Britský Spendor (podle zakladatelů SPENcera a DORothy Hughesových) je jednou ze značek, která se v 60. letech vyloupla z neuvěřitelného boomu kolem konceptu BBC monitorů a která si od té doby získala punc jednoho z výrobců ze zlatého fondu ostrovního hi-fi. Firma dnes vlastněná zakladatelem Audiolabu Philpem Swiftem stále ještě vyvíjí a vyrábí své reprosoustavy v jihoanglickém hrabství Sussex, krajině mimořádně bohaté na výrobce zabývající se věrnou reprodukcí zvuku.

Přestože dnes jejímu katalogu dominují reprosoustavy se sice nezaměnitelným anglickým duchem, ale veskrze moderní, má Spendor v nabídce také sérii Classic, která – jak jméno jasně implikuje – je věnována konceptům jakoby vypadnuvším ze zlaté éry hi-fi techniky. Možná za tím stojí i fakt, že ideově a technicky ji definoval syn zakladatelů Derek.

Králem této série je sloupový model Classic 200 (či někdy SP200), připomínající svými proporcemi spíše kompaktní ledničku nebo menší almaru (což je původně jednoduchá skříňka v sakristii, kde se uchovávaly nezbytné náboženské předměty, takže to svým způsobem vůbec není špatná analogie).

O designu se u Classic 200 nedá vlastně příliš hovořit. Jde v podstatě o archetyp reprosoustav s jen těmi nejnutnějšími liniemi – vysoký kvádr z MDF stojí na kovové základové desce a ta zase na čtveřici překvapivě vysokých a špičatých hrotů. Mohutnou čelní stěnu kryje nezbytná černá mřížka, zapuštěná po anglickém způsobu do „výklenku“, osazeného reproduktory.

Když jsme u toho, jsou tu čtyři – dva mohutné basáky, nad nimi výškáč a úplně nahoře střeďák. To je také vlastně všechno, co na Classic 200 najdete. Protože ozvučnice je uzavřená, vzadu se nachází pouze tři páry reproduktorových terminálů a informativní nálepka.

Jakkoliv vypadají podle popisu i fotek obrovské, v reálu vlastně zase tak děsivé nejsou – mají výšku jen mírně nadprůměrných 111,7 cm, zato ale poctivou šířku 36,8 cm a hloubku 51,3 cm. To dohromady dává solidní objekt s váhou 55 kg.

Jejich kabinety jsou podle klasické ostrovní receptury vyrobeny z tuhé čelní stěny a naproti tomu relativně tenkých bočních panelů s pouze několika málo výztuhami, vnitřek boků je tlumený viskoelastickým materiálem, přilepeným na panelech. Jinými slovy, jde o ozvučnice „živého“ typu.

Spendor si měniče sám vyvíjí, kompletní osazení je tak na míru vyrobený originál právě pro Classic 200. Na výškách pracuje polyamidová membrána s celkovým průměrem 2,2 cm a velmi výraznou vlnkou kolem hlavní kopulky, nahoře usazený středotónový reproduktor EP77 sází na 18 cm polymerovou membránu kónického tvaru. Dva basové měniče mají průměr poctivých 31 cm a membrány jsou utkány z kevlarového kompozitu.

Konstrukce reprosoustav je třípásmová, dělená na hranici 550 a 3 800 Hz. Spendor udává frekvenční odezvu 20 – 25 000 Hz (bez tolerance, ale s poznámkou, že jde o odezvu v běžné místnosti), impedanci 8 ohm s šestiohmovým minimem a citlivost mírně nadstandardních 89 dB / W / m. Řada Classic neřeší žádné super prémiové komponenty ani nehlásá použití jakýchkoliv vesmírných technologií – naopak, tady se hraje na tradici a přístup známý ze 70. let minulého století.

Spendor Classic 200 jsme poslouchali ve studiu KAS Audio (dříve TNT Audio) naproti pražské tržnici SAPA. Zdrojem signálu byl Chord DAVE (případně Cocktail Audio X45Pro) a kombinaci s koncovým stupněm Ultima 3 téže značky, prohazovali jsme s integrovaným McIntosh MC12000 a koncovými monobloky MC611. K porovnání byly Focal Sopra No.3 a B&W 802 D4.

Pokud máte rádi bas utažený, ne snad nějak dramaticky hluboký (a rozhodně ne tak hluboký, jak byste od takhle obrovských reprosoustav čekali) nebo robustní, ale zato napjatý a utažený, Classic 200 vás určitě osloví – basová linka v „Remember Hymn“ od Robert Balzar Trio a Johna Abercrombieho („Tales“ | 2008 | Robert Balzar | 9802115026 2) měla objem vkusný, to zase ne že ne, ale na dvě tak obrovská kola wooferů rozhodně méně působivý, než jsme očekávali. Zato kontrola a celková přirozenost, navzdory maličko chybějícímu pocitu hloubky, byly parádní, byl to zvuk tuhý, napjatý, tak jak to jen uzavřenky hezky umí. Pokud chcete fyzičnost nebo mohutnost, zdálo se, že musíte Classic 200 přeci jen trošku naložit, i když jinak působí na rozehrávání ladně a snadně.

