Řecko je kolébkou moudrosti a mnoha ctností, které uznáváme i po tisících let od jejich ustavení v době největšího rozkvětu tohoto středomořského státu. Že by ale šlo o líheň špičkových značek v oboru hi-fi, to se říct rozhodně nedá, byť tu a tam v desetimilionové zemi vykoukne nějaká ta zajímavost až na celosvětovou úroveň. Právě tam míří i roku 2014 založená značka Pilium, která sice sídlí v Bulharsku (kvůli tomu, aby firma byla v EU i v případě nuceného vystoupení Řecka), ale vede ji Konstantinos Pilios a vyrábí produkty v Řecku – jak to tak u podobných příběhů často bývá, firma vznikla na popud pocitu, že ve světě není přesně to, co by si Pilios jako náročný audiofil přál.

V současné chvíli má poměrně malá firma jedinou řadu komponentů nazvanou Divine (neboli „božská“). Úplně základním komponentem, jak už to tak bývá, je integrovaný zesilovač, pojmenovaný Leonidas – vlastně všechny firemní výrobky hrdě nesou tradiční řecká jména. Co už ale úplně obvyklé není, to je pojetí i cena tohoto základního modelu.

Přestože na světě existují velké integrované zesilovače (namátkou Vitus Audio SIA-030, soulution 530, ale i další), tak žádný z nich není takový jako Leonidas. Ten je jednoduše větší a hlavně těžší – při stěhování z auta dovozce je to do poslechové místnosti jen přes čtyři schůdky a i tak to byla práce pro dva statné muže a vozíček. Leonidas je totiž obrovská kostka (48 cm šířky, 49 cm hloubky a 30 cm výšky), která váží rovných 100 kg.

Ano, jde o plný metrák elektroniky, byť tedy k výsledné váze přispívá tak odhadem 30% brutálně provedené šasi. Styl hliníkové skříně je absolutně minimalistický, jde prakticky o dokonale hladkou a čistou plochu, která jen na bocích nechává prostor velkým plochám chladících žeber, vepředu pak pro velké vygravírované logo spolu s modelovým označením a naopak poměrně malý dotykový displej s jednoduchým ovládáním, plus oko přijímače signálů dálkového ovládání, kterým musíte mířit relativně zpříma, neb je čidlo lehce utopené. Estetiku doplňuje ještě zamřížovaný otvor v prostředku horního panelu, kterým může opět unikat zbytkové teplo (jakkoliv ho při provozu bylo překvapivě málo) a označení výrobní řady Divine. Všechno je excelentně zpracované, všechno krásně lícuje a tloušťka použitého hliníku je až přehnaná, přístroj je jednoduše mimořádně robustní.

Zadní plocha dodržuje filozofii naprosté designové čistoty, jde prostě o velkou hliníkovou plochu s vsazenými konektory a gravírovanými popisky. Jistě zaujmou veliké křídlové matice reproduktorových terminálů, stejně jako v bytelných pouzdrech vsazené vstupní konektory. Těch je kupodivu jen pět, na testovaném kuse to byly dva páry symetrických XLR a tři páry nesymetrických cinchů. Co je ale velmi zajímavé, to je dvojice napájecích zásuvek po stranách industriálně působící spínací kolébky – odpovídá to návrhu „ideálního dual mono zesilovače“, který má společné vlastně jen řídící obvody.

Výrobce se chlubí tím, že Leonidas na rozdíl od drtivé většiny integrovaných zesilovačů skutečně v jediném šasi spojuje dual mono předzesilovač a dva koncové stupně. To potvrzuje i pohled dovnitř, kde najdete hned čtveřici transformátorů – jednak má svoje každý kanál, jednak svoje předzesilovací část a koncové stupně. Pro ty je připravena dvojice mocných transformátorů výkonu 1,2 KVA (každý), pro předzesilovač pak 2x 100 VA.

Působivá je i baterie zakázkových kondenzátorů v koncovém stupni – dosahují celkové kapacity 200 00 uf, ani 75 000 uF v předzesilovači ale není zrovna běžná záležitost. Neobvyklé naddimenzování z každého úhlu pohledu pokračuje i u tranzistorů – na každý kanál tu najdete 22 tranzistorů v push-pull zapojení, které odevzdávají 200 Wattů do 8 ohm na kanál ve třídě A/B. Díky štědré konstrukci ale nemají problém se stabilitou ani v trvalé zátěži pouhých 2 ohm, kam umí dodat poctivých 800 Wattů. Zesilovač je celkově postaven jako diferenciální (plně symetrický), jeho provozní stav monitoruje mikroprocesor a hlídá zkrat, přehřátí nebo přítomnost stejnosměrného napětí na výstupu a podobně.

