Dánští DALI (což je akronym pro Danish Audiophile Loudspeaker Industries) mají velmi široký záběr, vyrábí všechno možné od bezdrátových reproduktorů, přes velmi dostupné reprosoustavy pasivní i aktivní až po vysoké řady s nádechem luxusu, kde top model stojí bezmála půl milionu korun. Přesto jsou jádrem nabídky zaplatitelné modely. V Dali se však rozhodli vnímání audiofilů trochu posunout a vloni uvedli v Mnichově ultimativní model Kore, jejich ztělesnění maxima možného bez ohledu na cenu.

S tímto top modelem rázem poskočili do téměř pětkrát vyšší cenové úrovně, ovšem zároveň vyrobili cosi u Dali doposud nevídaného (a neslýchaného), snad s výjimkou dávné řady Megaline a ještě starších modelů 40SE. Součástí projektu byl také vývoj na zelené louce – ačkoliv Kore sdílí část estetických a materiálových konstrukčních principů firmy, hned je jasné, že tohle jsou poněkud jiné Dali.

Začněte jen tím, jak jsou Kore veliké – není to nesmyslné, ale dominantní rozhodně ano. 167,5 cm na výšku, 44,8 cm na šířku a 59,3 cm do hloubky, to už je nějaká skulptura. Váha samotných reprosoustav pak činí úctyhodných 148 kg jde tedy jednoznačně o robustní a rigidní konstrukci (v praxi jsme ani při vyšší hlasitosti nezaznamenali dotekem nějaké ozvěny kabinetu). Přitom ale vizuálně dokážou i v malé místnosti působit přiměřeně – může za to patrně částečně jejich prohnutí (v Dali totiž říkají, že Kore lze použít i v běžném prostoru a poslouchat se mají z nijak dramatických tří metrů), částečně různé obliny a vlastně vesměs (navzdory zlatavým detailům) jakási decentní elegance.

Celá mocná hmota modelu Kore stojí na čtyřech zdánlivě běžných nožkách, ty jsou ovšem jen výběžky obřího podstavce, jenž sám o sobě váží 34 kg. Aby odolal váze i energii, je vyroben z pryskyřičného kompozitu. V nitru izolované komory se v něm nachází komponenty frekvenční výhybky, které je třeba chránit od změn akustického tlaku.

Podstatná část konstrukce uvnitř je pak z MDF, vnější plášť je kombinací luxusní dýhy z ebenu pod šesti vrstvami laku, kovových prvků a různých laminátových ploch – třeba boky a zadní oblouk tvoří ohýbané vrstvené březové dýhy o tloušťce 2,8 cm v kombinaci s 4 mm dřevěného kompozitu. Vpředu má stěna sílu 3 cm. Vnitřní rozpěrná žebra a stěny pracovních komor tvoří velmi tlusté překližkové desky.

Na čele se nachází pět měničů, nahoře a dole velká kola basových reproduktorů, mezi nimi do výrazně tvarovaného hliníkového panelu zasazený dvojitý výškáč Dali a středotónová jednotka. Ráznou designérskou rukou vyříznuté okolí minimalizuje množství odrazů. Na úpatí zadní zakulacené stěny jsou vidět čtyři terminály – i když mají velikost nábojů do protiletadlových zbraní, v rozlehlé ploše se téměř ztrácí. Co naopak dominuje, to jsou dva výrazné průduchy, zakryté hustým žebrováním – právě tudy uniká energie z obou komor basových reproduktorů.

Nejlépe popsat košatou estetiku vyzrále krásných reprosoustav umí stejně fotografie či ještě lépe osobní popatření. Je každopádně vidět, že ruční práce dánských truhlářů staví na zkušenostech z tamního precizního nábytkářského průmyslu a jako objekt jsou Kore patřičně exkluzivní.

