Britští ATC započali svou dráhu mezi profesionály v oblasti zvuku, když se Billy Woodman v roce 1974 rozhodl zlepšit kvalitu používaných měničů. Dodnes patří v této sféře značka mezi vysoce hodnocená řešení a nemalá část těch nejlepších studií používá právě ATC jako hlavní monitory. Protože studiová zařízení jsou ale koncipována (většinou) jako aktivní, logicky k nim ATC vyráběli a vyrábějí také elektroniku – tu v polovině 90. let 20. století přenesli také do domácí sféry, domácí reprosoustavy nabízí značka od konce 80. let. Přes 30 let vývoje tak v praxi zhmotňují malé regálovky SCM19 ze základní firemní řady, třetí nejdostupnější firemní model.

Chtě nechtě vychází ve svých konstrukcích ATC z pragmatických zásad profesionálního světa, kde se hraje na výkon a ne na krásu. Během let se nicméně i Angličané naučili, že trochu designových prvků je třeba – proto jsou ozvučnice SCM19 sice pořád poněkud strohé, ale vlastně pěkně zpracované.

Čelní stěna má celkem velkou plochu s měniči sesazenými k sobě v horní části, boky se klenutě sbíhají k zadní úzké, ale opět konzervativně pojaté stěně zadní. Na ní najdete jen vaničku s dvěma sadami reproterminálů – i tady se projevuje spíše účelnost než snaha o nějaký luxusní dojem, byť terminály jsou pevné a dostatečně vzdálené, aby se s nimi rozumně pracovalo.

Pýchou ATC jsou spíše než design jejich měniče – vyvíjí a vyrábí si je od základu sami. Pro výšky v tomto modelu navrhli od základu nový výškový reproduktor, jde o klasicky pojatou tkaninovou kopulku s průměrem 2,5 cm, která je zasazená do poměrně výrazné hloubky zvukovodu v planžetě z blíže nespecifikované kovové slitiny. Sílu dodává neodymový magnetický systém.

Nejvýraznějším prvkem je ale masivně konstruovaný středobas s netypickým „seřezávaným“ košem. Kónická membrána má průměr 15 cm, střed ale tvoří integrální měkká kopulka o průměru 7,5 cm. Celé toto řešení pak drží obrovský měkký závěs. ATC nespecifikuje použitý materiál, ale působí jako polyester z vyšších řad s velkou vrstvou laku. Měnič využívá firemní technologii SL, u které výrobce říká, že stojí díky použitým materiálům za redukcí zkreslení třetí harmonickou o 10 – 15 dB v zásadním středním pásmu. SCM19 se chlubí u tohoto měniče devítikilovým magnetickým systémem.

Ten tak celkem výrazně přispívá k celkové hmotnosti 17,8 kg, byť kabinet z MDF profilů má výšku 43,8 cm, hloubku 30 cm a šířku 26,5 cm, takže také není úplně zanedbatelně lehký. Kupodivu ale na poklep působí docela živě, vnitřní tlumení nebude nijak zvlášť výrazné. Pokud chcete, můžete na SCM19 magneticky přisadit industriálně působící ochranné mřížky.

ATC říkají, že každý pár má frekvenční odpověď sladěnou v toleranci +/- 0,5 dB. Frekvenční rozsah udává výrobce jako 54 – 22 000 Hz (-6 dB), citlivost jak průměrných 85 dB / W / m a jmenovitou impedanci jako 8 ohm. Dvě pásma mají frekvenční přechod nastaven na 2 500 Hz.

SCM19 jsme poslouchali ve třech redakčních sestavách. Jednak hráli v nearfiled sestavě na stole s Emotiva ERC-4, RME ADI-2 DAC FS a Emotiva XSP-1 / Emotiva XPA-DR2 namísto KEF LS50 na kabelech ZenSati Authentica, jednak hrály s Cambridge CXC a Cambridge CXA81 místo Fischer&Fischer SN-70 (kde je pro ně Cambridge zjevně málo) na kabelech Dynamique Audio Horizon 2 a hrály také s OPPO UDP-205, Métronome DSC1 a Norma Revo IPA-140 (napájenými přes GMG Power Harmonic Hammer 3000P) namísto Xavian Quarta přes kabeláž Nordost Heimdall 2. V této sestavě krátce hrály také s Pilium Leonidas a Musical Fidelity M8xi.

