Americkou operní divu Renée Fleming skoro všichni znáte, její hlas rádi máte (líbí se vám) jen o tom (bohužel) nevíte. Tedy alespoň pokud jste "nestudovali" kdo jen ten "andělský" hlas ve filmovém zpracování PÁNa PRSTENŮ ... a řekli si, že to je asi Enya (jejíž hlas/skladba se na soundtracku také objevuje). A to je (velká) ŠKODA. Krásný plný "klasický" lyrický soprán Renée Fleming totiž Sir George Solti (NEJ- dirigent minulého století a možná nejen století - jestli někdo nesouhlasí, můžeme to "prodiskutovat" pod článkem ;-)) označil za jeden ze dvou nejlepších, jaké za svou dlouhou kariéru slyšel (L.P. 1997, krátce před svým "odchodem" - v požehnaných 85ti letech) spolu nahráli výborné sólové album toho nejklasičtějšího operního repertoáru s názvem "Signatures" - Great Opera Scenes, z další připravované spolupráce, z důvodu onoho "odchodu", už sešlo...
Ale honem zpátky do současnosti - je totiž čas vyrazit do kina! O přenosech z MET (The Metropolitan Opera New York) vysílaných v kinosálech celého světa, jste možná už slyšeli. Další "podobné" promítání je připraveno na tuto neděli 27.6.2010 večer, od 20:15 v pražském kině Světozor (a dalších 12ti sálech po celém Česku). A s velkou pravděpodobností to BUDE stát za to. Tedy alespoň těm, které album "DARK HOPE" zaujalo a chtějí Reneé Fleming slyšet a vidět v "jejích vodách" - při závěrečném koncertu Berlínské filharmonie tradičně konaném v přírodním amfiteátru Waldbühne. Letošní sólistkou je totiž právě "krásný hlas z Ameriky". Renée Fleming se až NEuvěřitelně úspešne vyhnula "operním manýrám", které se vyškoleným operním pěvcům, "trénovaným" na "ozvučení" stovek metrů krychlových prostoru velkých operních domů, nedaří "kočírovat" - což ale znalce její kariéry nepřekvapí. Ještě jako studentka (super)prestižní Julliard School chodila "zahánět trému" z vystupování na jevišti do newyorských jazzových klubů. Tuto u operní sopranistky ne zcela běžnou praxi zde DOKONALE zúročila a i při sebekritičtějším poslechu se vám NE(po)daří najít jakoukoliv "chybku" v intonaci, výrazu, frázování. Renée je DOKONALOST sama (k čemuž přispěl i lehký "posun" v hlase směrem DOLŮ). Výsledkem je originální "temné" a až "tajemné" zabarvení jinak brilantního sopránu, které dává (spolu s famózní produkcí alba, jméno David Kahn a jeho práce by si zasloužilo samostatný článek, stručně: Momentálně asi NEnajdete "pečlivějšího/pedantičtějšího" producenta, proslulého EXTRÉMní náročností při výběru projektů) skladbám jednotící charakter (Amy Winehouse asi také poznáte "kdykoliv/kdekoliv", a může zpívat cokoliv - že? ,-)
Zpět k recenzovanému albu. Vzhledem k tomu, že u všech 11ti skladeb jde o cover-verze, nejprve krátká charakteristika "původní" (originální) verze (s níž vypomohl díky většímu přehledu v soudobé populární hudbě Daniel Březina) a až poté hodnocení jak si s ní poradila jedna z nejvýraznějších zpěvaček naší doby:
1) MUSE - Endessly
Britští Muse jsou zrovna na vrcholu vlny fenomenálního komerčního úspěchu, jehož tato lehce alternativní trojice dosáhla šikovným skloubením jednoduchosti rytmu a chytlavosti celku. "Endessly" patří ke klidnějším, romantičtěji posazeným skladbám jejich repertoáru, nedočkáme se tedy tvrdé rockové jízdy, ale spíše popového, lehce melancholického hitečku.
První porovnání, první překvapení - originální verze je (jasně) "popovější" (a "o dost"), zatímco verze Renée (nejen zpívaná výrazně HLUBŠíM hlasem, ale i celkově je taková ... "temnější", snad až "děsivější"), jde mnohem "dál", z původního hudebního nápadu dostává jednoznačně "více". Tady je tak nějak "výraznější", z pěkného popěvku se zde stává (paní) SKLADBA. Myslím že není nijak přehnané napsat, že Endessly v "originálním" podání MUSE je hezká (víceméně) POPová část jejich tvorby, ve verzi otvírací skladby alba DARK HOPE cítíte něco MNOHEM (nevím jak to říci) "většího" - co snad až "přesahuje" naše představy, rozhodně jsme MNOHEM blíže samé podstaty hudby, nejdeme jen pěkně a "snadno" po povrchu, tohle možná až trošičku "strach nahání"...