Že jde o maximalisticky postavené reprosoustavy ukazuje i průřez vnitřní konstrukcí – jsou tu tři nezávislé pracovní komory (+ již zmíněná kaverna pro bezpečné uložení obvodů a součástek frekvenční výhybky), každý basák má svou o objemu 72 litrů, další – podstatně menší – se otevírá za středotónových reproduktorem, sdílí jí také oba výškáče, i když ty jsou zezadu uzavřené a patřičně tlumené, takže se vzájemně neovlivňují. Reproduktory jsou pevně zasazené jak v předních laminátových panelech (u výšek a středů do odlévaných hliníkových desek), tak opřené o vnitřní překližkový systém. U basáků tyto vzpěry obemykají těžké magnetické systémy, což je řešení slyšitelně i měřitelně vylepšující reprodukci. V každé komoře je pak výrazně stočený bassreflexový výdech s trubicí o průměru 8 cm.

Hodnota modelu Kore je definována mimo jiné i tím, že jsou kompletně vyráběny ručně v severojutské centrále v Nørageru. A „ručně“ se týká nejen kabinetů, ale také samotných měničů, které jsou zde skládány. Základním konstrukčním principem tu prý byla snaha dosáhnout co možná nejmenších mechanických ztrát – tím, že kabinety jsou velmi odolné vibrací nebo třeba pojetím magnetů, cívek a použitím lehkých materiálů. Tyto volba pak umožňují také použití v zásadě jednoduchých frekvenčních výhybek bez komplexních kompenzací.

Dominantní jsou v konstrukci pochopitelně hlavně basové měniče s průměrem membrán 11,5 palce. Jejich sílu a kontrolu garantuje systém dvojitého magnetu SMC (Soft Magnetic Compound) druhé generace a dvojité cívky Balanced Drive (původní patent pochází z roku 1970 a zajišťuje nejen podstatné snížení lichých harmonických, ale i pevnou kontrolu i při výchylce +/- 1 cm). Načervenalý materiál kónické membrány s reliéfními zpevněními pak odkazuje na použití klasické směsi papíru a dřevitých vláken, v modelu Kore jde ale o nový poměr a strukturu obou materiálů. Stejné konstrukce je i středotónová membrána o průměru sedmi palců. Všechny tři měniče mají společný také inovovaný závěs – ten je tenčí než obvykle a vyrobený z gumy.

Signaturním řešením značky Dali je též dvojitý vysokotónový měnič, v tomto modelu pojmenovaný EVO-K Hybrid Tweeter. 3,5 cm měkký vrchlík z látky je doplněný o páskový obdélníček 1 x 5,5 cm, který má mít nový magnetický systém pro vyšší citlivost. Vše pochází z vývojového i výrobního oddělení přímo v továrně.

O frekvenční výhybce toho výrobce zase tak moc neříká, nicméně zmiňuje fakt, že jde o první řešení, kde jsou indukční prvky vyrobené z materiálu SMC. Dozvíte se ještě o 3,5 + 0,5 pásmové koncepci s filtry nastavenými na úrovni 390, 2 100 a 12 000 Hz. Tyto filtry pak nemají žádný z tradičních průběhů, ale jsou laděné přímo na míru co do strmosti apod. Obvody jsou rozděleny do dvou částí, jedna je v základně, druhá za středotónovým měničem. Komponenty (krom těch vlastními silami vyráběných) jsou od Mundorf.

Dali Kore pracují v rozsahu 26 – 34 000 Hz (+/- 3 dB), mají jmenovitou impedanci 4 ohmy (a minimum 3,2 ohm při 72 Hz) a charakteristickou citlivost 88 dB / 2,83 V / m. Výrobce k nim doporučuje zesilovač s výkonem kdekoliv od 50 do 1 500 Watt na kanál.

Dali Kore jsme poslouchali během jejich velmi krátké zastávky v České republice a to v (akusticky zcela neupraveném) showroomu výrobce gramofonů 440 Audio. Reprosoustavy byly zapojeny na McIntosh MC12000, phono McIntosh MP1100 a gramofon 440 Audio Ge s ramenem Reed a přenoskou ZYX Ultimate. Protože sestava byla (ne zásadním, přesto citelným) limitem možností reprosoustav, berte, prosím, následující popis poslechových zkušeností spíše jako zajímavost – i tak totiž bylo cítit potenciál modelu Kore.

