Dánské Jamo je na světě krásných 49 let (tedy pokud počítáme i dva roky, kdy jeho zakladatel dělal reprosoustavy pod svým jménem) a přípravu k neoficiálním padesátinám bere vážně. Třeba řadami C 9 a C 10, respektive celou sérií Concert. My jsme měli možnost pobýt nějakou dobu s aktuální vlajkovou lodí firmy, krásným, mohutným sloupkem C 109. Ten je ztělesněním moderní severské čistoty a estetiky a i když sdílí křivky s nižším modelem C 97, svou třikrát vyšší cenu ale obhajují už od pohledu - na velkém modelu linie fungují nějakým magickým způsobem mnohem lépe a vy si tak máte možnost do prostoru postavit stylově a vkusně navržený kus nábytku, který je jen shodou okolností určen pro reprodukci zvuku.
C 109 tak trochu klamou tělem - hlavně proto, že kombinují absolutní minimalismus s několika výraznými prvky. Jde zejména o poměrně velké rozměry, ukryté ve vypouklých bočnicích a matné přední stěně, téměř úplně vyplněné reproduktory, obkrouženými elegantními hliníkovými linkami. Třípásmové sloupy stojí na jednoduchých podstavcích, šplhají do výšky 113 cm , v nejširším místě se rozpínají do 23,5 cm a táhnou se do hloubky 41,7 cm. K tomu přidávají citelnou váhu 36,3 kg. Jak už bylo řečeno, jde o skutečný kus nábytku.
Výrobce zvolil kvůli designu i zajímavou formu krycích mřížek, zakrývají vždy jen samotný reproduktor. Čelní stěna je pěkná na pohled, kromě reproduktorů je bez ozdůbek, okrášlená jen logem výrobce u paty. Vypouklé boční stěny kabinetu z MDF desek zajistí potlačení vzniku stojatého vlnění uvnitř skříně. Na stěně zadní je potom dominantním vjemem zdvojená hlaveň bassreflexového nátrubku z pevného, hezky zpracovaného plastu. Otvory do ozvučnice jsou skutečně masivní, větší dělá snad už jenom Quadral. Ve velké vaničce dole jsou pak čtyři pěkné, pevné šroubovací reproterminály v bi-wiringové konfiguraci.
Za slovo stojí celkové zpracování. Byť Jamo nepoužívá žádné atypické materiály, v rámci cenové kategorie jsou vizuálně nadprůměrné a celek je velice nadprůměrně harmonický a lahodí oku. Dojem celkové robustnosti podtrhuje i mohutná čelní deska.
Jamo C 109 výrobce osadil čtveřicí měničů, trojici identických, určených středním (1x) a basovým (2x) frekvencím doplňuje tradiční kopulka o průměru 2,5 cm, vyrobená z hedvábí, zasazená do mělkého zvukovodu, majícího za úkol minimalizaci nežádoucích odrazů. Kónické středotónové a hlubokotónové měniče mají všechny tři stejný průměr membrán 17,8 cm, relativně velký, měkký závěs a hlavně velice výrazný kovový střed. Materiálem je blíže nespecifikovaný kompozit, který by měl kombinovat výhody dřevovláknitých a kovových membrán.
Celkový psaný frekvenční rozsah (bez udané tolerance) sahá od solidních a hlavně uvěřitelných 30 Hz po 27 000 Hz, relativně nenáročné by mělo být rozehrávání těchto reprosoustav díky citlivosti 89 dB / 2,83V / m a jmenovité impedanci 6 Ohm. I přesto výrobce doporučuje minimální výkon zesilovače 75 Wattů a my musíme souhlasit - C 109 můžete naložit v podstatě libovolně a nemusíte se bát, že vám vyskáčou koše z ozvučnice. Krátkodobé maximální zatížení 400 Wattů a dlouhodobé poloviční jim také není důvod neuvěřit.
Poslouchali jsme Jamo C 109 hlavně se sestavou Naim Nait XS / Naim CD5si, kde zdroj signálu alternoval ještě ASUS Xonar Essence One MUSES MKII, Cocktail Audio X40 nebo Pro-Ject Elemental s předzesilovačem Pro-Ject Phono Box. Srovnávali jsme jak s Harbeth Monitor 30, tak s Xavian Bonbonus, Wharfedale Diamond 220 a Xavian NEOX2. Propojeno bylo kabely KrautWire, QUAD, ProAc či Eagle Cable a Monster Cable.
