Jamo v Dánsku vyrábí reprosoustavy už úctyhodných 54 let. Vždycky se zaměřovali na racionálně pojaté modely a z tradice neuhnuli ani se svou nejnovější řadou Studio7, jejíž jméno je odvozeno od minimálně v této cenové relaci velmi netypického záklonu ozvučnic, který – jak jste touto dobou určitě už uhodli – činí přesně sedm stupňů. Jamo také hodně akcentuje skutečnost, že nová série byla navržena pro vkus Evropanů.
V nabídce jsou dvě velikosti sloupových, dva rozměry regálových a dvě verze centrálních reprosoustav, zjevně s ohledem na to, abyste si doma poskládali pěkné domácí kino. K nám se dostal pár větších regálovek S7-17B.
Nutno říci, že jejich vzhledové pojetí může být mírně šokující – nejen, že ozvučnice jsou nakloněné, ony získávají záklon díky základně, která pokračuje i směrem za ně a z malé plošky vzadu trčí jeden pár reproterminálů směrem vzhůru.
Ozvučnice samotné jsou poměrně velké (výška 36,5 cm, šířka 23 cm a hloubka 38 cm), s váhou 8,37 kg i relativně těžké. Zpracování samotné je úplně korektní, materiály pak trochu jednodušší (na povrchu použitý vinyl nicméně umně evokuje nástřik), ale v době extrémního zdražování těžko chtít s takovou cenou něco víc. Ozvučnice je vyrobena z MDF tloušťky 1,5 cm (vpředu dokonce 1,8 cm), přičemž zaoblené vertikální hrany pomáhají nejen estetice, ale i lepšímu šíření energie.
V kontextu ceny nejde neocenit zakrytí koše velkého středobasového reproduktoru, které plynulým obloučkem pokračuje i kolem tweeteru – ten je zase zapuštěný do zvukovodu tvaru oka. Je to více péče, než kolik se jí v takových kategoriích vídá. Vizuální stránka věci je osobitá, pokud to tak můžeme říct, ale kdo chce jemnější vzhled, použije dodávanou krycí mřížku a získá vlastně velmi čistý design. Tomu přispívá i umístění úzkého kulatého výdechu bassreflexu dozadu.
Péče byla věnována i tam, kde to není vidět. Třeba zmiňovanému vysokotónovému reproduktoru, který využívá membránu o průměru 2,5 cm. Látková kopulka má odvětrávanou pracovní komoru a dokonce i jakýsi trn, který tlumí nežádoucí odrazy od zadní strany membrány. Jsou tu i zkratovací kroužky pro lepší chod cívky a nižší úroveň zkreslení, opět něco, čím se často chlubí spíše násobně dražší reprosoustavy.
S ohledem na třídu až nebývale poctivě byl pojat také středobas. Má embosovanou papírovou membránu kuželovitého tvaru s průměrem 17 cm, odtud jméno modelu. Vzor na membráně mimochodem odkazuje na Thorovo kladivo Mjölnir, je to ale spíše pocta severskému původu značky, než že by to mělo fyzikální důvody. Za magnetickým systémem najdete přidaný kroužek feritového magnetu, uvnitř pohonu pak hliníkové zkratovací kroužky.
Frekvenční výhybka používá mylarové elektrolytické kondenzátory, kombinaci cívek s železným a vzduchovým jádrem a 25 W odpory.
Výrobce uvádí pracovní frekvenční rozsah 64 – 25 000 Hz (+/- 3 dB), povolíte-li pásmo až na -6 dB, získáte až 51 Hz. Dvoupásmový systém je dělený výhybkou na úrovni 1 530 Hz, má deklarovanou 4 ohmovou impedanci a citlivost 87,5 dB / 2,83 V / m.
S7-17B jsme poslouchali na dvou sestavách – jednak na referenční Métronome DSC1 / Norma Revo SC-2 LN / Norma Revo PA 160 MR / GMG Power Harmonic Hammer 3000P, jednak na malém systému s Cambridge CXA81 a Teac NT-503. V prvním případě byly k porovnání Xavian Quarta Evoluzione, v druhém Fischer & Fischer SN-70. O detailech jako jsou kabely, podložky nebo jiné doplňky se vše dozvíte v pravém sloupci -->.