„Fifty Miles from the North Pole“ od Steve Hacketta („The Night Siren“ | 2017 | Inside Out | 88985410471) zazněla „probuzená“ – s mocným basem a skutečně obřím pocitem rezervy. Kore jsou naprosto inertní, v basech pevné, ale přitom uvolněné a vy si můžete vychutnat mocnou váhu každého tónu, kterou v této konkrétní poslechové situaci limitovala jen akustika a zesilovač. I přesto ta plnost a plavná ochota se rozehrát jsou působivou kulisou ke každému basovému brnknutní. Jakmile přijde na kopák, je tu celé tělo a dokonce i výborně vyčleněný pocit vzduchu uvnitř něj. Je to částečně typický zvuk Dali, ale z takových 85% definuje zvuk sama nahrávka a její provedení – Kore prostě nic nelimitují, ani do hloubky, ani do síly, ani do váhy či jakéhokoliv jiného aspektu.

V čem jsou Kore nejblíž klasickým Dali, to jsou středy, respektive jejich sladkost, plnost a hladkost. Vokál Ricky Lee Jones v „Show Biz Kids“ z vinylu „The Wonderful Sounds of Quality Record Pressings“ (2022 | nahráno 2000 | Analogue Production | APP 147) zněl plnokrevně, neuvěřitelně „lidsky“ a podmanivě. Kam až se pak dokáže položit bas, to je až k nevíře – Kore nemají ani špetku stresu, hrají noblesně, jaksi „mírně“ a přesto je každý detail jasný jako sklo. Zpět ale ke střednímu pásmu, kde reprosoustavy hrají s fenomenální plasticitou (už v této sestavě), jsou tekuté a dechberoucím způsobem harmonické. Je to jako „live“, jen s lehoulinkým dotekem sametu značky Dali. I gradující momenty hrají s ultimativní pohodou.

Klasická linka činelu v nejprodávanější jazzové skladbě všech dob „Take Five“ Dave Brubecka („Time Out“ | Analogue Production | APJ 8192-45) hrála první ligu. Mimořádný detail i textury jsou prezentovány se snad až nemístnou lehkostí, čistota je prostě fascinující a lehkost uchvacující. Těžko říct, jestli jsme kdy (určitě ne z vinylu) zrovna na této nahrávce zaslechli tolik „kovu“, tolik drobných dozvuků a tolik odstínů. A to Kore hrály v naprosto běžné místnosti s velmi dobrým, ale určitě ne ultimativním systémem. Každý tón cinkne také s perfektní lokalizací, zcela osvobozený od hmoty reprosoustav a posazený ve vzduchu. Bojíte-li se nesouladu dvou výškáčů, tak opravdu není třeba – zvuk je naprosto homogenní.

Od takto velkých reprosoustav (a u Dali obzvlášť) jaksi právem očekáváte dostatečnou dynamiku. Současným německo-britským postminimalistou provedená rekompozice a kompletní reinterpretace Vivaldiho „Čtvero ročních období“ z nahrávky „The Four Seasons Recomposed by Max Richter“ (Daniel Hope / Konzerthaus Kammerorchester Berlin / André de Ridder | 2012 | Deutsche Grammophon | 479 3337) zaznívalo velmi nahlas už při výkonu 5 – 10 Wattů (dle měřáků McIntosh), se suverénní nadřazenou kontrolou. Už tichoučké úvodní pasáže jsou krásně zpěvné, hrají lehce a v parádně realisticky velkých proporcích. Kore se prostě umí rozletět ke hvězdám – obdivuhodně snadno od lehoučkého štětečku na činelu až po orchestrální bouři v květnatých pasážích. Remix nahrávky s dodanými elektronickými efekty bez běžných dynamických limitů akustických nástrojů ještě více podtrhl schopnosti Kore hrát bez jakéhokoliv pocitu nejistoty či saturace, ani ty nejhlubší a nejmasivnější tóny neztrácí kontury či sílu.

