Helmut Brinkmann založil značku, pragmaticky nesoucí rodinné jméno, už Léta Páně 1985 a za tu dobu si vypěstoval až trochu šokující způsob práce. Filozofií této značky totiž je, že „všechno má vliv, i kdyby pro to věda v tomto okamžiku neměla vysvětlení“ a proto prý hodnotí a poslouchají a řeší třeba i takové detaily, jako jsou šroubky na šasi elektroniky a gramofonů. Možná proto má firma relativně skromné porfolio, které inovuje jen při výjimečných příležitostech. A možná právě proto to také stačí.

Přestože Helmut Brinkmann je duší hlavně tvůrce gramofonů a jeden z nemnoha vývojářů, kteří stejně dobře umí navrhnout a vyrobit šasi, raménko, přenosku i phono předzesilovač, má v nabídce také několik přístrojů, kde vrcholem nabídky je předzesilovač Marconi Mk II a koncové stupně (opět poněkud pragmaticky) pojmenované Mono.

Vzhled předzesilovače je zjevně účelný, černý přístroj (který můžete za příplatek mít i ve stříbrné, což je po zhruba 35 letech jedna z výraznějších firemních inovací) má ryze industriální design, štíhlé šasi leží na poměrně tlusté a těžké mramorové desce (i když leží…spíše klouže, protože oba prvky mezi sebou nemají žádné spojení a deska je poctivě vyleštěná), která slouží zároveň jako chladící prvek, i když boky přístroje kryjí vcelku robustní žebrované chladiče.

Na čelním panelu vládne symetrie – centrálním bodem je nevelký, ale rozumně informativní displej přímo uprostřed nad logem, vedle něj jsou dva otočné ovladače s tradiční rolí voliče vstupu a poslechové úrovně. V levé části jsou dva vystouplé potenciometry, upravující neobvyklým způsobem vyvážení zvlášť pro levý a zvlášť pro prvý kanál, vpravo je spínací tlačítko a tlačítko pro ztlumení výstupů.

Tytéž funkce ze ovládat i přes dálkový ovladač, který je stejně industriální a robustní jako přístroj sám. A také vypadá, jako kdyby vypadl z německé vojenské základny z 80. let. Navíc umožňuje ovladač třeba otočení fáze.

Zadní panel je precizně zorganizovaný, jak už se tak od německého smyslu pro dokonalost čeká. Vezmeme-li to zprava, máme tu čtveřici linkových vstupů cinchových a dva sety vstupů symetrických v XLR podobě. Následuje linkový výstup cinchový a dva výstupy regulované – jeden RCA, druhý XLR. Úplně vlevo se pak nachází sedmikolíkový šroubovací konektor pro připojení externího napájecího zdroje.

Když jsme u toho, to je jedna z věcí, kterou nenajdete na mnoha fotografiích – externí napájecí zdroj má pevný kabel poměrně slušné délky a jeho šasi připomíná malý trezorek, je to jednoduchá a účelně pojatá krabička s jedinou indikační modrou diodou, informující o zapnutém stavu. Externí zdroj trochu narušuje čistotu pojetí přístroje, ale má svou nezpochybnitelnou logiku.

Co je pak na Marconi Mk II hodně zajímavé (potažmo na celém portfoliu německé značky), to je možnost podívat se dovnitř. Horní panel tradičního typu je totiž nahrazen sklem. Můžete se tak kochat červenými vnitřními prostory přístroje i jeho až krásně symetrickým rozložením součástek, které už od pohledu působí „správně“, harmonicky.

Pohled shora pak odhalí druhou věc – chladící bočnice nejsou samoúčelnou dekorací, skrze ně totiž na každé straně prochází dvě horizontálně instalované elektronky Telefunken NOS (New Old Stock).

Vnitřní uspořádání a řešení Marconi Mk II staví na 15 let existujícím původním modelu, ale přináší mírně přepracované zapojení na nových obvodových deskách. Navíc je výhodou, že lze původní Marconi za 90 740,- Kč proměnit v továrně na nový model – je to rozhodně ekonomičtější, než starý prodávat a syslit na nový, navíc je tento program k dispozici i pro ostatní modely.

Zajímavé je řešení elektronického ovládání hlasitosti. Je dvoustupňové – nejprve se řeší zisk v každém kanálu, hlavně ale s možností nastavení nezávisle pro každý vstup zvlášť (takže sjednotíte hlasitost různých zdrojových komponentů). V druhém kroku motorizovaný potenciometr dává pokyn integrovaným obvodům, řídícím pasivní diskrétní odporové pole s kroky po 0,5 dB.

Minimální úroveň šumu zajišťuje Brinkmann pomocí plně symetrické konstrukce, kde elektronky fungují pro obracení fáze signálu – padla na ně volba kvůli prý prakticky nulovému napěťovému zpoždění. Díky tomu signál ve fázi i v protifázi prochází obvody s ideální přesností a šum se tím odečítá téměř dokonale. Jinak Marconi Mk II pracuje ještě s bipolárními tranzistory.

