Americký Klipsch vytváří reprosoustavy již od roku 1946 a v současnosti má v nabídce množství řešení včetně ozvučení pro „běžný lid“. Mezi ně patří i několik aktivních reprosoustav – The Fives, The Nines a v neposlední řadě The Sevens, které – jak název napovídá – jsou velikostí uprostřed mezi zmíněnými modely. Stále jde však o kompletní systém, vestavěný do stereofonního páru reprosoustav.

Esteticky drží The Sevens linii nastavenou oběma zmíněnými sourozenci. Jde o klasické regálovky Klipsch, jedna z nich je řídící a druhá řízená, přičemž vpředu vidíte klasický čtvercový zvukovod Tractrix pro výškáč a pod ním středobas, též vsazený do mělkého vlnovodu. U kraje horní strany aktivního kanálu je volič vstupu a hlasitosti v podobě způli zapuštěných koleček. Ovládání je pak možné i jednoduchým dálkáčem, ovšem trochu škoda je, že zepředu vlastně nevidíte žádný vizuální indikátor vstupu či hlasitosti. K dispozici je však alespoň aplikace pro chytrá zařízení, v níž lze využít ekvalizéru, ovládat všechny běžné funkce nebo lehce upravovat projev The Sevens podle pozice v místnosti.

Při pohledu na zadní stranu ozvučnic z MDF panelů s vnějším dekorem z pravé dýhy uvidíte obdélníkové bassreflexové nátrubky nahoře a dole buď panel s kompletní konektivitou a nebo pouze jeden kulatý čtyřpinový propojovací vstup, skrze který dodává aktivní kus energii tomu pasivnímu.

Deska s elektronikou nabízí solidní množství vstupů. Jeden pár cinchů můžete pomocí páčky proměnit z běžného linkového na phono s podporou úrovně MM přenosek, případně lze využít 3,5 mm vstupní analogový jack. Digitální část zahrnuje optiku a USB ke spojení s počítačem. K ozvučení v běžném obýváku dost možná využijete i HDMI ARC.

Je škoda, že ani tady Klipsch neimplementoval alespoň nějakou formu streamování, nepočítáme-li Bluetooth. Z dalších konektorů lze zmínit monofonní výstup na subwoofer, servisní USB pro aktualizaci firmware (protože z výše zmíněných důvodů si The Sevens nesáhnou na internet), je tu také šoupátko, jímž systému říkáte, zda aktivní bedna slouží jako levý či pravý kanál.

Napájení je vedeno přes klasickou zásuvku, máte kolébkový vypínač (jinak se musíte spolehnout na automatický standby režim) a ještě tu je pochopitelně výstup pro druhou reprosoustavu a také zemnící kolík pro gramofonový vstup. Ten je však překvapivě daleko od konektorů a dost možná nebude jednoduché najít vhodný kabel.

Použitá elektronika je pak také optimalizovaná pro co nejsnazší použití – kupříkladu tím, že basové frekvence podléhají automatické ekvalizaci a jejich energie se mění spolu s nastavenou hlasitostí, abyste v každém okamžiku cítili sílu, kterou si výrobce představuje.

Veškeré příchozí signály jsou pomocí DSP zpracovány jednak podle nastavených ekvalizací, tak jsou převzorkovány na 24 bit / 192 kHz. Zesílení mají na starosti celkem čtyři moduly, pracující ve třídě D – 80 W na kanál je tu pro středobas a 20 W pro levý a 20 W pro pravý tweeter.

Vysokotónový reproduktor má průměr 2,5 cm a kopulku vyrobenou z titanu, doplňuje ho 16,5 cm široký kónus z kompozitních vláken. Jeho závěs je měkký, aby umožnil dlouhý výkmit.

Frekvenční rozsah The Sevens začíná u 39 a končí u 25 000 Hz (+/- 3 dB), výrobce říká, že při 35% hlasitosti umí basák zajít až k 28 Hz, při vyšší úrovni už by jej takové frekvence ale přetížily.

The Sevens mají výšku 41,6 cm, šířku 20,6 cm a hloubku 27,6 cm, přičemž pasivní kus váží 9 kg a aktivní kousek přes 10 kg.

Bohatý basový základ „Looping Leaves“ (Laurent Rochelle | „Polychrome Sounds from the Underground“ | 2020 | Linoleum) je podaný s pro tuto řadu reprosoustav charakteristickým lehce přidaným objemem, ovšem není to přebujelé nebo díky tučnějšímu spodku příliš pomalé či hutné. Charakterem připomínají The Sevens trochu gumové kladivo – síla, pružnost a váha, ovšem definice kontur tu je spíše rozumná, nežli precizní. Sluší jim pak spíše hlasitější hraní, tam trochu více zkonkrétní. Temná a objemná zhoupnutí basklarinetu nicméně působí pěkně bohatě – pro popovou hudbu, filmy nebo třeba hry to bude dobré.

