Ještě nedávno, uklimbán takřka rutinní praxí po více než dvaceti letech recenzování audio komponentů nejrůznějších konstrukčních řešení v extrémně velkém rozpětí cenových kategorií od finančně nejdostupnějších až po impozantně nákladné systémy za miliony korun, jsem se domníval, že základní mantinely možností věrné reprodukce hudby jsem na vlastní uši již dostatečně prozkoumal a že mne pravděpodobně už nic výrazně nepřekvapí. Mýlil jsem se. Výrazně překvapilo. A to dokonce v poměrně střízlivé cenové kategorii audiofilských sestav hluboko pod hypnotizující milionovou hranicí.
O eminentní překvapení se postarala aktuální audio sestava tuzemského konstruktéra Luďka Šrolla. Její srdce tvoří revolučně konstruovaný (ano, zde již nejde o evoluci, nýbrž o revoluci) integrovaný zesilovač Sroll Rhythm. Korektní zpracování digitálních dat a jejich precizní převod do analogového signálu obstarává maximalisticky konstruovaný D/A převodník Sroll Epos. Neutrální propojení zmiňované dvojice komponentů zajišťují signálové kabely Sroll Purity a o zdravé „proudění krve ze srdce do hlasových orgánů“, čili o bezeztrátové propojení zesilovače s reprosoustavami se starají originálně řešené reprokabely Sroll Purity Oil s postříbřenými OFC vodiči a dielektrikem napuštěným olejem. Základ reprosoustav tvoří třípásmový podlahový model Performa3 F208 americké značky Revel. Ten je však zásadním způsobem přestavěn mistrem Šrollem.
Zdrojem zvukového signálu nebyl CD přehrávač ani gramofon, ale do počítače nagrabovaná alba, uložená na externím disku Western Digital. Nagrabovány byly jak klasické kompaktní disky (CD-DA), tak nahrávky ve vysokém rozlišení. Součást systému tvořil minipočítač Intel NUC 5i3RYK a USB kabel AudioQuest Diamond s elektrickou polarizací dielektrika, zajišťující propojení minipočítače s již zmiňovaným D/A převodníkem Sroll Epos.
Digitálně analogový převodník Sroll Epos
Vizionář Šroll není příznivcem všeobecně zažité tradice, kdy se zvuk sestavy ladí a záplatuje jako celek vzájemným kompenzováním jednotlivě nepříznivých zvukových vlastností – například připojením sametově reprodukujícího zesilovače k agresivně znějícímu CD přehrávači apod. Deklarovaným cílem vynálezce Šrolla je dosáhnout maximálně neutrálního projevu u každého přístroje či téměř „jednotlivé součástky“ samostatně. Pomocí důmyslných postupů zjišťuje míru zkreslení každého jednotlivého komponentu včetně signálových a reproduktorových kabelů, a to v určitém vývojářském smyslu bez ohledů na vlastnosti kompletního audio systému. Ačkoliv všechny komponenty jsou důležité (kvalitu reprodukce někdy dokáže degradovat i kus kabelu či nevhodná konstrukce terminálu), mezi nejdůležitější součásti nyní popisované sestavy nepochybně patří D/A převodník Epos.
Světluška na čelním panelu přístroje
Sroll Epos vypadá přesně tak, jak má podle mého názoru vypadat skutečný audiofilský přístroj. Kromě basreliéfového loga a malé zelené LED na čelním hliníkovém panelu nic dalšího není. Čistá práce. Dokonce oceňuji i takovou drobnost, jakou je volba barvy svítivé diody. Jde sice o naprostý detail, ale přece jen bych rád barevný odstín diody probral trochu více. Čtenář, který čtení úvah o působení barev diod považuje za ztrátu času, nechť prosím přeskočí tři následující odstavce.
V současném high-endu často používané modré diody již od počátku vnímám rozpačitě, protože na mne většinou působí příliš agilně, a to pravděpodobně nejen kvůli obvyklému většímu světelnému výkonu. Modrá LED, vyzařující v relativně „rychlých“ vysokých kmitočtech poblíž horní hranice viditelného spektra, podvědomě stimuluje k pracovní aktivitě (na panelu počítače či rámu monitoru je „stimulační“ modrá LED ideální), čímž zřejmě může vnášet do poslechu hudby určitý neklid. To, že například opakované koukání před spaním do v průměru „denního modrého“ (modrobílého) podsvícení displeje smartphonů, tabletů apod. u některých uživatelů způsobuje problémy s usínáním nebo nespavost, podrážděnost a další nepříjemné stavy, je podle informací z relativně seriózních zdrojů (např. veřejnoprávního rozhlasu), pravděpodobně již vědecky prokázáno. Intenzivní modré světlo může sice také léčit – obecně známá je fototerapie modrým světlem závažnějších forem novorozenecké žloutenky, avšak takové agresivní „dezinfekční“ osvětlení je prý nepříjemné pro oči ošetřujícího personálu.
Opačný extrém představují odstíny červené, definované nejpomalejšími kmitočty zrakem vnímatelného elektromagnetického vlnění. „Pomalá“ červená bývá často používána pro varovné signály („stop“, „porucha“, „přebuzení signálu“, „nerušit, nahráváme“ atd.), a pro lidský zrak je v biofyzikálním smyslu rovněž odstínem krajním a někdy i dráždivým. Příjemněji při poslechu hudby v interiéru možná působí slabé oranžové světlo – obzvláště z tzv. žárového zdroje (např. malé klasické žárovky). Decentně svítící oranžovou LED v panelu přístroje považuji za alternativu k zelené, která stojí za úvahu.
Pokud bychom chtěli kmitočty tří nejzákladnějších barev LED „přeložit do jazyka akustiky“, potom červená představuje basy, zelená středy a modrá výšky (neviditelné infračervené světlo lze v takovém podobenství přirovnat k neslyšitelně hlubokým subbasovým tónům a ultrafialové frekvence představují neslyšitelný ultrazvuk). S takovým příměrem hezky ladí i standardní označení tří druhů čípků na sítnici lidského oka, umožňujících ve své kombinaci barevné vidění. Pro čípky R, G, B, specializované pro citlivost k červené, zelené a modré části spektra (pořádek trochu narušují čípky pro červenou část spektra, protože ve skutečnosti mají vrchol citlivosti v oblasti žlutozelené), se mezinárodně používá především označení L, M, S (long, medium, short), odkazující na vzájemně rozdílné délky příslušných světelných vln. Zkrátka zelená je v rámci viditelného spektra zhruba uprostřed. Nejde tedy o krajnost nýbrž o „pohodlný“ střed (M – medium), což je možná jeden z více důvodů, proč zelené odstíny mají na člověka tak přirozený až uklidňující účinek. Pokud má funkci přístroje signalizovat malé decentní světýlko, mj. oznamující, že vše je v pořádku, potom je zeleně svítící „světluška“ pro pohodový poslech pravděpodobně dobře zvoleným odstínem.
