Bylo to ráno na Svátek zemřelých. Brzy ráno. Hodně brzy ráno. Už od půl čtvrté jsem se jen převalovala a nemohla spát. Než se tam dál válet raději jsem vstala, kávu si dala „pro jistotu" svíci zapálila a se 4. hodinou ranní před regály s LP/CD stála a co pustit dumala. Klasiku ne, na tu je moc brzy. V mechanice se ze včerejšího večera povaluje famózní nabušená skvěle zpívající Imalda May, to v tuhle hodinu opravdu neee. Po čem na Svátek mrtvých o 4. ranní sáhnout, co se k té chvíli náladě stavu duše i mysli hodí? Čím protnout to tíživé ticho, co jen co si poslechnout? Aby to bylo klidné jak hvězdy tiše plující oblohou, na které jsem se před chvílí dívala na terase. Aby to bylo temné jak noc za okny zatím vše překrývající. Aby to bylo přitom duši laskající, jak má člověk v takovou chvíli zapotřebí. A v tu chvíli mi to došlo. Nahrávku kterou jsem nevím jak dlouho neslyšela, ale okamžitě bylo jasné že lepší možnosti není. Nenápadné album MARKa ISHAMa „Blue Sun" z poloviny 90. let, kde jeho trubka teskně zní a hudba místy jen tiše ševelí, přesto se do mysli zapíše jak málokterá jiná..
Mám ráda když mne obejme ten můj (asi tak o půl metru vyšší a 70 kg těžší) „medvídek", ten ale spí spánkem spravedlivých jak balvan a ještě pár hodin ho nic nevzbudí. Naštěstí to hned úvodní „Barcelona" a následující „The Beautiful Sadness" (kde je to objetí hudbou skoro doslovné) z Markova vrcholného alba dovedou podobně či snad ještě líp.
Za okny stále tma, ze svíce uhořel jen nepatrný žďabec, s poslechem jsem ale již v polovině nahrávky, u famózní „Blue Sun", po které je pojmenováno celé album. Chápu. Je to nekončící kombinace absolutního sluchu lahodícího klidu v podání pár nástrojů (celé album bylo nahráno v LA v jazzovém kvintetu ve složení David Goldblatt klavír, Steve Tavaglione saxofon, Doug Lunn basa a Kurt Wortman bicí) jemuž vévodí Markova trubka, která se přitom vrývá do každého póru vašeho po dalších a dalších tónech lačnícího těla. Náskok díky matematice, karbonový DDD driver německé firmy German Physiks zvládá předat každý tón, zaznamená sebenepatrnější změnu barvy zvuku, vnímáte i pohyb vzduchu v místnosti okolo muzikantů. Pokrývá přitom skoro celé zvukové pásmo jen v nejnižších frekvencích ho sametově tekoucí něhou doplňuje hornová ozvučnice reprosoustav Unicorn Mk II a v kombinaci s touto (v Čechách asi nepříliš známou EXCELENTNÍ) nahrávkou dává zažít pocity slasti nejvyšší. Moc dál už to nejde, tohle je vrchol hudby, poslechu, smyslu hifi. Přesně pro takovéhle nahrávky má smysl utrácet za áčkové zesilovače, stříbrné kabely či gramofonové přenosky v ceně osobního automobilu.
Mark Isham (ročník 1951) je dnes především úspěšný filmový a televizní hudební skladatel (třeba seriál „Once Upon a Time", filmy režisérky Jodie Foster ale i tituly jako „Time Cop", „Teče tudy řekal", „Crash" nebo „Next"). Držitel Grammy, Emmy i OSCARa po xy sólových albech (na počet studiových alb za jeho víc jak 3 desetiletí trvající hudební dráhy vám vystačí prsty na rukou, připočteme-li ale soundtracky od ranných 80. let po současnost jde ca o stovku titulů!) již v době kdy byl právě díky své úspěšné autorské práci slušně finančně zabezpečen sáhl po nástroji svého mládí a 9ti skladbami autorského alba „Blue Sun" realizoval své umělecké ambice. Děkuji, děkujeme všichni, kdož měli jsme to štěstí a s tímhle nenápadným skvostem se setkali.
Osud asi opravdu miluje černý humor, když si jako (snad) nejlepší album/poctu génia MILESe DAVISe vybral nikoli aktivního profesionálního muzikanta, někoho z MILESových veleschopných a dnes i velmi slavných „učňů", kteří prošli jeho doprovodnými soubory (Jarrett, McLaughlin, Hancock, Shorter, Holland, Corea , Zawinul atd.) ale programátora syntetizátorů proslulého svým progresivním skládáním na počítačích..
Není potřeba tohle album skladbu po skladbě rozebírat. Ponořte se poslechem do stoupajícího dýmu z doutníků s doznívající hořkou chutí na jazyku. Venku padá neskutečně čistý déšť. Možná to není déšť ale křišťálové kapky ranní rosy a zatím ne, ale už brzy brzy vyjde slunce. A to je vše. Přesně taková je 8má skladba „In A Sentimental Mood" a přesně takové je celé „Blue Sun".
Tohle album v Bontonlandu asi nekoupíte, ale trochu se posnažit a sehnat si ho, ze zahraničí si ho objednat (na AMAZONu.com 11.98 USD za CD) se jednoznačně vyplatí. Každý (kdo hudbu rád) si zaslouží tuto hodinu. Je to fenomenální pocta (nejen) MILESově „Kind of Blue" - oficiální poctou je Markovo album z roku 1999 „Miles Remembered: The Silent Way Project", výborné ale „Blue Sun" je (nej)lepší. Byť mám a znám všechna mistrova alba, a teď se dopustím skoro hříchu, Mark Isham(ovo) „Blue Sun" je (jakoby) jedním z (jeho) nejlepších.
1995, SONY Music, 60:56 min
