Anglický Spendor patří mezi jednoho z klasických „BBC učedníků“, tedy firmu, která začala vyrábět reprosoustavy s tradicí definovanou v polovině minulého století požadavky patrně nejvýznačnějšího vysílacího konglomerátu na světě. Dodnes má „BBC monitor“ ve světě zvuk a přestože nejde o technicky perfektní řešení, má své specifické kouzlo a to mají ostatně i reprosoustavy těchto svébytných malých výrobců – může za to třeba i to, že Spendor vyvíjí a vyrábí své modely a technologie stále v malých prostorách v Sussexu.
Kromě řady s variacemi na klasické výše zmíněné téma má Spendor v portfoliu ještě sérii A, kterou lze interpretovat jako anglické hi-fi střední třídy a pak řadu D, která by měla být výkladní skříní technologií a umu Spendor.
V praxi zahrnuje řada D pouhé dva modely, oba sloupové. Nad menším dvou a půl pásmem D7.2 trůní král řady, poměrně robusní model D9.2. Klasicky jednoduché tvary ozvučnic šlechtí pravé dýhy v konzervativní barevné škále, reprosoustavy stojí na poměrně bytelné základně a ta ještě dále na opravdu vysokých, až jehlových hrotech.
Čelní stěně dominují čtyři reproduktory v mírně netradičním uspořádání se střeďákem úplně nahoře. Vzadu je také zcela čisto, jen úplně dole se otevírá obrovská „tlama“, na směrem dovnitř zkosené ploše je také vanička s jediným párem ne úplně jednoduše dostupných terminálů a otevřený prostor, rozdělený přepážkou na dvě větvě, pokračuje dále do hloubi ozvučnice – jde samozřejmě o bassreflex. Jde o pátou generaci systému s dvojitým systémem Venturiho trubic s linearizovaným prouděním vzduchu.
V reálu vlastně Spendor nedefinuje žádná konkrétní technologická řešení, jen mluví o pokročilé práci s polymery, prouděním vzduchu nebo o „rozhraních pro zesilovače“. Faktem je, že ozvučnice s výškou 115,5 cm, šířkou 21 cm a hloubkou 39,8 cm váží poctivých 35 kg, jsou na poklep sice „britsky živé“, ale přesto při reprodukci příliš nerezonují. Skříně z MDF profilů budou patrně uvnitř dobře vyztužené, výrobce také aplikuje asymetricky rozložené příčky a cosi, čemu říká „dynamické tlumení“. To by mělo znamenat, že pracovní komora basových měničů není vůbec tlumená, aby tlumící materiál nezadržoval energii.
D9.2 jsou pojaty jako poctivě třípásmové, osazené zdvojeným wooferem, jedím středotónovým a jedním výškovým měničem, prý jde kompletně o dílo Spendoru, nikoliv o běžnou konfekci.
Výšky vyzařuje za plochou krycí mřížkou s bohatou perforací ukrytá měkká kopulka o průměru 2,2 cm. Onen přední prvek vytváří pro tweeter prý optimalizovanou pracovní komoru a průduchy optimalizují fázovou složku vyzařování. Materiálem kopulky je tkaný polyamid.
Středotónový měnič má klasickou podobu kónusu s vlnkovým gumovým závěsem, uprostřed je špičatý fázový nástavec. Membrána je z polymeru EP77, vyvinutého přímo Spendorem. Průměr membárny je 18 cm. Více informací dostupných není.
Basové reproduktory jsou vizuálně docela blízké, jen místo nástavce mají veprostřed inverzní krycí prachovku a materiálem tu není polymer, ale kevlarový kompozit.
Spendor technickými podrobnostmi celkově šetří, dozvíte se nicméně o dělící frekvenci pasivní výhybky na 500 a 4 200 Hz, zmíněna je také vysoká citlivost 90 dB (bez konkretizujících parametrů) a jmenovitá impedance 8 ohm nebo pracovní frekvenční rozsah 27 – 25 000 Hz (což je opět uvedeno bez tolerančního pásma). Spendor dále uvádí, že D9.2 jsou „laděné a párovné podle referenčního vysílacího standardu“.