Když nekompromisně znamená nekompromisně
Doufám, že jsem předešlými odstavci příliš nerozladil vyznavače „šlechtických“ modrých diod. Nechal jsem se trochu unést dumáním o barvách svítivek (svítivka je podle mého názoru zatím nejhezčí český výraz pro elektroluminiscenční diodu) a málem bych zapomněl, že popisuji digitálně analogový převodník. V souladu s minimalistickým čelním panelem 430 mm širokého přístroje působí střídmě i jeho zadní strana, na které je pouze sběrnice USB, dvojice zlacených výstupních konektorů RCA – cinch, IEC zásuvka pro třížilový síťový kabel a kolébkový spínač. Žádný jiný vstup kromě jmenovaného rozhraní Universal Serial Bus s konektorem typu B zde nenaleznete.
Výraz „nekompromisní“ je v popisech různých high-endových výrobků nezdravě nadužívaným slovem, avšak v případě převodníku Epos se takový výraz nezdráhám použít, protože zde dokonale sedne. Jak jinak lze nazvat spartánsky řešený D/A převodník, který uživatele nijak nerozmazluje a bez ústupků a „marných smlouvání s osudem“ mu přísně zakáže používání CD transportu? Přehrávač kompaktních disků k přístroji Epos nepřipojíte. Takovéto radikální řešení by si komerční výrobce nedovolil. Vizionář Šroll se však evidentně nepotřebuje podbízet obecnému vkusu, a tak převodník zkonstruoval pouze s ohledem na maximum dosažitelného pro výsledný zvuk. Zřejmě hlavní technicko-zvukovou nevýhodou klasických CD přehrávačů je nemožnost oprav chyb při načítání dat v reálném čase. Tento problém řeší nagrabování kompaktních disků do počítače. Proto je použití CD transportu v kombinaci s převodníkem Epos zapovězeno, ale je třeba dodat, že prakticky jakýkoliv CD přehrávač s analogovým výstupem lze samozřejmě připojit k libovolnému ze čtyř vstupů současně testovaného zesilovače Sroll Rhythm, takže situace není až tak nesmlouvavě spartánská, jakou se mohla jevit před chvilkou. Ale pokud chce příznivec čistého zvuku slyšet maximum možného ze svých oblíbených CD (formáty s vyšším rozlišením dejme zatím stranou), potom mu nezbyde nic jiného, než si svá vzácná cédéčka nagrabovat (technicky vyhoví i minipočítač).
Časování podle vlastní taktovky
Vstup USB sice v oboru klasické audio techniky může působit „podezřele“, avšak nespornou výhodou jeho přítomnosti je možnost použití vysoce kvalitního oscilátoru, který zde nemusí činit degradující kompromisy a přizpůsobovat se časování dat načítaných přehrávačem kompaktních disků. Oscilátor s nízkým jitterem v přístroji Epos komunikuje přes USB s externím počítačem, který dodává data dle požadavků převodníku. Z důvodu eliminace možnosti průniku vysokofrekvenčního rušení z vnějšího datového zdroje je obvod USB důsledně galvanicky oddělen od elektroniky D/A převodníku pomocí optických polovodičových spojovacích členů (tzv. galvanické oddělení [zde konkrétně optické] v obecném smyslu umožňuje přenos mezi částmi obvodu bez jejich přímého propojení elektrickým vodičem).
D/A převodník používá špičkové procesory Analog Devices AD1955, avšak pouhé osazení obvodu vyhlášenými čipy by k unikátním vlastnostem přístroje nevedlo. Zcela zásadní je analogová část přístroje, vyvinutá konstruktérem Šrollem. Ta se podle jeho slov vyznačuje prakticky nulovým zkreslením signálu a extrémní odolností proti vysokofrekvenčním rušivým složkám z čipu AD1955. Vynálezce Šroll mi během letošního únorového rozhoru připomněl, že „největší problém analogových částí převodníků spočívá v tom, že se musí zpracovávat obdélníkový signál z čipu D/A převodníku, který má být bez zkreslení zintegrován, neboli musí být vytvořen z pravoúhlých tvarů plynulý audio signál.“ A dodal, že „klasická řešení převodníků vůbec nemají šanci stihnout korektně zpracovat tyto obdélníkové signály; tím vzniká neharmonické zkreslení, které velmi výrazně naruší přirozenost zvuku, ale přitom se neprojeví při měření harmonického zkreslení. To se spíše podobá zkreslení typu jitter.“ Detaily konstrukce obvodu veledůležité analogové části mi sice prozrazeny nebyly (jde o „tajemství šéfkuchaře“), ale podle následných poslechů nového systému Sroll se mi sebevědomý výrok o „prakticky nulovém zkreslení signálu“ nejeví jako přehnaný.
Napájení virtuální baterií
Důsledným způsobem je řešen také přísun elektrické energie. Převodník Epos má sofistikované napájení, jež mistr Šroll při našem únorovém rozhovoru nazval „virtuálním bateriovým napájecím zdrojem“. A ihned tenkrát dodal: „Jeho výhoda spočívá v absenci parazitní kapacity k síťovému napětí. Požadované eliminace vazební kapacity je dosaženo pomocí dvou nezávislých napájecích zdrojů s nízkou vazební kapacitou, zapojených za sebou. S tím že propojení mezi zdrojem 1 a 2 je uzemněno na kostru přístroje. Tím je dosaženo, že parazitní kapacita výstupního zdroje se již nevztahuje k síťovému napětí ale k šasi DA převodníku.“ Pro řadu čtenářů však může být takové vyjádření příliš odborné, a tak si pro lepší pochopení smyslu výše popisovaného dovolím doplňkově ocitovat písemnou informaci z webových stránek firmy Sroll: „Velkou péči jsme též věnovali napájecím zdrojům. Jsou nízko šumové, vlastní diskrétní konstrukce. Jejich funkčnost je také v několika ohledech výjimečná. Například síťový zdroj jsou dva originálně řešené napájecí zdroje zapojené sériově za sebou tak, aby byl eliminován i zbytkový přenos rušení z napájecí sítě. Tento zdroj se chová podobně jako bateriové napájení.“
Revoluční zesilovač Sroll Rhythm
Takzvaným srdcem neboli „výkonnou pumpou“ celého systému Sroll je integrovaný zesilovač Rhythm, disponující hudebním výkonem 2× 230 W při 4ohmové zátěži. Čistý, až minimalistický vnější design bez jakýchkoliv zbytečných ozdob výborně ladí se zcela minimalistickým vzhledem převodníku Epos. A také koreluje s mimořádně čistým provedením vnitřních částí jedenadvacet kilogramů vážícího přístroje, jehož skříň tvaru kvádru má klasickou šířku 430 mm (totožnou s šířkou přístroje Epos), výšku 157 mm a hloubku 410 mm.
