Firma Electrocompaniet patří k tradičním zástupcům takzvané severské školy a její kořeny sahají na počátek 70. let 20. století. Sídlí v norském městě Tau, položeném na pobřeží Severního moře. Už od založení je firemním mottem "Když na hudbě opravdu záleží". Dnes firma vyrábí jak lifestylové produkty, tak elektroniku pro studiové nasazení, byť základním stavebním kamenem katalogu zůstává high fidelity a high end a i když jméno Electrocompaniet zůstává nejtěsněji spojeno se zesilovači (kdo by neznal referenční firemní model Nemo), společnost vyrábí kupříkladu i gramofon, reprosoustavy nebo Blu-ray přehrávač a D/A převodník.
My jsme měli možnost chvíli pobýt s nejvyšším firemním přehrávačem stříbrných kotoučků, modelem EMC 1 třetí generace. Velký přístroj je vyráběn pouze v omezeném množství a koncipován jako puristický CD / SACD / HDCD přehrávač bez dalších moderních "vymožeností", které se poslední dobou objevují i u drahých diskových přehrávačů.
Že EMC 1 MK III patří do stáje norského výrobce, to poznáte už při prvním pohledu díky čelní stěně v podobě tlustého akrylového panelu, přišroubovanému čtveřicí zlacených šroubů v rozích. Dodává to přístroji zajímavý akcent, zjemňující celkový technicistní minimalismus, který cítíte ze zbytku komponentu. V praxi totiž jde o 18 kg bytelného kovu v nadstandardních rozměrech 48,2 x 42,2 x 12 cm (š x h x v). Fortelné šasi je rozděleno celkem do pěti stíněných sekcí pro analogovou část, digitální část, kontrolní část, transformátor a transport.
Mechanické provedení je skutečně poctivé, je tu řada antivibračních a tlumících prvků, konečným cílem je omezit vliv externích vlivů na samotný laser.
V levé části předního panelu se nachází poměrně malý displej s naopak poměrně velkými znaky, vejde se na něj ale dostatek informací. Naopak v pravé části je do kosočtvercového tvaru sestavená čtveřice ovládacích tlačítek pro základní ovládání reprodukce. Přímo veprostřed je další kulaté zlaté tlačítko, jímž se přístroj zapíná. Nejvýraznějším prvkem je pak ale rozhodně velké logo výrobce, pokrývající čelo pojízdných kovových dvířek mechaniky. Kovový kryt se posouvá v kolejničkách směrem dozadu, čímž odhalí jednak vaničku, do níž se vkládá disk, jednak velký magnetický klamp, kterým se disk v mechanice stabilizuje.
Samotné vkládání disku do této mechaniky vyžaduje trochu šikovnosti a hlavně trpělivost. Nejprve musíte zajistit úplné zastavení disku více než dvouvteřinovým stiskem tlačítka STOP; pokud to neuděláte, při pokusu o otevření mechaniky se aktivuje pojistka, která pohyb krytu nedovolí až do úplného dotočení disku. Po zajištění disku magnetickým klampem opět zasunete kryt, disk se roztočí a zhruba deset sekund načítá všechny informace o stříbrném kotoučku. Naopak třeba změna aktivní vrstvy hybridních SACD disků je otázkou chvilky.
Na zadní straně najdete důkaz, že Electrocompaniet EMC 1 MK III je skutečně koncipovaný výhradně jako roztáčeč disků. Zhruba uprostřed je napájecí zásuvka, u levého kraje analogové výstupy v podobě symetrických XLR i nesymetrických RCA, u pravého kraje pak digitální výstupy v podobě jednoho optického a jednoho koaxiálního konektoru. Doplňuje je vstup 12V spouště a pro sofistikovanější zapojení do inteligentních řídících systémů ještě RS232. Toť vše, žádná USB nebo digitální vstupy.
Uvnitř najdete samostatný transformátor pro digitální a analogové obvody, obvody od D/A převodníku dále jsou koncipovány jako plně symetrické a symetričnost je vůbec pro Electrocompaniet důležitým prvkem. Výstupní analogové obvody jsou řešeny plně diskrétně.
