Zhruba uprostřed nabídky integrovaných zesilovačů americké tradiční značky McIntosh (odkaz k tradici si zaslouží díky 75 letům své historie) je usazen nejpopulárnější model MA8950 – jeho oblíbenost patrně vychází z toho, že už je velký a má všechny typické rysy značky, a přesto finančně není tak obtížně dosažitelný, jako třeba MA12000.

McIntosh obecně staví na košatých, výrazných čelních panelech, MA8950 není výjimkou. Černý skleněný obdélník je na obou stranách rámovaný stříbrnými hliníkovými lištami, chybí ale madla z velkých modelů, takže celkově působí kompaktněji. Modře tu září dva obdélníčky výkonových měřáků a mezi nimi kontrast zajišťuje jasně zelený gotický znak firmy.

V dalším „řádku“ jsou vlevo a vpravo stříbřité strukturované ovladače pro výběr vstupu a úpravu hlasitosti, mezi nimi pětice menších variací na stejné téma, sloužících pro ovládání frekvenčního ekvalizéru. Ve spodní řádce je uprostřed malý displej, indikující nastavený vstup, hlasitost a případně i rozlišení, po jeho stranách jsou spínače pro aktivaci obou dostupných signálových výstupů, ekvalizéru, funkce mute a samotného zesilovače jako celku. Zcela vlevo je 6,3 mm výstup pro připojení sluchátek do modulu s funkcí crossfeed.

Boky komponentu ukazují rozdělení na spodní základnu z leštěné oceli a šasi z černého kovu, po stranách jsou poměrně výrazné chladící profily, vytvarované do podoby M a c z firemního loga. Na horní straně najdete tři zapuštěné destičky se schématy napájecího i výstupních transformátorů.

Zadní strana nabízí pohled na velmi příjemné množství konektorů pro všestranné připojení prakticky čehokoliv. V leštěném spodním pásu jsou soustředěny analogové cinchové vstupy. Je jich tu šest linkových a další dva gramofonové s možností přizpůsobení – jeden pro MM a druhý pro MC přenosky. Je tu též pre-out výstup, můstkem napojený na přímý vstup do koncového stupně. Najdete tu ještě další pár regulovaných výstupních cinchů, doplněný o výstup s pevnou úrovní. Celou sestavu doplňuje jeden pár XLR vstupních konektorů. V této části zesilovače je i napájecí zásuvka. Zesilovač může posloužit i coby koncový stupeň v multikanálové sestavě díky funkci Home Theater PassThru.

MA8950 je osazený digitálním modulem DA2 s praktickou kombinací vstupů a certifikací Roon Tested. Jsou tu dva koaxiální a dva optické vstupy, k nim HDMI ARC pro spojení s televizí (umí rozkódovat i Dolby a DTS stopy), MCT k přenosu signálů z firemních SACD transportů včetně DSD stopy a USB k propojení s počítačem. DA2 podporuje PCM rozlišení až 32 bit / 384 kHz a DSD512.

Výstup do reprosoustav zajišťují čtyři terminály na každé straně, nejsou tak robustní jako Solid Cinch z referenčních modelů, ale stále jde o pořádný kus kovu, který udrží každý kabel. Výbavu zesilovače završuje desítka 3,5 mm jacků – čtyři jsou pro komunikaci mezi komponenty McIntosh, jeden pro externí čidlo dálkového ovládání, další je netradiční formou RS232 rozhraní a poslední čtveřice spouští přes napětí externí zařízení.

Tranzistorový výstup nabízí plnokrevných 200 Wattů na kanál a to bez ohledu na impedanci – díky několikerým vinutím transformátorů Autoformer výkon putuje kamkoliv od 2 do 8 ohm, stačí správně připojit reprosoustavy. Kdyby cokoliv, jsou tu k dispozici funkce Power Guard (zabraňuje tvrdé limitaci) a Sentry Monitor (ochrana proti zkratu a přetížení).