Na první pohled by se mohlo zdát, že v porovnání s atraktivně zaoblenými tvary a „nadupaným vnitřkem“ o poznání mohutnějšího firemního zesilovače Lyric, testovaného pro e-zin Hi-Fi Voice před sedmi lety je nový Rhythm ošizenou náhražkou vyrobenou s očividně menšími finančními náklady. Je sice pravdou, že výrobní náklady aktuálního modelu Rhythm s pořizovací cenou 165 000 Kč jsou výrazně nižší než u staršího přístroje Lyric za 450 000 Kč, avšak to neznamená, že nový přístroj je pouhou „ozvěnou dřívějšího“. Napřed je třeba připomenout, že dříve testovaný Lyric, jenž od magazínu Hi-Fi Voice obdržel ocenění Produkt roku 2009 v kategorii Zesilovač, obsahoval špičkový D/A převodník, takže představoval dva high-endové přístroje v jedné skříni.
V některých ohledech je snížení výrobní nákladů zřejmé. Dřívější přístroj Lyric již od pohledu poutal pozornost podstatně nákladnější skříní ze slitiny hliníku, tvořenou mimořádně robustním frézovaným kompaktním šasi s 10 mm silnými vertikálními stěnami a 40 mm silnou horní stěnou opatřenou 620 ventilačními otvory. Mimo tento i další maximalistické konstrukční detaily přispívalo k velkým nákladům také unikátní řešení chlazení s pomocí kapalného plynu. Ten cirkuloval ve speciálním potrubí na vnitřních stranách zmiňovaného hliníkového monolitu, tvořícího mohutný celoskříňový chladič. Ale i přesto by bylo omylem tvrdit, že prioritním cílem zesilovače Rhythm bez tekutinového chlazení je snížení finanční náročnosti výroby. Ačkoliv to tak podle letmého pohledu nemusí působit, současný Rhythm, navazující na firemní technologii SIL (Stable Immune Linearity – Stabilní a Imunní Linearita zesilovače) a ztělesňující další řadu let pokračujícího vývoje, je v některých zásadních konstrukčních řešeních progresivnějším a v určitých detailech do vyšší nekompromisnosti dotaženým přístrojem než dříve vyvíjený Lyric.
V krátkém sprintu se elektrony nezadýchají
Při nepoučeném pohledu na fotografii vnitřního uspořádání aktuálního zesilovače Rhythm se jako domnělý důsledek finanční úspory může jevit vizuální absence dříve typického velkého množství „starých dobrých“ diskrétních součástek. Je zde sice vidět mohutný toroidní transformátor, jakostní filtrační kondenzátory a další součástky obvodů dvou vzájemně oddělených napájecích zdrojů, nápadný je také symetricky umístěný pár značně robustních žebrových chladičů, avšak to je při pohledu z odstupu téměř vše. Zesilovací obvody jakoby zmizely. Jejich zdánlivá absence může vzbuzovat podezření, že pokus ušetřit výrobní náklady zde byl dotažen do absurdního a nefunkčního extrému. To je ale pouze klamným zdáním. Ve skutečnosti jde o vizuální důsledek novátorské miniaturizace.
Zesilovač pro každý z obou kanálů sestává z téměř 700 diskrétních součástek. Většina z nich včetně více než 100 obzvláště rychlých nízkošumových tranzistorů má natolik miniaturní rozměry, že obvody jednoho kanálu se vejdou na jednu nevelkou desku plošných spojů, jejíž rozměry lze srovnat s plochou dvou platebních karet. Výrobcem uvedená průměrná hustota osazení v nejdůležitější signálové části je 35 součástek na 1 cm². To mj. přináší výhodu extrémně krátkých signálových cest, přispívajících k mimořádné rychlosti zesilovače. Mezi další výhody miniaturních obvodů patří potlačení nežádoucí mikrofoničnosti.
Surfování na vlnách hudebního signálu
Zesilovač Rhythm, jenž z důvodu maximalistického přístupu konstruktéra vůbec nepoužívá vazební kondenzátory, obsahuje velké množství precizně provedených důmyslných konstrukčních řešení a disponuje řadou výjimečných vlastností, mezi které patří „plovoucí rychlost přeběhu“. Tu lze pro lepší představu sice nepřesně a vzdáleně, ale v určitém smyslu snad alespoň částečně přirovnat k diferenčnímu principu 1bitového převodníku, kde se pomocí jediného bitu kontinuálním či „sledovacím“ způsobem přenáší pouze rozdíl mezi současným a předcházejícím vzorkem. V případě zesilovače jde ale pochopitelně o signál spojitý a příměr s jednobitovým převodníkem je opravdu jen orientační. Smyslem „plovoucího obvodu“ Sroll, „surfujícího na vlnách hudebního signálu“, je zvýšení vnitřní rychlosti zesilovače. Ultrazvukové signály (např. z vnějšího vysokofrekvenčního rušení) sice pro nezkreslenou funkci zesilovače vyžadují vysokou rychlost přeběhu, avšak pracují s malým napětím. Průkopnický „plovoucí obvod“ vizionáře Šrolla nepoužívá jinde obvyklé velké, výkonné a tím relativně pomalé tranzistory, potřebné pro klasické „velkorozkmitové řešení“ rychlosti přeběhu. „Raketovou akceleraci“ zesilovače Rhythm umožňuje mimo jiné použití již zmiňovaných miniaturních a zároveň extrémně rychlých tranzistorů, zapojených v novátorském obvodu. Obrazně řečeno „mikroskopické“ vysokofrekvenční signálové „vlnky“ jsou po svém exaktním zpracování v originálním plovoucím obvodu Sroll bez ztráty „tvarových informací“ unášeny většími vlnami zvukového – hudebního signálu.