Když přišlo na hlas a akustické nástroje ve „While I Play“ od Bee Gees („Life in a Tin Can“ | 1973 | Polydor | 833 788-2), tak jsme museli přiznat, že Spendor hrají moc hezky, byť jistým starosvětským způsobem. Není to zvuk úplně transparentní, má svou barvu, svůj styl a je posazen do takového toho „polypropylenového“ příjemna s dotekem tepla a laskavosti. Je to skutečně „Classic zvuk“, zdaleka ne tak soustředěný a zaostřený jako mají reprosoustavy moderní, nicméně čitelný pořád velmi dobře. Navíc toto dnes netypické ladění je velmi muzikální, je to líbezné, je to zábavné a jakkoliv se vokály nijak pocitově nederou kupředu, mají dobrou srozumitelnost a jakousi lidskou, přirozenou charakteristiku, která se moc dobře poslouchá.

Rozmanitých, znělých a divokých výšek v „Meeting of the Spirits“ od Mahavishnu Orchestra („The Inner Mounting Flame“ | 1998 | Columbia | CK 65523) bylo tak akorát, řekněme „po anglicku“. Žádná okázalá znělost, žádné efekty, nicméně solidní rozlišení a také „svůj“ charakter, měkčí, hladší, sladší, ale velmi příjemný. Rozlišení je slušné, pohybujeme se v high-endové sféře, jakkoliv ani tady není takový ten moderní fokus a precizní analytičnost, kterých jsou schopné moderní měniče. Je to zvuk jemnější, který na druhou stranu nikdy nekousne a neřízne, navíc se – ostatně tak jako obě ostatní pásma – prakticky nemění bez ohledu na připojenou elektroniku.

Gershwinův optimistický opus „American in Paris“ (Riccardo Chailly / Katia & Marielle Labéque | „Rhapsody in Blue“ | 1987 | Decca | 466 424-2), reflektující nezkrotnou náladu Belle Époque, je plný zhoupnutí a dynamických změn, které je radost na dobré aparatuře poslouchat. Classic 200 hrají tak nějak poklidněji, nemají ten (opět spíše pro moderní reprosoustavy typický) vjem mohutnosti a údernosti. Drama v tomto duchu by – možná? – vyplavalo na povrch při poctivém tri-ampingu, i když se nezdálo, že Classic 200 nějak zásadně mění svůj charakter při změnách zapojení. Zvuku trochu chybí „maso“, nicméně zase působí relativně rychle a artikulují velmi slušně. Je to takový tužší, přitom anglicky klidný zvuk s dobrou kontrolou a nenápadnou důstojností, ovšem mnohem méně výbušný a úderný, než moderní konstrukce.

To platí i pro analytičnost a celkové rozlišení – Szymanowského „O przychodze sam, jak kazales, Królu“ z kompletu nahrávek se Sirem Simonem Rattlem (2008 | EMI Classic | 50999 5 14576 2 4), které rozhodně nezkouší atakovat standardy nejmodernějších materiálů a koncepcí. Na jednu stranu ano, i takhle vrstevnatá a zahuštěná nahrávka je vlastně přehledná díky takové té ostrovní samozřejmosti, není to ale bombastická informativnost jako na stříbrném podnosu, kterou byste si možná slibovali od reprosoustav s takhle šťavnatou cenovkou. Čistota je slušná, nicméně nad reprodukcí je stále cítit vlastní styl a barvu, možná by výsledek snesl skutečně nějakou tu dávku transparentnosti navíc. Jak už bylo řečeno, styl Classic 200 je natolik svébytný, že v něm jen málo probleskuje charakter elektroniky. Spendor nejsou ani nijak zásadně intenzivní, zní ve finále klidně a dost uvolněně, ale kupodivu vlastně ne nekonkrétně. Organizace není špatná, hlavní vjem je však celková organičnost, než upozorňování na jednotlivé stavební prvky reprodukce.

V čem Spendor umí zaplnit i opravdu velkou místnost, to je prostor nahrávek. Scéna Mozartova houslového koncertu K211 v čele s Anne-Sophie Mutter („Violin Concertos Nos. 2 & 4“ | 1998 | EMI | 5 65539 2 7) byla veliká, roztažená do stran a protažená i do hloubky (i když to zase ne nijak nestandardně). Ani zde nepanuje moderní holografie, jakkoliv jsme rozhodně neměli nijak špatný pocit z celkového vyznění. Je tu vzduch a celkově pocit tak trochu jako v živém koncertním sále – akustika poslechové místnosti, poctivě řečeno, nicméně nedovolovala reprosoustavám blýsknout se v tomto ohledu naplno.