Přehrávač má také velmi dobré technické parametry - příkladem budiž separace kanálů vyšší než 110 dB, stejně jako odstup rušivých napětí 120 dB. Celkové harmonické zkreslení THD+N je nižší než 0,003%, přičemž přehrávač má lineární chod mezi 20 a 20 000 Hz - tolerance je pouhých 0,05 dB.
Electrocompaniet EMC 1 MK III jsme poslouchali primárně se sestavou Audionet PRE G2 / Audionet MAX, ale také s Rogue Audio RP-5 / Rogue Audio M-180 či s Naim Nait XS, Yamahou A-S1100 nebo Cambridge CXA80. Srovnání probíhalo s níže posazenými přehrávači - Naim CD5si, Cambridge CXC, Yamaha CD-S1000, používal se i D/A převodník ASUS Xonar Essence One MUSES MK II. Poslouchalo se přes Harbeth Monitor 30, Xavian Perla, GoldenEar AON 3 nebo GoldenEar Triton Three. Propojeno bylo kabely TelluriumQ Silver a Black, napájení zajišťoval KrautWire Omega III.
Jako první pod masivní kryt mechaniky putoval hybridní disk "Like Minds", kde je hlavním autorem Gary Burton a skladba "Question and Answer" (2003 | Concorde | SACD-1029-6). Kontrabas Davea Hollanda byl decentní, nijak dominantní a spíše měkčí, proporčně a objemově byl však nástroj dobře podaný. Každé rozvibrování struny provázelo dobře konturované brouknutí, nástroj má přirozený charakter a není jen generátorem basového pulsu. I spodní tóny mají impuls a přímo rezonují vnitřní energií. Všimli jsme si zejména pocitu plynulosti a návaznosti tónů, houpavě uklidňujícího charakteru a lehoučkého náznaku vřelosti.
Akustická kytara ve Stingově "Fragile" ("...Nothing Like the Sun" | 1998 | A&M | 540 993-2) byla moc pěkně znělá, byť jak tělo, tak zvuk strun se zdají o něco tenčí, zvuk ale přichází lehce a nenásilně. Stingův hlas pak zněl laskavě, uvolněně a byl bohatě prokreslený, i když ještě půl krůčku scházelo do úplně trojrozměrného dojmu. Ve zvuku byl přirozeně sladký nádech, celek pak jemný, hladký a lehký, střední pásmo působí klidně a hlavně skutečně velmi uvolněně, žádné krystalické zdůrazňování okrajů a detailů. Tohle je "klasický", možná spíše "ortodoxní" styl reprodukce s nepřehnaným charakterem.
Kresba činelů a vibrafonu v "That Slavic Smile" od Modern Jazz Quartet ("Echoes" | 1987 | Pablo | 00025218014229) byla velmi pečlivá, byť zvuk nástrojů byl opět o něco tenčí, u obou instrumentů se však projevovala mírně nadprůměrná, ale neefektní znělost a zase celková hladkost a velká jemnost. Přehrávač je velmi klidný, nádechem až něžný, aniž by ale tóny byly rozmazané. Staccato činelů bylo velmi dobře zvládnuté, každý úder paličky vystřelí tón velmi rychle a jistě, cinkání je živé, ale ne vlezlé nebo naopak ospalé.
Velký klavír v Schubertově "Sonátě pro piano v G dur, op. 78" v podání Valerije Afanasijeva (1994 | Denon | CO-78923) hrálo živě, kontrast tónů už dospělý a jistý, tedy dynamika nástroje vyzněla jen s nevelkými omezeními, vzhledem k ceně dokázal dát nástroji solidní proporce a snad jen o něco menší důraz. Zvuk nástroje byl plný, pocitově skutečně velký, i když v přednesu panuje pocit klidu a uvolněnosti, každý tón je vykreslený rychle a čistě.