Výrobce se chlubí jen poměrně zkratkovitě definovanými technickými parametry. Krom výše zmíněného výkonu z kategorie dostačujících je to frekvenční odezva „více než 100 000 Hz“, zkreslení (bez upřesnění) „pod 0,01%“ nebo výstupní impedance pod 0,1 ohm.

Z technického pohledu stojí za zmínku patrně ještě možnost osadit Leonidas lepšími antivibračními nožičkami (to jsou ty, které vidíte na fotografiích).

Leonidas jsme poslouchali ve dvou sestavách – v té hlavní s Métronome DSC1 (a případně OPPO UDP-205 v roli transportu) na Xavian Quarta, kde se napájelo přes GMG Power Harmonic Hammer 3000P a propojeno bylo kompletně kabeláží Nordost Heimdall 2. Srovnávali jsme tu s Norma Revo IPA-140. V druhé sestavě, v malé redakční poslechovce byl Leonidas pár dní „uklizený“ před začátkem kritického poslouchání a hrál tak s Cambridge CXC a/nebo Teac NT-503 namísto Grandinote Shinai, kdy přes kompletní kabeláž Nordost Red Dawn rozhýbával Fischer&Fischer SN-70 při zapojení přes IsoTek EVO3 Sirius. Překvapivě i v malé sestavě ukázal Leonidas své kvality velmi výrazně.

Kdo ví, co vlastně člověk čeká, když před ním trůní a zahřívá se tak masivní přístroj, že téměř zastíní celý stolek s běžným vybavením a tak drahý, že si leckde stále ještě za jeho cenu můžete pořídit malou nemovitost. Možná, že by se měla Země přestat otáčet, možná by měl z nebes sestoupit anděl a uvést každou skladbu líbeznou hrou na harfu. Faktem ale je, že nic z toho se nestalo, ona prostě „jen“ začala hrát hudba…

Ale že začala hrát velice příjemně. Zesilovač už od prvních tónů kontrabasu v „Upojenie“ ze stejnojmenné desky, vzniklé spoluprací Anny Marie Jopek a Pata Methenyho (2008 | Nonesuch | 7559-79909-8), ukázal, že jeho doménou není žádné zdůrazňování, naopak že jde o jeden z nejméně nápadných přístrojů, které si můžete pořídit. Limitem tu byl už rozsah reprosoustav, nikoliv schopnost zesilovače udržet jistotu do nejnižších poloh. Leonidas nedává kontrolu nijak ostentativně najevo, nicméně v porovnání s prakticky jakýmkoliv jiným přístrojem se ten druhý jeví jako snaživější, někdy až nucenější. Leonidas s vpravdě královským klidem artikuluje každý tón, není ani kriticky suchopárný, ani jásavě šťavnatý, chce se říct, že je to bas až prostý ve své absenci jakéhokoliv zabarvení nebo toho pocitu, že navzdory papírově dnes nijak zvláštnímu výkonu umí podat zvuk s fascinující přesností a čistotou. Dá se v podstatě říct, že jaký zdroj a jakou nahrávku mu dáte, takovou se vám odvděčí. V kombinaci s Métronome byl zvuk velmi důstojný a kontrabas vřelý, pružný a fantasticky informativní.

Také u „So far so good“, popově rozjeté skladby z desky seveřanky Caroly („Runaway“ | 1984 | Polydor | 829298-2) se ukázal Leonidas jako perfektní analytik, nechal proniknout zvuk nahrávky a předřazeného systému se vším všudy, ale dokázal to s naprostou netechničností, tak organicky přirozeně, že vynikl lehce „příjemný“ zvuk Métronome i jisté tvrdší a jadrnější chvilky v záznamu vokálu. Ty ale nejsou nijak agresivní nebo řezavé, hudba jako kdyby se v podání Leonidas už vymanila z řetězce jako takového a poklidně, nevtíravě se linula do poslechové místnosti. Nahrávka je famózně vzdušná, zpěvačce je perfektně rozumět a zesilovač rozkrývá všechno, co mu Métronome nabízí až do detailů jen zřídkakdy a zřídkakde slýchaných. Je to excelentně čisté a fantasticky přirozené podání.