S7-17B mají poměrně velké ozvučnice, i proto jejich basový základ působí relaxovanější a plnější, než byste za dané peníze možná čekali. Basa v Mingusově „A Foggy Day“ („Pithecanthropus Erectus“ | 2002 | nahráno 1956 | Atlantic | 0081227361624) byla měkčí, trochu vláčná, ale objem byl prostě relativně slušný, z regálovky docela solidně naplňující i větší prostor. Kvalita a definice poloh odpovídají kategorii, pozitivní nicméně je, že S7-17B nehrají na efekt, nesnaží se přehánět nebo nějak tlačit bas vpřed.
Zato ke středům lze mít v rámci třídy toho nejdostupnějšího hi-fi jen samé pozitivní komentáře – hlasy i v tak náročném díle, jako je Verdiho „Rigoletto“ v podání tělesa Coro del Teatro alla Scala di Milano vedeného Rafaelem Kubelíkem (1993 | nahráno 1964 | Deutsche Grammophon | 437 704-2), byly podané vlastně s slušnou čistotou, která bývá standardem spíše u soustav atakujících dvacetitisícovou hranici. Zvuk je dosti relaxovaný, ale přestože nenabízí žádnou zásadní analytičnost, poslouchá se prostě dobře, má slušný objem a takovou poměrně přirozeně působící dominanci – snad je to tím, že subjektivně je právě ve středech nejvíce energie.
Ani výšky nicméně nejsou špatné, také nás v kontextu cenovky vlastně mile překvapily. Říznější činely a struny v „Buried Treasure“ Kennyho Rogerse („Eyes That See In The Dark“ | 1983 | Sanctuary Records | CMRCD608) měly už docela důstojnou kovovou podobu a umně zkombinovaly živější přednes s nekonfliktní pohodou. Nemáte tedy pocit, že by pásmo bylo uťáplé, zároveň ale ani s ostřejší elektronikou či nahrávkami neřeže do uší. Samozřejmě je tu prokreslení adekvátní pořizovací ceně, ale výšky jsou dobře navázané na středobas a tím pádem působí zvuk celistvým dojmem.
S7-17B mají celkově spíše poklidnější vyladění, takže nebylo překvapivé, že velké těleso City of Birmingham Symphony Orchestra pod vedením Sira Simona Rattla ve Stravinského „L’oiseau de feu“ z „Ptáka Ohniváka“ (2009 | nahráno 1987 | EMI | 50999 2 42754 2 2) jaksi nemělo ten optimální fyzický rozměr. Na druhou stranu nutno ocenit, že se reprosoustavy ani při vyšší hlasitosti nepropadnou do chaosu a hudba naopak zůstává měkce poklidná a příjemná.
Se stejnou (a vlastně až lehce překvapující) kultivovaností přistoupily Jamo také k Jarretově cembalové interpretaci Bachovy „Aria, BWV 988“ z „Goldberovských variací“ (1989 | ECM | 839 622-2). Hudba je reprodukována tak celkově hladce, ale nekonfliktně a vlastně poslechově příjemně. Dozvuky výrazně nahraných strun jsou samozřejmě krátké, ale zvuk není ostrý a můžete si hezky poslouchat dlouho, aniž byste měli pocit nějaké nevyrovnanosti. Viděno optikou dané třídy, je vlastně až neuvěřitelné, že si S7-17B hrají sice po svém, ale v zásadě kultivovaně. Možná je klíčem k úspěchu to, že nesází na efekty a zdůrazňování, spíše naopak.
Podání prostoru v Debussyho „Sonata for violoncello & piano in D minor“ v podání Héléne Grimaud a Sol Gabetta („Duo“ | 2012 | Deutsche Grammophon | 479 0090) bylo vlastně také dobré. Navzdory velikosti se i při bližším rozsazení oblast mezi ozvučnicemi nepřesycuje energií, takže čitelnost zůstává solidní, byť to není obraz ani nijak zvlášť velký nebo vzdušný. Opět ale – standard nastavený vůči cenovce je povzbudivě vysoký a stereo je to prostě slušné.