Struny kytary Syda Baretta v „Terappin“ („The Madcap Laughs“ | 1994 | nahráno 1968 | EMI | 7243 8 28906 2 1) byly překvapivě konkrétní a zřetelné, je tu znát slušná dávka kovového napětí. Na jeho zpěvu je však znát, že The Sevens mají trochu svůj styl, ve vokálním rozsahu trochu jemnější a méně expresivní, než by snad mohl být – na druhou stranu třeba méně povedené a ostřejší nahrávky tu budou stále v klidu poslouchatelné. V kontextu dané třídy to je ovšem ok.

Radostně zvonivé nejvyšší tóny „A Baptist Beat“ Jeffa Goldbluma a The Mildred Snitzer Orchestra („Plays Well with Others“ | 2023 | Decca | 0602448399649) jsou podané decentně, vlastně nevtíravě, ve spíše lehce tenčím objemu. Rozlišení je odpovídající, celkové ladění jemnější, opět řekněme „tolerantní“ pro jakékoliv i ostřejší nahrávky. Vyladění všech pásem k sobě ovšem stylově sedí.

Dynamika nástrojů v „Koncertu pro klarinet a orchestr III“ Maleka Jandaliho (Vienna Radio Symphony Orchestra | „Concertos“ | 2022 | Cedille Records | 0735131922029) působí naopak velmi solidně, zejména při alespoň střední či vyšší hlasitosti, kdy se subjektivně vše „probudí“. Ani tady The Sevens ovšem neopouští jisté zdání uhlazenosti. Pro středně velké prostory však mají The Sevens dostatek páry.

Detaily hýřící „Factory Girl“ irských Beoga („Live at Stockfisch Studio“ | 2010 | Stockfisch Records | 4013357405325) byla dobře čitelná, prokreslená pak adekvátně v kontextu kategorie. The Sevens nehýří detaily, ani nedávají na odiv nějakou intenzivní analytičnost, prostě hrají hladce a klidně, zato bez jediné ostré hrany nebo nepříjemnosti napříč celým spektrem reálně využitelné hlasitosti. Můžete tím pádem nekonfliktně poslouchat, nač zrovna máte náladu.

„Hot Liquorice“ Dicka Waltera („Pure Big Band – Part 1“ | 1993 | KPM Music | LC 2061) měla slušně podaný prostor v pravolevé ose, nicméně aby vše zafungovalo adekvátním způsobem, je celkem třeba The Sevens roztáhnout do šířky, stejně jako je dobré sedět alespoň nějaké tři metry od nich, kde se zvuk nejlépe „poskládá“. Právě v takové konfiguraci se začne objevovat i nějaká ta hloubka stereofonní scény.

Těmto Klipsch s jejich poklidnějším, hladkým charakterem sluší skladby jako „In My Secret Life“ Leonarda Cohena („Absolutely Bass Voice“ | 2017 | ABC Records | HD-177). Je tu hezky hebký a slušně temný zvuk baskytary, všechno plyne poklidně a decentně, celkově snadno. Není to zvuk, který by vás přikoval do sedačky, ale odpovídající, solidní hi-fi se snadnou použitelností kdykoliv máte chuť si něco poslechnout.

Aktivní Klipsch The Sevens představují atraktivní koncept, kterému k ideálu chybí už jen vestavěná streamovací platforma. Kvalitou reprodukce představují víceméně tutéž hodnotu, k níž byste dospěli poskládáním pasivních reprosoustav, zesilovače a D/A převodníku v souhrnné ceně do 40ti tisíc a to rozhodně není špatné. Hledáte-li tak kompaktní systém, který se navíc díky uhlazenému a neagresivnímu zvuku dá snadno poslouchat kdykoliv a jakkoliv a umí se lehce „probudit“ se stoupající hlasitostí, máte-li zrovna náladu na trochu víc energie, pak jsou Klipsch The Sevens decentním řešením. Jsou vhodnější pro menší prostor než The Nines, mají méně objemu, ale i méně wow efektu a tedy jsou „víc hi-fi“.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Frekvenční odpověď je v zásadě relativně vyrovnaná, je tu vidět malé zdůraznění na 50 Hz, také je vidět, že když The Sevens nenatočíte přímo na sebe, energie výšek má tendenci upadat relativně rychle. Drobný propad kolem 3 kHz zase může být zárukou neagresivity.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – s mřížkou (červená) a bez mřížky (zelená)

Nasazená mřížka funguje na výškách jako frekvenční filtr, ještě více zdůrazňuje zklidnění kolem 3 kHz.

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) – celý pár

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

Porovnání výstupu z akcelerometru a klidového stavu ozvučnice

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]

Kč 34 490,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ velmi „americký styl“, pokud máte rádi špetku zábavného efektu

+ celkově dobrá výbava a funkcionalita

+ solidní pocit dynamičnosti

+ praktický a solidně fungující koncept

ZÁPORY

- je škoda chybějícího streamingu

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: CPT Praha | www.cptpraha.cz 

fSdílet

Tweet