Italové ve firmě Sonus Faber hrají na luxusní notu a staví reprosoustavy pro požitkáře. Ostatně je to zřejmě tak trochu v národní povaze, zdá se, ať už jde o auta, jídlo, pití nebo právě audio. Když Ital něco vyrábí (a umí to, nutno podotknout, neb všichni tamní pracují s vášní, ale ne nutně s umem), je z toho cítit energie a emoce, které do svého díla vkládá. U Sonus Faber nastavil legendární Franco Serblin standardy tak, aby pod jménem SF vznikaly skutečně nádherné kousky.
Snad právě proto, že tato pověst ke značce stále neodlučitelně patří, se stala hitem nová řada Venere, která všechny populární atributy práce těchto Italů zkusila promítnout do finančně dostupnější sféry, než bylo do té doby zvykem. Může za to také výroba v Číně, která byla pojata nikoliv jako práce na klíč od OEM výrobce, ale jako přesun části techniků a truhlářů do Číny, kde vzdělávají a kontrolují místní personál. Série Venere (neboli Venuše) se skládá z dvojice sloupků a dvojice regálových reprosoustav (které tedy existují také ve verzi středové reprosoustavy a ve verzi pro zavěšení na zeď). My jsme se potkali s modelem 2.0, který reprezentuje větší regálovku, určenou do menších a středních prostor.
Je zvláštní, že už od prvního pohledu poznáte, že jde o trochu jiný Sonus Faber – je to hlavně tím, že působí „mladší", podobně jako základní model Toy, nejde tu o kvalitu výroby nebo něco podobného, tam výrazný rozdíl rozhodně není. Jde o zvolené střízlivější, modernější linie, nebo třeba volbu dostupných povrchových úprav, kde už prim nehraje dřevo v přírodním dekoru (samozřejmě i prává ořechová dýha je k dispozici, jak můžete vidět na fotkách), ale hlavně černý a bílý lak. Právě ty v kombinaci s lehce saténovým povrchem černé čelní stěny tvoří zajímavý soulad.
Pro Sonus Faber charakteristické je i tvarování ozvučnice z docela tlustých MDF desek s nádherným, dynamickým prohnutím, které evokuje pohyb, eliminuje nežádoucí vnitřní stojaté vlnění a je poklonou nejvyššímu modelu Aida; nám nejvíce připomíná loď na vodě. Poznávacím znamením je hlavně směrem dozadu se zvyšující horní strana ozvučnice a významně se zužující zadní partie, které končí v tenkém proužku, na nějž se vedle sebe ani nevejdou robustní, nádherně zpracované bi-wiringové reproterminály. Spolu se skleněnou výplní na horní části jsou to právě tyhle prvky a detaily, které dávají jasně najevo, že tady jsme stále u Sonus Faber.
Mírně vyklenutá čelní stěna hostí dva reproduktory v mělkých zvukovodech a u spodní hrany štěrbinový bassreflex. Ten je vpředu kvůli tomu, aby bylo snazší reprosoustavu umístit i v menších prostorách relativně blízko u zdi (ale pod 30 cm to stejně nezkoušejte). O výšky se stará hedvábná kopulka s průměrem 2,9 cm. Pohonný systém je chlazen jen vzduchem. Středobas má pak již docela výrazný průměr 18 cm a membrána používá materiál Curv – bez bližších specifikací se dozvíte, že jde o kombinaci textilie a polypropylenu, která se formuje za tepla. Vývoj obou měničů probíhá zcela uvnitř Sonus Faber.
Sonus Faber Venere 2.0 pracují ve frekvenčním rozsahu 45 – 25 000 Hz s tolerancí +/- 3 dB, přičemž dělící frekvence je položena na úroveň 2 500 Hz. Dvoupásmové reprosoustavy mají deklarovanou citlivost 88 dB / 2,83 V / m a nominální impedanci 6 Ohm.
Jak už bylo naznačeno, Venere 2.0 jsou středně velké reprosoustavy, díky elegantním tvarům ale působí snad i menší, než by naznačovaly rozměry 45 x 25 x 34 cm (v x š x h). Ručička váhy se při měření hmotnosti dostane k hranici 7 kg.