Energická baskytara Marcuse Millera v "Power" ("M2" | 2001 | Telarc | CD-83534) byla zahrána s plnou silou, C 109 jdou do hloubky tak, jak si skladba žádá a mají evidentně ještě víc než dostatečné rezervy. Přesto se zdá, že na tak velkou a objemnou reprosoustavu je ladění spíše audiofilsky decentnější, že basu není tolik, aby vás utloukl. Bas je laděn spíše trošku do měkka, takže pokud C 109 dostatečně nenakrmíte (a že unesou jakýkoliv příval energie, který do nich pustíte), bude tím lehce trpět definice a konkrétnost spodního pásma - řešením je ale autoritativní elektronika s dobrým impulsem. Pak je basu rozhodně dost a zvuk je velký a pohlcující. Skvěle to ale funguje i ve filmové produkci - když přichází Tyranosaurus Rex v prvním "Jurském parku", rozechvěje každý jeho krok nejen celý prostor, ale snad i plomby v zubech...
Vokály v "Půbrdlová a Ulanbatar" z "Oslavy" od Jablkoně (2006 | Indies Records | MAM290-2) byly velké, značně přiblížené, ale opět měkčí a vůbec spolu s akustickými nástroji působí jako velmi muzikální, příjemně pohodový celek. I zde cítíte nezanedbatelný litrový objem ozvučnice, dodávající zvuku na plnosti, stejně tak ale zůstává dojem, že nepřetéká a Jamo C 109 dostatečně jasně reprodukci kontrolují. Chvílemi si snad až říkáte, že takhle rozměrné reprosoustavy by měly nabízet sytější zvuk, celková přirozenost je nicméně rozhodně příjemná a neunavující. Reprodukce je také čistá a klidná, reprosoustavy mají již dospělý nadhled. Hlasům je proto lehce rozumět, působí uvolněně a vykreslené do hloubky.
Činely v "Limehouse Blues" z "Quintet in Chicago" Cannonball Adderleyho (1999 | Verve | 559 770-2) byly hodně zřetelné a výrazné, byť při tichém večerním poslechu byly až dominantní. Se vzrůstající hlasitostí se ale pásmo pocitově linearizuje. Úder do činelu je každopádně velmi pěkně prokreslený a dobře lze slyšet i dlouhý dozvuk, byť ještě kousek plasticity a hloubky by dokázal vzbudit dojem skutečně rezonujícího kovového nástroje v přirozené velikosti. Barva činelu je ale rozhodně přirozená.
Pokud jsou v něčem Jamo C 109 skutečně excelentní, pak je to dynamika. Reprosoustavy zvládají suverénně vyzářit dost energie, aby i velký orchestr byl skutečně velký a živý. Jamo servírují "dýchající" zvuk, rozehrávají se snadno a rychle. Udržují kontrolu a živost takříkajíc od podlahy, od basové sekce až po nejvyšší tóny je zvuk šťavnatý a plný. Úder do velkého bubnu ve Verdiho "Requiem" ze společné desky Bowers&Wilkins a London Symphony Orchestra je okouzlující, dobře definovaný a velice plný, je to hotová exploze zvuku, ne však nekontrolovaná. I šepot sboristů už není jen nekonkrétní masou hlasů, ale je dobře rozlišený. I zde se ovšem projevuje trochu atypický charakter, mísící plnost a velikost zvuku s pocitem, že se vlastně nekoná žádné velké drama, hudba se na vás nevalí a nestrhne vás.
Jamo C 109 jsou vlastně docela decentně hrající, neefektní. Když se zaposloucháte, rozlišení je ovšem za dané peníze slušné. Přednes je čistý, ale ne zase až křišťálově jasný, spíše příjemně měkký, přirozený a klidný. Housle v "En la Orilla del Mundo" Charlieho Hadena ("Nocturne" | 2001 | Universal Music | 013 611-2) se nám líbily svou přirozeností - nástroj se zdál sice proporčně o maličko větší, mohl být také o něco hlouběji prokreslený, zato barva strun byla velice dobře trefená a přesvědčivá. Stejně tak saxofon snad mohl být jiskrnější a expresivnější, za dané peníze vlastně ale ne o moc, podobně jako u zmíněných houslí. Za dané peníze je rozlišení ale naprosto dostatečné a můžeme možná i říct, že skvělé.
Velký zvuk pojí C 109 i s velkou zvukovou scénou, pokud je jen lehce natočíte dovnitř poslechového trojúhelníku a hodně odsadíte od zadní zdi (jsou to bez diskuse bedny do velkých prostorů), scéna je luxusně přehledná a propojená. Stingova "Englishman in New York" ("Symphonicities" | 2010 | Deutsche Grammomphon | 06025 274 2537) šla i dost hluboko za reprosoustavy a měli jsme z ní pocit, že dýchá. Skvělá je celková soudržnost, pocit, že reprosoustavy přenáší do poslechové místnosti i vzduch, že vše se vzájemně dotýká a souvisí. Lokalizace nástrojů není holograficky dokonalá, ale už to tak bývá, že buď dostanete perfektní lokalizaci, nebo velkou, spojitou scénu. Jamo zvolilo to druhé a rezignovalo na monitorovou přesnost; odmění vás ale pocitem, že jste v dění, že je hudba kolem vás a že už zdánlivě vystupuje ven z korpusů reprosoustav.
