Když se řekne norské hi-fi, těžko něco vyskočí z paměti dřív, než letitá stálice Electrocompaniet, vyrábějící (zejména) zesilovače již od roku 1973, kdy jejich zakladatel Dr. Matti Otala přišel s prvním nápadem na koncový stupeň (pojmenovaný prostě The 2 Channel Audio Power Amplifier) a z jehož designového stylu firma tak trochu těží dodnes. Ostatně toto prvotní zapojení s cílem eliminace intermodulačního zkreslení pomáhalo definovat moderní standardy v oboru tranzistorových koncáků. Jde o konzervativní, vývojově neuspěchanou firmu, takže uvedení nových výkonových zesilovačů AW 800 M a zejména pak AW 300 M bylo vlastně nečekaným osvěžením.

AW 300 M jsou – na rozdíl od osmistovky, kterou můžete provozovat i ve stereo režimu – čisté monobloky a to v klasické podobě značky – úzké, středně vysoké a protažené směrem vzad. Na firemní styl navazují nové zesilovače nicméně i nezaměnitelným čelním panelem, tvořeným tlustou akrylovou vrstvou, kde nechybí zlatavé akcenty. Ve velkém logu, čtyřech příchytných šroubech, ale ani v obrubě spínacího tlačítka (to je novinka, výrobce už nerazí, že zesilovač by měl zůstat víceméně stále zapnutý). Stylyzované E a symbol pro zapnutí pak svítí tlumenou mořskou modří.

Úzké dlouhé šasi je trochu industriální, vesměs jej utváří dva profily s obrovským množstvím větracích průduchů (je tu víc mezer, než materiálu, zdá se) a centrální nosná kostra, stojící na třech antivibračních pucích Soundcare Superspikes. Zadní panel je (skoro) tak jednoduchý, jak to u monobloku jde. Nahoře je XLR vstup a vedle něj výstup, to kdybyste chtěli několik kusů na kanál zřetězit, tak aby nebylo nutné tahat signálový kabel z předzesilovače. Praktické…

Reprosvorek jsou zde dvě sady, to zase pomůže ve chvíli, kdy máte v merku bi-wiringové zapojení. Zajímavým a dnes „trendy“ doplňkem je přítomnost zemnícího terminálu a kolíku (abyste si mohli vybrat formu připojení). Zcela vespod je běžná napájecí zásuvka a malá vypínací kolébka, po straně ještě 3,5 mm konektory – vstup a výstup napěťového spouštění.

Vnitřní konstrukce je poměrně těsná, nicméně už od pohledu pečlivá. Vpředu je lesklé pouzdro, skrývající 800 VA transformátor, hned za ním baterie desítky zásobních kondenzátorů o celkové kapacitě 110 000 uF a nakonec vzadu, poblíž výstupů, dvě desky plošných spojů se zesilovacími obvody na docela velkých chladících blocích (v poměru k tělu).

Ačkoliv vnější podoba jednoznačně navazuje na firemní tradice, vnitřní koncept byl prý vyvinut zcela „od podlahy“, aby vyhověl současným nárokům. Největší změnou tradiční ideje obvodových řešení bez vazebních kondenzátorů má být zejména výrazné navýšení rychlosti přeběhu a citelné rozšíření pracovního pásma. Výstupní modul by též měl být významně účinněji oddělen od budící a vstupní části, aby monobloky nebyly citlivé na proměnlivost připojené zátěže. S tím ruku v ruce jde i snížení celkové zpětné vazby.

Nové řešení má také štědře dimenzovaný napájecí zdroj, v němž probíhá silná filtrace stejnosměrné složky proudu i případného radiofrekvenčního rušení.

Obvody zesilovače pracují v rozsahu 0,5 – 220 000 Hz (díky filtru, jinak prý umí až 1,1 MHz), odstup signálu a šumu v nich činí 95 dB a více (platí pro 1 W / 8 ohm / 20 – 20 000 Hz). Rychlost přeběhu je 140 V / us. Hodnota THD+N na úrovni 0,0006% a intermodulační zkreslení pod 0,001% jsou také velmi solidní, stejně jako hodnota tlumícího faktoru 1 000 a víc (při 8 ohmech).