Téměř žádné kabely
Dosažení příznivě nízkých provozních teplot, mj. prodlužujících životnost přístroje (např. zde přítomné elektrolytické kondenzátory, navržené pro provoz při vysoké teplotě 105 °C, mají v provozních podmínkách zesilovače Rhythm předpokládanou životnost padesát let), bylo kromě jiných konstrukčních detailů umožněno umístěním miniaturních obvodů na keramické čtyřvrstvé desky plošných spojů. Výrobně náročné keramické DPS, schopné hostit i vysokofrekvenční obvody do 10 GHz, mají podstatně větší tepelnou vodivost než klasické laminátové desky, čímž konkrétně v přístroji Rhythm umožňují rychlé odvádění nežádoucího tepla do žebrového chladiče připevněného ke střední (konstrukčně možná klíčové) části obvodu. Příznivce sofistikovaných vývojářských metod bez pochyb zaujme informace, že během vývoje zesilovače byla teplota součástek v obvodech kontrolována pomocí infračervené termografie, neboli termokamerou.
Výkonové tranzistory jsou pochopitelně chlazeny vlastním masivním žebrovým chladičem. Jde o značně robustní obrobek – tažený hliníkový profil v mohutném provedení, jejž lze přirovnat k „žebrované cihle“ či menší „tvárnici s žebry“. Jak bylo již zmíněno, mohutné „chladicí cihly“ výkonových tranzistorů jsou uvnitř přístroje dvě, pro každý kanál jedna. Bohatě předimenzované chladiče nejen prodlužují životnost přístroje, ale zároveň zabraňují snižování výkonu zesilovače, protože – jak konstruktéři dobře vědí – účinně chlazený tranzistor disponuje větším výkonem, než polovodič horký.
Z důvodu dosažení maximální možné čistoty reprodukce je v každém z obou kanálů „pouze“ jeden pár výkonových tranzistorů. Jde o polem řízené 250wattové tranzistory – extrémně rychlé laterální MOSFETy s malou kapacitou. Výstup zesilovače je „natvrdo“, čili bez jinde obvyklé výstupní tlumivky i bez obvyklých rezistorů proudové ochrany. Pokud jsem něco nepřehlédl, krátké postříbřené kabely velkého průřezu, jejichž použití se prakticky nebylo možné vyhnout na cestě mezi výstupem výkonového zesilovače a univerzálními zlacenými reproterminály v zadním panelu přístroje, jsou zřejmě jedinými „dráty“ v signálové cestě uvnitř přístroje. Architektura zesilovače je natolik důmyslná, že takřka vše se odehrává v extrémně krátkých cestách na výše popisované keramické DPS. K té jsou také přímo bez kabelů připojeny čtyři vstupní zlacené konektory RCA – cinch.
Baterie relé proti zlobivým ruchům
Keramická deska je na straně u vstupních konektorů nápadná řadou osmi nevelkých kvádrových pouzder, prachotěsně ukrývajících celkem šestnáct kvalitních japonských relé s dvojitými přepínacími kontakty. Je zajímavé až fascinující, že k přepínání čtyř RCA vstupů je v zesilovači Rhythm použito čtyřikrát více relé, než kolik by jich stačilo k fungování konvenčně konstruovaného přístroje. Důvodem přítomnosti tak nezvykle velkého množství elektrických spínačů je dosažení dokonalého galvanického oddělení nepřehrávaných vstupů. Zároveň je dle slov konstruktéra Šrolla „odstraněn i kapacitní přenos přes rozpojené kontakty uzemněním signálové cesty“.
S baterií relé pro přepínání vstupů sousedí řada šesti obdobných pouzder s dalšími elektrickými spínači. Tato relé, přepínající útlumové články, konkrétně precizní tenkovrstvé nízko šumové rezistory, tvoří součást nekompromisně řešeného regulátoru hlasitosti bez použití potenciometru. Jde o 6bitový regulátor s 64 stupni hlasitosti, kde každý stupeň představuje zesílení či ztlumení o 1,2 dB. Podle praktického poslechu jsou takto nastavené stupně dostatečně jemné – sotva postřehnutelné. V souladu s precizním přístupem ke všem detailům konstrukce Sroll je i informace, že všechny ovládací části jsou důsledně odděleny pomocí optických členů – aby např. z cívek relé nepronikal do signálu ani sebemenší náznak rušení nebo nevznikaly žádné zemní smyčky.
Prozrazený hlavolam
Designovou čistotu zesilovače umocňuje téměř záhadná absence ovládacích prvků. Kromě velkého otočného regulátoru hlasitosti na decentně působícím čelním panelu zde nejsou žádná tlačítka ani přepínače. Dokonce ani na zadním panelu není očekávatelný síťový vypínač. Při prvním zvědavém okukování přístroje jsem se podivoval, že kromě možnosti regulovat hlasitost nelze přístroj ovládat, a že jeho základní ovládací funkce jsou asi jenom na dálkovém ovladači. Trochu mne taková představa zarazila, protože dálkový ovladač se může někde zašantročit, nebo se vyčerpá jeho napájecí baterie a čerstvé články zrovna v tu chvíli nebudou k dispozici apod. Záhadu jsem nevyluštil, protože nejsem zvyklý tlačit na otočný regulátor v jeho osovém směru a navíc v tu chvíli mně nebyl poskytnut čas na bloumání. Kouzlo mi bylo polopaticky prozrazeno. Vše se ovládá zmiňovaným regulátorem hlasitosti. Když na tento velký otočný prvek klasického cylindrického tvaru chvilku jemně tlačíte v axiálním směru, přístroj se zapne/vypne. A pokud na něj zatlačíte krátce, přepne se vstup. Opakovaným krátkým zatlačením lze zvolit konkrétní ze čtveřice vstupů, signalizovaných pomocí řady čtyř malých zelených LED na čelním panelu. Jde o hezké, kultivovaně provedené minimalistické řešení, jež navíc působí příjemně v taktilním smyslu.