Spendor D9.2 jsme poslouchali v novém pražském studiu TNT Audio a to na výtečném, naddimenzovaném vybavení, ale zato ve velmi podprůměrné akustice, omezující zejména nejhlubší frekvence. Hrálo se z přehrávače Audio Analogue Maestro, sílu dodával McIntosh C2600 a monobloky McIntosh MC611. Propojeno bylo směsí kabelů Nordost a Kimber, napájelo se přes IsoTek EVO3 Titan. Ke srovnání byly Harbeth Super HL5 Plus XD nebo Bowers&Wilkins 803 D3 / 804 D3.
Basové brnkání v „Hiccups“ Harry Sacksioniho („STS Test Demo CD Vol. 1“ | 2014 | STS Digital | STS-6111134) znělo poměrně hutně, spíše měkčeji a vláčněji, ale také jaksi koncentrovaně ve smyslu sytosti barev a pocitu váhy. Nečekejte pocit velkého objemu nebo ultimativní hloubky, jde o bas spíše britsky kultivovaný a neodrážející na posluchače, chce se říct spíše až audiofilského typu, ne však suchý. Bas tak nějak prostě plyne, nechává se ze strany zesilovačů lehce a nenuceně kontrolovat, nemusíte ho nutit, přehledný je slušně, leč nenabídne ten úplně zařezávající, precizně vykroužený bas. Z části to nicméně bylo i charakterem místnosti, při poslechu zblízka bas dostává konkrétnější rozměry.
Hlas Karen Matheson v „Ailein Duinn“ („L’Héritage des Celtes“ | 2011 | Columbia | COL 481530-2) ukázal na přirozenou dominanci středního pásma, ne snad přímo díky nějaké akcentované energii nebo vystrčenosti, ale díky tomu, jak hraje čistě a srozumitelně. Zvuk tu netlačí na pilu, ale je zřetelný, konkrétní a dobře prokreslený, jakkoliv si zachovává spíše hladší celkovou charakteristiku, takže sykavky nejsou expresivně tvrdé, stejně jako hlas neztrácí svůj měkký, „lidský“ rozměr. Spendor hrají nevtíravě a otevřeně, s nepatrně sladším přídechem.
Zato vysoké tóny jsou velmi živé, průbojné a energické, jak ukázaly činely v „La Rosita“ od Colemana Hawkinse a Bena Webstera („Encounters“ | 2013 | Verve | 31452147-2). Zdá se, že jejich charakter je tvrdší a ráznější, než středobasový rozsah, nejsou ale nepřiměřené, nejsou ostré nebo zkreslené, mají prostě více energie a objemu. I díky tomu působí rozlišení velmi dobře, informace předávají D9.2 v nejvyšší části spektra se samozřejmostí a jiskrou a – pravda – trochu lesklejším, jadrnějším laděním. Ani s obdobně laděnou sestavou McIntosh ale nevznikala potřeba po nějaké té hodině poslechu hlasitost snižovat.
Na masivních úderech bubnů v „Rí Na Cruinne“ od Clannad („Extended Dynamic Experience 5“ | 2017 | STS Digital | STS-6111158) bylo cítit, že z velké ozvučnice se energie line spíše poklidnějším, nikoliv ale líným způsobem. D9.2 už vám dokážou zprostředkovat pocit nestísněné dynamiky, byť jejich charakter není takový ten nadupaný, napnutý a průbojný (chce se říct moderní), ale zůstává spíše decentní, „snadný“, síla přichází s chutí, nadhledem a spíše jako záplava než švihnutí biče.
Celkově nenásilný charakter, který ale ve své hladkosti zůstává dobře čitelný zejména díky opravdu pěkně otevřeným středům (a působí detailně i díky expresivním výškám) potvrdily Spendor ve „Fortysomething“ („Incredible Music & Recordings“ | 2012 | STS Digital | STS-6111130). Měli jsme pocit, že hudba je podaná pěkně celistvě a provázaně, svázaná a organizovaná, nicméně neanalytickým, tak nějak vcelku charakteristiky „britským“ způsobem. I tady máte pocit, že nejvíce pozornosti si – vlastně správně – pro sebe kradou střední tóny, že jsou lehce dominantní (ač to není energií, ale spíše tím, že jsou nejotevřenější a nejpřirozenější).
Fokus na střední pásmo byl cítit i v „Dream about you“ („STS Test Demo CD Vol. 1“ | 2014 | STS Digital | STS-6111134), kde lokalizace kytar i vokálu byla dobrá, ale nedosahovala úplně podoby trojrozměrného hologramu. Scéna nicméně byla spojitá (poslechový trojúhelník nakonec nebyl nijak zvlášť velký) a poskytovala dostatečně přehledně informaci o kontextu skladby. I tady je cítit spíše uvolněnější projev Spendoru.