2) BAND OF HORSES - No One´s Gonna Love You
Američtí Band of Horses (dříve jen Horses) pochází ze Seattlu, což do značné míry předurčuje jejich zvuk a styl - lze je zařadit k nadprůměrným rockovým skupinám Nového světa, ovšem ani s "No One´s Gonna Love You" nijak nevybočují z mezí lehčího rocku, z moderní balady radiového stylu.
Porovnání druhé, překvapení druhé - snad ještě výraznější pocit "čajíček z pytlíku" versus "bílý čaj Da Bai" nastává u druhé skladby. Seattelští Horses proti newyorkské operní hvězdě - 0:2 ve prospěch cover-verzí. Vůbec nemá cenu se rozepisovat, původní "oddychová" skladba je ve verzi na albu DARK HOPE jednoznačně posunuta na "vyšší level". Srovnávat hlasové možnosti obou zúčastněných, s ohleduplnosti k JEDNOZNAČNĚ poraženému, raději NEbudeme (je to prostě bantamová váha proti těžké - jak by takový souboj dopadl může zajímat snad jen krvežíznivého maniaka - tenhle souboj popisovat nebudu :))
3) WILLY MASON - Oxygen
Písničkář Willy Mason ze Spojených států se se svou skladbou Oxygen postavenou na typickém písničkářském stylu sólové kytary a slušném, avšak nijak oslnivém zpěvu stal hvězdou. Oxygen je prostě jasným folkem - jednoduchá hudební stránka jen podmalovává důležitost příběhu, sám Mason je pak v 25ti letech teprve na startu své kariéry
Třetí srovnání, třetí (ne)překvapení - první tóny = první (neskutečně DRTIVÝ) úder. Willy Mason by to měl vzdát snad raději kontumačně! Jakýkoliv souboj zcela ztrácí smysl, je to brazilská reprezentace proti žákům z "Horní Dolní" (nebo alespoň KLDR s Portugalskem na aktuálním MS ve fotbale), tedy rozdíl v provedení i zpěvu je spíš VĚTŠÍ, nicméně výše zmíněné srovnání je (milosrdně) výstižné...
4) JEFFERSON AIRPLANE - Today
Klasická rocková formace ze "60tých" (jejíž domovem bylo San Francisco) se sklony k psychedelickému rocku (později přejmenovaná na Jefferson Starship, další evolucí zkráceno na Starship). Zde jdeme "nejdále" do minulosti, "Today" pochází z průlomového alba "Surrealistic Pillow" z roku 1967.
Porovnání 4té, překvapení žádné - "Today" nás do MINULOSTI zavádí a ve výsledku je to zatím možná nejvyrovnanější souboj, byť s jasným výsledkem 0:4 pro newyorskou operní divu s pro někoho až nečekanými nadžánrovými schopnostmi (pro upřesnění 0:4 by asi tak skončil i její "souboj" s Jefferson Airplane, ale OPRAVDU byl z dosud porovnaných skladeb tím "nejvyrovnanějším").
5) ARCADE FIRE - Intervention
Poměrně početná kanadská skupina Arace Fire staví v "Intervention" na působivosti varhan, téměř pochodové rytmice a poněkud depresivním textu, přesto patří do poměrně "standardní" škatulky nápaditého nezávislého rocku s texty dotýkajícími se společenských problémů. Nebojí se oživit svůj zvuk xylofony, houslemi, violou, harfou či mandolínou ...
Srovnání páté, překvapení stále žádné - Zde opět "bez ostudy", ale i tak "jednoznačně". V původní verzi skladbě dominuje zvuk elektronických varhan, na DARK HOPE (jak jinak) lidský HLAS. To je první, "nejvýstižnější" a HLAVNÍ dojem ze srovnání obou verzí (a "opravuji" pořadí - zatím nejvyrovnanější souboj probíhá právě ZDE). Tady odhaduji skóre Aracade Fire versus Renée Fleming tak na 0:2-3
A celkové skóre v poločase? Nová i starší rock-pop-ová uskupení versus (původem) newyorská operní sopranistka "v druhé části kariéry" - 0:5
6) THE MARS VOLTA - With Twilight As My Guide
Texaská prog-rocková (no dobrá, s vlivy post-punku, hard rocku, jazz fusion, hardcore ...) kapela The Mars Volta se dokáže pořádně rozbouřit: ječící kytary, hradby hluku ... až je k nevíře, že dokáží zplodit i klidnou, romantickou písničku, která svým duchem zapadá mezi ostatní zde vybrané, ačkoliv v některých pasážích této skladby zní Mars Volta étericky, hymnicky, podobně jako třeba Pink Floyd ve své skladbě "Echoes"
6té porovnání, 6té (ne)překvapení - Máte představu jak by asi vypadalo srovnání dynamických vlastností Ferrari Enzo a třeba takové Škody Octavia RS? Já také ne, ale TAKhle jednoznačně by asi NEdopadlo. Mars Volta dodali POVEDENOU skladbu, Renée Fleming jim ukázala JAK jí mají hrát.
