Dánský Gryphon, respektive jeho duše a mozek, pan Flemming E. Rasmussen, jde již dlouhá léta svou vlastní cestou. Produkty této značky jsou pak okouzlující svou jinakostí – designovou i zvukovou. Možná ne úplně každý ale ví, že Gryphon není jen výrobcem elektroniky, ale celých sestav včetně kabelů. My míříme hlavně k tomu, že v portfoliu dánského výrobce najdete také reprosoustavy a to reprosoustavy velkolepě pojaté.
My jsme měli možnost užít si nějakou dobu s modelem Mojo, což je v zásadě poměrně konzervativní dvoupásmová regálovka. I když konzervativní asi hlavně na poměry firmy Gryphon. Úzká, vysoká a velmi hluboká reprosoustava působí velice technicistně, možná až jako objekt z vědeckofantastické literatury. Může za to hlavě matná barva (můžete si vybrat libovolný odstín), na našem provedení ve standardním tmavém provedení. Na dotek je uretanová barva, vyvinutá pro automobilový průmysl v čele s Mercedes Benz, měkoučká, skoro sametová. Mojo jsou pak velmi bytelné jednak díky tlustým stěnám, jednak díky bohatému vnitřnímu tlumení z pravé vlny v kombinaci s dalšími materiály a také díky mnoha vnitřním vzpěrám. O tom, že kabinet je vskutku pevný, svědčí i fakt, že při rozměrech 20 x 52 x 42 cm (š x v x h) váží jeden kus poctivých 22,5 kg.
Zajímavý je i původ slova „Mojo" – anglický výkladový slovník totiž říká, že „mojo" je buď umění kouzlit (zejména v kontextu voodoo), případně jde o kouzelný amulet. F.E. Rasmussen se nebojí být originální – vzpomeňme třeba na integrovaný zesilovač Diablo, inspirovaný maskou Darth Vadera z Hvězdných válek, nebo koncový stupeň Mephisto, až ďábelsky velký a silný stroj.
Designově jsou Gryphon Mojo vlastně jednoduché – boky, spodek a vršek jsou jednoduše pravoúhlé, přední stěna ozvučnice je mírně konkávní. Díky D´Appolito rozložení měničů (tedy středobas nahoře a dole, mezi nimi tweeter) je toto tvarování zvoleno pro zlepšení načasování signálu – ten by měl dorazit k vašim uším přesně ve stejný okamžik; to, že spodní měnič hraje trochu nahoru a horní trochu dolů pak zmírňuje také odrazy od stropu a podlahy. Pro estetický efekt a alespoň základní ochranu je kolem měničů natažena „mřížka" z pružných provázků. Sice asi příliš neochrání, zato ale určitě vypadá velmi dobře. Trojice panelů, v každém z nich se nachází jeden z měničů, je přišroubována nezávisle a naznačuje tak trojici téměř samostatných komor.
Při pohledu zezadu pak vidíme dva kruhové bassreflexové nátrubky, zakryté ale průzvučnou tkaninou. Toto řešení slouží k potlačení nežádoucích jevů na výstupu bassreflexu. Mezi oběma nátrubky je za úzkým kovovým madlem / ochranným prvkem usazena dvojice dřevěných tyčinek, z nichž na každé straně čouhá tenoučký vodič, uchycený do malých svorek. Jde o ručně vyráběné grafitové odpory od věhlasného konstruktéra Duelunda. Díky nim máte možnost lehkého doladění projevu páskového tweeteru do kontextu své akustiky a vkusu. V základu je osazena lineární charakteristika, výměnou odporu lze projev výšek o 0,5 dB potlačit, nebo naopak energii ve stejné míře přidat.
Pod tím vším se nachází dvojice reproduktorových terminálů, a bi-wiring či bi-amping u Gryphon nehrají. Terminály jsou nádherně provedené a opravdu robustní, bez problémů tak uchytíte „sebeaudiofilštější" kabel.
Výrobce dodává k Mojo i vlastní těžké a velké stojany, přizpůsobené atypicky úzké a protáhlé ozvučici, my jsme je ale zkoušeli na standardních stojanech. Nicméně masivní kus kovu přímo od Gryphon estetiku Mojo dotahuje ještě dál...
Oba typy použitých měničů (tedy dynamický středobas i páskový tweeter) si v Gryphon vyrábí sami. Zapojení D´Appolito a dvoupásmovou koncepci už jsme zmínili. Středobasový dynamický měnič má průměr membrány 6 palců. Za materiál jim byla zvolena papírová drť. Závěsy jsou pak z velmi měkké gumy a na rozměry měničů nadprůměrné. Rozměry mají zajistit minimalizaci odrazů zvuku o hrany.
