Slovenský výrobce Canor je specialistou na elektronkové stroje a to už zhruba čtvrt století. Ve firemní nabídce byste našli jak integrované zesilovače, tak CD přehrávače, ale třeba také phono předzesilovač. Nejnovější součástí katalogu je integrovaný zesilovač AI 1.10, který se od pohledu nijak neodchyluje od dosavadního ducha přístrojů této značky.

Znamená to mimo jiné to, že čelní panel je přeťatý v dolní třetině horizontálním černým pásem, v němž je uprostřed logo firmy a po jeho stranách ovládací prvky - dole spínací tlačítko, které nastartuje poměrně dlouhý a důkladný proces zahřívání a stabilizace, vlevo jsou tlačítka pro ztlumení zvuku i jasu displeje a přepínač mezi dvěma provozními režimy, vpravo pak tlačítka přímého přístupu k jednotlivým vstupům a u kraje displej s nádherně snadno čitelnými velkými znaky.

Přímo vprostřed je pak veliký (hlavně hluboký) ovladač hlasitosti, krásně zpracovaný a radostný na dotek, zvláště po chvilce provozu, kdy se celý zesilovač prohřeje. Příjemně teplé je i medově zlatavé podbarvení displeje i ostatních prvků a Canor tím podtrhuje své vlastní pojetí vizuální cesty.

Přestože AI 1.10 je elektronkový stroj, všechno se ukrývá pod klasicky působícím krytem, není to žádná "lampová exhibice". Snad jen trošku nestandardně velké rozměry šasi (43,5 x 17 x 48,5 cm) a bohaté perforování všech stěn napovídají, že uvnitř jsou zdroje tepla, které dokáže za dopolední provoz vytopit místnost. Vlastně by o tom mohla napovídat i nebývalá hmotnost 26 kg, protože elektronkový zesilovač se bez výstupních těžkých transformátorů neobejde.

Jednoduše pojatý zadní panel je nekomplikovaný - napájecí zásuvku doprovází spínací kolébka, jsou tu celkem čtyři páry reproduktorových výstupů, což už je poměrně dost. Jak je u elektronkových zesilovačů běžné, jsou tu totiž výstupy pro zátěž 8 ohm, pro zátěž 4 ohmy a záporný pól. Poslední pár terminálů má nicméně označení "Output Mono Block" a je prvním náznakem, že AI 1.10 není jen tak jednoduchým přístrojem.

Vstupní konektivita je také nekomplikovaná - pět párů cinchů v analogové linkové podobě, nic víc, nic méně. Přítomné XLR konektory se pak opět vztahují k provozu v roli monobloku, stejně jako sériové rozhraní s označením C-Link, které tento režim řídí.

Navzdory tomu, že AI 1.10 stojí na lampové technologii, je uživatelsky naprosto přímočarý a nevyžaduje nic krom schopnosti nasadit elektronku označenou 1 do patice označené 1 a tak dále až k číslu 4. Výrobce zvolil pro osazení typ KT88, dodávaná sada je párovaná a pečlivě vybíraná (i proto je dobré elektronky osadit tak, jak říká výrobce).

Vnitřní konstrukce byla vyrobena pomocí technologie CMT (Canor PCB Milling Technology), díky níž se prý desky plošných spojů přiblíží dielektrickými vlastnostmi vzduchu (tedy ideálu). Signál tak je veden spoji, které zvládnou to co kvalitní kabely v teflonové izolaci, ale přitom s možností organizace, která není u kabelů reálná.

Výrobce se pyšní také regulací hlasitosti, která sestává z dvou modulů a tím se zlepšuje separace kanálů. Jde o reléový atenuátor, který v Canoru prý vyvíjeli přes rok. Výsledkem je regulace s kroky po 1 dB, v signálové cestě pak nikdy nestojí více než šest prvků, nejméně pak dokonce žádný. Souběh kanálů v celém rozsahu 0,05 dB je pak fantastický.