U tohoto typu zesilovače je samozřejmě zásadní jeho výstupní výkon – ten činí 300 Wattů na kanál do 8 ohm, 600 W / 4 ohmy a 1 000 W při dvouohmové zátěži.

AW 300 M vypadají relativně kompaktně, ale přesto mají šířku 21,2 cm, výšku 29,2 cm a hloubku 48,8 cm. Váží přitom tučných 30 kg.

Poslech probíhal v akusticky upraveném prostoru dovozce a to ve společnosti řídícího zesilovače EMM Labs PRE, doplněného o transport NS1 a D/A převodník DA2 téže značky nebo gramofon Bergmann Magne s phono předzesilovačem MoFi Masterphono. Ke srovnání jsme měli například AW 800 M ve stereofonním režimu. Poslouchalo se přes Estelon X Diamond, Gauder Akustik Berlina RC 7 Diamond nebo MoFi SourcePoint 8. Propojeno bylo mixem kabelů Acrolink a Shunyata Research.

Máte-li v živé akustické paměti takový ten poklidný, volnější, decentní zvukový projev zesilovačů Electrocompaniet, budete překvapeni, kam se v současné generaci produktů posunul – třeba bas s elektronickým základem ve „Swoon“ Imogen Heap („Ellipse“ | 2009 | SONY | 884977078220) je skutečně razantně pružný, napjatý a působí mnohem, ale mnohem rychlejší a „zaříznutější“ než dřív. Jeho kontrola je autoritativní, ne však uspěchaná, přeci jen kousek toho zralého nadhledu v reprodukci zůstal. I z komplexnějších reprosoustav vyloudily monobloky jistý, stabilní, objemný bas, vždy s dobrým balancem přesnosti kontur, rychlosti důrazu a jakési bohaté laskavosti. Je znát, že proběhla velká modernizace směrem k aktuálnímu vnímání toho co je správně, ale díky přídechu měkkosti a bohatosti základu stále vnímáte linku nataženou k firemní tradici.

Ve středech jsou nové monobloky AW 300 M „nejpodobnější“ starší gardě Electrocompaniet, hlas a kytary Zuzany Smatanové v „Otcovi…“ („ECHO“ | 2018 | Pandora | 8588006725896) jsou prezentované ve skutečně šťavnatém objemu, přitom ale nijak nevystrčené dopředu. Všechno dění je hezky hladké, decentní, organické a prosté stop po nějaké analytičnosti. Leč i tak je srozumitelnost velmi dobrá a konkrétnost pocitově o nemalý krok lepší než dřív. Zesilovače „stíhají“, reagují na drobné podněty a ukazují nuance, jen prostě s takovým záměrně příjemným a elegantním charakterem.

Uklidněný zvukový projev je též patrný ve vysokých frekvencích, kdy činely v „Alfie“ z alba „Day is Done“ od Brad Mehldau Trio (2005 | nonesuch | 0075597991024) znějí čistým, jasným tónem, přesto na okrajích jemnější, ani s velmi odhalujícími diamantovými výškáči nemají žádnou stopu po křiklavosti. Charakter je veskrze civilní, jen s jemnou „electrocompanietovitostí“ na konci, zajišťující tonální návaznost na celkový styl a kultivovanost bez ohledu na zvolenou hlasitost. Jistota rozlišení je výtečná, přednes netechnicky laděný a přesto již z kategorie dospělých a řízených s nadhledem a rezervou.

Velký pokrok je znát na subjektivním vnímání dynamické výbušnosti, důraznosti a expresivnosti. Starší Electrocompaniet prostě nikam nespěchají, kdežto AW 300 M se zhluboka nadechnou a sílu beatů v „Lepidlo“ zpěvačky Katarzie („Antigona“ | 2018 | Sinko Records | SR0114) do prostoru prostě protlačí. Má to váhu, drajv a celkovou sílu, byť rána vždy dopadne skrze sametovou rukavičku. Ale nenucenost a zřetelně patrná rezerva jsou znakem patřičné vyzrálosti a (pře)dimenzování. Energie je jednoduše solidní porce, pod kontrolou a „řádně nakrmené“ byly všechny připojené reprosoustavy. Bezpochyby jde také o říznější, autoritativnější zvuk než dřív a to ne o málo – v tom spočívá hlavní rys oné „zvukové modernizace“.