Velice zajímavý je i poměrně rozměrný tweeter, který v Gryphon nazývají AMT, neboli „Air Motion Transformer", což by se možná dalo přeložit jako Hybatel vzduchu. Odkazuje to na nadprůměrně velkou plochu skládané kovové folie, která levituje ve velmi silném magnetickém poli. Díky tomu rozhýbe tweeter velké množství vzduchu.
Výhybka stojí na návrzích Steena Duelunda, který již není mezi námi od roku 2005. Jeho základní myšlenkou bylo to, že všechny měniče musí být fázově koherentní v každém okamžiku a všech frekvencích. Gryphon tvrdí, že pouze jejich reprosoustavy zcela dostávají této ideji. Výhybka používá filtry čtvrtého řádu a špičkové součástky – nejlepší ručně vyráběné kondenzátory se vzduchovým jádrem Jensen v kritických místech, ve zbytku pak německé kondenzátory nejvyšší třídy. Všechny části výhybky jsou spojeny kabely se stříbrnými vodiči v teflonové izolaci. Tweeter odděluje od středobasů filtr čtvrtého řádu.
Gryphon Mojo jsou specifikovány jako 4 Ohmové. Jejich charakteristická citlivost činí 89 dB / W / m, takže by neměl být větší problém je rozhýbat (alespoň elektronikou z adekvátní kategorie – „obyčejnější" sestavy měly znatelné rezervy). Páskový tweeter jde dle očekávání vysoko – až na 40 000 Hz. Možná překvapivější je spodní zátah – relativně kompaktní měniče totiž zvládnou vyzářit 37 Hz, což je při daných rozměrech vynikající výkon.
Poslouchali jsme tyto kouzelné monitory s děleným zesilovačem soulution 725 / soulution 701, kde byl zdrojem také Gryphon Mikado Signature. Zkoušeli jsme ale také Naim Nait XS a Naim CD5si s ASUS Xonar Essence One MUSES MkII. Propojeno bylo kabely Kubala Sosna (XLR a reproduktorové), Audionet N10 (LAN) a Audionet D10 (RCA). Porovnávali jsme s Harbeth Monitor 30 a Bowers&Wilkins CM6 S2 / ASW10 CM S2.
První co vás upoutá, je excelentní kontrola zvuku, pokud tedy ovšem nabídnete reprosoustavám adekvátního partnera – pokud ne, dočkáte se spíše lehce nevýrazného přednesu, zejména v basovém pásmu. Naštěstí jsme měli po ruce extrémní sestavu od soulution, tedy tento problém nenastal. Ba naopak, linka elektrické basy v „Flim Bob Diddley" („Vintage BB´s" | 1991 | dmp | CD-486) byla skutečně excelentní – možná to bylo tím, že jsme o ne úplně obřích reprosoustav plný zátah nečekali, ale přišlo nám, že Mojo doopravdy umí. Nezaplní sice větší prostory, ale v běžné poslechovce do nějakých 30 metrů si své místo vybojují v klidu. Elektrická basa je skutečně plná a autoritativní, když přijde ale ke slovu kontrabas, už cítíte, že přes veškerou snahu jsou jeho nejnižší tóny spíše jen naznačené. Kontury jsou nicméně excelentní, elektrický nástroj byl suchý, přesný a velice rychlý.
Bachovo „Largo du Concerto #5", kterému kraluje Simone Dinnerstein se svým klavírem („Cabasse La Collection" | 2011 | SONY | 88691918262), nám opět nabídlo kontrabas v solidní velikosti, byť s již zmíněnými rezervami – líbilo se nám však, že nástroj již dokázal „dýchnout" a dát pocit fyzického pohybu. Skvostné však bylo hlavně piano – velice přirozené, klidné a přitom fantasticky čisté. Ostatně právě otevřenost a čistota zejména středů a výšek je u Mojo skutečně prvotřídní – otevřenost a rychlost zvuku evokuje elektrostatické reprosoustavy, Gryphon tyto charakteristiky kombinuje s „fyzičností" vlastní fyzickým měničům. Výjimečně podařené bylo oddělení jednotlivých stisků kláves – tón se v plné síle rozezní s naprostou samozřejmostí a Mojo si udržují naprostou monitorovou kontrolu a nadhled až do úplného utichnutí.