Estetický a spolehlivý dálkový ovladač
Za zmínku stojí i taková „banální maličkost“, jakou je v současnosti běžný dálkový ovladač zesilovače. Ten zde nemá podobu obvyklé plastové krabičky s „džunglí čudlíků“. Jde sice o rozměrově nevelký, ale zároveň poměrně hmotný výrobek z hliníkové slitiny. Na ušlechtile zpracovaném povrchu jsou pouze tři tlačítka, která postačují k ovládání výše popisovaných základních funkcí (zapnuto/vypnuto, hlasitost, přepínání vstupů). Minimalistický design celokovového ovladače s basreliéfovým logem Sroll působí vskutku důstojně. Ale možná tou nejpodstatnější vlastností high-endově zpracovaného ovladače není jeho estetický vzhled. Podobně, jako u dalších firemních přístrojů, jde Šrollovi především o funkčnost. Návrh ovládání jen třemi tlačítky byl vymyšlen i kvůli tomu, aby bylo možno použít velká průmyslová vodotěsná tlačítka s obrovskou životností. Dálkový ovladač s dvojicí IR-LED na čelní straně má ve svém pracovním infračerveném spektru značně velký světelný výkon, díky kterému jsou ovládací signály předávány spolehlivě přijímací fotodiodě zesilovače. Ovladačem Sroll můžete mířit téměř kamkoliv, respektive vůbec nemusíte mířit, a přenos neviditelných světelných signálů perfektně funguje. Zkoušel jsem poťouchle zamířit i směrem k prostoru pod černým gaučem, a i v takovém extrému, při kterém by se světelné paprsky měly nenávratně ztratit v „černé díře“, ovládání probíhalo bezchybně.
Reprosoustavy Revel tvoří dobrý základ stavby
Americká značka Revel, specializovaná na vývoj audiofilských reprosoustav, letos slaví své dvacáté narozeniny (jak ale mnozí čtenáři určitě ví, počátek historie velkého koncernu Harman International Industries, jehož součást jmenovaná značka tvoří, je podstatně starší). Když konstruktér Luděk Šroll hledal vhodný „polotovar“, který by mohl z části přestavět v reproduktorové soustavy dle své představy, jako vyhovují v rámci „zaplatitelné kategorie“ vyhodnotil třípásmový model Revel Performa3 F208. Pokud nyní dáme stranou atraktivně vyklenutý tvar bočnic a zadní části ozvučnice, z čelního pohledu působí jmenované soustavy celkem nenápadně, v souladu s převažujícím designem současných podlahových (nesprávně řečeno „sloupových“) modelů. S výjimkou několika technických detailů například na vnější straně vysokotónového reproduktoru se většina důležitých inovací, vzniklých přestavbou soustav konstruktérem Šrollem, skrývá uvnitř.
Podlahové soustavy Performa3 F208 dostaly do vínku solidní basreflexovou ozvučnici, jejíž základní nosnou část nebylo nutné vylepšovat (pokud nemáme na mysli absolutně radikální přestavbu či spíše celou novou stavbu za statisíce korun). K rigiditě vnitřními vzpěrami vyztužené MDF skříně významným způsobem připívá její tvar, jenž při půdorysném pohledu připomíná eliptickou úseč. Nejsou zde žádné velké k rezonancím náchylné rovnoběžné plochy, typické pro klasické kvádrové ozvučnice. Obě konvexní bočnice společně se zadní vyklenutou částí skříně tvoří jednu kompaktní obloukovou stěnu.
Designovým bonusem technicky smysluplného a praxí prověřeného obloukového tvaru ozvučnice je její vizuální atraktivita, takže se nelze divit, že v různých obměnách používají podobné „parabolické“ skříně i někteří jiní high-endoví výrobci. Částečně parabolický půdorys omezuje vznik nepříznivého stojatého vlnění vzduchu uvnitř soustavy a zároveň účinně potlačuje rezonance stěn skříně. Dutý dozvuk při kontrolním poklepu na bočnici, charakteristický pro „běžné“ rovinné bočnice, zde opravdu neuslyšíte. S úctou k čistotě práce jiných dodám, že v ideálním případě by měl být kontrolní poklep prováděn v jemné rukavičce, protože povrch testovaného páru zdobí přírodní ořechová dýha ve vysoce lesklém průzračném laku (a s ostudou se přiznám k barbarství: tenkrát jsem na rukavičku zapomněl). Objednat lze také povrchovou variantu s černým klavírovým lakem, který pochopitelně ještě více vyžaduje „péči v bílých rukavičkách“.
Hliník se neodstěhoval do Humpolce
Třípásmové Performa3 F208 jsou osazeny celkem čtyřmi zakázkovými elektrodynamickými reproduktory SB Acoustics. Jde o značku s dánským know-how a výrobou v indonéské firmě Sinar Baja Electric Group. Ta vznikla již v roce 1981 a od roku 1987 se mj. zabývá produkcí OEM reproduktorů pro klienty v USA. V soustavách Performa3 F208 nejsou katalogové modely SB Acoustics, ale měniče této značky upravené podle amerických požadavků. A zcela speciálně na míru pro Revel je v Indonésii vyroben vysokotónový měnič. Avšak ten (společně se středotónovým) byl v tuzemsku radikálně modifikován Luďkem Šrollem (viz další text). Společným konstrukčním znakem zde použitých reproduktorů je membrána ze slitiny hliníku – vysokotónová má kalotový tvar, v ostatních frekvenčních pásmech jsou kónusy. Okrajová část membrány středotónového a dvojice hlubokotónových reproduktorů je opatřena radiálně orientovanými prolisy, potlačujícími vznik nežádoucích mechanických rezonancí v periferii kmitajícího kónusu.
V nadšeneckých debatách o materiálech membrán reproduktorů někteří hledači autentického zvuku zastávají názor, že papír ještě zdaleka není překonán. Jde pochopitelně o složitou otázku a odpověď nelze generalizovat. Pokud například preferujete širokopásmové reproduktory v hornovém vlnovodu, připojené k triodovému zesilovači s malým výkonem, potom je papír pro kónusovou membránu perfektním materiálem. S určitou nadsázkou si však dovolím lehce provokativní repliku, že v kategorii vícepásmových domácích reprosoustav, připojených k výkonnému polovodičovému zesilovači, zdaleka není překonán hliník. Pokud není hlavním cílem konstruktéra například dosažení extrémní účinnosti reproduktorů (kupř. v konstrukci ozvučovacích PA boxů apod.) a usiluje především o dosažení maximální neutrality přednesu, potom slitina hliníku může být pro přesný pístový pohyb membrány ideálním materiálem.