Taktéž výškám, někdy až poněkud pronikavým vzhledem ke stáří nahrávky „Caravan“ od Dukea Ellilngtona („Money Jungle“ | 2002 | Blue Note | 7423 5 38227 2 9), pomohl Leonidas k úžasně přirozenému vyznění díky své prvoligové kontrole a tomu celkově naprosto „normálnímu“ charakteru. Výrazná linka činelu je skvěle řízená, má správnou míru energie, ale zároveň i krásně definovanou texturu a pocit plochy, aniž by jasnost každého tónu dohnala reprodukci na hranu ostrosti. Kov je tvrdý, jasný a úderný, má zdravou intenzitu a nezkreslenou konkrétnost. I tady si užijete spousty a spousty detailů, na to, jak málo nápadně, jak uvolněně je Leonidas servíruje si nicméně možná budete chvilku zvykat, neb zvuk jako by se snažil „nebýt“.

Veliká zásobárna instantní energie v kondenzátorech a předimenzované transformátory zajišťují takovým tím starosvětským způsobem dostatek energie pro mohutné dynamické špičky a na Leonidas bylo cítit, že i při hodně vysoké hlasitosti (mimochodem i v 50 m2 vzdálené daleko od jeho maxima) je pumpující „Glem ikkje“ od Kari Bremnes („Detv i har“ | 2017 | Strange Ways | CD 15132-2) naprosto kontrolovaná. Zesilovač si nehraje na nějakou přísnou autoritu, nepulsuje takovým tím moderně našlápnutým stylem, naopak jako kdyby jen otevíral průchod tomu, co je obsaženo v nahrávce – nic víc, nic míň. Je to takové tiché, neokázalé sebevědomí, ale jak v tichoučkých pasážích při nočním poslechu, tak při zmíněném maximu rozumného v reálné místnosti cítíte, že zesilovač nesklouzává k žádné nejistotě nebo nervozitě, že nemá ani trochu problém s rezervou a že hudba je reprodukována v nekomprimované a dynamicky samozřejmé formě. Leonidas navíc umí opravdu perfektně kontrolovat prakticky libovolné reprosoustavy a každé, které jsme připojili donutil s naprostým přehledem hrát přesně a konkrétně.

Leonidas a jeho „bezcharaktrový“ zvuk s velkou rezervou fungoval vynikajícně i na komplikovanou a tak nějak zvláštně zvukově zašmodrchanou „Sabbath“ od Brada Mehldaua („Largo“ | 2002 | Nonesuch | 9362-48114-2). Nahrávka sama o sobě není určitě výkladní skříní audiofilského masteringu a tak většinou zní prostě jen jako hromada chaotických zvuků a je třeba špičkového rozlišení, aby se řádně uklidnila. Leonidas určitě z pohledu analytičnosti a rozlišení nevypadá na první pohled nijak fascinující, zní tak nějak „normálně“, ale teprve na takhle složitém materiálu si uvědomíte, jak samozřejmě, nenuceně a neexpresivně, jak snadno a jak bezprostředně se k vám dostává i zvuk utopený daleko v pozadí, jak snadno se v nahrávkách orientujete a jak realistický pocit z nahrávky máte díky tomu, že zesilovač vám tu dá prakticky všechno. Už potichu je zvuk excelentně čitelný, v nočních hodinách dokonce na první stupeň hlasitosti byla nahrávka poslouchatelná – tichoulinká, že i v tichu musíte napínat uši, ale když už je napnete, není to jen šum, ale skutečně strukturovaná hudba. Je to fascinující. Nicméně je fakt, že při běžné poslechové hlasitosti se reprodukce ještě otevřela a Leonidas potvrdil, že je naprosto transparentní a že jde prakticky o ideál zesilovače z pohledu nezabarvenosti – tedy o „kabel se ziskem“, jak popsal teoretický ideál Stewart Hegeman, jeden z výrazných designérů Harman Group.