7) TEARS FOR FEARS - Mad World
Pop-rockoví a "80koví" Tears for Fears patří k tomu nejlepšímu, co v této oblasti a této době existovalo. "Mad World" stojí na syntezátorech, typickém zpěvákově projevu a navenek se podobá všem těm laciným popíkovým melodiím, ačkoliv kdesi pod čarou je cítit to, co z Tears for Fears dělá něco lepšího, než dnes dávno zapomenutou množinu kapel..
7mé srovnání je nejlepší, 7má skladba je nejlepší (na tomto albu). Tears for Fears se za svou postarší verzi (z hudebně "opovrhovaných" let) rozhodně stydět NEmusí - to jak (kam) jejich původní "hezký popový popěvek" (to BEZ ironie!) posunul producent alba DARK HOPE David Kahne si zaslouží snad Grammy (nebo alespoň UZNÁNÍ a RESPEKT). Zřejmě NEJlepší (rozhodně nejvýraznější) skladba alba. Kontrast mezi textem a hudbou byl v původní verzi sice pěkný, ale tady z ní jde OPRAVDOVÝ strach, poslouchat jí v noci - recenzi raději nedopíšu... (to BEZ přehánění! ,-)
PERFERKTNí provedení, VÝBORNÁ skladba s bonusem "provětrání" vašeho poslechem "běžných" nahrávek zlenivělého subwooferu, který se KONEČNĚ dozví, CO že je to to subbasové pásmo..
8) PETER GABRIEL - In Your Eyes
Úvodní skladba z ve své době úspěšně bodujícího alba PETERa GABRIELa "So" (1986), ve své době úspěšně bodující v žebříčku Bilboard, později "finálovka" Peterova turné "Secret World Live" (zaznamenaného na stejnojmenném CD z roku 1994). Tak jako (skoro všechny) ostatní (nejen hudební) počiny Peter(a) Gabriel(a) dostává "za jedna" ... Petera mám MOC ráda a k jeho jménu se dá řici jen něco jako: "Lépe už to NEjde" (od prvotních Genesis, po poslední sólové album "Scratch My Back")
Srovnání osmé, pro mne tentokrát trochu překvapivé - ani VYNIKAJÍCÍ Peter Gabriel neobstojí proti přívalu hudby z newyorské opery zpívající rock(ovou hudbu). P.G. je vynikající muzikant, skladatel, je to opravdu mimořádná hudební osobnost a je i velmi dobrý zpěvák (a to i "naživo"), ale ... ale Renée Fleming je prostě lepší.
9) DUFFY - Stepping Stone
Duffy je retro. Duffy je talentovaná. Duffy je pohledná. To všechno z ní dělá jednu z hvězd (kdo by neznal její "Mercy"), vezoucích se v zájmu o retro, znatelného ve všech oblastech lidského činění. Stejně jako písně ostatních, ani u Duffy ta její nevybočuje z romantického rámce. Klidná, na perkusích a pianu zahraná romantická a snivá, či spíše melancholická skladba se nikdy do rádia nedostane, ale patří na vrchol "vkusného popu".
Srovnáváme po9té, podeváté s týmž závěrem - Co se HLASového rozsahu týče, i když verze Duffy je "příjemná", probíhá zde to (samé) co ve všech ostatních skladbách. REÁLné HLASové srovnání dopadá snad i 0 : 9 (doposlouchejte do prvního refrénu a dál srovnávat už snad ani NEbudete ..., což platí i pro celkové skóre - tým starších i současných rock-retro-písničko-pop-ových hvězd, versus letitá sólistka MET = 0:9)
10) DEATH CAB FOR CUTIE - Soul Meets Body
Death Cab for Cutie řadí většina lidí k americké moderní alternativě, což neznamená nic jiného, než že pánové hrají přemýšlivý, zajímavý a hudebně i textově nápaditý rock. Skladba "Soul Meets Body" je naprosto typickou skladbou s naprosto typickým zvukem této momentálně docela populární kapely. Různé kytary, k tomu piano a výrazné bicí tvoří příjemně dospělou populární hudbu.