Dostáváme se nyní k tomu zajímavému - AI 1.10 lze použít v roli monobloku a to i díky jeho kompletnímu řízení mikroprocesorem. Stačí propojit dva kusy přes zmíněné rozhraní C-Link a jeden se stane primární a druhý sekundárním - primární pak funguje i jako zesilovač řídící a není tedy nutné řešit ještě předzesilovač. Je to neobvyklé a chytré řešení. V tu chvíli je také možné využít XLR vstupy (jindy nefungují) a mít plně symetrické zapojení.

Vnitřní konstrukce je pak celkově poctivá. Řídící obvody (přepínání vstupů, hlasitost, soft-start,...) mají vlastní vinutí napájecího transformátoru, primární a sekundární vinutí jsou izolovány zemněnou hliníkovou fólií a anodové napětí je filtrováno mimořádně velkými kondenzátory.

Výstupní transformátory mají několikeré bifilární vinutí (dva paralelně vedené dráty) pro dosažení co nejširší kmitočtové odezvy. Pěkné je vidět, jak v Canor odstínili nevýkonové elektronky 12AX7 a 12AT7 - jejich chladící / ochranná / antirezonanční pouzdra vypadají působivě.

Osazené elektronky KT88 dávají výstupní výkon 40 Wattů v čisté třídě A (do 8 i 4 ohm) v ultralineárním režimu, v triodovém zapojení pak do obou zátěží polovinu, tedy 20 Wattů. Výrobce udává pracovní frekvenční rozsah 10 - 50 000 Hz (+/- 0,5 dB / 5 W), odstup signálu a šumu přes 95 dB a harmonické zkreslení pod 0,05% (1 kHz / 5 W).

AI 1.10 jsme poslouchali v rámci redakčních sestav - s OPPO UDP-205 a Harbeth Monitor 30 místo Norma Revo IPA-140, s Teac NT-503 místo Emotiva XSP-1 / XPA-DR2 nebo s Cambridge CXC a ASUS Xonar Essence One MUSES MKII místo Cambridge CXA80 a místo Grandinote Shinai ve společnosti Fischer&Fischer SN-70. O použitých kabelech, filtrech a dalším příslušenství se dozvíte více v pravém sloupci -->.

Protože AI 1.10 využívá elektronky, je třeba trocha trpělivosti, než zesilovač dosáhne optimální provozní teploty - nicméně dvacet minut s hudebním signálem vás dostane zvuk tam, kde má být a ani v tom tak není Canor nijak uživatelsky nepřívětivý.

Když pak přišlo na basovou linku v "I Can´t Stop Loving You" Madeleine Peyroux ("The Blue Room" | 2012 | Universal | 0602537242689), ukázaly se docela jasně dvě základní charakteristiky přístroje. Jednak je to medově měkká "elektronkovitost", byť jen v lehkém doteku, jednak je to pocit kontroly a sebejistoty, který z výkonných elektronek cítíte. Kontrabas měl váhu a "dřevitost", mrouknutí hlubokého tónu je poddajné a přitom dobře separované. Zesilovač má kultivovaný, neuspěchaný, ale zároveň už solidně soustředěný a konkrétní bas v objemu naprosto dostatečném.

Také na zpěvu Renée Fleming v Debussyho "Mandoline" ("Night Songs" | 2001 | Decca | 467 697-2) byla zřetelná lehká vřelost a měkkost elektronkového světa, přesto hlas zněl hlavně jasně, pevně a s nekomplikovanou čitelností. Není to zvuk tak soustředěný a analytický, jako nabízí kupříkladu Norma, na druhou stranu má výtečně vystižený objem, tělo a jakousi "lidskost" co do hladkosti, uvolněnosti a barevnosti.

Vysloveně výtečné bylo podání výšek v "Midnight Voyage" Michaela Breckera ("Tales from the Hudson" | 1996 | Impulse | 051 191-2). I tady na rozeznělém kovu činelů zaslechnete trochu hebkosti, ale zvuk se vám odmění bohatou harmoničností a obecně nádhernou plností, přičemž tu nejde o nějakou nafouklost. Zesilovač má velmi solidní rozlišení, dokáže načrtnout činel jako velkou, plastickou hmotu a jednotlivá cinknutí dobře artikulovat a nechat s lehkostí doznívat.