Brinkmann neřeší úplně intenzivně udávání provozních parametrů. Krom fyzických rozměrů předzesilovače (šířka 42 cm, výška 9,5 cm, hloubka 31 cm a váha 12 kg plus 12 kg na žulovou desku) a napájecího zdroje (12 x 8 x 16 cm při váze 3,2 kg) se dozvíte jen o vstupní impedanci 20 kOhm a výstupní impedanci pod 0,1 ohm nebo o výstupním napětí +/- 12 V na symetrických konektorech.

Trocha pátrání vám odhalí hodnoty maximálního harmonického a intermodulačního zkreslení – 0,01, respektive 0,05 %, ale i odstup signálu a šumu 90 dBA nebo frekveční rozsah 0 – 250 000 Hz.

Marconi Mk II hrál primárně ve společnosti Brinkmann Mono nebo Norma Revo PA 160 MR s Xavian Quarta Evoluzione (s Métronome DSc1 a GMG Power Harmonic Hammer 3000P na kabelech Nordost Heimdall 2 a to místo Norma Revo SC-2 LN), ale chvíli také s RME ADI-2 DAC FS a Emotiva XPA-DR2 na KEF LS50 Meta místo Emotiva XSP-1. Více o jednotlivých sestavách viz pravý sloupec -->.

Když jsme poprvé předzesilovač zapojili do hlavní sestavy, nechali pár minut zahřívat a pustili, nastal moment pozvednutého obočí a nejistoty se zamumlanou poznámkou „Mělo by to takhle hrát??“. To povětšinou znamená špatně zapojený kabel nebo jiný problém, v případně Marconi Mk II to ale znamenalo pocity přesně z opačného konce spektra. Bylo to neuvěřitelné a nečekané.

Basový základ v „Never Felt Less Like Dancing“ od Katie Melua („Ketevan“ | 2013 | Dramatico | DRAMCD0095) je sám o sobě v těch správných momentech poměrně výrazný, ale Brinkmann ho proměnil v neuvěřitelnou nálož objemu a váhy; basové linky jsou přitom nádherně artikulované, což spolu s onou tukem přetékající líbezností vytváří špičkový bas ve velmi signifikantním objemu. Není to přitom zvuk přebasovaný, jen tak nějak získáte pocit, že takhle to má být, tolik toho má být. Připočtěte pocit vášnivé broukavosti a mnohobarevnosti a získáte vysloveně luxusní, prvotřídně znějící, kulatý a mimořádně samozřejmý bas – úchvatné.

Líbezná překvapivost se ale neomezuje jen na hutný spodek, kdepak – i vokály sboristů a sboristek z Chapelle du Roi měly v „Gloria“ Thomase Tallise („The Complete Works“ | 2004 | Brilliant | 93612) tu krásnou velikost, šťavnatost a obrovskou samozřejmost, která vám hlasy postaví do poslechového prostoru i s téměř hmatatelnými těly. Je to mimořádně okouzlující plnokrevnost, která ovšem nezapomíná ani na detaily – Marconi Mk II totiž krom hudebního kouzla rozkryl i velmi jemné nuance dozvuků a droboučké ambientní informace. Až fyzicky naléhavě vnímáte ten sakrální prostor, v němž stojí středně velký sbor, vše v dobrých proporcích, čisté jako sklo a bezprostřednější než rána kladivem do palce.

Výšky, ty si zaslouží jen jediné slovo – famózní. Činely a ledasjaké další kovové perkuse v „The Red One“ z desky „I Can See Your House From Here“ od Methenyho a Scofielda (1994 | Blue Note | 7243 8 27765 2 9) byly zcela prosté nějakého umělého lesku a přesto byly jasné, výpravné a nádherně znělé. Možná vám Brinkmann tolik nevypíchne to nejjemnější doznění úplně na konci tónu (v porovnání například s Normou), ale tón je tak organický, tak sytý, tak podstatný, že vás bohatství nejvyšších tónů prostě musí dostat. Přitom je tu detailů už samozřejmě spousta a spousta, činel má nádhernou texturu a předzesilovač ukazuje i takové drobnosti, jako rozdílnou sílu dopadu paličky v různých momentech nebo to, jak se tón šíří velkou kovovou plochou.

Marconi Mk II ale není žádný zhýčkaný audiofil, když přijde na dynamicky gradující pasáž v „Ben’s Farm in Vermont“ (David Chesky | „The Ultimate Headphone Demonstartion Disc | 2014 | Chesky Records | JD361), Brinkmann to vezme pěkně od podlahy. Zvuk má obrovskou sílu, důraz, je veliký a plnotučný, že téměř přetéká okny, přes jistý aspekt vnitřní poddajné měkkosti jsou ale okraje pevné jako skála, je tu sebevědomí a jistota prvotřídní elektroniky a závěrečné orchestrální žďuchnutí zní jako dopad ocelové pěsti v luxusní sametové rukavičce. Dynamika je jednoznačně výtečná, předzesilovač navíc do systému vnáší nebývalou porci těžko definovatelné „chuti hrát“.