McIntosh uvádí v technických specifikacích frekvenční rozsah 10 – 100 000 Hz (-3 dB), celkové harmonické zkreslení 0,005% a odstup signálu a šumu přes 95 dB (oboje platí pro linkové analogové vstupy). Tlumící faktor dosahuje hodnoty 40 a vyšší.

MA8950 působí o dost kompaktněji, než madly opatřené vyšší modely, ale v reálu je i on poměrně solidním kouskem. Má šířku 44,5 cm, hloubku 47,6 cm a výšku 19,4 cm, přičemž váha dosahuje podstatných 34,1 kg.

Zesilovač jsme měli možnost poslouchat v dobře vybaveném a upraveném showroomu dovozce, kde se hrálo ve společnosti přehrávačů kompaktních disků MCT500 od McIntosh a DCD-1700NE (oboje primárně v roli čistých transportů) a kde k porovnání hrál C53 / MC3500 Mk II stejné značky. Ke srovnání byl ale třeba i PMA-1700NE od Denonu, byť to samozřejmě není úplně relevantní. Poslouchali jsme přes Bowers & Wilkins 804 D4 a 801 D4. Propojeno bylo kabely LS-2404 Air Silver od InAkustik a LS-404 Micro Air téže firmy.

Hadenův kontrabas je na každé nahrávce jako ztělesněný temný samet, nejinak je tomu i v „Goodbye“, „duetu“ s Dianou Krall („Sophisticated Ladies“ | 2010 | Emarcy | 0602527508160). V podání McIntosh skrze samet cítíte úder železné pěsti, zvuk má sílu a drajv, tedy poměrně typické rysy zvuku této americké značky. Zároveň už umí MA8950 i na relativně disproporčně dražších reprosoustavách udržet kontrolu natolik dobrou, že rozlišuje jednotlivé polohy kontrabasu a barvy tónů. Sám zesilovač přesto hraje v basech maličko do efektu, s lehce rozmáchlejším, dunivějším stylem, ovšem zároveň s nadprůměrně mocnou váhou a takovým celkově fyzickým, důrazným způsobem. Sebevědomí tu rozhodně nechybí, stejně jako důstojně pevné vedení basů.

Hlas v éterické „Until“ od Bee Gees („Spirits Having Flown“ | 1994 | nahráno 1979 | Polygram | 827 335-2) nevyzníval nějak jemně, byl spíše intenzivní, pevný, v kombinaci s B&W hodně bezprostřední, vlastně až trochu monitorový. Vykreslení středů obecně je velmi konkrétní, zvuk je veden pevnou rukou, tvrději, ale ne agresivně. Nahrávka díky tomuto stylu nabízí výtečnou srozumitelnost až k poslední rozeznělé struně, byť bychom si dávali pozor na kombinaci s reprosoustavami, jimž je vlastní říznější charakter. Ale rozhodně musíme říct, že MA8950 budí skvělý pocit čistoty a jasnosti, a byť nejde až k těm úplně nejposlednějším nuancím nahrávek, umí to skrýt právě pod tou skvělou porcí energie a přímosti.

„After Dark“ z výběrovky „Greatest Hits“ Andyho Gibba (1991 | nahráno 1980 | Polydor | 511 585-2) zase ukázala, že zesilovač se nebojí cinkavých zvuků – hraje je jasně, ochotně a intenzivně jako zbytek pásma. Žádné jemnosti a upejpavost, pěkně živě a s tahem na branku zní všemožné cinkání a zvonění. Díky tomuto stylu vnímáte skutečně hodně detailů, leč přes všechnu ráznost a údernost perkusí to není přebujelé a zvuky se do uší nezarývají – rozhodně ne víc, než by se dělo třeba na živém koncertě. Asi to není opět ideální partner pro reprosoustavy s významně vytaženými výškami, ani s upřímnými B&W jsme však nezaznamenali únavnost.