Trochu starší a tím „nenabušená“ nahrávka Mozartova „Klavírního koncertu č. 20 v d-moll, KV 466“ (Friedrich Gulda / Wiener Philharmoniker / Claudio Abbado | „Klavierkonzerte 20 & 21“ | 1975 | Deutsche Grammophon | 2530 54683) byla přednesena s neohromující přirozeností a civilností, promlouvající o věrnosti modelu Kore. Je to taková „drahá nenucenost“, reprosoustavy jsou zcela autentické k systému i nahrávce, ale ne syrové nebo strohé. Na jedné straně je tu nádherná tvrdost klavíru, perfektní artikulace detailů a na straně druhé muzikálnost (snad v onom doteku sametového stylu Dali), díky níž si užijete i nahrávku, která je objektivně vzato poněkud plochá. Nejkrásnější je lehkost, s kterou je rozpracované úplně všechno – žádná nejistota, žádné vzájemné překrývání tónů. Čistota, organizace a jistota v prezentaci jsou takové, že snad nic nezůstává skryto a navíc to ještě hraje zcela v pohodě. I ostřejší zvuky jsou kupříkladu prezentní, nikoliv však jedovaté, takže výsledný dojem je harmonicky luxusní.

Prostor skladby „Sounds Unheard Of (Poinciana)“ od Shelly Mane z alba „The Wonderful Sounds of Quality Record Pressings“ (2022 | nahráno 1962 | Analogue Production | APP 147) zněl tak, jako kdyby reprosoustavy vůbec nestály v prostoru a hudba se zhmotnila jednoduše v místnosti. Můžete se naklánět vlevo, vpravo, dopředu i dozadu, dokonce si můžete stoupnout a přednes neztrácí (ve výše zmíněné doporučené vzdálenosti +/- pár decimetrů) homogennost a plasticitu. Navíc je reprodukce veliká, vlastně až rozpínavá, proporce patří k největším, co jsme kdy měli možnost slyšet. Každý zvuk je zařazený na přirozeně působící místo, každý jeden nástroje je celistvý a plastický a přestože je všechno dokonale čitelné, nemáte pocit, že by šlo o nějakou snaživost či techničnost. Hudba jednoduše vyvěrá a zaplňuje prostor.

Vlastně celkově poklidný přednes Kore, prýštící prostě z toho, jak obrovská rezerva se pocitově v těchto Dali skrývá, se umí snadno proměnit podle poslouchané hudby. Berlínští Moderat a jejich „Reminder“ plná subbasových frekvencí a energické elektroniky („III“ | 2016 | Monkeytown | MTR064LP) ukázala na absolutní sílu, s kterou umí reproustavy hrát. Už potichu dokážou Dali do prostoru vtěsnat celou onu syntetickou stěnu energie, jsou výtečně a nenuceně konturované a jak šplhá hlasitost výš, probouzí se mocná fyzičnost, přesahující očekávání – jakkoliv jsou Kore velké, nejsou nesmyslně robustní, ale tlak, mohutnost a váhu mají z první ligy. Obří rezerva zajišťuje naprostou neúnavnost a sytá atmosféra s houpavě samozřejmou rytmikou a tekutostí zase silný prožitek. Je to jako sedět na koncertě na komfortním prémiovém místě, hudba hladce a harmonicky přitéká a jen vás baví.

Se stejnou elegancí zazněla pak i deska Pierra Fourniera, na níž interpretuje Bachovy suity pro sólové cello („6 Suites for Violoncello, BWV 1007 – 1012“ | Archiv Produktion | 479 696-3). Hudba byla krásně malebná, čistá a sladká, prezentovaná s uklidněnou laskavostí a prostě a jednoduše sedíte uprostřed sálu, kde tři metry od vás hraje nástroj. Nic víc, nic méně. Poutavé, krásné a naprosto zbavené jakékoliv technické roviny, kterou byste mohli vnímat. Jen vy, jen hudba.