Deset srovnání, žádné překvapení - Výsledek 0:10 více než napovídá (to JE ale "debakl" ,-) Death Cab For Cutie jsou příjemní, době poslouchatelní - nicméně ve srovnání s tím co z jejich skladby "vytáhl" či snad přímo "vydoloval" David Kahne a "vyzpívala" Renée Fleming takříkajíc "nemají šanci" (přesto patří k těm kteří DOBŘE "bojovali" a za prohru se stydět nemusí - soupeř byl prostě "jen" lepší ...)
11) LEONARD COHEN - Hallelujah
L.C. má stejně "nedotknutelné" postavení jako Peter Gabriel a i když "pokročilejšího" věku (ročník 1934), jeho poslední světové turné (které "trefilo" i Prahu) všechny utvrdilo, že KVALITA je (prostě) KVALITA. Skladba "Hallelujah" pochází z alba "Various Positions" (1984) a je po "Suzanne" druhou "nejpřezpívávanější" písní z pera L.Cohen(a). K nejznámějším určitě patří ta od Rufuse Wainwreighta pro film Shrek, až nečekaného úspěchu s ní dosáhl Jeff Buckley (objevuje se na jeho debutovém albu Grace - 1994) a k.d.lang jí zpívala při zahájení letošních zimních olympijských her ve Vancouver(u).
Srovnání poslední, srovnání na něž se lze těšit snad nejvíce. Písničkářská ikona, básník, kanadský bard jenž v září oslaví již 76té narozeniny, jehož oč svéráznější o to atraktivnější podání vlastních balad lze jen těžko přetěžko porazit - tak vnímám Leonarda Cohena asi nejen já. A to od dávné "věčné" a skvělé Suzanne (úvodní skladby jeho prvního alba) po neuvěřitelnou zemitost a suverenitu kterou předvedl při posledním světovém turné (DVD "Live in London" z roku 2009 je více než doporučeníhodné). Člověku se až nechce srovnávat krásné "křehké" (lidské) podání Leonarda Cohena s cover-verzí na DARK HOPE. Co na to říci? Geniálního autora skladby pochválit, a k zpěvu Renée doplnit otázku: Tak TAKHLE zpívají andělé?
SKVĚLÝ závěr (skvělého) alba. Díky BOHU, že tu jsou anděl(sk)é (hlasy) jako Renée Fleming a ultra-super-profesionálové, jako producent David Kahn - díky nimž vznikají i dnes TAKové (nadčasové, nadžánrové, se samou PODSTATOU hudby pracující) nahrávky, jako je poslední album Renée Fleming s názvem DARK HOPE.
PS: Pokud vás hlas, styl, osobnost vskutku mimořádné zpěvačky Renée Fleming zaujala, CDček s jejím hlasem je "nepočítaně". Z NE"klasické" tvorby určitě za zmínku a doporučení stojí (snad jazzové ?) album Love Sublime z roku 2006 (kde je Brad Mehldau autorem všech skladeb a "samozřejmě" doprovází Renée na klavír - tohle CD opravdu TĚŽKO popsat, Brad je zde ... řekněme JAZZovou "reinkarnací" Franze Schuberta, což je historicky asi nej- písňový skladatel vůbec. Duety hlasu Renée Fleming a klavíru Brada Mehldaua jsou určeny "(nej)náročnějším" posluchačům, komu se do nich ale podaří "proniknout", ten je "po zásluze" odměněn. Trochu podobného stylu je album ("moderní") klasické hudby (Debussy, Faure ...) s vynikajícím klavíristou Jean(em) Yves Thibaudet(em) s názvem "Night Songs". Za zmínku jistě stojí i (skoro)jazzové CD "Haunted Heart" (2005) nahrané spolu se známým kytaristou BILLem FRISELLem.
Tak PŘÍJEMNÝ POSLECH - jedné z nejlepších desek poslední doby, která se v pražském Bontonlandu krčí v oddělení klasiky, jehož všichni návštěvníci Renée Fleming samozřejmě velmi dobře znají, nicméně CD se skladbami Mars Volta či Muse si s téměř absolutní jistotou NEkoupí ... máte-li rádi (kvalitní) hudbu, NAPRAVTE to, tohle album (na nějaké byť jen vzdáleně podobné jen tak nenarazíte) stojí za každou korunu/euro své ceny - já opakovaným poslechem "lapena jak moucha v síti" ho z přehrávače nevyndala snad 14 dní .
