Název 801 se v portfoliu anglického výrobce Bowers&Wilkins neobjevil už drahnou řádku let, přitom jde ale o samý prvopočátek nejvyšší firemní řady a jeden z nejikoničtějších modelů – pojmenování 801 totiž původně vzniklo zcela pragmaticky a označuje 1. reprosoustavy 80. let (míněno u B&W, samozřejmě). Rok 2021 je pak ve znamení nejen nové iterace modelové série 800, ale právě také návratu modelu 801, tentokrát s dovětkem D4.
Bowers&Wilkins hned v první větě popisu 801 D4 poměrně pyšně říkají: „Reprosoustavy, nastavující standardy, podle nichž budou posuzovány ostatní reprosoustavy během příštích let.“. To zní velmi sebevědomě, že ano? Nicméně je to právě 801 D4, co má nabídnout všechny technologie, kterými nová řada díky neuvěřitelně obrovskému vývojovému zázemí firmy disponuje.
Vzhledově samozřejmě 801 D4 precizně zapadá do stylu současných modelových provedení – je tu zakulacená ozvučnice, je tu masivní základna, nad níž se kabinety tyčí na čtyřech pevných nohách, čímž vzniká mezera pro energii ze spodního bassreflexu typu Flowport (tedy typického firemního řešení s důlky, zklidňuícími proudění bassreflexu), jsou tu basové měniče, čnící do prostoru díky masivním hliníkovým obrubám a je tu nezaměnitelná „turbínová hlavice“ středotónového reproduktoru, nesoucí na hřbetě „nautilovskou“ trubici s vysokotónovým reproduktorem. Jinými slovy, nemůžete si 801 D4 splést s produktem žádné jiné značky.
Začněme odshora – tam sedí vysokotónová kopulka v nezaměnitelné vlastní ozvučnici tvaru dlouhé zužující se trubice. Kopulka má průměr 2,5 cm, je vyrobena z umělého diamantu (odtud „D“ v názvu) a ozvučnice je vyrobená z jediného kusu strojně opracovaného hliníku. Křehkou membránu kryje hrubá mřížka. Vnitřní pracovní prostor je směrem dozadu čím dál tlumenější, čímž se zajišťuje dokonalé postupné absorbování energie ze zadní strany membrány.
Kónus 15 cm středotónové membrány typu FST s „neviditelným“ závěsem je vyrobený z materiálu Continuum, který si v B&W sami vyvinuli a také ho sami vyrábí – jde o rozpracování ideje dříve používaných aramidových vláken, Continuum ale vytváří na jednu stranu pevnější a na druhou lehčí membránu. Ve středu membrány je malá „chlupatá“ zátka, sloužící jako antirezonanční prvek. Ozvučnice je hliníková, její pevnost a potlačení „zvonivosti“ zajišťují vnitřní výrazná žebra, která při pohledu zepředu připomínají vrtuli – odtud název „turbínová hlavice“. Reproduktor je také přidržován horizontální vzpěrou, držící na zadní straně hlavice. Za zmínku stojí i to, že běžný látkový pavouk u středotónového reproduktoru byl nahrazen „biomimetickým“ – jde jen o dvojici kroužků, spojených zvláštními „žebry“, prakticky je tu tak oproti látkovému řešení naprosté minimum materiálu a energie zadní strany membrány se tak nemá odkud odrážet zpět a zkreslovat (byť minimálně) průběh reprodukce.
Každé pásmo má tedy vlastní pracovní komoru a vlastně celou ozvučnici, proto i basové měniče sedí v hlavní skříni pěkně oddělené od vrchních dvou vrstvami antireznoančních materiálů (výškáč pak také dvojitou „nožkou“). Membrány mají průměr mocných 25 cm a jsou stvořeny z materiálu Aerofoil – jde o sendvičovou konstrukci s pěnou uprostřed, jméno pak odkazuje ke proměnlivému profilu membrány, který v řezu evokuje křídlo letadla. Reproduktory jsou zasazeny do „tunelů“, vysouvajících je z ozvučnic, což zajišťuje minimalizaci difrakcí i u už tak zakulacené čelní stěny.
