„Chuť minimalismu“, tak s takovým sloganem prezentuje severoitalský Sonus faber svou nejnovější řadu Lumina, která cílí na (relativní) finanční dostupnost a zjednodušení typických (někdy až trochu barokních) stylistických postupů značky na moderní minimum. Série sestává z pouhých dvou modelů (nepočítaje centrální reproduktor), malý a vlastně skutečně levný regálový model Lumina I a v kontextu podlahových modelů neméně kompaktní model Lumina III, který už ovšem tak levný není.

Jde o štíhlé, středně vysoké sloupky s čelním panelem z překližky, který je z vnější strany okrášlený vybranou dýhou ve stylu Sonus faber (nebo konzervativním černým lakem) a přiléhá ke klasické ozvučnici téměř čtvercového půdorysu, jejíž povrch se opatřen vrstvou černé umělé kůže, díky čemuž je vlastně nenápadný. Sloupek stojí na malé podstavě a relativně vysokých hrotech, to proto, že mohutný otvor plastikového bassreflexu směřuje dolů.

Zepředu pak Lumina III opravdu působí jako „pravé Sonus faber“ – pěkná dýha, stříbrné orámování reproduktorů, detaily s logem, ukryté šrouby, všechno v duchu vizuální působivosti. Boky a zadek jsou pak ale opravdu minimalistické, jediné co tu najdete jsou dva páry niklovaných reproterminálů ve standardní obdélníkové vaničce.

Nosná konstrukce je z MDF profilů, výrobce ani nemluví o nějakém sofistikovanějším vnitřním žebrování. Lumina III jsou reprosoustavy střední velikosti – výška činí 98,9 cm, šířka 22,8 cm a hloubka 27,7 cm, takže v moderních těsných prostorách nezaberou mnoho místa. Váha 15,9 kg není nijak dramatická.

O výšky se stará látková kopulka o průměru 2,9 cm, překlenutá typickým můstkem se špičkou v prostředku – ta zajišťuje klidnější chování membrány. Jde o model použitý ve vyšší sérii Sonetto. Membrána pochází od německých Dr. Kurt Müller a je ručně lakovaná. Součástí je netypicky tvarovaná planžeta (alespoň náznak typického tvaru „Voice of Sonus faber“ z vyšších modelů) a malý zvukovod.

15 cm středotónový reproduktor svůj původ také odvozuje z vyšších modelů Sonetto, používá klasický vlnkový závěs a membránu ze směsi papíru a dalších přírodních vláken, která schne na vzduchu. Reproduktor má netypický, „odlehčený“ koš s jen několika žebry a ve středu místo běžné prachovky kovový „odznáček“ s logem výrobce. Jeho průměr pak naznačuje použití spíše menší cívky.

Dvojice basových reproduktorů má také průměr membrán 15 cm, jsou ale navržené přímo pro model Lumina III. Membrána je vyrobena z papírové drti. Ve středu je pak už použitá klasická protiprachová kopulka s šířkou, která naznačuje standardní cívku. Více toho o nich výrobce neříká.

Mnoho se toho také nedozvíte ani o výhybky – jde o konstrukci průmyslového typu na plošném spoji, Sonus faber se chlubí svými zakázkovými kondenzátory a topologií Para Cross, která má za úkol potlačení vlivu indukovaného rušení.

Výrobce udává frekvenční odezvu 40 – 24 000 Hz (už ale neudává v jaké toleranci to platí), jmenovitou impedanci 4 ohmy a charakteristickou citlivost 89 dB / 2,83 V / m.

Reprosoustavy jsme poslouchali v showroomu dovozce se zakázkovou akustikou a to na systému s McIntosh MA5300 a MCD600 jako zdrojem signálu, kde jsme později přesedlali na zesilovač McIntosh C2700 s bi-ampingem od MC901. Propojeno bylo kabely InAkustik s technologií AIR a srovnávat jsme krom nižšího modelu Lumina I mohli také s plejádou modelů od Bowers&Wilkins – 705 S2, 705 S2 Signature, 702 S2 a 702 S2 Signature nebo i 803 D3, dále pak z dostupných třeba s Polk Audio Signature S20e.

