Hudba této anglické zpěvačky, kytaristky a skladatelky je všechno, jen ne klidná. Drásavá, agresivní, temná, depresivní a uši i nervy trápící jsou ta příhodná slova, jimiž by bylo možno jí příhodně charakterizovat. A skvělá, což je patrně nejdůležitější adjektivum z nutného výčtu. Na svém posledním albu se spojila s britem Johnem Parishem, hudebníkem a producentem, jenž je podepsán i na albech jmen jako Goldfrapp, Tracy Chapman, ale i na – nejen – předposledním skvostném albu PJ Harvey – White Chalk.
Je trochu zavádějící uvádět na prvním místě u tohoto alba Polly Jean Harvey – hudba je totiž výhradně z pera Johna Parishe, přičemž PJ je zodpovědná za vokální složku včetně textů. Parish zde figuruje také jako hlavní hudebník, který nahrál většinu partů. Nicméně proč tedy uvádíme PJ Harvey jako první? Protože Parish se natolik vžil do jejího hudebního stylu, natolik respektoval její přirozený hudební projev, že se téměř nechce věřit, že autorství patří jemu a ne jí. Snad jen díky tomu, že muzika je to ještě rozháranější, náročnější a mnohem více zneklidňující než kdyby zde Parish nepůsobil. Jedná se o jejich již druhou společnou práci, první album „Dance Hall at Louise Point“ z roku 1996 ale bylo spíš rockovější a určitě méně „ujeté“.
Již od první skladby „Black Hearted Love“, což je zároveň i pilotní singl, slyšíme mohutně zefektované kytary, důrazná bicí a velmi znepokojující a disharmonickou harmonii. Nevím jak lépe než tímto protimluvem popsat onen nesouzvuk nástrojů, který ovšem paradoxně tvoří velmi pevný hudební celek. Celkových deset skladeb oba hudebníci nahrávali od ledna 2006 do září 2008, i z toho je vidět, že album není komerčním produktem, ale potřebou vyjádřit se, nahrát něco, co bude přesně podle jejich vize a na čem si oba aktéři dávali opravdu záležet. Ovšem měla-li by to být opravdu projekce jejich duševního stavu a potřeb, zřejmě bych si je za přátele nevybral :-).
Album je přes jednotnost zvukového projevu a možnost každou skladbu naprosto jasně zařadit právě k těmto dvěma autorům i tomuto albu směsicí rozdílných vlivů – například ze skladby „Pig Will Not“ je cítit bluesový styl Captain Beefheart, v dalších skladbách pak i mnohé další od těch rockových, přes poetické (temný obsah textů jako E.A. Poea nebo Rimbauda) až po psychedelii šedesátých let. Ale jak již bylo řečeno – při tom všem zůstává PJ Harvey sama sebou, stejně jako John Parish. Nejdivočejší z tracků na albu je bezesporu titulní song celého alba – zde se PJ představuje v neskutečné formě.
Skvostná hudební i textová složka tvoří jedno z nejkompaktnějších a hudebně nejpropracovanějších alb posledních měsíců, album plné nápadů a zvláštností, album zralých muzikantů s velmi výjimečným talentem. Přes všechny klady je ale album velmi náročné na svého posluchače, neodpouští nevyzrálost a nevyrovnanost, vyžaduje zkušenosti a trpělivost při pronikání hudebními vrstvami. John Parish se zde představuje jako skvělý skladatel i multiinstrumentalista a PJ Harvey je stále tím stejným divokým děvčetem, které byste zřejmě neměli vodit domů představit rodičům. Výtečné...