Sonus Faber Venere 2.0 byly partnery hlavně pro set Cambridge Audio 851A / 851C, ale hrály také s Naim Nait XS a Naim CD5si, případně s Yamahou R-N301. Porovnávali jsme s Harbeth Monitor 30, ale i Xavian Bonbonus. Reprokabely jsme zvolili Acrolink 7N-S1400III, jako signálové buď Furutech s XLR konektory, nebo KrautWire Guru S s RCA a napájelo se KrautWire Omega III.
Ač Venere 2.0 patří velikostí spíše mezi středně velké regály, nečekali jsme takovou basovou odezvu; spodních tónů bylo objemově nejvíc, takže třeba kontrabas v „So What" z Davisovy desky „Kind of Blue" (1997 | Columbia | CK 64935) byla nebývale plná a hutná, byť nejspodnější tóny logicky energii postrádají. Přednes byl slušně kontrolovaný, propojený a spíše měkčí, klidnější.
Plnější, hladký přednes velice sluší hlasům a díky otevřenému, čistému, byť poklidnějšímu přednesu je prostě pohoda tyhle Sonus Faber poslouchat. „Twist in my society" od Tanity Tikaram („Ancient Heart" | 2008 | Rhino | 2564-69459-5) zdobí nádherný, barevný a velice příjemný vokál, velice sytý a dobře čitelný. Hudba nikam nespěchá, ale nepostrádá živé kouzlo, vše je prostě jen měkčí a klidnější. Středy mají také pěkné „tělo", je jich objemem dost a Venere 2.0 umí vyzářit slušnou porci zvuku.
Přednes tweeteru v Sonus Faber Venere 2.0 je bohatý i v nejvyšším pásmu, žádné éterické, lehoučké výšky, ale pořádný, sytý a pevný zvuk. Činely v Brubeckově „Take Five" („Time Out" | 2009 | Columbia | 88697398522) byly dobře prokreslené, pevné a dobře čitelné, s dostatkem energie a výborně propojené se středním pásmem – být lehčí a éteričtější, možná by je mohl trochu zastínit plný bas, takhle si ale vybojují poměrově zcela adekvátní prostor.
Abyste dostali z Venere 2.0 jejich plný dynamický potenciál, budete jim muset zvolit nadprůměrně autoritativního partnera, který umí dodat dostatek energie. Pak se tyto bedničky srdnatě snažily udržet i dynamiku orchestru ve Dvořákově „Novosvětské" v podání České filharmonie s taktovkou Václava Neumanna (1994 | Denon | CO-78828). Nedají vám sice představu o adekvátní velikosti (jsou to koneckonců jen regálovky), stejně jako je cítit, že rezerva u dynamických špiček také odpovídá jejich cenovému i typovému zařazení, ale nemáte pocit plochosti nebo násilného omezení.
Díky plnosti zvuku možná nebudete mít, zejména v kontextu dnes populárních, až příliš zdůrazňujících reprosoustav, pocit, že Sonus Faber Venere 2.0 hýří detaily – jakmile se ale zaposloucháte do jejich přednesu, informace tam objevíte. Vpředu hlavní zvukové linky, v mnoha vrstvách a uvolněně pak prezentují komplexní hudební obraz. Je to přirozené a neefektní, zvláště pak zvukový celek se vnímá snadno a jednoduše; byť můžete sledovat i jednotlivé nástrojové linky v Liadovově „Babě Jaze" (Reference Recordings | RR-82), samozřejměji působí celková scéna – ostatně, na koncertě také neposloucháte jen jediný nástroj.
Vynikající je pak prostorové podání – měniče ve zvukovodech zjevně mají svůj smysl a nástroje na scéně v „Club Descarga" od The Body Acoustics jsou přehledně rozložené. Scéna jde pocitově hluboko za reprosoustavy a úplně cítíte velmi dobré sladění měničů. Instrumenty mají naprosto suverénní oddělení a plasticitu, která je velice potěšující nejen na tuto cenovou třídu.