Na kontrabasu v „Upojenie“ (Pat Metheny & Anna Maria Jopek | 2008 | Nonesuch | 7559-79909-8) bylo znát, že reprosoustavy se snaží nabídnout až až basového objemu, byť velkou část z něj tvoří bassreflex. Když pak hodně přitlačíte na hlasitost, zvuk poněkud ztvrdne a je cítit, že tam Lumina III nejsou úplně šťastné – je dobré dodržet doporučení výrobce „pro střední místnosti“. Bas má trochu měkčí charakter, spíše než na utaženou konturovanost cílí na pocit všudypřítomnosti, na „popovou“ výraznost v objemu, i když ve finále se nedá říct, že by bas převažoval, byl nějak těžký nebo dominantní. Jen vnímáte, že je ho hodně a že je takový expanzivní. Svým měkčím a uvolněnějším vyzněním (nikoliv však nekontrolovaným) je poslechově příjemný, nekonfliktní, hezky vlnivý a zaplňující, byť nevystihující každý odstín velkého nástroje.

Stejně jako u basů, i u středů bylo cítit, že reproduktor při větší hlasitosti ve větší místnosti poněkud tvrdne a ztrácí na své příjemnosti, je tak třeba držet se v menších místnostech, kde vás akustika nebude nutit do takových úrovní. Jste-li v podmínkách pro Lumina III doporučených, zní živě a hodně jasně nahraný hlas Caroly v „So far so good“ („Runaway“ | 1984 | Polydor | 829298-2) intenzivně, s lehkým akcentem na závěrečná „s“ (což je poměrně autentické, neb v záznamu jsou celkem prezentní). Je to takový našlápnutý, až trochu zvuku některých Bowers&Wilkins podobný charakter se snahou nabídnout hodně energie v pevném, jadrném a místy až dravém obalu.

Nejvyššího pásma je pak hodně i na relativně výraznou poslechovou vzdálenost, Lumina III neuznávají žádné ševelení – činel v „Caraven“ Dukea Ellingtona („Money Jungle“ | 2002 | Blue Note | 7423 5 38227 2 9) byl intenzivní, živelný až dravý. Právě na výškách je hodně znát – patrně záměrná – směrovost a tím i citlivost na správnou pozici v místnosti. Tak jak mají reprosoustavy tendenci znít při poslechu v „audiofilském trojúhelníku“ na výškách až trochu křiklavně, tak když je vytočíte trochu ven, mají sice stále dost a dost energie, ale už ne zjevný přebytek. Díky velké energii na nejvyšších oktávách pak vyniknou detaily – ne že by Lumina III byly nějak zásadně analytické, ale jsou jasné a objemné.

Dynamicky jsou Lumina III celkem snaživé – opět se tu projevuje ten „popový“ lehký efekt ve spodní polovině pásma. Třeba „Glem ikkje“ od Kari Bremnes („Detv i har“ | 2017 | Strange Ways | CD 15132-2) ale kupodivu díky tomu neústí v nějaký veliký, mocný zvuk s dunivou basovou dominantou. Je to poměrně uvolněný, celkově vlastně pěkně pružný, mírně napjatý, ale slušně poddajný bas, postrkující celek k pocitu zajímavé dynamičnosti a živosti. Nečekejte makrodynamickou sílu, která by vám vyklepala okenní tabulky, to zase ne, ale už poměrně potichu umí Lumina III nějaké to „ducnutí“ naznačit a v menších prostorách vyplní místnost dynamikou úplně akurátní.

Někdy a někdy trochu až nepříjemná, spletitá a mnohovrstevnatá „Sabbath“ Brada Mehldaua („Largo“ | 2002 | Nonesuch | 9362-48114-2) jako by přes Lumina III zněla trochu „profiltrovaná“, když ten pocit chaosu sice zůstal patrný, ale nebyl odstrašující. Jako kdyby reprosoustavy nechaly ve výsledném dojmu většinou to příjemné a dobré. Organizace není špatná, nejsou to reprosoutsavy analytické nebo jdoucí po těch nejjemnějších nuancích, nicméně díky poměrně výrazné prezentaci předkládají detaily tak nějak dopředu a jednoduše zpracovatelné.

Na „Summertime“ ve verzi Briana Wilsona („Summertime“ | 2010 | Walt Disney | D000428902) bylo znát opět směrové ladění a fakt, že prostor nejlépe vyniká při jen malém nebo až žádném natočení ozvučnic. Pokud si tak dáte trochu práce a najdete správnou pozici, tak scéna je po pravolevé ose pěkně organizovaná a velmi slušně přehledná, byť hloubkou příliš nedisponuje. Jinak je ale lokalizace jednotlivých nástrojů dobrá a jde o solidní stereo.