Výrazně tvarované kabinety reprosoustav prošly také drobnými úpravami, ale jinak si drží typický styl z předposlední generace. Jde o dýhy vrstvené s pláty suchého lepidla, které jsou následně zapékány na sofistikovaném „kopytu“, aby je následně během pár hodin automaty v bezmála „automobilové“ továrně opracovaly do finálního košatého tvaru. Výhodou tohoto řešení je skutečnost, že kabinety jsou nejen precizně zpracované, ale také extrémně pevné (protože nemají vertikální ani horizontální spoje.
Další rozměr pevnosti ozvučnic zajišťuje vnitřní systém příček Matrix, který byl před lety takovou inovací, že se jeho jméno promítlo i do názvu reprosoustav. Systém dřevěných příček je oproti minulým generacím celkem štědře vyztužený ještě pomocí hliníkových profilů zejména kolem přední stěny, takže by reprosoustavy měly dobře odolávat vibracím.
Zpevňujícím prvkem je i „páteř“ reprosoustav, neboli hliníkový profil s výrazným vertikálním žebrováním. Ten slouží nejen jako místo, kde se setkávají stěny ozvučnic, ale také jde o chladící prvek pro výhybku, namontovanou právě na této kovové ploše. Na vnější straně dole najdete dvě sady reproduktorových terminálů pro možnost bi-wiringu / bi-ampingu.
Bytelná je i základna reprosoustav, na níž jsou transportní kolečka a skrze níž lze vyšroubovat integrované hroty, nesoucí mocnou váhu reprosoustav. 801 D4 váží neskromných 100,6 kg, což je dost i ohledem na výšku 122,1 cm, šířku 45,1 a hloubku 60 cm.
Třípásmový systém má udávaný frekvenční rozsah 13 – 35 000 Hz bez tolerance, v klasickém rozmezí +/- 3 dB je to stále impozantních 15 – 28 000 Hz. U jmenovité impedance 8 ohm je přiznaný propad na rovné 3 ohmy a charakteristická citlivost činí 90 dB / 2,83 V / m. B&W pak říkají, že 801 D4 se rozehrají se zesilovačem, který dodá do 8 ohm výkon mezi 50 a 1 000 Watty.
801 D4 jsme poslouchali v showroomu dovozce vedle 800 D3 a to na sestavě v osvědčeném složení McIntosh MCD600 / C2700 / MC1.25KW, případně na Classé Delta PRE & STEREO. Vždy pak na vyšších modelech kabelů InAkustik AIR.
Pěkně nahraný hluboký základ u basy a klavíru v „Never Felt Less Like Dancing“ od Katie Melua („Ketevan“ | 2013 | Dramatico | DRAMCD0095) byl u 801 D4 citelně, ale opravdu citelně lepší, než u předchozí generace. Kupodivu velké basové reproduktory hrají hlavně utaženým, maximálně artikulovaným stylem, nesnaží se nabídnout nějaký obrovský objem, takže basu je právě tak akorát, je nedominantní, ale přirozený, čistý a velmi pevný. Jeho ohraničení je vůbec jednoduše výtečné a přestože snadno probleskuje tu tvrdší charakter McIntoshe, tu decentnější Classé, zůstává překvapivě civilní a parádně propracovaný, plný odstínů a pocitu různorodosti.
Mnohohlasý zpěv sboru Chapelle du Roi v „Gloria“ Thomase Tallise („The Complete Works“ | 2004 | Brilliant | 93612) byl o celou míli vytaženější, než u minulé generace, je to snad největší mezigenerační rozdíl v rámci inovované osmistovkové řady. Významně konkrétnější přednes středního pásma ukázal na jednu stranu mnohem nenápadnější, mnohem méně technický a mnohem (na první poslech) méně soustředěný zvuk, ale na stranu druhou mnohem přirozeněji vykreslil hlasy jako komplexní prvky včetně pocitu těla a hlavně plasticity. Není to tak „prvoplánově monitorové“ ladění, jako u 800 D3, možná obecně působí trochu relaxovaněji, ale přesto je čitelnost a harmonie hlasů výtečná.
Výšky v Methenyho a Scofieldově „The Red One“ („I Can See Your House From Here“ | 1994 | Blue Note | 7243 8 27765 2 9) pak zněly jadrně, kov činelů měl skvělou texturu a tady je oproti nižším pásmům také znát mnohem zřetelnější prominentnost detailů, jakkoliv i tady je cítit významný ústup od „tlačící“ přímočarosti předchozí generace. Detailů je tady ale spousta, můžete se kochat dlouhatánskými dozvuky a jasnými, znělými tóny.
