Tahle hudba jede NAPROSTO NAPLNO od první(ch) vteřin(y), kdy zapnete PLAY na vašem přehrávači (samozřejmě i když položíte gramofonové raménko na okraj vinylového kotouče - to vlastně možná ještě “lépe“). Již prvních pár brnknutí na basu zbystří smysly každého hifisty, v okamžiku se připojuje piano s trombonem a než si to vše pojmenujete, slyšíte kompletní "naplno jedoucí/šlapající" jazzovou kapelu s neskutečně komplexním zvukem. Ten okořeňuje občasné minisólo saxofonu a "výhrky" (toto neexistující slovo je zřejmě nejpřesnějším popisem vokálních vložek/doplňků - nemýlím-li se samotného PÁNa JAZZu, autora všech skladeb, CHARLESe MINGUSe). Saxofon se čím dál tím intenzivněji dostává do popředí a po malé duetové mezopauze alto a 2 tenor saxofonů - podbarvené jen vytleskáváním do rytmu se opět ROZJEDE celá kapela, teď už s pořádně SYSTÝM základem bicích Dannie Richmonda - to je úvod jednoho z nejlépe hodnocených (ZÁKLADních) alb jazzové historie, to je "AH UM MINGUS" Charlese Minguse (1922 - 1979).
Úvodní "nářez" střídá uklidňující "Goodbye Pork Pie Hat", později přejmenovaná na "Theme for Lester Young", jako pocta saxofonistovi, klarinetistovi, hráči na trubku, housle a bicí Lester Willis Young(ovi) 1909-1959, který je velkou legendou amerického jazzu a byl doslova mistrem "chladného, nadřazeného" neskutečně "samozřejmého" tónu. CH.M. tuto skladbu složil právě pro něj, Lester bohužel krátce před nahráváním zesnul a na albu se o saxofony starala trojice John Handy (alto saxofon, klarinet, tenor saxofon), Booker Ervin - tenor saxofon a Shafi Hadi (tenor i alto sax). Skladba v tom nejlepším slova smyslu dává připomenout dobu kdy mixážní pult nebyl nejdůležitější součástí nahráveky, a nástroje zněly jako ... jako nástroje. Vnímáte slyšíte cítíte, že saxofon má tělo a hudba je založena na melodii a všichni hrají "jako o život" a ..... a je prostě RADOST takovou hudbu poslouchat, vnímat, cítit...
Pokračujeme opět dynamičtější "Boogie Stop Shuffle", saxofon skladbě dominuje od prvních chvil, pozadu nezůstávají ani rytmiku určující "křehkopevné" bicí. Hudba neskutečně "šlape", cítíte že to není žádný podvod/žádné fígle - skvělí hráči s výbornými nástroji prostě hrají jak nejlépe to umí - mimořádný zážitek! Malé, klasické, ale excelentní sól(íčk)o na bicí je jen drobnou odbočkou z případné nudy a okamžitě se hudba v plném obsazení a nasazení žene dál. Na rozdíl od současného většinou poněkud "nudného" rock-pop(ík)u, ráda sáhnu po perlách jako je MINGUSovo Ah Um - energie, která z tehdejších DAVISových, MONKových, COLTRANových atd. alb doslova SRŠÍ je ... nepopsatelná... (Dejte na mne! 1000x lepší než si číst tenhle pokus popsat toto vynikající album je KOUPIT si ho a poslouchat a Poslouchat a POSLOUCHAT - ho ,-)
4tá skladba "Self-Portrain in Three Colors" přináší opět mír, klid a uvolnění (ale rozhodně ne nudu!). Zvuk bicích je křehký, saxofon(y) doslova hladí - přesto za nimi cítíte neuvěřitelnou muzikantskou jistotu a trvale plné nasazení. Není divu, že "Ah Um" je tak chváleným albem, měsíc lásky 59ho roku, kdy bylo nahráno, zastihl CHARLESe MINGUSe a jeho spoluhráčů ve výjimečné formě.
Pokračujeme dál, jsme v polovině původního alba (na současných CD jsou navíc 3 bonusové skladby, jako obvykle umístěné na konci, za původní nahrávku) a opět tu máme mírné zklidnění, tentokrát ale v trochu náročnějším kousku „Open Letter To Duke". Altosaxofon Shafy Hadi(ho) v mírné disharmonii proplétá s trombónem Willie Denise, a jen co si stihnete ujasnit, co se tam vlastně zvuko-soubojově děje, postupně a nenápadně jejich "souboj" přechází v nádherné souznění. Možná to zní trochu "zmateně", nicméně výsledný efekt je opět vynikající, toto je snad samotná definice jazzu - jen těžko přetěžko se na tomhle CD hledají jakékoliv slabší chvilky, kde by se snad 30 vteřin nic zajímavého nedělo (a hudba se jen nudně "opakovala").
