Jihofrancouzská mírně avantgardní, ale vlastně velmi sympatická manufaktura Kalista, dceřiná značka jednoho z tradičních výrobců špičkových zdrojů signálu a D/A převodníků Métronome, se zaměřuje na mimořádně luxusní přehrávače a DACy. Ačkoliv Métronome funguje již od roku 1987, ještě luxusnější elektroniku dělá pod jménem Kalista až od roku 2003. A teprve v nedávné době přišel na svět přehrávač DeamPlay One, nejdostupnější z produktů v nabídce a první komponent, který lze použít sám o sobě.

Celou předchozí dobu se totiž Kalista specializovala na dělený koncept transportů a převodníků a DreamPlay One je prvním integrovaným CD přehrávačem - to ale neznamená, že by se změnil i svérázný vizuální styl přístroje.

Základem je tu akrylový trojúhelník, který slouží jako základní nosný prvek, neb skrze každý z vrcholů prochází mohutná hliníková noha. Hliníková je pak i základna (opět se zhruba trojúhelníkovým základním tvarem), plynule navazující na půlkulatou "tlamu" v přední části, na níž se nachází veliký barevný dotykový displej, který jednak zobrazuje vše potřebné, jednak slouží jako součást zážitku. Hliníkové tělo je pomocí CNC strojů obráběno z jediného kusu hliníku.

Na nízké zadní straně kovové části těla se nachází dva bloky konektorů - vlevo jsou digitální audio výstupy, vpravo analogové. Analogové jsou cinchové i XLR, digitální pak klasická trojice optiky, koaxu a AES/EBU. Je možná pro leckoho trochu škoda, že DreamPlay One nemá jediný digitální vstup.

Napájení, jak se na high-end sluší a patří, je řešeno externím zdrojem kvůli minimalizaci rušení. K přehrávači patří standardní firemní zdroj Elektra - jde o poměrně velký (ač oproti extravagantnímu přehrávači trochu "krabicový") přístroj, který v šasi o velikosti 45 x 43,5 x 10,5 cm (š x h x v) a váze 15 kg ukrývá celkem tři toroidní transformátory a sedm nezávislých napájecích zdrojů; každá část přehrávače tak má vlastní.

Samotný přehrávač pak můžete uložit trojím způsobem - buď tak jak je, nebo na základnu Silent Base, což je vlastně další akrylový trojúhelník ne nepodobný tomu použitému přímo na přehrávači a do třetice je tu možnost použít zajímavou atypickou trojnožku KaTri, kterou pro firmu navrhl specialista na racky Artesania.

Doposud nezmíněná, ale o to důležitější, je doslovná třešnička na dortu - otevřená mechanika, která sedí na samém vrcholu přehrávače. Otevřený koncept je trochu náchylný na prašnost a vlhkost prostředí, nicméně mechanika je uložená v prvotřídně odtlumené základně a je vlastně potěšením s ní pracovat. Základem čtecího mechanismu je Philips CD Pro 12, který si v Kalistě ještě upravují dle vlastních potřeb. Horizontální vyrovnanost disku hlídá jak magnetický klamp z akrylu (při výměně disku máte pár sekund na jeho přiklopení na nový disk - vteřiny se vám odpočítávají na velkém displeji a je i to je vlastně součást zážitku), tak modré světlo, zářící ze zadní strany lůžka mechaniky.

Výrobce se nijak hlouběji nerozepisuje o technických parametrech svého druhého nejvyššího přehrávače. Nicméně základem je to, že konstrukci má na svědomí jediný člověk od A do Z (tedy krom programové části), že používá vybírané, byť nijak exotické součástky a že velkou pozornost věnuje filtraci signálu. Pro převod digitálního signálu na analogový se používá dvojice čipů AKM AK4497, jejich implementace nevyužívá volitelného digitálního převzorkování. Kompletní signálová cesta je navržená jako dual mono. Čipy pracují s PCM signálem v klasickém rozlišení 16 bit / 44,1 kHz, protože ani mechanika žádné vyšší formáty nepřečte.

Z nastavení přehrávače je zajímavá třeba možnost vybrat si výstupní napětí mezi 1,4, 2,5 a 3 Volty. Pro hračičky mezi námi pak určitě přijde vhod i možnost zvolit si mezi šesticí filtrů - rozdíly mezi nimi jsou jasně slyšitelné, ačkoliv ne dramatické tak, že by měnily intenzitu zážitku.