Pomalu, ale jistě gradující sílu orchestru v „Ben’s Farm in Vermont“ (David Chesky | „The Ultimate Headphone Demonstration Disc“ | 2014 | Chesky Records | JD361) vrcholné Bowers&Wilkins ukázala v témže klidnějším světle, jako zbytek řady – není to bezuzdný příval energie, není to ten dominantní, veliký ohňostroj dynamiky, ale po určité době poslouchání si uvědomíte, že přes jistou nenápadnější notu je to výrazně dospělejší a autentičtější styl, byť se odvrátil od té monitorové nutnosti „procpat“ k vám všechny informace. Dynamický kontrast je suverénní v takovém tom smyslu, že cítíte kontrolu, cítíte jistotu, ale cítíte také, že není žádná potřeba tlačit na plyn víc, než jak je nahraná sama skladba. A přesto závěrečné „ducnutí“ orchestru cítíte fyzičtěji, důrazněji, plněji. A důležité je i to, že se stejným klidem hrají 801 D4 při libovolné hlasitosti – už potichoučku umí lehce „dýchnout“, nahlas pak zůstávají tak čisté a samozřejmé, že si ani neuvědomujete, jak moc nahlas vlastně hrajete.
Košatá árie „Fuori il danaro!“ z Pucciniho „La Bohéma“ (Solti / LSO / John Alldis Choir | 1988 | BMG | 74321 39496 2) ukázala, že dekády „monitorové“ historie tu stále ještě jsou patrné, přes všechno to uklidnění a uhlazení výsledného pojetí. Prim dnes hraje kultivovanost a vlastně až trochu jemnější vyznění a přesto cítíte, že jednotlivé vokály jsou snadno srozumitelné, že pod pokrývkou příjemnosti bují život, plastický a konkrétní, že spořádanost je excelentní a naopak vlastně slyšíte jemnější nuance, u hlasů jsou snadno patrné i rozdíl v intenzitě nádechu, stejně jako slyšíte jednoznačně lépe práci s hlasem u jednotlivých zpěváků nebo vám výrazně méně splývají vokály u sborových pasáží, i když se vám globálně nezdá, že by zvuk byl výraznější. Inu a přesto je.
Ruku v ruce s lepší informativností kráčí také lepší podání prostoru, scéna Elgarova „Violin Concerto in B minor, op. 61“ v podání Hilary Hahn ve společnosti Sira Colina Davise a LSO (2004 | Deutsche Grammophon | 028947487326) se rozprostřela „za“, byla naprosto bez kontaktu s ozvučnicemi jako jeden velký, široký a hluboký obraz, tak jak se sluší a patří. Oproti nižším modelům 801 D4 ještě lépe vyplní místnost, nezvětší snad tak úplně proporce nástrojů, ale přesto zvětší objem scény jako takové, sahá téměř od stěny ke stěně a 801 D4 jsou prakticky nesměrové – ať se pohybujete vy, nebo pohybujete soustavami, zvuk zůstává homogenní a v podstatě stejný. A přesto to celé na první chvíli nepůsobí jako takový ten tvrdý, jasný a dokonalý hologram, jako u 800 D3, je to zvuk volnější a méně soustředěný a přesto nakonec přirozenější.
V čem 801 D4 ale patrně nejvíc překonávají předchozí iterace topmodelů, to je pohoda, s níž jim můžete „naložit“ – pusťte si „Hymn“ od Ultravox („Dancing with the Tears in My Eyes“ | 1997 | EMI Gold | 724385513220) se všemi jejími plusy i mínusy a můžete reprosoustavy posunout až na koncertní úroveň, můžete do nich pumpovat (podle rafičky na zesilovači) bezmála kilowattu energie a přesto ani známky po tvrdnutí, nervozitě nebo techničnosti, ten základní charakter se samozřejmým a až jemným stylem přetrvává, nehnutě a sebevědomě. Reprodukce je bezprostřední, ukáže vám vcelku jasně, že nahrávka není dokonalá, ale není to tak pichlavé a křiklavé jako u 800 D3, takže si vlastně můžete u téměř čehokoliv vychutnat tu sílu a autoritu, kterou v sobě nesou a můžete se bavit hudbou naprosto dle svojí chuti a nálady.
