V recenzi na CD Brad Mehldau - Places se mi trošičku "rozutíkala" písmenka ve zmínce o GLENNu GOULDovi. Zaujala-li vás tato (alespoň maličko), dnes tamní úvodní informaci o jednom z největších géniů klavírní interpretace všech dob trochu doplníme. A bude to doporučením:
a) jeho nejznámější nahrávky vůbec
b) jedné z nejoceňovanějších nahrávek klasické hudby všech dob
c) obojím dohromady
Samozřejmě c) je správně.
Také tak rádi posloucháte v (téměř absolutním) tichu nočního klidu, kdy zmizí "denní" zvuková kulisa, kterou si za světla sice ani neuvědomuje, nicméně když není, poslouchá se najednou tak nějak (o dost) "příjemněji", hudba - poslech - detaily jsou nějak "zřetelnější", prostě poslouchá se lépe? Před 259 lety bylo pro tyto účely (Bachův žák Goldberg hrával knížeti Herman Carl von Keyserlin během jeho bezesných nocí - dnes bychom řekli "zlatá knížecí insomnie") jedním z nej- (-větších, -lepších, ale i -plodnějších ... co do počtu děl i potomků) skladatelů všech dob JOHANNem SEBASTIANem BACHem složeno jedno z nejlepších klavírních děl, možná vůbec nejlepší klavírní skladba svého druhu.
Goldbergovy variace "do putníku" potvrzují rčení, že v jednoduchosti je krása (a genialita). Skladba je ve své podstatě "prajednoduchá", úvodní (a závěrečné) "Aria" autor rozvíjí v 30ti (celkově tedy jde o 32 1-3 minutových, vezmeme-li v potaz pár "extrémních" verzí pak až 6ti minutových skladbiček/variací na úvodní - vskutku geniální - téma) variacích, které oč jednodušeji pro posluchače znějí, o to těžší/náročnější jsou pro interpreta. Jejich složitost nespočívá až tak v náročnosti jako takové/prstokladu, problém jejich interpretace tkví v tempu (jaké zvolit pro jednotlivé variace). Tady najdete občas docela velké rozdíly v pojetích (časech) a opravdu jen Bůh (a Johann Sebastian Bach) ví, jak je hrát "správně". Během staletí se s tím "potýkalo" mnoho klavíristů velmi různých kvalit, nicméně její celkové pojetí (v praxi TEMPO) se nijak (až tak) výrazně neměnilo (rozdíly zůstávaly spíš u jednotlivých variací než u celku). Tak tomu bylo do prostředku roku 1955, kdy v newyorkských studiích Columbia Records (dnes Sony) zasedl ke klavíru 22ti letý mladíček a během tří dní nahrál jednu z nejdiskutovanějších a současně nejoceňovanějších nahrávek hudby, které říkáme klasická (a od jejíhož vzniku uběhne za chvíli právě 55 let - nahrávacími dny byly 10., 14. a 16. červen 1955) . Tato nahrávka z něj doslova "přes noc" udělala mezinárodní hvězdu první velikosti (i když se to z dnešního pohledu - interpret klasické hudby, klavírista a SUPERSTAR? - může zdát až neuvěřitelné). Tak jako dokázal šokovat svým pojetím/chápáním nejen této skladby ale hudby vůbec, tak dovedl běžné posluchače i recenzenty "rozhodit" či až zaskočit svou hrou - nejen jeho pojetí, ale i prstoklad byl naprosto neuvěřitelné. Zkuste si představit trošičku zvláštní, jemně se klátící či snad málem vychrtlou postavu poněkud podivného, do kroku a rytmu si místy docela hlasitě pobrukujícího intelektuála, který bokem poskakujíc podél stometrové dráhy na sprint jen tak jakoby mimochodem předhoní zdeptaného USEINa BOLTa - to je Glenn Herbert Gould u klavíru a jen tak letmo nahozený/naznačený rozdíl mezi ním a ostatními interprety. Glenn se totiž nejen při hře povážlivě kýval v prostoru klaviatury a do hudby si často docela HLASITĚ broukal/brumlal/skoro zpíval. Vskutku DRTIVÝ začátek kariéry a stejně nevšední (jako u GG ostatně vše) byl i její závěr. Po utichnutí "vřavy" ohledně oné fantastické nahrávky z léta ´55, když byl už uznávanou/respektovanou veličinou, vydal prohlášení, které v té době nedávalo až takový smysl: „Že až tuto skladbu nahraje podruhé (učinil tak v létě 1981) jeho cesta/úkol bude naplněna a on může odejít". Oč "absurdněji" různá proroctví znějí v době svého vzniku, o to "jasnější" se zdají, když se naplní. Jinak to nebylo ani v tomto případě, Glenn Gould nečekaně zemřel měsíc po vydání své druhé nahrávky bachovských Goldbergových variací, v září 1982 v pouhých 50ti letech. Svou hrou, ale i názory a chováním překvapoval ba šokoval, ale to jen posilovalo jeho už tak hvězdné postavení. Byť byl díky svým schopnostem zahrát v podstatě kdekoli kdykoli cokoli, hrál jen když on chtěl, hrál (nahrával) jen to co on chtěl.