Přestože regálový koncept ani specifikace neslibují bas, který by roztřásl podlahy, možná si budete muset (po dojmu získaném celkovou masivností SCM19) zvyknout na to, že basů je přiměřeně a nesnaží se o žádný efekt. Třeba kontrabas v „Upojenie“ Pata Methenyho (2008 | Nonesuch | 7559-79909-8) měl jasně nakreslenou hranici a nejhlubší tóny byly zřetelně tišší, než dejme tomu 60 Hz a výše. Přiblížení k zadní zdi v tomto celkem zřetelně pomůže. SCM19 nejdou tak hluboko, jak by napovídala intuice po zkušenostech s podobně velkými bassreflexovými modely, ale pokud je „nakrmíte“ velkým výkonem a lehce vyšší hlasitostí (ale pozor, zase ne úplně koncertní, tam už zní nervózně), středobas se rozezpívá zřetelně ochotněji. V každé běžné úrovni jsou ale fantasticky a téměř bezkonkurenčně pevné, mají fantasticky konkrétní artikulaci těch basů, které z nich vylezou a zvuk struny kontrabasu je úžasně napjatý a energický.

Středy jsou pak famózně otevřené a čisté, je to poctivě monitorový, soustředěný, pevný, energicky neošizený přednes. Objemově bylo hlasu Caroly v její „So far so good“ („Runaway“ | 1984 | Polydor | 829298-8) tak akorát, SCM19 jsou spíše na přesnost, než na objem a plnost. Sykavky, které jsou na této skladbě poměrně „natvrdo“, tak zní velmi přímočaře, velmi zřetelně. Právě na vokálu je pak ale znát neočekávaný limit hlasitosti, jako kdyby se reproduktoru úplně nechtělo do vysokých hlasitostí, jeho charakter tam zřetelně tvrdne a poslech ztrácí na příjemnosti. Pokud se ale udržíte v mezích běžného poslechu (předtím jsme mluvili o OPRAVDU hlasité reprodukci), tak si užijete sice sušší a tvrdší (chce se říct „studiový“) zvuk, ale také krásný detail, famózní pevnost, až fascinující soustředěnost a ve správně naddimenzovaném systému prostě excelentní čitelnost.

Technická perfektnost pokračuje také na nejvyšším konci spektra. Činel v „Caravan“ Dukea Ellingtona („Money Jungle“ | 2002 | Blue Note | 7423 5 38227 2 9) byl famózně detailní, neagresivní, ale přesto tvrdý a průrazný. Je to taková velmi zdravá míra živosti, která otevírá cestu k hodně velkému množství detailů. Je to opět takový samozřejmě komplexní styl reprodukce, je tu nástroj v překvapivě solidním, realistické, neubraném objemu, s parádní texturou a monitorově zařezávajícím ohraničením.

Když po SCM19 budete chtít mocnou dynamiku, jakou nabízí třeba „Glemm ikkje“ od Kari Bremnes („Detv i har“ | 2017 | Strange Ways | CD 15132-2), budete cítit limitované nejhlbuší tóny. Spodní oktávy tu jsou naznačené ve formě kontur, ale chybí jim plnost a váha, reálně je ale zvuk famózně kontrolovaný, precizně dávkovaný a energie tam, kam se SCM19 pouští, je řízená a precizní. Je to zvuk neefektní, nepředvádějící se a prezentovaný s prakticky naprostou upřímností. Právě u dynamičtějších materiálů je nejvíc cítit, že ATC si říkají o opravdu velké množství energie a stojí za to zesilovač nepodcenit.

Naopak pro vynikající rozlišení a skvělou transparentnost nemusíte dělat nic, byť je fakt, že dostanete přesně to, co do SCM19 pošlete a reprosoustavy v tom povětšinou udělají nad očekávání dobrý pořádek. To platilo i pro komplikovanou Mehldauovu „Sabbath“ („Largo“ | 2002 | Nonesuch | 9362-48114-2). Vrstevnatá, zauzlovaná skladba byla na jednu stranu stále (věrně) odprezentovaná jako lehký zvukařský nepodarek s obtížnou čitelností, ale zároveň detailů ve středech a výškách bylo fascinující množství a reprosoustavy je umí prokreslit opravdu velmi pevnou, jistou rukou. Pevný zvuk je velice čistý, velice transparentní a SCM19 slouží jako výtečné „lupy“ – z toho ale plyne také to, že každý nedostatek je slyšet dost intenzivně.