Když pak přijde na popovou „The Blackest Lily“ od Corinne Bailey Rae („The Sea“ | 2010 | EMI | 5099960851123), ukážou Lumina III svůj skutečně moderní charakter – právě taková hudba jim totiž sedí. Nemusíte se bát jisté „deky“ v nahrávce (dopřednost Lumina III ji rozkryje), nemusíte se bát výrazného basu (Lumina III ho zahrají v dostatečném objemu, ale tak nějak s poddajným klidem) a nemusíte se bát lehce zapadlého hlasu (Lumina III si ho vytáhnout do popředí). Fakticky zněla tato skladba až nečekaně zábavně, bezkonfliktním, hladším, ale energickým stylem, opravdu připomínajícím ten klasický „hezký“ Sonus faber.

Sázka na dostupné řady reprosoustav italské značce ne vždy úplně vyšla a popularita sérií jako Principia nebo Chameleon z posledních let nebyla úplně výrazná. Se sérií Lumina by to ale mohlo být jiné, protože spíše než o interpretaci ducha Sonus faber se jedná o zhmotnění potřeb „moderní mládeže“, chce se říct. U modelu Lumina I k tomu vlastně nejde říct křivého slova, Lumina III k jeho charakteru přidává něco málo basu navrch (ale zase ne moc), drží stejnou zvukovou i estetickou notu, ale faktem je, že za už poměrně dost šťavnatou cenu. Pokud ale hledáte něco malého, co má aktuální vizuální střih a zvuk, který tak nějak příjemně (ne nutně stoprocentně autenticky, ale hezky…nakonec to nejsou reprosoustavy pro zarytého audiofila, ale „normálního člověka“) zahraje pop, rock nebo lehký jazz, pak jsou Lumina III určitě jedno z řešení.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 35 metrů čtverečních, se zakázkovou akustikou a panely Vicoustic.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Už na první pohled je vidět u Lumina III stejný trend, jaký má Lumina I, ale vlastně i překvapivě hodně konkurenčních reprosoustav bez ohledu na cenu – tedy opravdu výrazné výšky v oblasti nad 5 kHz v přímé ose, které se ale stávají (téměř) vyrovnané při poslechu pod úhlem. To navazuje na trend umisťování reprosoustav s ohledem na estetiku a ne akustiku, tedy kolmo k zadní zdi. U Lumina III vidíme, že pod úhlem je výšek v pásmu do cca 11 kHz stále hodně, pak ale jejich energie prudce klesá. Co naopak je třeba pochválit, to je rozsah 600 – 6 000 Hz, kde je de facto nosná většina hudebního obsahu – tam je frekvenční odezva čistá a vyrovnaná výtečným způsobem. Velký propad na 200 Hz bude umocněný módem místnosti, propad na 500 Hz bude podobně jako u Lumina I vlastní charakteristikou reprosoustav. Na rozdíl od menšího modelu tu není akcentovaný bas, naopak je prakticky v rovině se středy (pomineme-li ony dva propady). Ačkoliv nějaký první záchvěv energie najdete u 40 Hz, reálně začínají hrát Lumina III ve velkém prostoru skoro tamtéž, co menší model – mezi 60 a 70 Hz, opravdu hluboký bas tak o nic nemůžete čekat, nebudou-li u zdi nebo v rohu.

Frekvenční odezva – basová část (červená) a středo-výšková část (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Waterfall

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Sedlo mezi první peaky ukazuje naznačení bassreflexu zhruba na 45 Hz, na 120 a kolem 500 Hz klesá impedance až ke 3 ohmům, což naznačuje potřebu opravdu stabilního zesilovače. Na křivce najdeme přítomné rezonance na 320, 1 200 a 2 000 Hz, celkově není impedance úplně klidná a bude velmi vhodné nepodcenit tu kvalitu zesilovače. Stejně tak není úplně klidná ani elektrická fáze, mezi 80 a 90 Hz dosti značně vybočuje z optima do negativních hodnot, poté je velmi proměnlivá a jakkoliv je jí většina v pozitivních hodnotách, jen potvrzuje nutnost vybrat k Lumina III dobře dimenzovaný zesilovač, protože jinak by při vyšších hlasitostech mohl mít problémy.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu (SPL 90 dB / 2,83 V / m v ose tweeteru)

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]

Kč 49 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ vcelku zajímavý moderní vzhled

+ i ve velké místnosti dost bohatého basu

+ svěží expresivnost

ZÁPORY

- zvuk tvrdne, když příliš přitlačíte na hlasitost

- mohou znít poněkud výrazně na výškách

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: E.P. Audio | www.epaudio.cz 

fSdílet

Tweet