Dali Kore jsou překvapivé. Hrají úžasně snadno a mají částečně ten sladký a laskavý nádech značky Dali, ale přesto jsou zcela svébytné a být na nich místo tohoto jména nějaké zcela nové, vůbec by to nepřekvapilo. A navíc – jsou prostě úžasné. Sošná podoba je možná věcí osobního vkusu (přeci jen, červené měniče, zlaté detaily,…), ale zpracování je z kategorie čistého luxusu, navíc křivky se tak nějak organicky spojily a vytvořily veliký, přesto subjektivně snadno do prostoru zapadající objekt, na který je radost se dívat. Přes mnohé technologie, které v Dali použili pro konstrukci, přes všechno povídání o součástkách, měření a ladění, to první, co vám při poslechu z hlavy zmizí je právě technika. Zdá se, jako by bylo jedno, jaká je kvalita nahrávky, jaký hraje zesilovač nebo zda máte ošetřenou akustiku – Kore jednoduše hrají, podmaňují si vás svou nonšalancí a nadhledem, tou kontrolou, která ale nenese jedinou signaturu nucenosti. Přesto systém, v kterém jsme poslouchali, měl objektivně vzato určitě mnohé rezervy (takový bi-amping některými ze zesilovačů ultra-fidelity značek by mohl jistě pomoci pozvednout míru zážitku ještě dál), tak přesto Dali Kore udělaly dojem. Hlavně pak svým nadhledem, svou sebejistotou a tím, jak všechno dokázaly předat posluchači bez toho, aby upozorňovaly samy na sebe. Kore jsou ztělesněná harmonie, ladnost, ústrojnost, vlídnost a muzikálnost. Jsou nesmírně přesvědčivě realistické, zároveň však zvukomalebné a tolerantní. Dali Kore, to je nástroj spíše na šíření emocí a prožitků, nežli pouhého zvuku. A že štědrou dávkou vnitřního pohnutí umí zaplnit místnost od podlahy po strop!

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi nižším tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 25 metrů čtverečních a nulovými akustickými úpravami, pouze s tlustým kobercem a malou sedačkou, zato také s velkou prosklenou stěnou. Naměřené hodnoty jsou tím pádem velkou měrou ovlivněné právě akustikou a jsou spíše orientační, nežli opravdu vypovídající.

Měření lze pokládat za věrohodné v pásmu 1 000 Hz a výše, v pásmu 10 – 1 000 Hz je vidět výrazný vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Z metrové vzdálenosti jsou celkem logicky Kore měřené spíše orientačně – je tu vidět lehký akcent výšek, mohutné basy a schopnost hrát skutečně bez limitu i mezi 20 a 30 Hz. Vypátrat tu lze (ač to může být hodně ovlivněno akustikou) i lehkou vaničku mezi 1 a cca 5 kHz, často pocitově zklidňující poslechové zážitky.

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) – celý pár

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Ladění systému reflexů je položeno jen kousek za hranu 20 Hz, celkově je vidět velká snaha o perfektní linearizaci impedance. Přestože v basech má nízko položené minimum přesně dle specifikací, většina rozsahu je nastavena na 8 ohm a skutečně je pravděpodobné, že Kore půjdou snadno rozehrát třeba i elektronkovými zesilovači. Také elektrická fáze je velmi dobře kompenzovaná, nikde žádné rizikové faktory. Zvlnění v oblasti okolo 50 Hz představuje rezonance, dost možná vracející se třeba od podlahy apod.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ ✓]

Kč 2 199 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ lákavá muzikálnost

+ snadno se rozehrávají

+ materiálové zpracování z první ligy

+ plný rozsah a přitom i v menší místnosti neduní

+ transparentnost a věrnost signálu (jsou slyšet i malé změny v řetězci)

+ naprostá neagresivnost a neúnavnost

+ dynamický potenciál

+ přes vší věrnost i dotek laskavé harmonie značky Dali, zejména ve středech

ZÁPORY

- jste-li v ultimativní kategorii, nevadí asi ani cena ani nic jiného a jde čistě o osobní vkus

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Horn | www.horn.eu 

PRODÁVÁ: InAv | www.inav.cz 

fSdílet

Tweet