ony přebujelé tóny v "No Sanctuary Here" Chrise Jonese ("Vinyl Classics Vol. 2" | 2014 | stereoplay | 03-14) necítili - naopak, stále je jasné, že Atria II jsou plnorozsahové a že dokážou naplnit i oněch bezmála padesát metrů čtverečních, byť samozřejmě s o něco menší energií, než větší sourozenci. Co však je bez diskuse naprosto excelentní, to je schopnost perfektního frázování a artikulování hlubokých tónů. Pevné a samozřejmé kontury, síla a důraznost, vše ale respektující charakter nahrávky a elektroniky, téměř úplně bez příměsi nějaké vlastní stopy. Je to vlastně až fascinující přesnost a utažená spořádanost.

Se skvostnou transparentností a celkovou uměřeností a přirozeností zazníval také zpěv Sophie Zelmani v její "How it feels" ("Dali CD Vol. 3" | 2012 | Dali | 280939). Vokální pásmo má čistotu a konkrétnost monitoru, kterou ale pojí s fyzičností, vahou a plností velké reprosoustavy. Hlas je intenzivní a mimořádně bohatý na nuance, na všechny jemné odstíny, na nádechy a další detaily, které podtrhují ten pocit, že zpěv zní přímo v místnosti a ne že protéká spletí obvodů a kabelů, zní nemechanicky a takříkajíc nohama na zemi.

Cinkot činelů v "Hello Dolly" Jerryho Hermana ("Jazz Masters Vol. 4" | 2017 | STS Digital | STS-6111166) byl famózně strukturovaný, skvostně rychlý, znělý, konkrétní a bohatý na detaily, jak jen si to mimořádná cenovka reprosoustav zasluhuje. Není tu ani stopy po nějakém zkreslení, po přílišné jemnosti nebo naopak zvonivosti, tón činelu je čistý jako sklo. S fantastickou přesností a rychlostí tu odtikávají jednotlivé údery, jejich zvuk se rozlévá prostorem s jistotou a konkrétností a struktura je patrná už od nejnižších hlasitostí.

Na dynamice nástrojů v "Kote Moun Yo?" Markuse Swchartze a Lakou Brooklyn ("System Solution" | 2019 | Nordost) oceníte sebejisté držení zvuku, jeho samozřejmost a také to, že Atria II zvládnou předat mikrodynamické nuance i při tichoučké úrovni a makrodynamicky ve vhodné hlasitosti naplní i velkou místnost, ačkoliv se v ní snaží slyšitelně více, než jejich větší kolegové Avior II. Není tu ale patrný žádný nemístný tlak, není to snaha umělá, zvuk prostě proudí a reprosoustav jako kdyby ho jen usměrňovaly, není tu patrné žádné zdůrazňování nebo naopak zklidňování.

Prvoligová transparentnost v kombinaci s mimořádně dobře vyváženým zvukem prakticky bez vlastního charakteru vás také nechá vychutnat nahrávky hodně do hloubky. Rozlišení v "Nativity Carol" Johna Ruttera ("First Sampling" | 1990 | Reference Recordings | RR-S1CD) bylo imponující, vlastně velmi blízké dražšímu a většímu modelu. Není tu vlastně nic, co by "překáželo" či zastiňovalo vjem z nahrávky, je tu plný, artikulovaný varhanní tón, je tu sbor rozdělený na množství jednotlivých hlasů s vlastními charaktery a je tu bohaté echo, které evokuje překvapivě realistický pocit, že jste skutečně v kostele. Všechno navíc působí výjimečně nenásilně.

V Rockport Technologies se chlubí péčí o optimální zfázování jednotlivých měničů a jedním z plodů této pečlivosti se zdá být i excelentní koherence napříč celým frekvenčním rozsahem a také homogennost pravolevého i předozadního prostoru hudební scény. Třeba Stingova "Englishman in New York" ("Die Perfekte Räumlichkeit" | 2010 | stereoplay | 10-10) byla zcela oproštěná od ozvučnic, roztahovala se s nástroji až za hranice ozvučnic v pravolevém směru a zadní stěna jako kdyby nebyla, až tak daleko šlo zaslechnout nástroje, které mezi sebou mají realisticky působící vzduch a odstup. Je to jako takový malý osobní koncert.

