Je to vlastně jen pár let, kdy svět objevil kouzlo ultimativních sluchátek. Průkopníky v tomto segmentu byla jednoznačně dvojice Sennheiser HD 800 a beyerdynamic T1, která dodnes platí za TOP produkty, byť už nějakou chvíli existují i podstatně, podstatně dražší modely, vedle kterých působí oba zmíněné vlastně příjemně dostupným dojmem. Velká T1 (odkazující na sílu 1 Tesla, panující v magnetickém systému "pohonu") se nyní dočkala revidované druhé generace.

Na exteriéru se toho na rozdíl od hlavního rivala v druhé generaci mnoho nezměnilo. T1 zůstávají masivními, robustními sluchátky, stvořenými ke svému účelu bez zbytečných příkras. Kulaté polootevřené mušle s velmi jemnou mřížkou z vnější strany jsou osazeny velkými, měkkými a jemňoučkými náušníky z velice příjemného veluru, vyplněné paměťovou pěnou. Sluchátka na hlavě sedí perfektně, netlačí, zakryjí celé uši a vůbec je radost je nosit.

Solidní pohodlí a dlouhodobý komfort zajišťuje i velký, bohatě polstrovaný hlavový most s dobře vyváženým poměrem pevnosti (takže se neprohýbá kde nemá) a měkkosti (takže netlačí). Na povrchu má odolnou koženku. Mostem prochází samotná nosná konstrukce z tenkého kovu s mnoha perforacemi, takže sluchátka jsou slušně pevná, ale nejsou zbytečně těžká. Mušle jsou pak nasazeny na kloubech, aby snáze přilnuly k uším.

Do každé mušle vede vlastní signálový kabel s malými jacky, zakončení je klasickým "dvojitým" jackem o průměru 3,5 mm s nástavcem na 6,3 mm. Uvnitř tři metry dlouhého kabelu s textilním opletem jsou vodiče z bezkyslíkaté mědi vysoké čistoty (99,99999%).

Celkové zpracování je výborné, hodné toho, že je na krabici napsáno "Handmade in Germany". Tato circumaurální sluchátka, jak už bylo řečeno, jsou poměrně velká, přesto váží jen 360 gramů (bez kabelu).

V polootevřených mušlích dlí klasické dynamické měniče (namontované opět pod úhlem pro lepší podání prostoru), jen mírně poupravené oproti minulé generaci. Nejde o samotnou membránu, ta je stejná - jde o celkové zasazení do těla mušlí a o celkově výraznější tlumení, kdy do reprodukce proniká méně vibrací, tudíž by vše mělo být čistší a kontrolovanější. V pohonném systému stále funguje magnetická indukce o síle přes 1 Tesla.

Impedance beyerdynamic T1 zůstala i v druhé generaci na úrovni 600 Ohm. Sluchátka umí zahrát frekvence v rozsahu 5 - 50 000 Hz, zvládnou zpracovat výkon až 300 mW, přičemž maximální hlasitost je drtivých 126 dB (nominální při 1 mW je 102 dB). Hodnota THD+N dosahuje méně než 0,05%, což je výtečné.

beyerdynamic T1 druhé generace jsme poslouchali zejména s Apogee Groove, ASUS Xonar Essence One MUSES MKII, ale také na sluchátkových výstupech Naim Nait XS s externím zdrojem FlatCap XS, na Cambridge CXA80 nebo třeba na TEAC AI-501DA a Burson Audio Conductor Virtuoso. Porovnávalo se s různými sluchátky včetně například Audeze LCD4, Sennheiser HD 26 Pro nebo Sennheiser IE 8.