Bowers&Wilkins možná chvilku trvalo připravit novou řadu 800, ale zdá se, že to stálo za to – noví králové řady s názvem 801 D4 neudělají ostudu ikonickému názvu a nabízí to nejlepší, co dnešní Bowers&Wilkins umí. To zahrnuje zejména až nečekanou „srovnanost“ reprodukce, z níž nic nevyčnívá, nikam se nic netlačí, nic vám nemá nutkavou potřebu proniknout do uší a všechno naopak s dospělou „skutečností“ zní bez nějakých limitů hloubky, dynamicky nebo čistoty. Zvuk není zase tak nepodobný 802 D4, přesto je tu ještě o kousek víc samozřejmosti a je tu o něco otevřenější, o něco hlubší a o něco nesvázanější reprodukce a je cítit, že právě tenhle model byl tím, který měl být na vrcholu nabídky. Důležité je ale hlavně to, o jaký krok (či spíše skok) dopředu se zvuk posunul oproti minulé generaci, ale vlastně obecně oproti minulé produkci značky – tohle jsou reprosoustavy, které neupozorňují na sebe, ale vší tou parádní technologií upozorňují pouze na vaši hudbu.
MĚŘENÍ
Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 35 metrů čtverečních se zakázkovou akustikou s panely Vicoustic.
Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií.
Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.
Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)
Pomineme-li zjevné vlivy poslechového prostoru (95 Hz, 240 Hz, 2 500 Hz), působí 801 D4 výtečně vyrovnané v rozsahu 30 – 20 000 Hz, jsou to tedy reprosoustavy poctivě plnorozsahové, oněch „posledních 10 Hz“ k nejhlubším akustickým oktávám lze získat přisunutím ke zdi. Pokud je vidět něco méně ideálního, je to výškáč, jehož energie pomalu mizí již od 15 kHz, byť jinak je naopak od cca 6 kHz aktivnější, než zbytek pásem. Celkově je ale vidět, že B&W ladili „na rovinu“.
Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)
Frekvenční odezva – basová část (červená) a středo-výšková část (zelená)
Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli
Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)
Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)
Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)
Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou
Waterfall
Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru
Step response @ 1 m v ose tweeteru
Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)
Impedance ukazuje naladění bassreflexového systému na úroveň kolem 28 Hz, nejníže se pak pohybuje v oblasti mezi 3 a 4 ohmy, což je sice dosti nízko, ale neměl by to být výraznější problém, vezmeme-li v potaz očekávanou úroveň elektroniky, spojené s takhle drahými reprosoustavami. Na křivce nejsou vidět žádné zákmity a nespojitosti, které by naznačovaly přítomnost rezonancí, ani tu není žádný vysloveně prudký přechod, který by mohl indikovat zátěž pro zesilovač. Elektrická fáze je přiměřeně rozevlátá, opět při zvážení toho, jakou elektroniku s 801 D4 pravděpodobně spojíte, nebude vznikat žádný problém.
CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V
Obvykle není graf vibrací příliš zajímavý ke komentování, ale 801 D4 se chovají zřetelně jinak, než drtivá většina reprosoustav na trhu. Jejich tělo totiž v akustickém pásmu téměř žádnými měřitelnými vibracemi netrpí, chybí typický hlavní rezonanční kmitočet a jediná zřetelná rezonance je v sub-akustickém pásmu, kde škodu nenadělá.
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [<-- 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ × ] | VELKÁ [--> 40m2] [ ✓ ]
Kč 899 990,-
FOTOGALERIE
https://www.hifi-voice.com/testy-a-recenze/reprosoustavy-podlahove/3481-bowers-wilkins-801-d4#sigProId6753e1fe4a
--- --- --- --- ---
KLADY
+ v kontextu ultra high-endu ne tak vysoká cena
+ dynamika bez omezení
+ přirozenost a otevřenost
+ transparentnost
+ nenucenost a samozřejmost
+ velmi pěkné zpracování
ZÁPORY
- přestože tak činí civilizovaněji než dřív, ukážou vám nahrávky i v nelichotivém světle
- na klidnější styl reprodukce je třeba se lehce „aklimatizovat“
--- --- --- --- ---
DOVOZCE: Eurostar Ostrava | www.eurostar-ostrava.cz