Honba za případnými exotickými materiály, nabízejícími ještě lepší poměr mezi tuhostí membrány a její hmotností, nemusí přinést to nejlepší ovoce. V hypotetické extrémně lehké a zároveň mimořádně pevné membráně ze „sci-fi“ materiálu, chovající se jako téměř nehmotný píst bez tvarových deformací při jeho kmitání, budou pravděpodobně nastávat problémy s nevyrovnanou kmitočtovou charakteristikou – disproporčně zvýšenou citlivostí ve vyšších kmitočtech, jež by si vynucovala pacifikaci pomocí kontraproduktivně složité frekvenční výhybky atp. Samozřejmě existují různé sendvičové, voštinové, kompozitní, tkané apod. hi-tech materiály, disponující kromě skvělého poměru mezi tuhostí a hmotností také žádoucím útlumem vyšších kmitočtů ve struktuře membrány, ale někdy méně znamená více, a „obyčejná“ hliníková slitina v membránách reproduktorů audiofilských reprosoustav, disponující rozumným poměrem mezi hmotností, tuhostí a přirozeným útlumem vyšších tónů v ploše (hmotě) kónusu, může být skutečně ideálním technickým kompromisem. To je částí odpovědi na očekávatelnou otázku, proč konstruktér Šroll při hledání vhodného „polotovaru“ nesáhl po něčem exotičtějším.
Zcela nové vnitřní ozvučnice
Zvláštní pozornost si zaslouží zásadní modifikace vysokotónového reproduktoru, používajícího černě eloxovanou 25milimetrovou hliníkovou membránu vrchlíkového tvaru, uchycenou v protirezonančním vlnkovém závěsu z impregnované tkaniny. V čelní části šasi zůstal velkoplošný exponenciální vlnovod, avšak znalci reprosoustav možná postřehnou, že v blízkém prostoru před membránou již není kruhově-prstencový akustický kompenzátor, původně uchycený k hrdlu vlnovodu pomocí tenkých obloukových sloupků. Po radikální úpravě se měnič bez vnějšího kompenzátoru obejde. Ten by teď byl už jen zbytečnou „brzdou“ – nadbytečným zvukovým „stínítkem“. Konstruktér Šroll podnikl více kroků pro linearizaci kmitočtové charakteristiky měniče, z nichž mezi nejpodstatnější patří opatření zadní části vysokotónového systému výrazně protáhlou – dozadu se plynule zužující trubicovou ozvučnicí. Jde o řešení, které v devadesátých letech minulého století proslavilo legendární reprosoustavy B&W Nautilus a možná ani dnes není v principu překonáno. Anglický konstruktér Laurence Dickie, dříve pracující pro B&W, je později použil také ve špičkových jihoafrických soustavách Vivid Audio. Na rozdíl od vizuálně působivých „šneků“ (původních Nautilů) mají jmenované jihoafrické soustavy dozadu se zužující trubice zcela skryty pod organicky tvarovanou „kapotou“ hlavní nosné ozvučnice. A podobným způsobem je ukryta kónická trubice vysokotónového systému, orientovaná rovněž horizontálně v předozadním směru, uvnitř amerických reprosoustav Revel Performa3 F208, přebudovaných v České republice konstruktérem Šrollem.
Pro případné začínající hledače čistého zvuku přidám stručnou informaci o smyslu popisovaných trubicových ozvučnic. Dozadu výrazně protáhlý – postupně se zužující tvar osově situované trubice společně s uvnitř obsaženým akusticky pohltivým materiálem vytváří prakticky bezodrazové prostředí v prostoru za membránou. Tím se základní rezonanční kmitočet reproduktoru posune příznivě hluboko pod výhybkou určenou oddělovací frekvenci a zároveň dojde k účinnému potlačení vzniku stojatého vlnění vzduchu ve vnitřním prostoru vysokotónového (nebo ve větším provedení středotónového) reproduktoru. Výsledkem je lineárnější kmitočtová charakteristika, přispívající ke zvukové neutralitě.
Na bok položená kostelní báň
Technicky elegantním způsobem je vyřešena zcela nová vnitřní ozvučnice středotónového reproduktoru o průměru 133 mm. V případě použití dozadu protáhlého tvaru jako u vysokotónového systému by střednímu frekvenčnímu pásmu objemově odpovídající kónická trubice musela být značně dlouhá a dovnitř reprosoustavy by se nevešla. Teoreticky lze sice použít dlouhou trubici protínající zadní stěnu soustavy a přečnívající do prostoru za reprosoustavou, ale to by nebylo příliš praktické. Je možné si představit třeba také asymetrickou alternativu středotónové ozvučnice v podobě dolu zahnuté kónické trubice, ale to by rovněž nepůsobilo technicky elegantně. Vynálezce Luděk Šroll navrhl originální řešení se symetrickým akustickým labyrintem, jenž lze pro lepší představu přirovnat k ručnímu megafonu „obrácenému naruby“. Moderní megafony mají charakteristický koaxiální zvukovodový labyrint, který lze popsat jako v předozadním směru zkrácenou (kaskádově poskládanou) kónickou trubici s exponenciálním vyústěním, jejímž smyslem je zesílení zvuku podobně jako u tlakového reproduktoru. A středotónovou ozvučnici konstruktéra Šrolla je možné připodobnit k labyrintu pomyslného „megafonu naruby“, ve kterém se zvuk nezesiluje, ale naopak tlumí „do ztracena“.
Zadní pólový nástavec magnetického obvodu středotónového měniče je po úpravě vynálezcem Šrollem opatřen poměrně mohutným kuželovým nástavcem s prodlouženou vnitřní kompresní komůrkou v ose měniče, tvořícím součást akustického labyrintu rotačního tvaru. Hlavní část, respektive organicky tvarovaná skořepina vnitřní středotónové ozvučnice tvarově připomíná ohromnou hrušku, kapku, mírně podlouhlou cibuli nebo vodorovně situovanou (na bok položenou) báň kostelní věže. Popisovaná skořepina má vzadu akusticky průchozí kruhové hrdlo, skrz které pronikají akustické vlny, vyzařované zadní plochou středotónové kónusové membrány, do dalšího prostoru skládaného labyrintu vymezeného vnější hruškovitou skořepinou plynule zpět směrem k přední straně systému. Takto vpřed vracené vlny se postupně utlumují „do ztracena“ ve zužujícím se uzavřeném prostoru na širším obvodu „báně“ mezi postupně splývající vnitřní a vnější hruškovitou stěnou. Podobně jako u vysokotónového systému je smyslem akusticky bezodrazové komory a dalších úprav středotónového reproduktoru dosažení maximální možné kmitočtové linearity a neutrality přednesu.