Kalista DreamPlay One jsme mohli poslouchat v kopřivnické poslechové místnosti Amarock Studia, kde přehrávači dělala společnost dobře známá sestava Pass Labs XP-30, Pass Labs X350.8 a reprosoustavy Rockport Atria II a Avior II. Jako alternativa byl k dispozici Métronome AQWO, Métronome Le Player nebo Naim ND555. Propojeno bylo kabeláží Nordost Valhalla 2 a Nordost Tyr 2, doplněno bylo o kompletní napájecí příslušenství od Nordost / QRT - šlo o napájecí lištu QBase, zemnící řešení Qkore a další různé drobné napájení a harmonizační doplňky a kabelové podložky.

Pokud jste se nesetkali se zvukem Métronome a ještě více Kalista, přijde vám dozajista hned po prvních tónech překvapující, kolik zvuku co do šířky, výšky a hloubky hudební scény vlastně je. Bez ohledu na typ a kvalitu nahrávky či alternování řetězce je právě toto nejnápadnější charakteristika DreamPlay One.

Oproti všem ostatním zkoušeným přehrávačům nabídl DreamPlay One v basovém segmentu Jonesovy "No Sanctuary Here" ("Vinyl Classics Vol. 2" | 2014 | stereoplay | 03-14) mocnou hloubku, ale také tón opravdu plný, vláčný a jakoby hustý. Je to už natolik dospěle hrající přehrávač, že kontury a oddělení jednotlivých tónů jsou tu zcela prosté jakékoliv patrné nucenosti, snaživosti nebo nejistoty. Všechno se odehrává se suverénním nadhledem, s uvolněnou hladkostí, nicméně také s jistým dotekem sametové hebkosti, která je zvuku Kalista vlastní. Pokud si potrpíte na pocit krystalicky jasné technické brilance, tak vám uvolněnost DreamPlay One nemusí být nejbližší. Jestliže si ale ceníte basu, který nemá žádné zřetelné limitace a prostě se tak nějak laskavě a krásně rozlévá prostorem s chutí, elánem a hlavně s jednoduchými slovy těžko definovatelnou nonšalancí a šarmem, tak si bohatost zvuku Kalisty vychutnáte.

Ve šťavnatém a hřejivě laskavém stylu reprodukce pokračuje přehrávač i ve středním pásmu - vlastně si neuvědomíte, že vokál Sophie Zelmani jste v její "How it feels" ("Dali CD Vol. 3" | 2012 | Dali | 280939) doposud poslouchali poněkud malý v proporcích, dokud ho téměř fyzicky nevidíte v nadživotních standardech plout středem místnosti před sebou v podání DreamPlay One. Nebojte se ale slova "plout" - lokalizace je precizní a soustředěnost prvoligová. Hlavní je ale onen naprosto uvolněný, nádherně otevřený přednes, v němž hlas zní se zvonivým jasem, s okouzlující energií a naprostou absencí techničnosti. Výsledkem je hřejivý, hladivý a excelentně "lidský" vokál, skutečně přirozený a prokreslený až na dřeň, že snad nahrávka už vydala úplně všechna svá tajemství.

I v cinkavém činelu v "Hello Dolly" Jerryho Hermana ("Jazz Masters Vol. 4" | 2017 | STS Digital | STS-6111166) bylo cítit úroveň přehrávače a to, že za svým jemným stylem prezentace ukrývá mimořádnou high-endovou úroveň. Činel má krásnou barvu, jasnou, výraznou a přitom působící přirozeně, je to zvuk čisťounký jako sklo a zároveň nevtíravě delikátní. Není to analytické absolutno, ale nahrávka je ve svém klidu naprosto dospěle čitelná a konkrétní - navíc díky celkově mimořádně a netypicky homogennímu přednesu vlastně vůbec nemáte chuť soustředit se na jednotlivosti (přestože samozřejmě můžete), ale jste obklopeni a zavaleni hudební masou.

Když jsme u toho, tento vjem jsme měli i při zkoumání dynamiky v "Kote Moun Yo?" Markuse Schwartze a Lakou Brooklyn ("System Solution" | 2019 | Nordost). Tedy to, že zvuk je obrovský, jakoby nelimitovaný a s grácií, nicméně bez nutkavého tlaku se rozléhající prostorem. Nemáte pocit, že by vás Kalista svou dynamikou smetla z povrchu zemského, ale když přijde úder do bubínku, má fazonu, má drajv a má konkrétní, fyzicky citelný impuls. A přesto, přesto je to stále uvolněný, plynulý a kultivovaný přednes, který dýchá a plyne, spíše než aby se řítil. Tento charakter by se dal asi pasovat do role druhého hlavního pilíře typického zvuku Kalista.