Oproti minulé generaci, pokud se dá soudit z nepřímého srovnání, se výrazně zlepšila kontrola a údernost basu (což ostatně výrobce sám staví jako hlavní vylepšení), obecně se pak dá říct, že basová linka v "The Beat Goes On" od Patricie Barber ("Companion" | FLAC | 16 - 44,1) je jednoduše úžasně kontrolovaná, jistá, konkrétní, cítíte pevný a konkrétní impuls a přitom objem zůstává přesně správný, ani přehnaně velký, ani nedostatečný. Je fakt, že je poměrně obtížným úkolem dostat bas ze sluchátek právě v této podobě a rozhodně to bude vyžadovat autoritativní elektroniku adekvátní kategorie. Pak se ale dočkáte pěkně konturovaného, velice přesného a přirozeného brouknutí s váhou, jasně prezentující velikost a důraz mohutného nástroje, aniž by ten nějak překrýval zbytek pásma.

Střední pásmo má tendenci znít trochu technicky a analyticky, vokál Cary Dillon v "The Parting Glass" ("Live at the Grand Opera House" | FLAC | 24 - 48) byl podaný až nemilosrdně přesně, konkrétně a super čistě, středy jsou fantasticky transparentní a holograficky konkrétní, ovšem zcela jasně pak slyšíte třeba i ostřejší sykavky nebo cítíte limity i jinak nadprůměrně kvalitní nahrávky. Sluchátka samotná jsou ale vynikající, věrná a zejména ve středech oceníte jejich excelentní rozlišení a schopnost zaostřit pozornost na jeden každý prvek v nahrávce, ať už je to hlas, klavír, nebo publikum v pozadí, které úplně cítíte. beyerdynamic T1 druhé generace ale navíc nevytrhují jednotlivosti z kontextu, naopak všechny detaily zůstávají pěkně propojené v jeden homogenní, naprosto přehledný celek.

Cinkátka a chřestítka v úvodu "Wichita Lineman" od Barb Jungr ("Wichita Lineman" | FLAC | 24 - 44,1) zvládla sluchátka rozlišit až do neskutečně droboučkých detailů - slyšíte myriády kovových zvuků, jeden každý oddělený od ostatních, konkrétní, přesný, čistý a znělý jako zvon, je to neuvěřitelně přirozené, čisté, s až hmatatelným dozvukem, který přibližuje kovové perkuse takříkajíc na dosah ruky. Přes všechen suchý perfekcionismus nejsou T1 druhé generace nějak ostře nebo vulgárně hrající sluchátka, díky neskutečné rychlosti a reakcím na signál vyznívá reprodukce jako to nejjednodušší a nejpřirozenější. Všechno působí tak nějak - normálně. Bez efektů, bez přehánění, ale také bez potlačování - kov má výtečně kovový charakter, mezi posluchačem a zvukem jako kdyby se minimalizovaly překážky, jako kdyby cinknutí skutečně vzniklo ve vašem uchu a ne ve studiu kdesi předaleko.

Dynamický potenciál beyerdynamic T1 druhé generace je veliký, ale rozehrát je naplno, to je úděl pro kategorii zesilovačů víceméně s cenovkou stejnou jako mají samotná sluchátka. Dostatek výkonu a proudu ale v T1 zažehne skutečně vášnivou jiskru s nebývalou spoustou energie. Haydnův "Smyčkový kvartet, op. 76 č. 5" v podání Engegardkvartetten (FLAC | 24 - 192) byl pak výtečně kontrolovaný, úžasně autoritativní a u sluchátek je cítit, jak rychle a super přesně umí reagovat na změny signálu a jak je v podstatě jedno, jestli hrají potichu nebo velmi nahlas, jejich schopnost dát vám pocítit mikrodynamické nuance i makrodynamickou živost je neměnná a nutno říci výborná. Smyčcové nástroje prostě zaberou a sluchátka na vás tón vystřelí bez sebemenšího zaváhání, rychle a přesně, důrazně a energicky.