Radikální přestavba kmitočtové výhybky
Každá věc chce své, praví dávné rčení. Některá řešení mohou působit zdánlivě protichůdně jakoby vzájemně se vylučujíc. Zatímco k dosažení maximální možné přesnosti zpracování signálu aktivním způsobem v extrémně rychlých předzesilovacích „nízkonapěťových“ obvodech zesilovače Rhythm byla zvolena cesta miniaturizace, po jeho závěrečném zesílení již relativně velkými výkonovými 250wattovými tranzistory se pro součástky navazujícího obvodu pasivní kmitočtové výhybky reprosoustav jeví jako optimální jejich „objemová expanze“. Jde o zdánlivý paradox. Naprostou většinu z mnoha stovek diskrétních součástek v přístroji Rhythm lze dobře spatřit teprve při použití hodinářské lupy, avšak většina kondenzátorů a tlumivek totálně přestavěného frekvenčního filtru pro třípásmové soustavy Revel svými velkými rozměry připomíná úchvatné exponáty ve vitríně musea počátků elektrotechniky. Tím však nenaznačuji, že přebudovaná výhybka je osazena prastarými drahocennostmi ze sběratelských burz. Vlastně o drahocennosti jde, ale v trochu jiném smyslu. Přebudovaný obvod výhybky se může pochlubit jedněmi z nejnákladnějších a pravděpodobně i zcela nejlepších součástek, používaných v současnosti speciálně pro obvody pasivních kmitočtových filtrů high-endových reproduktorových soustav. Než se ale o těchto skvostných součástkách zmíním podrobněji, napřed uvedu několik informací o provedení výhybky před její přestavbou.
Původní výhybka reprosoustav Revel Performa3 F208 byla umístěna vertikálně v zadní části soustavy na dvou samostatných deskách plošných spojů – na jedné hlubokotónová část, na druhé středovýšková. Filtry originální tovární varianty a rovněž aktuální testované verze po přestavbě Sroll mají poměrně velkou strmost, oddělovací kmitočty jsou nastaveny na 270 Hz a 2,2 kHz a část obvodu tvoří linearizační kompenzace. Zajímavostí původního provedení, související s obvodem výhybky, byla přítomnost 5polohového voliče relativní úrovně citlivosti vysokotónového reproduktoru (- 1 dB, - 0,5 dB, 0 dB, + 0,5 dB, + 1 dB). Ten byl umístěn na zadním panelu z houževnatého plastu, nesoucím dva páry univerzálních zlacených terminálů pro bi-wiringové připojení reprokabelů. Na vnitřní straně terminálového panelu se v původní verzi nacházela deska plošných spojů s řadou pěti rezistorů, patřících zmiňovanému voliči poměrné citlivosti výšek. Vedle tohoto voliče sousedil dvoupolohový přepínač pro případný mírný útlum basů v případě umístění reprosoustav příliš blízko stěny či rohů místnosti apod. Oba otočné přepínací voliče společně s příslušnou deskou plošných spojů jsou však z důvodu nekompromisního přístupu ke konstrukci po přestavbě Sroll ze zadního panelu odstraněny. Myslím, že příznivci skutečně čistého zvuku se takovým zákrokem nebudou cítit ošizeni.
Tovární provedení výhybky před její přestavbou zhruba odpovídá zvyklostem dané kategorie. Je sice chvalitebné, že v přímých signálových cestách středovýškové části byly použity celkem tři polypropylenové kondenzátory tchajwanské firmy Bennic, avšak i v případě takovýchto poměrně kvalitních součástek je přece jen rezerva – pro daný účel nejkvalitnější svitkové varianty o shodné kapacitě mívají například větší tloušťku dielektrika, čemuž odpovídá i náležitý nárůst plochy elektrod a tím objemu součástky, jak je patrné v dalším odstavci, popisujícím přítomnost špičkových kondenzátorů po přestavbě obvodu. Nálezem při zkoumání původní výhybky, který žádného zkušeného audiofila nepotěší, je fakt, že kromě tří fóliových modelů Bennic byly ostatní kondenzátory elektrolytické. Ano, ani u high-endových reprosoustav nejde o nic neobvyklého. Jde o běžnou praxi v paralelních cestách frekvenčního filtru. Ale pokud chceme dosáhnout maximum možného, elektrolyty musí pryč. Ze zásadového pohledu mohla tovární výhybka vyvolávat určité rozpaky také provedením tlumivek. Pokud počítám správně na dokumentační fotografii, z celkem osmi nepříliš objemných induktorů byl pouze jeden vzduchový, zbylých sedm cívek mělo železné jádro relativně nevelkého průřezu.
Parafínem impregnovaný papír
Obvod nové třípásmové výhybky po absolutní přestavbě Sroll je opět na dvou vertikálně situovaných deskách plošných spojů, ty ale mají přibližně o 50 % vetší plochu, protože přebudovaný pasivní filtr se opravdu neobejde bez značně rozměrných součástek. Tím netvrdím, že nová výhybka, obsahující o poznání více komponent než původní varianta, je osazena výhradně velkými součástkami. Některé z nich, např. rezistory, nejsou příliš objemné. Avšak obři se zde vyskytují v jinde nevídané koncentraci. Velká část z nich je od specializované firmy Jantzen Audio Denmark. Přestože všechny součástky jsou důležité, obzvláště mne nadchlo provedení tlumivek Wax Coil jmenované firmy, které v tom nejlepším smyslu připomínají cosi ze vzácných muzeálních skvostů z osmnáctého století. Svými nápadně velkými rozměry přitahují pozornost ve středovýškové části filtru. Jde o páskové cívky, jejichž izolaci tvoří tenký papír napuštěný speciálním parafínem. Ten má podle údajů výrobce ještě výhodnější vlastnosti (má rovnoměrnější vnitřní strukturu a lépe odolává vyšším teplotám), než včelí vosk. Hezkým zážitkem pro audiofily s technickým citem je i potěžkání si takovéto objemné páskové „špulky“ v ruce. Hlubokotónová část používá tlumivky jiné konstrukce. V její přímé cestě jsou velké induktory s toroidním sendvičovým jádrem, konstruované speciálně pro basové a subbasové segmenty pasivních frekvenčních filtrů. Mezi jejich vlastnosti patří extrémně malý odpor a naopak velká rezistence proti přesycení nebo přehřívání při velkých výkonech.
Kondenzátory v obou částech výhybky se také mohou pochlubit značkou Jantzen Audio Denmark. Jde o prvotřídní svitkové – dusíkem plněné polypropylenové součástky v hliníkovém pouzdře opět značně velkých rozměrů. V topologii Sroll je osa těchto objemných součástek klasického válcového tvaru z prostorových důvodů kolmá k rovině desky plošných spojů, což není obvyklé, ale jinak by se nová výhybka do této reprosoustavy nevešla (osy svitkových kondenzátorů bývají většinou situovány rovnoběžně s DPS). Kondenzátory v obvodu se vzájemně liší nejen svými kapacitami, ale i modelovými variantami, zřejmě i podle toho, zda jsou na pozici veledůležité přímé či méně kritické paralelní signálové cesty. Konkrétně jsem zde identifikoval modely Silver Z-Cap, Superior Z-Cap, Cross Cap a Standard Z-Cap. V souvislosti s popisem výhybky mám ještě zajímavou „ilustrační informaci“ či – řečeno lidověji – „drb ze zákulisí“. Špičkové kondenzátory Jantzen Audio Denmark, avšak bez výše popisovaných skvělých modelů tlumivek, jsou údajně použity také ve slavných reprosoustavách Focal Grande Utopia.
