Anglický Spendor se stal pojmem už v době, kdy jej řídili zakladatelé Spencer a Dorothy, nicméně svého maximálního věhlasu dosáhl až za vlády Philipa Swifta, známého též z role zakladatele Audiolabu. Co se nicméně nemění, to je „anglickost“ produkce, reprezentovaná zejména řadou Classic. Ta skutečně dbá na to, aby ve vás budila dojem, že je stále rok 1970 a něco. Řadě vládne velikánská skříň Classic 200, má ale i svou (relativně) kompaktnější podobu – stojanovku Classic 100.

Firma říká, že tu pracuje s odkazem původního monitoru Spendor BC3, který spatřil světlo světa v roce 1979 – a podle vzhledu a pojetí se tomu dá snadno uvěřit. Stovky mají vskutku nezaměnitelně klasickou formu „velké krabice od bot“ s pravoúhlými stěnami a naprosto jednoduchými liniemi, v nichž nicméně spatřujeme až nečekanou míru osobitosti. Zejména pokud sejmete černou krycí mřížku a objeví se řada měničů.

Na mírně vsazené čelní desce jsou namontované tři reproduktory – středotónový nahoře, veprostřed tweeter a dole mohutné kolo basáku. Po obou stranách vysokotónového měniče najdete jednoduché plastové výdechy bassreflexu, prostě klasická anglická škola.

Velkou hmotu MDFkových ozvučnic nechává vyniknout až nečekaně jemný příplatkový podstavec, který tvoří v podstatě dva kolmo spojené čtverce. Ale i to je součást ostrovního šarmu… A že je ho hodně, protože Classic 100 jsou skutečně velké – mají výšku 70 cm, šířku 37 cm a hloubku 43,3 cm, přičemž váží poctivých 36 kg.

Monitorový původ koncepce prozrazují mimo jiné i tři páry reproterminálů na zadním panelu, umožňující plnohodnotný tri-amping.

Classic 100 využívají na výškách 2,2 cm širokou kopulku z polyamidového měkkého vlákna a je to jediný použitý reproduktor, který si Spendor nenavrhl a nevyrábí sám – konkrétně pochází od SEAS. Středotónový kónus s výrazným fázovým nástavcem sází na firemní polymerovou směs EP77 a membrána má průměr 18 cm. Proprietární je i 31 cm široký basák, v němž pracuje kevlarový kónus a kevlarová prachovka. Oba měniče mají klasickou měkkou gumovou vlnku závěsu a sedí pevně v šasi z hořčíkové slitiny.

Třípásmové řešení má zvolené přechodové frekvence na 490 a 3 600 Hz, více se nicméně o výhybce nedozvíte. Frekvenční odezvu (s dovětkem „typická odezva v místnosti“) udává Spendor na 25 – 25 000 Hz, impedanci deklaruje jako osmiohmovou, ačkoliv jedním dechem připomíná propad na 4,7 ohmu. Citlivost je mírně vyšších 89 dB / W / m.

Spendor Classic 100 jsme poslouchali v pražském studiu AV Center a to na vícero systémech, hlavně však na kombinaci T+A MP 3100 HV / PA 3100 HV, i když dost času strávily Spendor také na kombinaci Chord DAVE / Chord SPM 1050 MKII. Reprosoustavy celkem ochotně reagují na připojenou elektroniku, můžete si už i tak trochu specifický projev „přiohnout“ podle chuti. Propojeno bylo kombinací kabelů Cardas Clear Reflection a streamovalo se přes řešení od SOtM. Ke srovnání bylo portfolio různých modelů Canton Reference K a také Paradigm Founder 100F.

Rázný basový základ v Jacksonově „Rock with You“ („Off the Wall“ | 2009 | epic | 88697 53621 2-1) zněl v podání Classic 100 skutečně ne úplně moderním, našlápnutým způsobem, ale spíše sladce a vřele, s onou typickou měkkou poddajností klasického věku ostrovního hi-fi. Přitom však ohraničení jednotlivých tónů určitě není špatné, i když to není moderní tvrdost a důraznost. Tady bas prostě plyne, spíše se houpe a je příjemně nenucený. Přestože Classic 100 jsou relativně velké, i v pocitu hloubky jsou spíše „klasické“, tj. nesnaží se dostat až do nejhlubších oktáv. Vynahrazují to charakterem s krásnou britskou nonšalancí.

