...aneb jazzoví (super)velikáni,...
(pokud si nejste jisti příjmeními, jsou to: Metheny, Mehldau, též Jarrett, Haden a také Hancock)
..., kteří letos zjara vydali 4 CD (drobný matematický rozpor 5ti interpretů a 4CD tkví v tom že, že Keith a Charlie ve svých 138 letech (samozřejmě DOHROMADY) spojili síly a natočili SPOLEČNÉ album). Letošní (nové) nahrávky těchto "klasiků" současné JAZZové hudby sice (asi) nejsou "zlomové" či "zásadní", nicméně přehlédnout je, by bylo ROZHODNĚ škoda. Proto (tentokrát) jen malá ochutnávka/upozornění (takové "minirecenze"), kdy nepůjdeme (příliš) "do hloubky", jen "předestřeme" PROČ byste tyto CD neměli minout, proč by MĚLA skončit ve vašich sbírkách (a popravdě tím "odkládám" největší a časově nejnáročnější recenzi ke které mne "ukecal" šéfredaktor těchto stránek jakou jsem kdy psala, a která mi dává "co proto" - tak kdybych náhodou při psaní "cípla"/padla, tak abyste ještě věděli, co nového/zajímavého je/se (letos) v JAZZu děje/událo)...
Brad Mehldau - Highway Rider
Pat Metheny - Orchestrion
Herbie Hancock - The Imagine Project
Keith Jarrett/Charlie Haden - Jasmine
Začneme (třeba) Pat(em) a Brad(em). Dvě VELKÉ hvězdy současného JAZZu (které za sebou mj. mají i 2 společná alba - to první je výborné, to druhé ještě lepší), Pat Metheny (kruciš, to to letí, zrovna předminulý týden (12. srpna) měl narozeniny) a Brad Mehldau (narozeniny měl toto pondělí - 23. srpna - mezi výše uvedenou 5ticí je vlastně "benjamínkem", bylo mu "jen/teprve" 40) vydali nedlouho po sobě svá nová alba a spojuje je ORCHESTR (a stejný papírový rozevírací obal ;).
Zatímco Pat (Metheny) svůj nový opus "ORCHESTRion" nazval, Brad (Mehldau) své (téměř) "komorní" 2CD (takže to je vlastně v poměru INTERPRETi/CD vlastně v pořádku „5 : 5") o "osamění" s názvem "Highway Rider" nahrál se symfonickým ORCHESTRem (poprvé v životě, všechny jeho dosavadní desky jsou buď "sóloklavírní" nebo, a to bylo zatím nejčastěji, v "klasickém" triu).
Jak to tak už v životě bývá, i zde je vše "právě naopak" (než očekáváme). Zatímco skladby na PATově CD znějí velmi "komplexně", místy (snad) až monumentálně (přitom v bookletu se dočtete, že veškeré nahrávání je vlastně "one man show" - Pat si tentokrát nahrál veškeré nástroje sám), většina skladeb na BRADově "Dálničním jezdci" zní až nečekaně "subtilně", rozhodně klidněji a "umírněněji" než na jeho předchozích nahrávkách, kde "mohutný" (a často až "dravý") dojem dosáhl v pouhé trojici s nástrojovým obsazením klavír + basa + bicí. Podívejme se ale na Orchestrion a Higway Rider podrobněji.
Při úvodní/titulní skladbě "Orchestrion(u)" nelze nevzpomenout OLDFIELDovo "Tubular Bells" (zvuk potrubních zvonů, které jsou sólovým nástrojem i zde, je totiž TAK charakteristický, že i v zcela jiné skladbě, dokonce JAZZově zabarvené, vám - minimálně v některých chvílích - (vele)slavnou skladbu z roku ´73 prostě připomene.
Hned následují "Entry Point" vám svým typickým METHENYovským "houpavým" rytmem jasně dá najevo, kdo je autorem (a výhradním hráčem) tohoto alba (to mi někoho připomíná - že by Mika Oldfielda?). Trochu "jiná" a příjemně "zasněná" je 4tá "Soul Search", na jejímž "poklidněkolíbavém" rytmu se můžete "svézt" (kamkoliv se vám jen chce).