Jak už jsme řekli, zejména podání horních dvou třetin frekvenčního rozsahu je fantastické – tak lehké a přitom pevné, tak rychlé a přitom neochuzené o „masitost". Händlův „Koncert pro harfu, smyčce a další nástroje, HWV294" (1998 | Philips | 462 179-2) byl krásně prokreslený, snad tíhl trochu právě směrem k mírné světlosti díky zřetelnějšímu podání výšek a středů, ale smyčcům nescházela plnost a základ. Právě u smyčců (ale vlastně i u harfy) byla nejpatrnější svižnost a fascinující rychlost, s jakou Mojo noty chrlí. Jeden každý tón je velmi zřetelný a jistý, snadno čitelný a velice, velice suverénní. Přitom ani při hodně vysokých poslechových úrovních nedochází k energeticky nepříjemně přebujelému podání nejvyšších tónů, které by tak zakrývaly středy a basy. Vyvážení je dokonalé již od tichosti až po skutečně hlasitý poslech.
„Allegro moderato" z Čajkovského „Koncertu pro housle a orchestr v D dur, op. 35" (1988 | Deutsche Grammophon | 419 241-2) prokázalo opět naprosto excelentní schopnosti v oblasti reprodukce dynamiky – mikrodynamika nástrojů byla velmi skutečná a přesvědčivá, celková dynamika orchestru pak také vynikající, byť bylo cítit určité drobné nedostatky. Posuzujeme je ale vlastně jen v kontextu cenové třídy s nejvyššími nároky. Jakýkoliv rock, pop, respektive vesměs celá moderní hudba a vše od sólových nástrojů až po komorní orchestry zvládly Gryphon Mojo s dynamickou jistotou a autoritou, byť samozřejmě ne s pocitem nadhledu a rezervy, který vám mohou dodat rozměrné reprosoustavy nejvyšší třídy. Na středně velké monitory je to ale výkon přesvědčivý a hodný chvály.
Všechny informace k vám přichází s naprostou bezprostředností a živoucí intenzitou – Gryphon Mojo patří rozhodně k analytickým, až mikroskopicky pedantním reprodukčním nástrojům. Dělají to neútočně, na to, že v nich hraje prim velký pásek dokonce až neobvykle klidně, ale když zazní adagio z Brahmsova „Tria pro piano, klarinet a cello v A dur, op.114" (Naim | naimcd003), nástroje jsou velice plastické a nesmírně bohaté, slyšíte snad až pohyb prstů a máte pocit, že dění se odehrává v opravdu mnoha vrstvách v trojrozměrném prostoru. Klarinet, pravda, je při vyšších hlasitostech snad až příliš přítomný, ale když vám zazní u ucha skutečný nástroj, asi to také nebude úplně nejjemnější zážitek. Kresba všech tří instrumentů je perfektní, vše je jako vysochané.
Jen ty nejlepší páskové tweetery zvládají nepokazit rekonstrukci prostorových informací – ty obyčejnější mají často tendenci hrát příliš směrově a dominantně, čímž zasahují nepříznivě právě plasticitu zvukové scény. Gryphon Mojo, jak se zdá, tímto problémem trpí jen v minimální míře, byť samozřejmě i zde najdeme náznaky směrovosti, takže budete muset dbát na optimální umístění právě ve svém prostoru a trošku s nimi při prvotním umístění šoupat a experimentovat. Ve chvíli, kdy budou správně usazeny v prostoru, se objeví velice pěkně vykreslený prostor, jdoucí široko v pravolevém i relativně hluboko v předozadním směru. Davisův „The Pan Piper" („Sketches of Spain" | 1997 | Columbia | CK 65142) ukázala špičkovou lokalizaci nástrojů, mezi instrumenty je dost prostoru a působí velice konkrétně.
Pokud byste se snad báli, že až matematická přesnost a výrazné a jasné středy a výšky mohou vést k suché či neosobní reprodukci, bát se nemusíte. Gryphon sází spíše na opačný přístup, na živý, plný zvuk – „White Rabbit" v podání Patti Smith („Twelve" | 2007 | Columbia | 82876872512) nepostrádal onu zakouřenou psychedelii a hutnou, pomalu tekoucí atmosféru. Tóny se přitom neslévají, vše je velice čisté, jasné a přesné – díky tomu vynikne také precizní podání tempa; Mojo ukážou, jaký má vaše elektronika timing a jak dokáže dodat hudbě plynulost a drajv. Jak se zdá, kombinaci Gryphon / soulution bylo dáno požehnané množství talentu pro vše zmíněné. Pettyho „Breakdown" z výběrového „Greatest Hits" (1993 | MCA | MCD10964) šlapala pěkně od podlahy, razance bicích a celková přesnost vás unáší kupředu s neochabující energií. Přednes nebyl vysloveně muzikální, spíše výjimečně precizní a kontrolovaný.