Skutečně mnoha nápady až trochu roztěkaná skladba „The Beltway Bandits“ Franka Zappy („Jazz from Hell“ | 1986 | Universal | 0824302387528) zněla přes AW 300 M nenásilně urovnaným způsobem, jednotlivé instrumentální linky si bublají, poskakují a trylkují každá ve svém vlastním prostoru, ale přesto organicky zastřešené. Úhledný zvuk pak neznamená ztrátu jiskry, je tu poctivá dávka života a všechno hezky šlape, zesilovače drží dění jasně přehledné, byť trošičku klidnější. Ale není to tak, že by Zappův hudební úprk byl jakkoliv zastřený, Electrocompaniet zvládá – byť ne expresivně – ukázat i drobné dozvuky a odstíny.

Komorně instrumentální „Ved en ung kunstners baare“ Carla Nielsena (Emerson String Quartet | „Intimate Voices“ | 2006 | Deutsche Grammophon | B0006340-02) byla rozprostřena v o něco lepším prostoru, než jaký nabízel třeba AW 800 M – což je celkem logický benefit, kterého se většinou dočkáme při přechodu ze stereo na mono zesilovače. Hudba je vykreslena v poměrně velkém formátu, s výraznou plností a těly nástrojů, je zde též pocit vzdušnosti. Není to explicitní holografičnost, ale klasické, bohaté, nesešněrované a nestísněné stereo vysoké úrovně se vším všudy. Je to stále organický obraz, nicméně s jasnějšími a pevnějšími konturami, než značka nabízela kdy dříve, i tady je cítit vývoj.

Pokud se některý ze základních rysů reprodukce nezměnil, je to ona jistá plynulost a pohodovost, s níž je hudba prezentována. Přesto „Too Much Heaven“ od Jordan Hill („Jordan Hill“ | 1995 | Atlantic | 7567-82849-2) hraje významně konkrétněji, přesto stále mile až muzikálně. I bez jakéhokoliv explicitního zdůrazňování nebo tlačení se k analytičnosti nabízí monobloky AW 300 M zralé rozlišení, nenucenou kontrolu a high-endový standard zřetelnosti a propracovanosti.

Je pravda, že uvedení nové generace zesilovačů v čele momentálně právě s monobloky AW 300 M norské společnosti chvilku trvalo, jenže také je fakt, že v tomto mezidobí dokázala najít novou tvář – mladistvější, živější, pevněji vyrýsovanou a soustředěnější, prostě mnohem více „dnešní“. Alespoň z pohledu zvukového výsledku, jakkoliv i na vnější slupce přístrojů je posun znát. Všechno se vším nicméně zároveň posunulo tyto monobloky do podstatně vyšší cenové hladiny, ale ani to není s ohledem na světový vývoj i trendy v oboru nic překvapivého. Za své peníze rozhodně dostanete neochvějně stabilní, poctivě výkonné, kultivovaně autoritativní a všestranné, poslechově decentně muzikální přístroje, jejichž stavba je natolik poctivá, že by s vámi měly vydržet bezmála „napořád“.

Kč 649 990,- / pár

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ výrazně „zmodernizovaný“ zvuk

+ autorita a kontrola

+ stále však náznak měkce muzikálního emblematického poklidu Electrocompaniet

+ opravdu velice hezké podání prostoru scény

+ konstrukce s dimenzováním, aby vydržela dlouho, předlouho

+ tučný a razantní bas

+ nenechte se zmást vizuální návazností na AW 180 M – jde o jinou ligu zesilovačů

ZÁPORY

- nárůst cenové relace (v nabízejícím se srovnání s AW 180 M) je docela dost patrný

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Tykon | www.tykon.cz 

fSdílet

Tweet