Celé album má jen 5 skladeb, všechny jsou však rozvedeny do "větších" ploch (nejdelší je s téměř 16ti minutami úvodní tubular-bells(ová) "Orchestrion"), takže celková stopáž činí nějakých 52 minut.
Pat své "absolutní" opusy "Bright Size Life" (jeho prvotina z roku 1975) a (mé oblíbené) "Offramp" (z ´81ho roku) už asi NEpřekoná (sice na to vůbec nevypadá, ale ty narozeniny byly 56té!), ale to nevadí - kvalitní a přitom příjemně poslouchatelnou hudbu vždy dělal, dělá a bude dělat asi "napořád" (od něj se nic jiného čekat nedá/on to jinak asi ani NEumí ;-).
BRADovo 2CD "Highway Rider" začíná spíš subtilně (tedy vzhledem k tak početnému obsazení ve studiu) a je na rozdíl od předchozích alb docela VÝRAZNÝM (snad) až RAZANTNÍM krokem "jinam", respektive "stranou" (od předchozí tvorby), určitě ale "dál". Po mimořádném (a NÁROČNÉM - myslím posluchačsky) albu písní pro klavír a soprán, které složil, produkoval a nahrál s Renée Fleming (jmenuje se "Love Sublime") zjevně zkouší dobít další "metu" - a výsledkem je rozsáhlé dvojalbum místy brousící až do moderní klasické hudby, kde je o něco méně klavíru než bychom očekávali a "nejhlavnějším" sólovým nástrojem je (tenor)saxofon! "Monumentálnějšího" zvuku a výraznějšího klavírního sóla se dočkáme až v (rozsáhlejší) závěrečné skladbě prvního disku. Vůbec 1. disk by asi šlo nazvat "temnějším/chmurnějším" ale i "náročnějším" na poslech. Ten 2hý začínající (12 a půl minutovou) vůbec nejdelší skladbou alba a nad trochu (Maurice) RAVELovským motivem se nad ní střídavě vznáší výtečný saxofon (v ruce momentálně asi nejlepšího saxofonisty Joshuy Redmana) občas střídaný klavírem (za nímž pochopitelně sedí autor všech skladeb Brad Mehldau).
Kritici i BRADovi fandové přijali toto 2CDčkové "veledílo" trošičku "s rozpaky" = neví kam ho zařadit/jak se k němu postavit. Popravdě NENÍ to příliš podobné předchozím 15ti sólovým opusům (Highway Rider je 17tá - 16kou je již zmiňované písňové album klasické hudby s Renée Fleming), NENÍ to (místy, až tak úplně) jazz, NENÍ to ale ani moderní klasická hudba (až na pár "záblesků") - prostě je to "jiné" (a to v nás vždy vzbuzuje "neklid a nejistotu").
Po mnoha posleších se ale s KLIDem a JISTOTOU odvažuji tvrdit, že to je MIMOŘÁDNÁ nahrávka (pravda, pro "mimořádné" = "náročnější" posluchače - aby nedošlo k NEdorozumění, nejde o nějaké "neposlouchatelné" zvuky typu FRISELLova "Richter 858", jen to DÉLE trvá, než do BRADova hudebního světa "proniknete"). Dle mne je to docela (dost) úspěšný pokus spojit "nespojitelné", přesáhnout hranice, jít jinam/dál, pokusit se "o víc" - není to úplně správné přirovnání, ale pokud vás zaujaly/jste fandy takových filmů jako je např. "Eyes Wide Shut" STANLEYe KUBRICKa, asi skoro určitě NADŠENÍ budete i z BRAD MEHLDAUova Highway Rider(a .-).
PATovo "Orchestrion" naproti tomu není nějakým zvláštním odklonem od předchozí tvorby. Snad jen větším množstvím nástrojů - je na místě přestat o něm mluvit jako o mimořádném kytaristovi (a skladateli), tohle je díl(k)o vyspělé hudební osobnosti a výborného multiinstrumentalisty (krom "klasické" kytary zde Pat ovládá i Orchestrionics, tj. termín k popisu metody vyvíjení orchestrální hudby s akustickými a elektroakustickými nástroji kontrolovanými mechanicky a pneumaticky, umožňující v osazení jednou osobou improvizaci s mnoha nástroji, v tomto případě jsou to: (omlouvám se že nepřekládám ;-) pianos, marimba, vibrafone, orchestra bells, basses, guitarbots, percussion, cymbals and drums, blown bottles, and other cystom fabricated acoustic mechanical instruments, keyboard.