Jsme u 6té skladby "Bird Calls" - tady nás čeká "drsná" disharmonie hned v prvních vteřinách, ale tak jak bleskově a nečekaně přišla, tak rychle a nenápadně se promění v to, co je typické pro celé toto album - skvěle šlapající jazzový "stroj" na hudbu. Opět všichni jedou "naplno", dominanci nad skladbou přebírá klavír za nímž sedí Horace Parlan, střídajíc se o nadvládu s - jak jinak - saxofonem, jejichž "přetahovaná" je kousek před závěrem nahrazena POŘÁDNÝM sólem na bicí.
Sedmá "Fables of Faubus" je opět zcela v režii "žesťových nástrojů", s hravou melodií si pohrává tu tenor saxofon, tu trombón, tu se zvukově proplétají navzájem. Postupem času se do popředí dostává výborná CHARLIEho basa, kterou v závěru opět nahradí úvodní "hravá" melodie v podání saxofonů - je to první skladba která vám dá maličko, malilinko "vydechnout" (prostě už nejedeme 300, ale "jen" 270 km/h ,-)
To to letí, před 50ti lety by nám původní LP pomalu končilo, jsme u skladby č. 8 (s názvem Pussy Cat Dues), s 9ti minutami a 13ti sekundami nejdelší skladby alba. Začínáme "poklidně", kapela přesto šlape a každý dbá aby hrál co nejlépe, vše do sebe perfektně zapadá. (Jakoby) "shora" hutnost zvuku "zpestřuje" jemně sólující trombon Jimm(a) Knepper(a) - prioritou je ale evidentně (opět) souzvuk. Žestě nahrazuje pěkná klavírní variace podbarvená "šeptajícími" bicími, postupně se opět přidává trombon, chvilku po něm saxofon ... a tak dále a tak dál - prostě "obyčejná" VELKÁ jazzová skladba. Ne nadarmo byl CH.M. označován (díky svým skladatelským schopnostem a výslednému zvuku jeho nahrávek, připomínající orchestr, za nástupce Duke ELLINGTONa).
Devítka, finálovka a Jelly Roll - Jelly Roll Morton, 1885 - 1941, byl stěžejní postavou amerického ragtime a černého jazzu. Sám o sobě dokonce prohlašoval, že (právě on, Léta Páně 1902) jazz "vynalezl" - no, možná na tom něco i je.
Basa klavír trombon, alto saxofony a "těžce pohodová" melodie vzdáleně připomínající, nebo spíše evokující skvělou titulní melodii z filmu The Sting (Podraz). To je ale jen úvod, dál pokračujeme "klasickým" mingusovským stylem kdy se o sólo postupně hlásí další a další nástroje, tu si nějaké to sólo střihnou v duetu (trombon s klavírem, krátce "zašumí" bicí a hned se vrátí úvodní basové sólo, ale tady trvá a trvá a trvá a ťuky ťuk to bude klavír Horace Parlana a do toho kompletní žestě atd. atp. až do konce. Nevím jak působí text o této hudbě, ale sama hudba dostává JEDNOZNAČNĚ za JEDNA!
A to je (v původní verzi) všechno. V loňském roce vyšla k 50tému výročí vydání původní nahrávky speciální o bonusy a výpravný booklet doplněná 2CD verze "50th Anniversary Legacy Edition". I když je kritikou právě toto album od počátku označováno za jeho nejlepší, sám CH.M. za svůj "best work" považoval o tři roky později vydaný titul "Tijuana Moods" (já osobně mám nejraději/za nejlepší považuji zase o 3 roky starší "Pithecantropus Erectus" - tak si vyberte ,-)
Ať si při výletu za poznáním jednoho z nejlepších JAZZových hudebníků (nejen) minulého století zvolíte KTERÉKOLIV (a nejen z výše vyjmenovaných) album, chybu (rozhodně) neuděláte - bez jakýchkoliv pochybností jde o mimořádně kvalitní NADčasovou hudbu, která i mnoho desetiletí po svém vzniku přináší svým posluchačům jen a jen radost.
PS: Album produkoval (asi) nejlepší (tady se to - možná trochu překvapivě - kryje i s pojmem komerčně nejúspěšnější) JAZZový producent své doby, Teo Macero (díky němu existují perly jazzové historie jako Kind of Blue či Bitches Brew MILESe DAVISe - vůbec VĚTŠINA MISTRových nahrávek vznikla v produkci právě Teo Macera, ale z jeho dílny pochází i další TOP TEN jazzových nahrávek všech dob, "Time Out" DAVE BRUBECKa, ale o tom zas někdy příště... dnes rozehřejte důkladně lampy svých zesilovačů, otočte volume pořádně doprava, CHARLES MINGUS si to zaslouží...
Příjemný poslech