„Running Up That Hill“ od Kate Bush („Hounds of Love“ | 1997 | EMI | 7243 5 25239 2 4) byla nakonec velmi příjemná, protože když se oprostíte od toho, že Classic 200 jsou opravdu drahé, tak mají takovou tu hezkou a muzikální anglickou uvolněnost, díky níž cítíte, že „hudba prostě hraje“. Žádné násilí, žádný stres, žádná nucenost nebo „nadpřirozené“ zdůrazňování. Rytmu hudby slušelo napětí basové složky, ač ani to nezapůsobilo na celkový pocit menší intenzity a menšího důrazu. Zdálo se, že Spendor hrají s takovou zralou pohodou, díky níž je vlastně trochu jedno, jakou kvalitu má konkrétní nahrávka nebo jaký styl má vaše elektronika, Classic 200 si najdou cestu, jak prosadit samy sebe a svou nenucenou zábavnost.

Anglické hi-fi je obecně „trochu jiné“, i na tamní poměry jsou ale Spendor Classic 200, nejvyšší model nejtradičněji pojaté řady od jednoho z nejzavedenějších ostrovních výrobců, „trochu jiné“. Jejich mimořádně velké skříně slibují cosi zvláštního, jakýsi monumentální efekt a ono to tak nakonec není – získají si vás „jen“ svou nestresovanou nenabuzeností, svým projevem prostým efektu, hezkými, uvolněnými středy a celkovou „neumělostí“. Nemají obzvláště hluboký bas, nehrají nějak obzvlášť intenzivně, mají ale to nezaměnitelné kouzlo anglické muzikálnosti bez předvádění se, mají schopnost hrát moc příjemně a to prakticky bez ohledu na pouštěnou nahrávku či připojenou elektroniku. Hrají naprosto po svém a vy to jednoduše musíte akceptovat – objektivně je třeba říct, že jsou velmi, velmi drahé, ale na druhou stranu jsou velmi specifické a prakticky žádné jiné takové reprosoustavy na trhu neseženete, za což se samozřejmě také platí. Nicméně minimálně jako velmi zajímavá exkurze do zvuku jako z nostalgicky vzývané zlaté éry hi-fi stojí Classic 200 za poslech.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 100 metrů čtverečních, minimálním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, členité nábytkové stěny, tlumený strop,…) byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Na celkové frekvenční odpovědi je vidět náznak jednotlivých pásem – poměrně dominující bas, stále trochu zvýrazněné středy a vyrovnané výšky. Reprodukce začíná v plné síle kolem 40 Hz (ve volném prostoru, u zdi bude výrazně hlubší), na poměry uzavřených konstrukcí energie ubývá relativně rychle. Od 100 do 20 000 Hz hrají Classic 200 víceméně v tolerančním pásmu +/- 3 dB, ladění na dokonalou vyrovnanost tu ale nehledejte.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče v blízkém poli

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Pohlédneme-li na celkovou frekvenční odezvu ze zhruba tři metry vzdáleného poslechového místa, je jasně vidět, že jednotlivá pásma se sečtou do teoretického poslechového ideálu s mírně klesající křivkou. Nebýt úbytku energie mezi 3 – 4 kHz (což by nicméně mohl být i vliv akustiky prostoru, případně záměrné ladění pro potlačení agresivity říznějších vysokých tónů), vlastně by to odpovídalo křivce z výzkumů, zabývajících se tím, jak by měla vypadat poslechově nejpříjemnější frekvenční odezva (tj. nikoliv nejautentičtější). Faktem ale je, že přestože Spendor tvrdí, že Classic 200 zaplní i největší místnosti, tak tady je vidět, že rozhodně ne a bas teprve někde u 50 Hz nabírá sílu.

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Navzdory zřetelnému peaku mezi 500 a 600 Hz se v celém měřeném rozsahu drží zkreslení pod hranicí 1% a tedy je bezproblémové.

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Jak vidno, Spendor příliš neřešil nějakou optimalizaci zátěže pro zesilovače. Ladící kmitočet ozvučnice se pohybuje kolem 50 Hz, minimálně ale splňuje tvrzení o poklesu na ne méně než 6 ohm. Na 550 Hz je vidět drobná stopa nějaké přítomné rezonance, ale není to nic, čím byste se měli zabývat. Celkově není křivka úplně složitá, stejně tak elektrická fáze možná není dokonale optimální, ale žádnou děsivou zátěž také neslibuje – zejména pro elektroniku odpovídající mimořádné cenové relaci reprosoustav.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ +/- ]

Kč 589 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ kouzlo anglicky uhlazené reprodukce

+ hezké střední pásmo

+ celistvá prezentace s muzikálním kouzlem

+ originální styl, který jinde v podstatě nenajdete

+ zdá se, že se snadno rozehrávají a je trochu jedno s čím je spojíte

+ napětí a údernost uzavřené ozvučnice

ZÁPORY

- cena je příliš vysoká

- chybí jim moderní transparentnost (ale zase tím tak moc nezáleží na elektronice)

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Audio Center Czech | www.audiocenter.cz 

PRODÁVÁ: TNT Audio | www.tntaudio.cz 

fSdílet

Tweet