Herbie Hancock si ke svým 70tinám (!) vydal album "sestavené/udělané" v duchu předchozích "společných" nahrávek (na kterých s ním spolupracovali "hvězdy" od PAULa SIMONa, přes ANNIE LENOX, po třeba JONI MITCHELL nebo NORAH JONES).
Ani na této nahrávce (stejně jako na BRADově) si autorova (i když tady Herbie NENÍ AUTORem všech skladeb) klavíru moc neužijeme (nejvíce asi v 9té "A Change Is Gonna Come"). Jde bezvýhradně o převzaté (známé, spíše POPové) skladby od "Imagine" JOHNa LENNONa po "Don´t Give Up" PETERa GABRIELA a KATE BUSH - ta se docela POVEDLA - nechtěla jsem tomu věřit, ale už při prvním poslechu mi přišla překvapivě "zdařilá" a po srovnání s originálem musím PiNK a JOHNa LEGENDa (a samozřejmě HERBIEho) pochválit - jedno z nejpovedenějších míst celého alba.
Tak jako na předchozích podobně koncipovaných nahrávkách se zde "hvězdy" neobjevují jen za mikrofonem, ale i v "hráčské" sestava - nechybí samozřejmě ani "kolegové" z MILESova (DAVIS) období, tedy Wayne Shorter či Marcus Miller.
Dle "oficiální" zprávy se chce Herbie touto "celosvětovou" spoluprací vyjádřit ke globální odpovědnosti (za naši planetu) a celosvětovému míru. To je samozřejmě POCHVALYhodné a "záslužné" a NIC proti, ale přes všechnu (totální) "nabitost" hvězdami CD jako celek "za srdce až tak nechytne" (jak se v následující recenzi dozvíte, Keith Jarrett a Charlie Haden nemuseli objíždět planetu a doma v Jersey "v klídku" natočili LEPŠÍ album). Vše je "bez chyby", vše je "precizní a "dokonalé" a rozhodně to není "špatné" album, ale Herbie už natočil lepší. Pokud desku (je k dostání jako CD i ve VINYLové podobě) máte, koupili jste si jí či třeba dostali, není třeba se trápit, v reálné nabídce představuje "naprosto pohodový" NADprůměr - jen od lidí jako je Herbie Hancock (za minulé album River: The Joni Letters dostal 3 Grammy) očekáváme (stále) MAXIMUM (což ale asi ani nejde/není možné).
Pokud jste s HERBIEm "začátečníci" mohu vám (spíš) doporučit výběr "Then And Now - The Definitive Herbie Hancock" z roku 2008, který obsahuje VŠE až do minulého (řadového) CD a vy si "v klidu" můžete vybrat CO vás nejvíc zaujme/se vám líbí z obsáhlé více jak 40ti (!) leté Herbie(ho) tvorby.
Možná to překvapí, ale Keith (63) a Charlie (75) se ke konci (snad to nezní "nevhodně", nedejbože "urážlivě"!) svých kariér (opět - v letech 1971-6 spolu totiž už hrá(va)li v "American Quartet" - jak to tehdy bylo se dozvíte, když CD "Birth" či 4diskový Box "Mysteries - The Impulse Years" si pořídíte) spojili, aby nahráli ROMANTICKOU desku, plnou "zamilovaných" písní/skladeb! Takhle to (JAZZovým fandům) asi zní (pra)"podivně", ale NEbojte se, je to opravdu (velmi - možná až "nečekaně") POVEDENÉ album (a že jsou skladby PŮVODem "romantické" to v excelentním provedení těchto legend věru NEvadí - je to ve výsledku jedna z nejpříjemněji poslouchatelných JAZZových nahrávek jakou znám - řekněme něco jako (mé VELMi oblíbené) PAUL DESMONDovo "Take Five").
Dva mistři svých nástrojů tady dokonale ukazují PROČ jsou považováni za "klasiky" oboru, skvěle souzní (mezi sebou i s hudbou samou) - celá nahrávka působí jak když nějaký gigantický strom (takový Sekvojovec obrovský = tj. CHARLIEho basa) obepíná/po něm roste/se pne popínavá rostlina = tj. KEITH a jeho brilantní hra na klavír (a místy je tak hustá, že téměř kmen nevidíte, ale on tam je, on tam "musí" být - bez něj by rostlina nemohla dosáhnout až takových rozměrů ... spolu působí ještě zajímavěji než samostatně, jejich symbióza je neskutečná a jim samým (evidentně) "prospívá").