Trochu nás překvapilo, kam Spendor zasadily zpěv Renée Fleming v přezpívané „River“ od Joni Mitchell („Haunted Heart“ | 2006 | Rounder | 0602517032798) – až trochu zvláštně hluboko do scény. Obvykle bývá spíše předsazený, tady se jevil možná trochu utopený – přitom ale dobře čitelný a podaný solidně čistě. Každopádně bylo cítit, že Spendor hrají dost jinak, výrazně po svém – i střední pásmo je teplé a měkké, bez moderní intenzity. Všechno si tak proplouvá a houpe se, je to takový komfortní zvuk, vlastně milý a hladivý, ale skutečně vycházející spíše z trendů 70. let, než z těch dnešních.

Také výšky v „Use Me“ ze stejnojmenné desky Vanessy Fernandez (2014 | Groove Note | 0660318105028) navazují na ladění obou nižších pásem – jsou lehké, hebké a laskavé, v zásadě ladné a příjemně nekonfliktní, přičemž ale nabízí vkusné rozlišení. Inu, i tohle je ten oblíbený britský styl, u těchto konkrétních Spendorů je nicméně dotažený dál, než bývá obvyklé u jiné ostrovní produkce. Monitorový původ částečně potvrzuje skutečnost, že pokud hlasitostí zatlačíte víc doprava (na řekněme běžně vnímanou hlasitou úroveň kousek nad 90 dB na poslechovém místě), tak se celý přednes celkem zřetelně otevírá a ožívá. Možná tak stojí za to na ně lehce zatlačit.

Classic 100 přesto ani nahlas nejsou nijak dravé – třeba velmi aktuálně pojatá skladba „Wheel of Fortune“ Hanse Zimmera („The Dali CD, Vol. 4“ | 2015 | Dali | 474 564 6) sama o sobě přímo sálá energií, Spendor ji přeci jen lehce zatlumí a zpomalí, tak spíše pohodově proplouvají, než že by vybuchovaly a drtily vás dynamickou razancí. Celkové maličko temnější naladění zvuku každopádně sluší a hudba se tak nějak „pohodlně“ valí – není to přednes, kterým u sousedů roztřesete příborníky, nicméně zejména v menší a střední místnosti zaplní bedny prostor dobře.

Že Spendor lehce klamou tělem a přeci jen mají navzdory svému nenápadnému a měkčímu charakteru slušné rozlišení (byť opět ne monitorové v tom moderním slova smyslu), to ukázala Gabrielova přezpívaná „Mercy Street“ ve verzi od Christy Baron („Retrospective“ | 2004 | Chesky Records | 0090368026965), kde čitelnost působila přirozeně nenuceným dojmem, způsobeným oním vlastním charakterem reprosoustav. Přestože Classic 100 celkem citelně reagují na připojený systém (s T+A celkem ztvrdly a získaly víc fokusu, zatímco s Chordem se spíše prohloubil jejich vlastní zvuk), zůstávají stále své. Nedočkáte se od nich těch nejjemnějších nuancí, přesto jejich muzikální forma dodává poslechu příjemnou formu ze světa opravdu dobrého hi-fi.

Kde nelze mít výraznějších připomínek, to je podání prostoru v britské nahrávce Bachových „Orchestral Suite No. 1 in C major, BWV 1066“, kdy v 70. letech Neville Marriner a jeho Academy of St. Martin in the Fields („Orchestral Suites Nos. 1-4“ | 1991 | Decca | 430 387-2) garantují velmi dobrou kvalitu nahrávky. Reprodukce byla plastická, dokonce až s prvky holografičnosti. Celá scéna byla posazena docela dost dozadu za ozvučnice, velmi široká a hluboká, plná vzduchu a vybavená velice působivou mírou netechnické věrohodnosti. Právě takovéhle nahrávky Classic 100 krásně sednou a posadí vás doslova do prémiové sedačky před bezmála živý orchestr.