V Gabrielově "More Than This" z alba "HIT" (2003 | Realworld | 07243 59523729) bylo cítit přirozené zaostření vokálu nad nástrojovými linkami, hlas zněl v popředí a s pěkným, byť na první dojem nijak efektním prokreslením. Čím déle ale posloucháte, tím hlouběji se můžete do hudby ponořit a tím více odhalíte informací. EMC 1 MKIII není suverénní, akční hráč, nezdůrazňuje, spíše naopak vše uklidňuje. I spletité syntetické zvuky v pozadí jsou ale rozklíčovány a umístěny v kontextu bez slyšitelné námahy a stresu. Přednes je organizovaný a příjemně soudržný a vyrovnaný, nic nepřehání, ale pokud se uklidníte a ponoříte do poslechu, otevře se vám.
Rozložení nástrojů v orchestru, hrajícím Haydnovo dílo "Die Schöpfung" (88697480452-5), bylo dobře zvládnuté, scéna byla velmi široká, volná a hodně vzdušná. Přehrávač se nesnaží o holografickou rekonstrukci, ale není žádný problém lokalizovat basovou sekci támhle vpravo, zatímco dechy támhle trochu vzadu vlevo a smyčce ještě o kousek dále doleva a blíž k vám. Scéna do hloubky neubíhá zrovna do nekonečna, ovšem vrstvy v předozadním směru jsou zřetelné.
I když má přehrávač ve svých genech zakódován primárně klid a jemnost, je-li to třeba, objeví se v reprodukci dostatečná porce šťávy a drajvu. V "Superhero" Faith No More ("Sol Invictus" | 2015 | Reclamation | RRIPC002) vynikla obzvláště hutná basová linka (pro basy má přehrávač ještě o kousek větší talent než pro zbytek pásma, zdá se) s citelným impulsem, hudba má švih a rytmus a jen letí kupředu, ale pokud toužíte po jiskrnosti a řízném přednesu, EMC 1 MK III možná není ten úplně nejdokonalejší kandidát.
Na závěr ještě něco málo o rozdílu mezi CD a SACD vrstvou. Rozdíl dobře vynikl na prvním z popisovaných disků, ve skladbě "Question and Answer" od Garyho Burtona ("Like Minds" | 2003 | Concorde | SACD-1029-6). Zatímco CD vrstva byla snáze čitelná, expresivnější (míněno ale v kontextu rozdílu CD vs. SACD, i tak zvuk patřil ke klidnějším) a nástroje zdánlivě bližší, zato ovšem méně plastické. Rozlišení bylo jen o dýchnutí horší, než u SACD vrstvy. Ta naopak excelovala v podání výšek, kdy činely mírně změknou, ale také zjemní a doznívají citelně déle, jejich cinkot také jako kdyby plynul jistěji a propojeněji.
Vrcholný model EMC 1 ve třetí limitované generaci je atraktivní přístroj. Ne snad úplně svým trochu industriálním, minimalistickým exteriérem, ale svým přednesem. Ten jde trochu proti proudu velmi detailních, až analytických a energických, dalo by se říci "moderních" přehrávačů. Jde proti proudu i svou cenou - ta je vysoká, ale rozhlédnete-li se po dnešním high endu, Electrocompaniet EMC 1 MK III je vlastně velmi rozumný a rozhodně nepředražený. Ortodoxní pojetí přístroje (ve smyslu vybavení i zvuku) osloví ty, kteří mají dost času, trochu trpělivosti (třeba na vynadání disku budete potřebovat uvolnit se a nespěchat) a chuť nechat se obejmout klidným, jemným, čistým a hladkým zvukem. Je skvělé, že si můžete přehrát i svá SACD, aniž by zněla příliš měkce (což by vzhledem k jemnosti přednesu mohlo hrozit). Za nějakých 140 000,- je to férová, zábavná a nekonečně dlouho poslouchatelná nabídka, dokonce široko daleko jedna z těch úplně nejlepších i s přihlédnutím třeba k 200 000,- strojům...
Kč 139 990,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ pečlivé, bytelné zpracování
+ příjemně hladký, čistý a jemný zvuk
+ lehkost, s níž hudba pluje
+ v kontextu dnešních trendů férová cena
ZÁPORY
- provoz vyžaduje klid a trpělivost
- u nesymetrického připojení se zdál být bas mělčí
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: TYKON | www.tykon.cz