Hned úvodní "For All We Know" jasně řekne "jak" to na tomto CD bude. A bude to POHODA (a fakt velká!).
Oč nenápadněji úvodní skladba (no, vlastně celé album) plyne, o to lépe "prověří" (možná spíše "provětrá") vaše reprosoustavy. Charlie(ho) basa občas nenápadně zabrousí do sfér, z kterých by se snad hlava zamotala i (zde před časem testovaným) Tannoy Canterbury SE... je to ten typ hudby (nahrávky), pro který je IDEÁLem zesilovač typu KR Audio Kronzilla (a "odpovídající/pasující" reprosoustavy). Diskutovat o tom, že nahrávky firmy ECM jsou "zvukoKVALITAtivně" (naprosto) špičkové a mimořádné je opravdovým nošením dříví do lesa (deska je nahrána v (KEITHově?) Cavelight Studio New Jersey, odkud pochází i většina nahrávek z jeho"klasického" období, kdy se vrhnul na J.S. BACHa či D. SHOSTAKOVICHe) a jak už to tak vše právě NAOPAK v životě bývá, u hudby tvořené pouhou dvojicí nástrojů je to znát (snad) ještě více, než u velkého orchestru (prostě když TOTO cd/právě TUTO nahrávku budete poslouchat na opravdu špičkovém systému, přinese vám "neuvěřitelný" hudebně-zvukový zážitek).
Hned v následující skladbě "Where Can i Go Without You" si Keith své brilantní preludování ála Glen Gould doprovází zpěvem (...no alá Glen Gould) - no, ono je to spíš jen takové "pozpěvování" - jako by si jím ve "vypjatých chvílích" tak nějak "pomáhal" (?) - nicméně nijak to neruší, vše "přebije" vynikající společný "tah na bránu".
Ale tady opravdu netřeba rozebírat jednotlivé skladby (všechny převzaté - jen u 5té "I´m Gonna Laugh You Right Out Of My Life" si Keith "(do)složil" malé úvodní 45ti vteřinové intro), je to album sestavené z různých skladeb z různých dob, přesto výborně pospolu držící, skvěle se poslouchající. Nenápadný, přesto výrazný aspirant na letošní jazzové album roku..
Říká se: "To nejlepší nakonec" a tak to i v této recenzi bylo - KEITHova a CHARLIEho Jasmine (Jasminum polyanthum je půvabná rostlinka původem z Číny, jejíž poupata mají jemně narůžovělý nádech, rozvité květy jsou překrásně bíle a neskutečně příjemně/až "opojně" voní. V čarodějnictví se květina používá k meditaci, má pověst afrodiziaka, pomáhá vytvořit uvolněnou romantickou až erotickou atmosféru). A proč tohle vše píši/tak "rozepisuji"? Protože TOHLE vše (opravdu!) můžete slyšet cítit vnímat z alba "JASMINE" pánů (JAZZu) Keith(a) Jarrett(a) a Charlie(ho) Haden(a). PROTO svou desku pro "příjemný noční poslech ve dvou" slovem JASMINE také nazvali. Nedejte se (jako zprvu já - po přečtení prvních informací o nahrávání) "zmást" tím že jde PŮVODem o "zamilované" sklady. V reálu je to totiž VELMI povedené, MOC příjemné, "komplexně" značně NADprůměrné album, jehož "těžce pohodových" 63 minut by vám/vaší pozornosti (rozhodně!) NEmělo uniknout (a pro majitele lampových zesilovačů od dostupných Prima Luna přes Quad po skvosty KR Audio Kronzilla by snad mělo být až POVINNOU "výbavou").
Příjemný JAZZový poslech všem kdož (kvalitní) hudbu rádi mají/poslouchají (a i když "žehrám" na současnou kvalitu hudebních nahrávek, po tomto poslechu musím (trochu) změnit názor, ono vlastně NENÍ až tak zle ... ono je vlastně docela DOBŘE! ,-)