V čem Spendor také „umí“, to je britsky decentní způsob, jímž nechá hudbu proplouvat a linou se – třeba měkká „Northern Star“ od Christine McVie („In The Meantime“ | 2004 | Koch | 0099923960027) jim sedla velice pěkně, hudba doslova plavala a přímo hladila po duši. Je to asi způsobeno i tím, že jde o špičkovou nahrávku, která sama o sobě zní výtečně – tady skoro jako kdyby i prorazila závoj vlastního charakteru Spendorů. Že jsou Classic 100 na úrovni naznačuje i to, že přestože optima svých schopností dodávají spíše při vyšších hlasitostech, i po ztišení zůstává hudba strukturovaná, jakkoliv podstatně menší a plošší, než nahlas.

Spendor Classic 100 jsou velmi specifické, velmi „jiné“ – začíná to u vizuálního stylu a končí u zvuku, kdy oboje klade důraz na přiblížení se světu čtyřicet až padesát let vzdálenému v minulosti. Jsou také mimo jiné poměrně náročné na zacházení – chtějí dobře usadit, dobře nakrmit a ideálně také dát trochu péče výběru sestavy, protože ačkoliv mají snadno rozpoznatelný vlastní charakter, tak zároveň reagují relativně citlivě na vše okolo. Sejdou-li se okolnosti příznivě (tedy dáte-li si tu práci), hrají s kouzelnou britskou pohodou – jejich univerzální vlastností je pak výtečné podání prostoru. Faktem ale zůstává, že za britskou klasiku zaplatíte poměrně dost peněz. Chcete-li se vydat jinou, svébytnou a přitom výrazně muzikální cestou, není Classic 100 špatný tip.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 100 metrů čtverečních, spíš menším zatlumením (kazetový strop, sada panelů Sonitus Acoustics,…), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Kolem 180 Hz do grafu zasahuje odezva místnosti, zbytek se ale zdá být produktem samotných reprosoustav. Odezva relativně daleko od zadních stěn je velmi limitovaná v basovém spektru, končí reálně spíše kolem 40 Hz než u slibovaných 25. Pořád to samozřejmě není málo, jde prostě jen o rozpor s deklarovanými parametry. Celkově mají Classic 100 odezvu laděnou v „padajícím“ stylu, kdy je tu výraznější bas a poté energie plynule ubývá. Není to tak styl úplně monitorový, spíše to odpovídá popisované příjemnosti na poslech. Je také vidět, že by reprosoustavy měly být nasměrovány na posluchače, odezva na výškách tak působí lépe.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – s mřížkou (červená) a bez mřížky (zelená)

Nasazená krycí mřížka celkem zřetelně způsobuje změnu charakteristiky na výškách – jednak je tlumí a jednak je kolem 13 kHz vidět nějaký odraz. Lépe tak bude, zůstane-li schovaná v krabici.

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Ačkoliv míra zkreslení je poměrně uniformní, dosahuje mírně (skutečně jen velmi mírně – nejde o nic, co by mělo kriticky ovlivnit poslech) vyšších hodnot, než je obvyklé u dnešních konstrukcí.

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Pozitivní je, že průběh impedance se drží velmi vysoko, minimum leží někde kolem 7 ohm, což z Classic 100 činí vhodné partnery i pro elektronkové zesilovače. První sedlo na křivce naznačuje ladění bassreflexů k deklarovaným 25 Hz, jakkoliv se to pak dále nepřenáší do reálné frekvenční odezvy. Průběh impedance není linearizovaný, ale ani vysloveně náročný – budete-li připojovat zesilovač adekvátní této cenové třídě, nebude tu problém, i když o nějaký ten výkon i stabilitu si reprosoustavy přeci jen řeknou.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ +/- ]

Kč 297 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ britská klasika se vším všudy

+ pocit fluidnosti reprodukce

+ možnost tri-ampingu

+ možná ne úplně neutrální, zato kultivovaně muzikální

+ famózně hluboký prostor

ZÁPORY

- cena je rozhodně docela vysoká

- stojan svou cenou také poněkud vybočuje

- střední pásmo by mohlo být transparentnější

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Audio Center Czech | www.audiocenter.cz 

PRODÁVÁ: AV Center | www.avcenter.cz 

fSdílet

Tweet