Co se nahrávání týče, proslul svým snad až fanatickým přístupem. Pokud skladba nevyznívala PŘESNĚ tak jak chtěl, tak jak ON ji viděl, tak jak on si přál, či nedařilo se mu z ní vydolovat to co v ní, schované někde hluboko pod notami cítil, nahrávání odkládal a protahoval do té doby než, ona "božská" inspirace přišla. Byl schopen začátek 20ti minutové sonáty (Ludwig van Beethoven sonáta č. 17 - Largo) nahrát během letních měsíců roku 1960, prostředek (Adagio) připojit v lednu 1967 a konec (závěrečné Allegretto) doplnit s podzimem 1971 (ale např. hodinu trvající kompletní Beethovenovu 6. Symfonii v transkripci pro klavír nahrál za jeden den, tak kdo se v tom má vyznat).
Ale takový byl - mimořádný, geniální, originální, ale hlavně vždy svůj. Prostě Glenn Gould.
Za nejvýznamnějšího skladatele všech dob považoval právě J.S. Bacha a snad i proto se po letech k jeho Goldbergovským variacím vrátil. Pojal je stejně originálně jako poprvé - byť zcela odlišně (debutová verze má stopáž 38, druhá 51 minut!).
Obě nahrávky jsou k dispozici jak na LP, CD, v jeho případě pak jak samostatně tak v exkluzivním 3CD kompletu (třetí CD obsahuje rozhovor nositele Pulizerovy ceny Tima Page s GG o obou jeho nahrávkách a část původních nahrávek/zkoušek ze 3 nahrávacích dní z léta ´55 ve studiích Columbia Masterworks v New Yorku - tuto verzi bych asi DOPORUČILA pozornosti případných zájemců; pro "plné pochopení" Goulda je asi nejvhodnější, navíc obsahuje vynikajícně zpracovaný a vskutku obsažný booklet). Pro zvukonadšence tu je důsledně remastrovaná, resp. očištěná (u Sony tomu říkají ZENPH-Reperformance a kromě GG v edici najdete i další "pecky" jako je "Rachmaninov plays Rachmaninov", „Art Tatum" a následují další ze starého katalogu Columbia - jedná se prostě o restaurování téměř sto let starých nahrávek - Rachaminov je z let 1921 - 1942 - do moderního „high-end" světa) verze 55 let staré původní nahrávky na (myslím že "multihybrid") SACD.
GG životní dílo - čítající 80 LP nahrávek především BACHových, ale také BEETHOVENových skladeb, s bravurou sobě vlastní však zahrál i klavírní transkripce "moderních" WAGNERových oper, či BEETHOVENových symfonií (které v jeho podání pro sólový klavír dostávají VELMI zajímavý další rozměr - bohužel "stihl" nahrát jen 5tou a 6tou symfonii - tu zato rovnou 2x, tedy ve 2 verzích), po mnohými neprávem opomíjenou výtečnou klasickou hudbu 20tého století svých "skorovrstevníků" Berga, Schönberga či Paula Hindemitha. Toto rozměrné dílo (alespoň vzhledem k jeho značně svéráznému a časově značně náročnému přístupu k záznamu je ohraničeno právě zde zmiňovanými nahrávkami Goldbergových variací, dílka určeného původně pro učebnici (Klavierübung IV.) pro BACHova žáka J.T. GOLDBERGa (někdy uváděn též jako J.G. Goldberg - nedejte se zmást, jde stále o jednoho a téhož člověka).