To samé platí v podstatě i pro rozlišení - druhá generace T1 se dotýká těch nejvyšších sfér a i když jsou na trhu sluchátka s ještě lepšími výkony, jsou výrazně dražší a přitom jen o něco lepší (což je ale úděl veškerých cest vzhůru high-endem). T1 byla díky svému rozlišení fantastickým nástrojem pro hodnocení rozdílů mezi nahrávkami - třeba u "Vision of Her" Davida Eliase naprosto jasně vnímáte rozdíl mezi PCM 24 - 88,2 a DSD64 verzí, kdy druhá jmenovaná má výrazně lépe artikulované tóny, přesnější basovou linku i více vrstev, zvuk působí hlubším, prokreslenějším dojmem. Beyerdynamic T1 druhé generace vás pak vezmou na exkurzi k opravdu výjimečně subtilním detailům, aniž byste ale měli pocit, že nějak přehnaně tlačí na pilu - jaksi se to prostě samozřejmě děje, cítíte, že sluchátka mají takřka profesionální nadhled a jistotu. Vše je snadno čitelné a organizované, limitované více kvalitou nahrávky a použité elektroniky, než sluchátky.

Díky velkým mušlím a "nakloněným" měničům beyerdynamic T1 druhé generace také stále patří ke sluchátkům, dávajícím posluchači alespoň jakýs takýs pocit prostorovosti reprodukce, respektive pocit prostoru hudební scény rozkládající se i mimo prostor mezi jeho ušima. Brittenova "Festival te Deum" z "Chesky Ultimate Demonstration Disc" (FLAC | 16 - 44,1) tak byla pocitově příjemně protažená až kousek za sluchátka, byla tam zřetelná už jaksi skutečně trojrozměrná hudební scéna s pevným pravolevým i naznačeným předozadním prostorem. Hlavní byl ale pocit vzdušnosti, lehkosti a uvolněnosti, možnost lokalizovat jednotlivé hráče a zaslechnout třeba i odrazy od nahrávacího prostoru, což vše dohromady budí přesvědčivě realistický dojem. Na sluchátka jednoznačně fantastické...

Když přišlo na Verdiho "Rekviem č.2" z disku nahraného Bowers&Wilkins a London Symphony Orchestra (FLAC | 16 - 44,1), byla tu razance, byla tu energie, byla tu kontrola, přehlednost, byl tu rytmus i jaksi přirozená autorita a klid, nadhled, nic z reprodukce nečouhalo, byla skvěle přesná i čistá, organizovaná, technicky brilantní, ale neobtěžující nějakou chladností či neosobností - naopak v dobré sestavě se dalo vše poslouchat velmi snadno, na neadekvátní elektronice ale velmi rychle omrzí nedobrý zvuk (což ale není chyba sluchátek, ta prostě hrají co dostanou).

beyerdynamic T1 druhé generace jsou v podstatě tatáž sluchátka jako u generace první, snad jen s o něco hlubším a konkrétnějším podáním basové složky. Naštěstí u beyerdynamic nezvolili v současnosti populární cestu masivního zdražení, takže i když k ceně přeci jen nějaká ta tisícovka přibyla, v kontextu dnešního sluchátkového high-endu jsou T1 vlastně stále ještě někde v prostředních vodách. Před lety byla tahle sluchátka to nejlepší, co si můžete koupit, dnes se posunula spíše do pozice toho nejvýhodnějšího, co si můžete koupit, když chcete absolutní sluchátkovou sestavu. Kupříkladu některé z modelů OPPO nebo Audeze jsou zvukově ještě dál, mají ještě o kousek lepší rozlišení, o kousek lepší dynamiku, dávají o kousek komplexnější, přirozenější dojem, ale stojí také výrazně (až několikanásobně) víc. Pokud k T1 druhé generace dáte odpovídající elektroniku a pokud vám nevadí, že se dozvíte něco o tom, jak je vaše hudba nahraná (což může být jak moc příjemné, tak poměrně otravující), pak jsou nejvyšší beyerdynamic stále právem součástí sluchátkové šlechty.

Kč 31 990,-

FOTOGALERIE

KLADY

+ vynikající čistota a přehlednost zvuku

+ parádní rozlišení

+ kontrola a dynamika (se správnou elektronikou)

+ hrají se stejnou kontrolou a čistotou od nejnižších po nejvyšší úrovně

+ náznaky prostorovosti i mimo hlavu

ZÁPORY

- méně účinná izolace i na poměry otevřených sluchátek

- je poměrně složité je řádně rozehrát

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: BaSys CS | www.basys.cz 

fSdílet

Tweet