Nejuhrančivější vlastností tohoto McIntoshe je bezesporu jadrnost a energičnost, s níž se pouští a s kterou rozjede každou nahrávku. Šostakovičův „Smyčcový kvartet č. 1 v c dur, op. 49“ v podání Emerson String Quartet („The String Quartets“ | 2006 | nahráno 1999) byl plný intenzity, téměř fyzicky cítíte, jak smyčce kloužou a drhnou po strunách, ale protože MA8950 už má nejen sílu, ale i jistý nadhled a hlavně autoritu, působí to spíše atraktivně silným a výrazným dojmem, než že by vás poslech stál vlastní síly. Oceníte pak zejména intenzitu, rychlost a pevnost, s níž je každý tón vykrojený. Právě v pevnosti vyniká McIntosh poměrně vysoko nad běžné standardy.

Také detaily a jemné odstíny nahrávek jsou prezentovány velmi otevřeným způsobem, soustředně a pedantsky, takže víc než dobře vyniknou – McIntosh nejde po nejniternějších informacích takovým tím klasicky audiofilským, filigránským stylem, ale spíše s verou a vášní. Ligetiho „2. smyčcový kvartet“ v interpretaci Artemis Quartet („String Quartets 1&2“ | 2005 | nahráno 2000 | Virgin | 0946 336934 2 5) byl výtečně zřetelný, až nervózní drnkavé zvuky nástrojů jsou vyloženy před vás s přesvědčivě dávkovanou intenzitou, aniž by došlo k „audiofilské pitvě“ nebo pocitu nějaké přemrštěnosti. MA8950 se drží na dobře zvolené hraně, kdy reprodukce působí až jistým wow efektem, přitom to ale nepřehání a dovoluje i delší poslech.

S tím souvisí i pocit velké a prostorné zvukové scény, kdy v árii „L’elisir d’amore – Ed io spietata!“ v provedení Bryna Terfela a Cecilie Bartoli („Duets“ | 1999 | Decca | 458 298-2) vnímáte oba velké hlasy, kolem nich pevně organizovaný prostor s bezproblémovou lokalizací zvuků a všeobjímající pocit pevnosti a kontroly. Reprodukce je sebejistě usazená, McIntosh umí reprosoustavy zkrotit.

MA8950 má dar skutečně se do hudby opřít a hraje s výrazným tahem na branku, byť třeba „I Like It“ od Dixie Chicks („Taking the Long Way“ | 2006 | nahráno 2003 | Columbia | 8287680792) zněla na vyšších modelech určitě rytmičtěji. Zvuk je však jadrný, zesilovač udrží i trochu jiskrnější mastering na oné již zmíněné dobře trefené hraně a mísí se tady tak pořádek a pevnost s intenzitou a výbušností. McIntosh klade důraz na zábavnost, energii a trochu až koncertní styl, spíš než na audiofilské rozčleňování až k nejposlednějšímu záchvěvu struny, avšak přistoupíte-li k tomu právě s tím, že máte chuť na šťavnatý zážitek a ne suchou analýzu, je vlastně super.

McIntosh MA8950 je prakticky nejpopulárnějším výrobkem značky – je velmi drahý, ale na poměry firmy dosažitelný a přitom už má v podstatě všechny charakterové rysy velkých souputníků. Vysoký výkon nabízí vysokooktanový, dravý, ale zároveň neotravný poslechový zážitek, který je plný energie, života a má prostě jiskru, i když si nehraje na absolutní autentičnost. Zesilovač jako takový je pak skvěle vybavený, dá se širokými možnostmi nastavení přizpůsobit vkusu a situaci a třeba i díky vyměnitelnému D/A převodníku si můžete být jisti, že vám nějakou dobu vydrží. A jestliže se nezaleknete výrazné vnější slupky, bude vám konvenovat také neortodoxně výrazný a přímočaře zábavný zvukový styl.

Kč 279 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ v kontextu kategorie velmi solidní D/A převodník

+ výkon, který „udrží“ i hlasitou reprodukci

+ autorita, živost a drajv

+ široká konektivita

+ pro někoho mohou být zajímavé různorodé možnosti nastavení včetně tónových korekcí

ZÁPORY

- jadrnější zvukový styl není zcela univerzální

- oproti vyšší modelům není tak rytmický

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: E.P. Audio | www.epaudio.cz 

fSdílet

Tweet