Pokud už má Atria II nějaký hlavní vlastní charakterový rys, tak je to jednoduchost. Jednoduchost, s níž hudba plyne, s níž drží pohromadě, s níž prezentuje barvy, tak, jak je jen řetězec je schopen interpretovat a je to i jednoduchost, s níž všechno dává smysl, s níž se můžete ponořit do hudby samotné, aniž by vás jakkoliv rušila mechanická stránka věci, tedy jakýsi podprahový vjem reprodukovanosti. Pak i Smetanova "Má Vlast" v nahrávce London Sympohny Orchestra pro disk Bowers&Wilkins Society of Sound prostě protéká, neomezovaná a překvapivě agilní a blízká velkým Avior II ve své důstojné nezkreslenosti a přirozenosti.

Sloupové Atria II dokazují, že Andy Payor moc dobře ví, čeho chce ve svém konání dosáhnout a mimo to jako jeden z ne úplně mnoha v oboru dobře ví i to, jak to udělat. Atria II se totiž svým charakterem (či spíše jeho absencí) a svými technologickými vlastnostmi (respektive i zde hlavně absencí jejich limitů) blíží fenomenálním výkonům velkých Avior II a přestože v absolutním měřítku působí, že se přeci jen musí o maličko více snažit, jsou stále fantastické a ve středně velké místnosti vám nabídnou zážitky, jejichž hranice budou určovat kvalita nahrávek a kvalita připojeného systému, nikoliv úroveň reprosoustav samých, neb ty jsou tak pečlivě navržené a tak dobře fungující, že v praxi jejich přítomnost téměř nelze postřehnout a zvuk, který se z nich line lze popsat jen jako prakticky dokonale vyvážený a dokonale neutrální.

MĚŘENÍ - FREKVENČNÍ ODEZVA + IMPEDANCE + WATERFALL

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 45 metrů čtverečních a s rozsáhlými akustickými úpravami - stavebními i provedenými panely od Vicoustic a RPG. Akustika je spočítána a optimalizována na výkon na poslechovém místě.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny na pevném soklu cca půl metru nad zemí (v případě regálových modelů samozřejmě na stojanech) a co nejdále od stěn to bylo možné.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Tak jako u vyššího modelu, i tady jsme narazili na fakt, že akustika prostoru je optimalizována pro vyrovnanost v poslechovém místě a je tu vidět velká absorpce energie v basovém pásmu pod 200 Hz. Je vidět, že Atria II nicméně reálně hrají od nějakých 25 Hz (a ostatně to potvrzuje i orientační měření právě v poslechovém bodě) a ve spolehlivě změřené části spektra nad 200 Hz je vidět velmi solidní vyrovnanost. Tak jako vyšší model, i Atria II má lehce "svažitou" charakteristiku, ale v souladu s firemním laděním ani tady nenajdete propady či jiné problémy. Pod úhlem se více objeví zdůraznění basového spektra kvůli relativní blízkosti rohu a také výraznější absorpce energie v nejvyšším pásmu. Ne úplně ideální měření tu jde na vrub nicméně spíše akustice místnosti, než čemu jinému.

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Lehce patrné sedlo naznačuje naladění bassreflexu kolem 25 Hz, impedance se nebojí propadnou až k hranici 2 ohm, což bude vyžadovat mimořádně stabilní elektroniku, která i s ohledem na cenovou hladinu není úplnou samozřejmostí. Nicméně krom opravdu mimořádně nízkých hodnot tu nejsou žádné další viditelné problémy, snad jen lehounký náznak nějaké rezonance kolem kmitočtu 180 Hz, který by ale neměl nijak ovlivnit reprodukci. Trochu divočejší průběh pak má i elektrická fáze, která má několik kritických bodů, i to podtrhuje nutnost mít stabilní zesilovač s co největší proudovou rezervou.

Waterfall

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓ ] | VELKÁ [--> 40m2] [ +/- ]

Kč 780 000,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ čistý a autentický přednes

+ skvělé sladění pásem, celistvost přednesu

+ mimořádně nestranný, nezabarvený zvuk

+ úroveň zpracování

ZÁPORY

- mimořádně náročné na elektroniku

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: Amarock Studio | www.amarockstudio.cz 

fSdílet

Tweet