Jak už bylo řečeno, tak rozlišení se nesnaží omamovat akcentem na jednotlivosti, není to analytický, ale mnohem spíše hladce celistvý zvuk - a přesto je cítit, že sbor v Rutterově "Nativity Carol" ("First Sampling" | 1990 | Reference Recordings | RR-S1CD) je naprosto nenásilně prezentovaný a vlastně úžasně přirozený, protože ačkoliv nemáte pocit, že jste zavěšeni někde uprostřed sboru na špičce mikrofonu a vnímáte každé zašustění oblečení sboristů, vnímáte naopak bez násilí jednotlivce, jejich charakteristické hlasy, dozvuky a ozvěny v prostoru, vnímáte nádechy a cítíte se prostě být mimořádně "uvnitř" dění. A to přesto, že není jednoduché popsat proč tomu tak vlastně je - ono to prostě tak jaksi samozřejmě a jednoduše je.

Už jsme zmínili a zdůraznili, jak výjimečně obrovský prostor hudební scény dokáže DreamPlay One vykouzlit. Stejně ale bylo překvapující, jak snadno se hudba rozlila v pravolevém i předozadním směru ve Stingově "Englishman in New York" ("Die Perfekte Räumlichkeit" | 2010 | stereoplay | 10-10). Scéna jako kdyby byla definovaná až zdmi prostoru, táhne se až za ozvučnice a ani zadní stěna jako kdyby ji nebrzdila, ale nástroje jí jakoby pronikají. Ať už stojí za tímhle trikem s holografií jakékoliv kouzlo, je mimořádně funkční. A není to jen o velikosti, třeba i lokalizace nástrojů je perfektní, aniž by ale i tady byla cítit nějaká nucenost. Jako kdyby vám přehrávač odhrnul oponu a odhalil mimořádně vzdušnou a krásně přehlednou scénu, kde všechny instrumenty mají nejen místo, ale opravdu fyzicky realistickou podobu, konturu a velikost.

Hlavní ale je to, s elegancí, s jakou tekutostí, s jakou harmonií a bohatostí barevnou, energickou i emocionální DreamPlay One hudbu přehrává. Ve Smetanově cyklu "Má Vlast" v podání London Symphony Orchestra pro demonstrační nahrávku Bowers&Wilkins Society of Sound bylo tělo, zvuk byl nepřiškrcený, otevřený, vzdušný, barevný a dýchající. Zejména nás nadchla ta nekomplikovanost, s níž šlo se do hudby ponořit na první dobrou, potichu i nahlas a jak - podobně jako na živém koncertě - byl stále patrný pocit jakési hudební přítomnosti a konkrétnosti, ať už jsme se na nahrávku soustředili nebo ne. Je to reprodukce natolik přirozená, že vám prostě nezmizí ze zřetele, ale ani si neuzurpuje nějak násilně vaši pozornost. Je to hudební krása a samozřejmost, která vás chtě nechtě pohltí.

Poměrně excentricky pojatý přehrávač kompaktních disků je zvláštní kombinací luxusního designu a prvotřídních materiálů s efektním až prvoplánovým vyzněním a audiofilské přiměřenosti po stránce technické a zvukové. Někomu snad může vadit absence podpory SACD disků a jinému zase absence vstupů, aby se ultra drahý přehrávač dal použít jako digitální centrum komplexnější sestavy, ale jinak tu vlastně stran výbavy nic nechybí. Navíc na to, že přehrávač vznikl technicky v hlavě jediného člověka, tak funguje mimořádně dobře. Hlavní devizou je zvuk, který je v zásadě bez limitů, je nádherný, graciézní, harmonický, barevný, vřelý a poddajný - a přesto, že to je zřetelný vlastní charakter, tak skrze něj proudí hudba, která působí nádherně přirozeným, autentickým dojmem. Snad je to tím, jak dobré rozlišení i bez jakéhokoliv předvádění přehrávač nabízí, snad je to tím, jak snadno se proposloucháte jedním, druhý, pátým i osmým nebo desátým kompaktem za jediný den a v jediné šňůře. Kdo ví. Faktem ale je, že jen málokterý přehrávač, s nímž jsme se za poslech bezmála dvou tisícovek komponentů během poslední dekády setkali, se mohl DreamPlay One rovnat množstvím předaných emocí.

Kč 966 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ originální design

+ mimořádně příjemná, vstřícná zvuková charakteristika

+ nádherně obrovský prostor

+ celková čitelnost

+ vřelá bohatost

ZÁPORY

- přeci jen má přítomnou slyšitelnou signaturu

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: Amarock Studio | www.amarockstudio.cz 

fSdílet

Tweet