Sonus Faber Venere 2.0 umí také velmi hezky přenést atmosféru nahrávky, ač je jejich zvuk vlastně dosti transparentní. Plnost a pevnost skvěle podtrhla poslech „Who Needs Information" Rogera Waterse („Radio K.A.O.S." | 1987 | Columbia | CK40795). Reprosoustavy se jednoduše a příjemně poslouchají, basový fundament je příjemně plný a basa brouká; vůbec vše probíhá v poklidu, neoslňuje efektem, ale ani vás nenechá usnout. Život do reprodukce ale musíte vetknout nějakým pevnějším, dostatečně silným zesilovačem – třeba NAD C370 rozhodně neměl málo síly a kontroly, ale sametovější, měkčí zvuk byl až příliš těžký. Kombinaci s Cambridge Audio 851A se zato osvědčila velice dobře, stejně jako s charakterem Yamahy R-N301, byť tam bylo cítit, že Venere 2.0 potřebují o dost víc.
Sonus Faber umí vyrobit krásné reprosoustavy, o tom není pochyb. S řadou Venere pak tato krása (byť v trochu modernější a jednodušší podobě) přichází do významně dostupnějších cenových tříd, což je příjemný protiklad masivnímu celosvětovému zdražování. Venere 2.0 možná nemá až tak poetický a hudební přednes jako třeba modelová série Olympica (a vyšší, pochopitelně), přesto nesou onen firemní gen, díky kterému je příjemné je poslouchat, ať už hrajete tiše či hlasitě, pop nebo jazz. Potřebují k tomu vlastně jen o něco pevnější, autoritativnější elektroniku, než je běžně zvykem. Ta zkrotí jejich obzvláště plné basové pásmo, které budí dojem větší ozvučnice. Pokud máte rádi hladký, čistý a muzikální zvuk, kterého je v každém okamžiku dost, pak Sonus Faber Venere 2.0 dejte šanci – oceníte to.
MĚŘENÍ
Měření frekvenční charakteristiky probíhalo v uzavřeném semireverberantním prostoru o výměře podlahové plochy 50 metrů čtverečních. Prostor není akusticky speciálně upraven, a proto jsou naměřené hodnoty interpretovatelné jako 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 – 200 Hz ovlivněné akustickými parametry prostoru – konkrétně mírným zdvihem na basech. Měřeno bylo pomocí software ATB PC Pro vždy v pěti cyklech v různou denní dobu, vybrána byla vždy střední křivka. Všechna měření probíhala na NAD C370 a Pioneer BDP-LX71 s vždy stejně nastavenou úrovní hlasitosti. Měřeno pomocí PCM stopy o vzorkovací frekvenci 48 kHz s 1/3 oktávovým vyhlazováním.
Naměřená frekvenční odezva je pro reprosoustavy této velikosti a cenové třídy poměrně atypická. Hlavně pak svým rozsahem a vyrovnaností – nástup je zhruba na hranici 50 Hz, právě zde je cítit velký peak a adekvátní důraznější a plnější basové pásmo, které se k normálu vrací někde na úrovni 150 Hz. Právě od této hodnoty až za 20 000 Hz je pak reprodukce vyrovnaná a nevybočuje z tolerance +/- 3 dB ani o píď.
Zvláštní je pak impedanční křivka, kde se nachází veliký peak s vrcholem někde na hranici 2 000 Hz, kde dosahuje až na 50 Ohm. To naštěstí není takový problém, jako kdyby křivka klesla třeba někam ke 3 Ohmům. Nejnižší bod je ale na úrovni 5 Ohm někde kolem 280 Hz, což by nemělo znamenat žádný vážnější problém pro žádný zesilovač.
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [< 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ ✓] | VELKÁ (> 40m2) [ +/- ]
Kč 41 990,- - lesklá ořechová dýha
Kč 49 990,- - bílý / černý piano lak
--- --- --- --- ---
KLADY
+ jsou prostě nádherné, jak je u Sonus Faber zvykem
+ zvuk je plný a je ho dost již od nízkých hlasitostí
+ muzikální hladkost a klid
+ poslouchají se snadno i při vyšších hlasitostech
ZÁPORY
- v menších prostorách mají tendenci být basově až příliš výrazné
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: TYKON | www.tykon.cz