Gryphon Mojo byly tolerantnější, než jsme původně očekávali – i spíše podprůměrná nahrávka „Cool Boy" od Status Praesents („Crematory Country" | 2007 | Kubrt & Bros) byla nečekaně čitelná, rychlý a jasný zvuk rozkryl spoustu informací. Samozřejmě, že živý tweeter a velmi přesně středobasy odhalí zcela jasně i zvukovou mizérii – plochý zvuk a hrubé a ostré kytary kupříkladu. Právě ale nečekaná hloubka a kultivovanost, s jakou se Mojo pustily do rozboru tohoto zvukového monolitu, nás nejspíše nadchla víc, než nás zase a znovu zklamala zvuková nedokonalost nahrávky – to je skvělé, protože nemnoho takhle informativních komponentů zvládne udržet také poslechový komfort.
Gryphon Mojo jsou velmi zvláštní a osobité reprosoustavy – ostatně jiné být ani nemohou, když jejich koncept snoval Flemming E. Rasmussense se svou originální filozofií. Vzhledem k tomu, že jejich design hraje spíše na minimalistickou notu, působí velmi účelně a nejsou kdovíjak velké (byť malé také nejsou – za dojem může hlavně jejich úzká čelní stěna), může se jejich cenovka zdát velmi, velmi, velmi vysoká. Na druhou stranu značka Gryphon sama o sobě nedělá žádné levné zboží, reprosoustavy jsou výborně vyrobené a jejich součástky pečlivě volené a vyvíjené, vše je navíc ruční evropská práce. Co je pak ale to úplně nejdůležitější, to je monitorový, referenčně vyrovnaný zvuk od pásma vyšších basů až do nekonečných výšek – Mojo jsou přesné a vyrovnané jako málokteré reprosoustavy, s nimiž jsme se kdy mohli potkat. Jsou také úžasně detailní a věru bleskurychlé. Potřebují pro svůj ideální přednes autoritativní a rychlou elektroniku, pak se plně otevřou a téměř vás zahltí detaily. Dokonce pak dají i hlubší basovou odezvu, než by se mohlo zdát, ač zde logicky mají rezervy a patří spíše do menších, možná až středních prostor. Splníte-li však jejich ne úplně malé požadavky, dostanete fantastický zvukový zážitek, který svou zvukovou dokonalostí přináší hudbu do vaší bezprostřední blízkosti.
MĚŘENÍ
Měření frekvenční charakteristiky probíhalo v uzavřeném semireverberantním prostoru o výměře podlahové plochy 50 metrů čtverečních. Prostor není akusticky speciálně upraven, a proto jsou naměřené hodnoty interpretovatelné jako 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 – 200 Hz ovlivněné akustickými parametry prostoru – konkrétně mírným zdvihem na basech. Měřeno bylo pomocí software ATB PC Pro vždy v pěti cyklech v různou denní dobu, vybrána byla vždy střední křivka. Všechna měření probíhala na NAD C370 a Pioneer BDP-LX71 s vždy stejně nastavenou úrovní hlasitosti. Měřeno pomocí PCM stopy o vzorkovací frekvenci 48 kHz s 1/3 oktávovým vyhlazováním.
Překvapilo nás, jak ultra lineární frekvenční odezva Gryphon Mojo byla. Nad hranicí 200 Hz je graf rovný jako střela a jeho vyrovnanost patří na absolutní špičku bez ohledu a cenu. Pokles na úrovni 150 Hz je již citelný, ale že by zvuk působil „deformovaný", to rozhodně ne. V plné síle pak jdou Mojo až někam k 60 Hz, jen s lehoučkým útlumem pak pokračují až k deklarovaným 40 Hz. Měření v reálném prostoru jsou rozhodně vynikající.
Impedančně jsou Gryphon Mojo příkladem dokonale jednoduché reprosoustavy, která v podstatě neuhýbá z deklarovaných hodnot. V nejvyšších bodech měřené křivky je vidět pokles někam na 3 Ohmy, který by mohl být zátěží pro zesilovač, ale jde o charakteristiku lehoučkým páskům poměrně vlastní.
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [< 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ ✓] | VELKÁ (> 40m2) [ × ]
Kč 343 750,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ excelentní rozlišení
+ pevný a autoritativní přednes
+ skvělá dynamika
+ jeden nejvyrovnanějších přednesů, s nimiž jsme měli tu čest
+ luxusní, byť atypické provedení
+ rychlost, rychlost, rychlost, rychlost
ZÁPORY
- cena za kompaktní reprosoustavy je již skutečně řádná
- nerozehrávají se přes vstřícné parametry úplně snadno
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: RP Audio | www.rpaudio.cz