Jak už bylo napsáno, Brinkmann nemá přímočaře analytické tendence a podle slov svého šéftechnika ani nechce rozpitvávat zvuk na atomy. Ten pocit přesně získáte, když zní vrstevnatá árie „Fuori il danaro!“ z Pucciniho „La Bohéma“ (Georg Solti / LSO / John Alldis Choir | 1988 | BMG | 74321 39496 2) – nikde se nic netlačí kupředu, ale je to samozřejmost na n-tou. Zvuk je velký, hmatatelně přítomný, ve vrcholně muzikální formě předává informace o každém zpěvákovi, o prakticky každém nástroji a i když na trhu jistě existují ještě detailnější, exponovanější a v konečném důsledku informativnější předzesilovače, ta organická „skutečnost“, s kterou Brinkmann hraje, ta obvykle stojí mnohem víc peněz.

Prostor nahrávky „Violin Concerto in B minor, op. 61“ s Hilary Hahn a LSO pod taktovkou Sira Colina Davise (2004 | Deutsche Grammophon | 028947487326) nejde popsat jinak než jako rozlehlý. Reprodukce měla jasně definované a velmi nadprůměrné proporce jak v šířce, tak v hloubce, ale třeba i ve velikosti prvních houslí a orchestru. Je to veliké, je to obklopující. Soustředěnost je taková netechnická, Brinkmann se nesnaží nabídnout „ultra HD“ pocit (to ostatně ani skutečnost na koncertě, že?), ale reprodukce je samozřejmě už opravdu výtečně čistá, je tu pocit přítomnosti, konkrétnosti a samozřejmosti jak v lokalizaci, tak ohraničení jednotlivých nástrojů. Je to prostě hudba klokotající živoucností.

Trochu „svůj“ a přesto precizní, takový je charakter Marconi Mk II a nebývale dobře to pomáhá prožít zážitky i z nedokonalých nahrávek, takže nezůstanete se svým perfektním audiofilským řetězcem uzamčeni v bludném kole jen těch nejlepších nahrávek, protože u jiných je příliš vytažena jejich nedokonalost. Brinkmann vytáhne z prakticky jakékoliv nahrávky to nejlepší z jejích muzikální podstaty – třeba i dobrá, ale rozhodně ne dokonalá nahrávky „Hymn“ od Ultravox („Dancing with the Tears in My Eyes“ | 1997 | EMI Gold | 724385513220) tak zněla prostě a jednoduše způsobem, že jsme chtěli víc a víc a víc a …víc. Celkový témbr je sladký, zvuk pak posazený na robustním basu a na celkové sytosti a znělosti, všechno drží pohromadě v úžasně odzbrojujícím muzikálním obrazu a je to čistá radost z poslechu, nekomplikovaná sklouzáváním k řešení technicistních podrobností. Je zatěžko takový komponent recenzovat, protože od zvuku vytrvale a silně odvrací pozornost k hudbě samé.

Brinkmann Marconi Mk II nás překvapil. Jakkoliv vysoká cenovka a pověst značky mohou být nápovědou, že to bude dobré, celkový čas soužití s tímto předzesilovačem byl mnohem emotivnější, mnohem krásnější a mnohem lepší, než jsme čekali. Poslech Marconi Mk II mění důstojného a vyrovnaného audiofila v dítě, které hledí zasněně oknem cukrárny na laskominku a touží po její kráse. Hudba v Brinkmannově podání je totiž harmonickou básní, je to zhmotnění hudby samé a její podstaty, je to zvuk, který není zvukem, ale zážitkem, je to zvuk, který není zvukem, ale klenutým dlážděním, které vede do hudebního ráje, tam, kde všechno co máte rádi zní tak, že se vám chce plakat. Nebo křičet. Nebo tančit. Nebo cokoliv, co tak při vyvrcholení vášní prostě chcete dělat. Brinkmann Marconi Mk II je předzesilovač, který nepoužívá vaše uši, ale vaše srdce a nabízí za ne snad málo, ale rozhodně ne za zběsile moc peněz zážitky, které patří na vrchol. A mimochodem – musíme ho mít a budeme ho mít, až tak vynikající je!

Kč 285 740,- - černé provedení

Kč 298 740,- - stříbrné provedení

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ fascinující zvuk s obrovskou muzikálností

+ jeden z nejlepších předzesilovačů na trhu

+ plnost a mimořádná bohatost

+ kontrola

+ možnosti přizpůsobení

+ jemná a přesná kontrola hlasitosti

ZÁPORY

- trochu strohá konstrukce a poněkud klouzající mramorové podložky

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Thrill Audio | www.thrillaudio.eu 

fSdílet

Tweet