Když jsme do reprosoustav poslali nabasovanou „I See Red“ od Clannad („Greatest Hits“ | 2000 | nahráno 1983 | BMG | 07863 67878 2), ukázalo se, že i při hlasitějším poslechu zůstávají Jamo stále v zásadě stejné, tedy klidné a rozumné. Nahlas se objeví jistá dávka dunivosti, ale nic nepřípadného. Líbilo se nám hlavně to, že hladké, jemnější podání je univerzálně neagresivní.
Jamo S7-17B jsou poměrně neobvykle pojaté a dalo by se určitě říct, že v kontextu současné dostupné produkce až odvážné – mají nízko nasazenou cenu, přesto za své peníze dostáváte „kus bedny“. Vyhýbají se také tendencím hrát nějakým způsobem trochu na prvoplánový efekt – naopak to nepřehání ani s basem, ani s výškami a možná i díky tomu naopak pěkně vyvstává střední pásmo. V kombinaci s celkově jemnějším a hladším projevem se nabízejí jako ideál pro poslech akustických nahrávek, spíše než na metalové koncerty. Každopádně jde o milý koncept, kdy za rozumné peníze dostanete rozumnou kvalitu, která leckde jinde stojí o třetinu nebo i polovinu víc, což je v těchto sférách rozdíl opravdu zřetelný.
MĚŘENÍ
Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.
Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.
Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.
Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)
Je až k nevíře, jak vyrovnané S7-17B jsou – frekvenční odpověď je blízko optimu a to od 100 do 20 000 Hz. Je pravda, že pod 100 Hz energie rychle ubývá, i když to krátce kompenzuje bassreflex naladěný na úzký peak kolem 50 Hz. Všeobecně je to ale příkladný výsledek a to nejen v této základní třídě.
Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)
S7-17B jsou sice i ve vertikální ose relativně nesměrové, ale oproti většině jsou laděné spíše tak, abyste ušima seděli v ose tweeteru nebo nad ní, nikoliv pod ní. Takže žádné vysoké stojany nebo skříňky.
Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli
Je zajímavé, že akustická přechodová frekvence mezi měniči leží na dosti nízkých 1 000 Hz. Lze tu také vidět rezonanci bassreflexového systému, která má víc energie, než samotný měnič. Ale při návrhu se s tím patrně počítalo, neb na grafu frekvenční odpovědi se to nijak zjevně neukazuje.
Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)
Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou
Waterfall
Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru
Step response @ 1 m v ose tweeteru
Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)
Z prvního sedla na křivce impedance lze vypozorovat ladící kmitočet cca 45 Hz. Impedance krátce klesá až na 4 ohmy, ale není to nijak dramatické, většina průběhu se naopak drží ve vyšších hodnotách. Jak impedance, tak na ní navázaná elektrická fáze mají nepřekvapí žádnou záludností, není tu žádný problém, který by vyzýval k opatrnější volbě zesilovače apod. Pouze na 380 Hz je patrná celkem výrazná rezonance – soudě podle následujícího grafu je to hlavní rezonanční mód celé ozvučnice, je navíc vidět třeba i jako náhlý peak na grafu zkreslení, nicméně v samotné frekvenční odpovědi znát není a to je důležité.
CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [<-- 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ +/- ] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]
Kč 13 490,-
FOTOGALERIE
https://www.hifi-voice.com/testy-a-recenze/reprosoustavy-regalove/4147-jamo-s7-17b#sigProIdb0c2d04a8e
--- --- --- --- ---
KLADY
+ atraktivní cena
+ celkově příjemné ladění
+ vlastně hezké středy, dvojnásob v kontextu třídy
+ docela dobré podání prostoru nahrávek
ZÁPORY
- oba konce pásma jsou subjektivně trochu tlumené
- atypický vzhled není pro každého
--- --- --- --- ---
DOVOZCE: CPT Praha | www.cptpraha.cz