Totéž vlastně platí pro podání stereofonní báze nahrávek. Jak ji ve studiu připravili a jak ji dokáže vaše zdrojové zařízení zpracovat, tak bude prostorovost ve vaší místnosti fungovat. Leonidas ani nepřidává, ani neubírá, nesází na efekty, jen kontroluje a řídí s přesností a čistotou, umožňující vyniknout právě charakteru toho, co je v řetězci okolo něj – a to v dobrém i špatném. „Summertime“ Briana Wilsona („Reimagining Gershwin“ | 2010 | Walt Disney | D000428902) byla třeba přes OPPO velmi pěkná, zdála se být hezky definovaná v pravolevém i předozadním směru, lokalizovaná mezi ozvučnicemi a vesměs „fajnové stereo“. Po přepnutí na Métronome ale zvuk vykvetl všemi směry, byl najedou výrazně větší a pocitově úchvatně nemechanický, jako kdyby se hudba jednoduše kouzlem vynořila z prostoru a zůstala zhmotněná stát či plynout kolem vás. Lokalizace nástrojů je prvoligová, jsou od sebe oddělené, krásně ohraničené a přestože nemáte pocit, že jde o živý hologram (na to zní hudba tak nějak trochu moc jemně), je organizace fakticky perfektní.

Když přijde na řadu lehce „zadekovaná“ „The Blackest Lily“ od Corinne Bailey Rae („The Sea“ | 2010 | EMI | 5099960851123), Leonidas právě tuhle charakteristiku ukáže, ale zároveň nepřekáží příjemnému poslechu. Víte, že to není špičková nahrávka, ale přesto je to fajn zážitek, takže si nemusíte odpustit ani své oblíbené „špinavější“ nahrávky, jak to tak někdy bývá u super high-endových zařízení, které vytáhnou více nedostatků než hudebních kvalit. Tady ale ne, přes puristicky audiofilské rozebrání nahrávky je výsledek bezproblémový. Není tu ani stopa po nějakém wow efektu, stejně jako nemáte pocit školometské technicistnosti. Hudba prostě hraje, vnímáte sílu basových pulsů, vnímáte tempo a objektivní kvality jsou tu dotažené do maximalistických měřítek, byť subjektivně může zprvu forma reprodukce být trochu opatrnější. Ale nenechte se zmást, přivyknout se dá snadno – můžete pak hrát jak nahlas chcete, i potichu má skladba strukturu a smysl, čím víc nahlas hrajete, tím přibývá skutečně jen energie a nic než ona; žádná nervozita, žádná nejistota, žádný pocit blížícího se zkreslení.

Jaký je tedy základní zesilovač od řeckých Pilium? Inu, ani v jednom slova smyslu „základní“ – je extrémně drahý, o tom žádná, ale high-end dnes roste v cenách ještě i výrazně dál, takže proč ne. Je ale také extrémně dobře vyrobený (však se podívejte na to množství spotřebovaného kovu), má tak akorát vstupů (i když by jich rozhodně mohlo být víc), je mimořádně dobře dimenzovaný (nenechte se splést relativně standardním definovaným výkonem, nemáte prakticky šanci ho spotřebovat) a tím by mohl také vydržet dlouhá a dlouhá léta. Je to také přístroj, který je zvukově laděný mimořádně nenápadně, s ryze audiofilskou transparentností a schopností předat informace o nahrávkách i řetězci nebývale kultivovaně. Musíte mu dát čas, protože na velmi neokázalý, až snad chvílemi opatrný zvukový projev si musíte zvyknout. Když ale utišíte nadšenou mysl a ponoříte se do reprodukce, můžete v ní při libovolné hlasitosti strávit v kuse celý den, aniž byste pocítili únavu nebo měli pocit, že se vám něčeho nedostává. Nečekejte – navzdory extrémně velkému tělu a cenovce – žádné bombastické efekty, nečekejte, že okamžitě budete vtaženi do víru nějakých doposud nikdy neslyšených emocí. Ne, Leonidas „jen“ věrně hraje a nemá ve svém vyladění slabou nebo problematickou zvukovou charakteristiku, všechno je předáno autenticky, organicky a bezprostředně. A to je extrémně náročná meta na dosažení – u mladé značky jako je Pilium tedy všechna čest.

Kč 920 000,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ krásný objekt s krásným zpracováním

+ konstrukce s velikým zápalem pro dotažení detailů

+ absolutní zvuková nenápadnost

+ naddimenzování všech součástí ze všech úhlů pohledu

+ nadhled a kontrola

+ velmi jemná, excelentně plynulá hlasitost

+ rozlišení, neokázalé, ale prakticky perfektní

+ neutralita a nezabarvenost

ZÁPORY

- trochu limitovaná konektivita

- neutralita bez zabarvení není pro každého

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: Dream Audio | www.dreamaudio.sk 

fSdílet

Tweet