AI 1.10 není žádný opatrný, měkký elektronkový zesilovač - v "Piano Quintet in E-Flat major op. 44" Roberta Schumanna (1997 | Philips | 456 323-2) bylo cítit kontrolu i jistotu, dynamika úhozu kláves už měla sebejistou důraznost hodnou high-endové cenovky a i když tu není žádná snaha o opulentní makrodynamiku, reprosoustavy byly řízeny pevnou rukou a dynamické pulsy vnímáte už od velmi nízkých poslechových úrovní. Samozřejmě, že AI 1.10 nedává najevo nějaké nadbytky výkonu, je to stále klidnější a jemnější zvuk, ale takříkajíc "drží pohromadě".

To samé platí pro rozlišení, ve "Feeling Yourself Disintegrate" od The Bad Plus ("For All I Care" | 2008 | Emarcy | 0602517821644) byla slyšet výtečně konturovaná basová linka, mohutná, plnokrevná a přesto snadno a lehce definovaná, hlas byl dobře srozumitelný (ačkoliv je oproti analytickému tranzistoru znát, že je měkčí a ne tak zaostřený) a ani závěrečná, až kakofonická pasáž se neslije do nepřehledné hmoty. Naopak - Canor patří v elektronkovém světě mezi až mimořádně pevně, sebevědomě a konkrétně hrající zesilovače a už umí uspořádat hudbu opravdu dospělým způsobem.

Také s podáním prostoru nenastaly žádné reálné potíže. Stereo báze v "Over the Rainbow" od The Modern Jazz Quartet ("Fontessa" | 1956 | Atlantic Masters | 81227 3687-2) byla pevná a konkrétní, lokalizace tónů zblízka nahrávaného vibrafonu byla v pravolevé ose pevná, jasná a samozřejmá - hodná high-endového světa. Hudební scéna není nějak dramaticky veliká, ale opět je tu ono nenásilně pohodové uspořádání s dotekem měkkosti.

To zajišťuje mimo jiné i to, že se dobře poslouchá i hudba spíše v technologicky průměrném obalu - třeba "Champs Elysées" od Zaz ("Paris" | 2014 | Warner Music | 0825646149216) určitě není vrcholem audiofilie a přesto AI 1.10 dokázal zprostředkovat ten vnitřní náboj, tu radost z hudby a lehce hřejivém, jen nepatrně měkčím obalu naservíroval hudbu spořádanou, šlapající a energickou, šťavnatou a bohatou, prostě celkově zábavnou a prostou hluchých momentů, kdy by na sebe upozorňoval zvukový nedostatek.

Integrovaný zesilovač AI 1.10 od slovenských Canor v moderně střiženém těle ukrývá pravověrný elektronkový zvuk, který snadno okrášlí jakýkoliv váš poslechový zážitek. Navíc je znát, že výrobce vybral či vyrobil pro svůj přístroj součástky na úrovni a jak použité elektronky, tak zjevně precizní transformátory zajišťují zvukové podání, které je radost poslouchat. Navíc se AI 1.10 neprojevuje jako klasický "lampáč", naopak je už natolik kultivovaný, že jen špetka vřelosti a měkkosti přidává na harmonii a bohatosti (a v neposlední řadě také tolerantnosti) jakémukoliv materiálu, zesilovač ale dokáže snadno zvládnout i méně citlivé reprosoustavy, má velmi solidní rozlišení i vkusnou dynamiku a vůbec prostě funguje tak, jak zesilovač z této cenové třídy fungovat má. Přidejte k tomu možnost snadného upgradu na sestavu s monobloky a máte univerzální řešení, schopné dodávat dlouhá léta muzikální radosti.

cca Kč 150 000,-

EUR 5 990,-

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE - VNITŘNOSTI

--- --- --- --- ---

KLADY

+ chytré řešení bi-ampingu

+ překvapivý pocit jistoty, síly a dynamiky...

+ ...a přesto lehký dotek elektronkovosti

+ nenáročný provoz i pro "nelampofila"

+ pěkně jemná regulace hlasitosti

+ celkově příjemná muzikálnost

ZÁPORY

- snad jen běžná elektronková potřeba trpělivosti na zahřátí

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: HiFi Studio Everest | www.hifistudioeverest.cz 

VÝROBCE: Canor Audio | www.canor-audio.com 

fSdílet

Tweet