Glenn Herbert Gould byl prostě "jiný":
- MUSEL při hře sedět na stále stejné stoličce (jeho posaz za klavírem lze nazvat mírně řečeno "podivným", mimochodem podobně se s nástrojem "mazlí" i Brad Mehldau a Keith Jarrett, ten navíc, stejně jako GG, do hudby občas také "pobrukuje")
- NERAD hrál před živým publikem (které dle něj ocení spíše cvičenou opici, hlavně když zahraje přesně to, resp. přesně tak, jak očekávají. PROTO se od poloviny 60tých let věnoval hlavně nahrávacímu procesu, neboť jeho pomocí se mu snáze předávalo ono netradiční/"náročnější" snad i "poselství", často jen těžko pochopitelné hned na první poslech
- jeho (celo)denní dávkou potravy často (většinou?) byla jen sklenice mléka a vejce
- neustále nosil rukavice, které si sice na hraní sundával, ne už tak šálu či čepici (takto obalen zachumlán hrával "běžně" i na veřejných koncertech)
- pro "pochopení" jak zahrát několik dalších not, byl schopen/ochoten hodiny, dny, týdny či dokonce měsíce chodit na dlouhé lesní procházky, pokud "plné souznění" se skladbou nepřicházelo, klidně ROKY oddaloval její dokončení (nebo nahrávku raději neautorizoval).
Výborným způsobem jak poznat/pochopit GG je film "Thirty Two Short Films about Glenn Gould" z roku 1993, kde titulního hrdinu SKVĚLE ztvárnil Colm Feore (scénář a režie Francois Girard).
Sláva a popularita první nahrávky G. variací zůstane zřejmě již nepřekonána, já osobně ale nedám dopustit na nahrávku druhou, která do vašeho domu přináší (nepřekonatelné je v tomto směru hlavně úvodní a závěrečné Aria, resp. Aria da capo, které jako kdyby ani nebylo z tohoto světa, tolik klidu uvolnění jistoty a laskavosti neumím ani popsat, to se prostě musí slyšet) něco zcela výjimečného, s čím se setkáte jen velmi vzácně na těch nejlepších albech vůbec, jakési snad až "nepozemské" spojení interpreta a hudby (teď jsem nemluvila jen o klasické hudbě - něco podobného se dá "cítit"/zažít třeba při poslechu "The Köln Concert" KEITHa JARRETTa).
Pro hifi nadšence je zajímavostí i to (teď mluvím hlavně o té druhé nahrávce), že poklidné a okouzlujícně samozřejmé klouzání Glennových prstů po klaviatuře překvapivě dobře a přesvědčivě vyznívá i na levné věžičce, na druhou stranu onen pocit "božího doteku" se zvětšuje a sílí se zlepšující se aparaturou - takže "snažte se", stojí to za to...
Alternativy: I když jsou BACHovy Goldbergovy variace právem považována za jednu z "nej- skladeb pro klavír vůbec, mnoho slavných klavíristů se jí (a asi vědí proč; oč "pohodověji" a snadněji působí, o to těžší je její reálná interpretace) úmyslně vyhýbá. Za zajímavost může být brána varianta JAZZového velikána KEITHa JARRETTa (ECM rok vydání 1989) hraná na cembalo. Zřejmě nejlepší "poGOULDovská" verze je od Simone Dinnerstein (TELARC 2007), která svým tempem/délkou předstihuje i druhou GOULDovu nahrávku a trvá neskutečných (přesto v každé vteřině neuvěřitelně "procítěně strhujících") 78 minut 20 sekund.
Takže ZAVZPOMÍNEJTE jak to říkávala maminka před spaním: umýt, pyžámko obléknout, zoubky vyčistit a Goldberg variation (nejlépe Glenn GOULD verze ´81) pustit. Dobrou noc.