Jakkoliv hrají Jamo C 109 spíše muzikálně, mají v sobě i určitý podíl severské věcnosti. Pokud tak čekáte "hezky" hrající reprosoustavy, zrovna tyhle to nejsou a proto se musíte uvolnit a do hudby zaposlouchat, nezískají si vás úplně na první dobrou. Ani Orffova "O Fortuna" v podání RSO Berlin ("Carmina Burana" | 1984 | Decca | 411 702-2) vám tak ihned nezvedne chloupky na rukou a nezadře se vám pod kůži, spíše vás pomalu objímá, nenaléhá a nechává na vás, jak se do hudby ponoříte. Vše se zdá spíše přiměřené, nic neschází, nic nepřebývá, jen stěží najdete v poměru k ceně nějaký problém, je to ale dospělý, audiofilsky decentní přednes, který se vcelku vymyká dnešnímu trendu přímého, efektního zvuku.
Možná jsme ani takovouhle reprosoustavu se značkou Jamo nečekali. Je to plnohodnotný high end, s krásným, čistým designem, s výborným zpracováním, ale hlavně s nenásilným, ale rozhodně plnorozsahovým přednesem. Na jednu stranu se C 109 velmi snadno a lehce rozehrávají, na stranu druhou jsou ale "hladové", nejlépe jim je, když je pořádně nakrmíte a dáte jim silnou, stabilní a proudově řádně naddimenzovanou elektroniku. Jejich velkým talentem je skvělá dynamika a velice pěkné podání prostoru spolu se solidním rozlišením, kteréžto charakteristiky vás za dané peníze určitě nezklamou. Měli byste se však připravit na to, že přes svou velikost nenabízí možná očekávatelný sytý, plný zvuk s mohutným basem, ale spíše kultivovaný, nepřehnaný přednes. Nás každopádně zaujaly, neb mají jen málo chyb a dělají Jamo rozhodně čest.
MĚŘENÍ
Měření frekvenční charakteristiky probíhalo v uzavřeném semireverberantním prostoru o výměře podlahové plochy 50 metrů čtverečních. Prostor není akusticky speciálně upraven, a proto jsou naměřené hodnoty interpretovatelné jako 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 – 200 Hz ovlivněné akustickými parametry prostoru – konkrétně mírným zdvihem na basech. Měřeno bylo pomocí software ATB PC Pro vždy v pěti cyklech v různou denní dobu, vybrána byla vždy střední křivka. Všechna měření probíhala na NAD C370 a Pioneer BDP-LX71 s vždy stejně nastavenou úrovní hlasitosti. Měřeno pomocí PCM stopy o vzorkovací frekvenci 48 kHz s 1/3 oktávovým vyhlazováním.
Naměřená frekvenční odezva v běžné místnosti začíná v plné síle spíše u 35, než u deklarovaných 30 Hz, ale to je poměrně malý rozdíl. Peak mezi 80 a 150 Hz patrně může za dojem výrazného basového projevu, mírná špička u 50 Hz zase pěkně rozbručí třeba kontrabas nebo baskytaru. Střední pásmo je pak velmi vyrovnané, trochu překvapivý je hodně výrazný nástup tweeteru, který se neunaví ani poblíž hranice 20 000 Hz.
Impedanční křivka se blíží kritickým 3, možná i 2 Ohmům v poměrně velké části svého průběhu. U tweeteru to ještě není takový problém, propad na 3 Ohmy mezi 80 a 200 Hz ale bude vyžadovat stabilní elektroniku, která to "udýchá". Pozor tedy rozhodně na volbu vhodných partnerů.
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [< 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ ✓] | VELKÁ (> 40m2) [ ✓]
Kč 79 990,- - ořechová dýha
Kč 69 990,- - bílý / černý lesk
--- --- --- --- ---
KLADY
+ šťavnatý, plný zvuk
+ velmi dobrá dynamika
+ sexy design
+ impozantní kvalita zpracování na danou cenu
ZÁPORY
- pokud jim nedáte dost velkou místnost a adekvátní elektroniku, bas má tendence se rozvolnit
- pro tichý poslech najdete v dané třídě lepší reprosoustavy
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: CPT Praha | www.cptpraha.cz