Vynikající bylo podání prostoru, snad také díky celkové čistotě a přesnosti – „Summertime“ v podání Briana Wilsona („Reimagining Gershwin“ | 2010 | Walt Disney | D000428902) měla brilantní plasticitu, skutečně monitorovou kvalitu rozprostření pravolevého i předozadního směru scény. Nesmíte pro takový zážitek být úplně daleko, ale ATC ho zvládnou předat v běžných podmínkách menších pokojů – je to přednes transparentní, ne úplně velký, ale otevřený a velmi snadno čitelný. Na jednu stranu tu trochu chybí „vyplňující“ hmota hlubšího basu, která by proporce zvuku pocitově zvětšila, ale ta soustředěnost zejména na středech je opravdu výtečná.

Trochu zastřenou a trochu basově těžkou „The Blackest Lily“ od Corinne Bailey Rae („The Sea“ | 2010 | EMI | 5099960851123) reprosoustavy odprezentovaly s přirozeně působící dominancí hlavního vokálu, otevře, s hrdou, výraznou energičností a pocitem výrazné jasnosti (což může být důsledek jejich neutrálního až lehce světlého vyvážení). Rytmus ale šlapal jako hodinky, je to úderné, živé a kontrolované.

Britští ATC s větší regálovou dvoupásmovkou SCM19 v aktuálním provedení nevykročily ze zaběhlých standardů své produkce – z velmi vysokých standardů, nutno dodat. Jsou to reprosoustavy svým pojetím relativně netypické a proto ve světě domácí audio techniky možná ne úplně snadno přijatelné pro ty, kteří jsou uvyklí moderními zvuku, ale desítky let tradice výroby referenčních monitorů se tu projevují – zvuk je čistý, skvěle transparentní, výjimečně skvěle detailní a vybavený schopností krásně podat hudební scénu. Hodí se do menších, možná i ve správném umístění až do středně velkých prostorů. SCM19 si také řeknou o nekompromisně pevný a výkonný zesilovač, aby zazářily a je také třeba najít si tu optimální hlasitost, lehounce vyšší, ale ne zase moc – v tom jistém „zlatém rozmezí“ jsou SCM19 brilantní, informativní, pravověrné monitory do domácích podmínek.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Z grafu frekvenční odpovědi lze vyčíst, že reprosoustavy jsou v běžné toleranci +/- 3 dB zhruba mezi 70 a 20 000 Hz, budeme-li se za bývat přímou osou. První reálně použitelné tóny ale umí zahrát už pod 50 Hz. Celkově jsou naměřené hodnoty prosté excesů, snad jen propad na 180 Hz je tu lehce patrný. Zvláštní je velké mělké sedlo v pásmu mezi 1 a 5 kHz, kde je ucho výrazně citlivé. V přímé ose pak navazují výšky lehce zdůrazněné, mimo osu pak zase celkem rychle uvadající. SCM19 tak budou citlivé na správné natočení v prostoru.

Frekvenční odezva – basová část (červená) a středo-výšková část (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

První peak ukazuje na ladící frekvenci uzavřené ozvučnice, je to cca 60 Hz. Impedance velmi spořádaně neklesá pod hranici 6 ohm a nemá žádné náročné prudké přechody. Na 580 a těsně pod 800 Hz lze vypozorovat nepatrné náznaky rezonancí uvnitř ozvučnic, nezdá se ale, že by se zdrcadlily ve frekvenční odezvě. Elektrická fáze má poměrně náročný výkyv do záporných hodnot na úrovni 70 Hz, SCM19 tak zaslouží pevný zesilovač vhodné úrovně. Ve zbytku rozsahu se pak naopak fáze drží příkladně okolo nuly a všeobecně lze říct, že jsou SCM19 z elektrického pohledu velmi seriózně navržené.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]

Kč 69 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ výjimečně přesvědčivé rozlišení

+ pevný, excelentně konkrétní zvuk

+ až monitorová soustředěnost a čitelnost

+ velmi transparentně „zobrazují“ nahrávku a řetězec

ZÁPORY

- chybí intenzivnější pocit hlubšího basu

- není jednoduché je řádně rozehrát

- nesedí jim úplně vysoké hlasitosti

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: KAS Audio | www.kasaudio.cz 

fSdílet

Tweet