„Breaking Silence“ od Janis Ian („Breaking Silence“ | 1993 | Columbia | 519 614-4) byl spíše plynoucí, neuspěchaný, než dramaticky výbušný zážitek. Energie patrná nicméně byla, taková pružná, až tekoucí, Spendor hrají „easy“, neboli bezkonfliktně, jemně, neúnavně a důstojně. Nenabídnou tak úplně intenzivní, sytý styl, jsou pro někoho, kdo má rád zvuk příjemný a nenáročný po všech stránkách.
Jakkoliv Spendor D9.2 nestály při poslechu v (pro jejich velikost minimálně) optimální místnosti z pohledu akustiky, základní charakteristiky i tak byly jasně patrné. Jde o velký sloupek, který ale nepřehání, netlačí a nechce nabízet nějaké vulkanické výbuchy energie, naopak tu proporce slouží jako „rezerva“, zajišťující příjemně plynulou a pohodovou reprodukci. V dané sestavě a na daném místě dávaly D9.2 akcent soustředění do středního pásma a akcent energie na pásmo nejvyšší, proto možná bude dobré si pohrát s jejich natočením, aby tweeter nešel úplně na vaše uši. Jinak lze Spendor D9.2 popsat dozajista jako takovou tu klasickou, starosvětskou reprosoustavu z Anglie se vším všudy – od vzhledu po zvukové pojetí.
MĚŘENÍ - FREKVENČNÍ ODEZVA + IMPEDANCE + WATERFALL
Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 20 metrů čtverečních, se syrovou akustikou.
Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií.
Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.
Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)
Naměřená frekvenční odezva ukazuje výrazný vliv místnosti na 30 Hz a 89 Hz, bez nich by basová odpověď byla spojitější, nicméně tak jako tak akcentovaná. Je vidět nárůst energie se středem na 42 Hz, sahající od 23 do cca 120 Hz, v nejvyšším bodě oproti standardní úrovni narůstá bas až o 6 dB. Zvláštní je také absentující energie v rozsahu 120 – 300 Hz, která není vysvětlitelná pohlcujícími povrchy v interiéru (takové tam nebyly). Naproti tomu pásmo v rozsahu 300 – 3 000 Hz je opravdu parádně rovné. Od cca 5 000 Hz je pak vidět další opravdu výrazný přírůstek energie, opět o cca 6 dB, kdy dominantní je energie v rozsahu 7 – 15 kHz. Frekvenční odezva Spendor D9.2 tak má poněkud „loudness“ charakteristiku, zato ale nabízí i s ohledem na velikost mimořádně hluboký bas.
Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)
Sedlo mezi prvními dvěma impedančními peaky je atypicky široké, znemožňující pevné určení ladící frekvence bassreflexového systému. Střed sedla se nicméně nachází na úrovni cca 27 Hz. Průběh impedanční křivky neklesá pod úroveň 6 ohm, což je velmi dobré, ani oblast prudších změn mezi 3 – 10 kHz není nijak kritická. Jediné a ještě k tomu velmi drobné stopy rezonance jsou patrné kolem ladícího kmitočtu. Elektrická fáze se drží po většinu času v kladných hodnotách, jediný výraznější výpad je typicky u druhého impedančního peaku a díky jeho velikosti nebude ani tady Spendor nijak náročnou reprosoustavou. Celkově by po elektrické stránce neměly Spendor D9.2 skrývat žádné nepříjemné překvapení.
Waterfall
Frekvenční odezva na poslechovém místě - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [<-- 20m2] [ x ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ +/- ]
Kč 249 000,-
FOTOGALERIE
https://www.hifi-voice.com/testy-a-recenze/reprosoustavy-podlahove/2760-spendor-d9-2#sigProId781e155942
--- --- --- --- ---
KLADY
+ hrají s příjemnou lehkostí
+ výšky jsou výrazné, jasné a velmi konkrétní (máte-li to rádi)
+ příjemně důstojné středy
ZÁPORY
- pocitově trochu měkký a mělký bas (za nímž nicméně dost možná stála akustika prostoru)
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: TNT Studio | www.tntaudio.cz
DOVOZCE: KAS Audio | www.kasaudio.cz