Lze zvuk vyjádřit slovy?
Popsat pomocí slov unikátní zvukové vlastnosti zkoumané sestavy patří mezi nejtěžší úkoly, s jakými jsem se za svá recenzentské léta setkal. Už několik měsíců průběžně dumám, jak vyjádřit to, co slovy vystihnout zřejmě nelze. Zatím nejpřesnější popis zvuku systému Sroll, jaký mne napadl už při poslechu a ani po následném dlouhém dumání jsem výstižnější formulaci neobjevil, je konstatování, že zkoumaný systém zní normálně. Nic víc, nic míň. Tečka. Konec recenze.
Konec recenze? Ne, takhle to zde nelze nechat, mohlo by dojít k nedorozumění. Méně zkušený audiofil by si mohl myslet, že lakonická zmínka o „normálně znějícím systému“ znamená, že sestava reprodukuje průměrně, tak nějak obvykle jako většina ostatních audio systémů, a že ničím výjimečným nezaujme. Opak je však pravdou.
Audiofilští pamětníci budou možná alespoň částečně souhlasit s tezí, že v některých na video a audio techniku specializovaných českých tištěných periodikách se zejména v druhé polovině devadesátých let dvacátého století poměrně hojně vyskytovaly nadšenecké recenze, které by z dnešního střízlivějšího pohledu bylo možné zařadit do kategorie typu „recenzentská puberta“. Ta se mj. projevovala nezřízeným přeháněním, plýtváním superlativy a okázalou subjektivitou. Během oněch „dobrodružných“ let bylo možné v časopisech objevit podobná vyjádření: „Testovaný komponent reprodukuje natolik reálně, že se přede mnou zhmotnili skuteční muzikanti! Jednotliví členové jazzové kapely doslova přišli do mé poslechové místnosti! Bylo možné vnímat i závan vůně zubní pasty, kterou použil trumpetista před nahráváním svého sóla!“.
Vážení čtenáři, podobných výroků vás ušetřím. No, vlastně ne tak úplně docela. Následný alespoň trochu detailnější popis zvuku začnu odshora, čili od výšek. A chtě nechtě se zde takřka proti své vůli zařadím do skupiny „recenzentských puberťáků“, protože i po zralé úvaze (v mém případě úvaze lehce přezrálé) musím konstatovat, že aktuální sestava Sroll disponuje pravděpodobně nejčistší reprodukcí vysokých tónů, jakou jsem kdy slyšel. Opravdu.
Vysoce věrný způsob reprodukce zkoumaného systému je sice nepřeslechnutelný v celém vyzařovaném spektru, ale ve výškách je změna oproti konkurenci zřejmě nejnápadnější už na první poslech. Možná je to dáno i tím, že velké množství nejrůznějších druhů zdánlivě nepodstatných obvyklých „mikroskopicky titěrných“ zkreslení signálu se odehrává ve vyšších a nejvyšších kmitočtech. Když se jednotlivá nepatrná zkreslení v celém reprodukčním řetězci postupně nasčítají, výsledkem může být zvuk, na který jsme sice všichni dávno zvyklí a který nic zvláštního nezpůsobuje, ale to pouze do okamžiku, ve kterém uslyšíte novátorsky konstruovaný řetězec přístrojů s důsledně eliminovanou kaskádou dříve domněle bezvýznamných mini-deformací pomyslné signálové křivky. Potom zjistíte, že svět high-endu není tak ustáleným a nehybným, jak se ještě nedávno mohlo zdát. Už jen při poslechu samotných výšek si i skeptik může v duchu říci: „To jsem z toho blázen, vono je to fakt čistší! Sakrblé, sakrblé, zde se něco děje. Je to vůbec možné? Vono lze i teď, v roce 2016, když už bylo všechno dávno vynalezeno a vyzkoušeno, fakt vynalézt něco nového? Nojo, tak teda asi lze. Dyť to teď slyšim!“
Sopránová revoluce
Závěr předešlého odstavce je sice napsán s mírně humornou nadsázkou, ale zároveň je pravda, že podobné věty se proháněly uvnitř mých křivolakých lebečních kostí během opakovaných poslechů sestavy Sroll. Ano, zdá se, že dokonce i dnes je v oboru klasické zvukové techniky pokrok možný. A ve výsledku nejde o pouhé nuance, nýbrž o docela zásadní změnu. Nebývalá čistota reprodukce nejen vysokých tónů se nádherným způsobem projevila například během přehrávání slavného alba Officium (ECM 1525), nahraného v reálných akustických podmínkách skutečného kláštera. Připomenu, že na albu zpívá vokální kvarteto The Hilliard Ensemble a na sopránový a tenorový saxofon hraje Jan Garbarek. Jmenované CD vlastním asi už dvacet let, a poslouchal jsem jej na velkém množství nejrůznějších aparatur. Majitelé tohoto alba vědí, že v některých jeho místech bývá problém s až agresivně ječivými vysokými zvuky sopránového saxofonu. Ty bývají na průměrných hi-fi zařízeních téměř neposlouchatelné, ale u zdařilých high-endových sestav, reprodukujících přesněji, se sopránový „ječák“ i při zachování své naléhavé expresivity znatelně zklidní (tzv. učeše), a nástroj mistra Garbareka potom bývá docela dobře konzumovatelný. Pro úplnost uvedu, že v některých skladbách, ve kterých mistr Garbarek hraje na větší tenorový saxofon, se zmiňovaný „ječákový problém“ nevyskytuje a posluchač si i na průměrné aparatuře může vychutnávat nekonfliktní hlubší témbr objemnějšího dechového nástroje. Ale zpět k menšímu a pro reprodukci problematičtějšímu „plechovému“ sopránu.
Donedávna zřejmě nejpůsobivější poslechy alba Officium jsem zažil při testování jednoho z nejdražších modelů elektrostatických sluchátek specializované japonské značky (postupně byly testovány skoro všechny její modely). Vokály ve velmi nákladných elektrostatech vyzněly úžasně plasticky a vzdušně, velký tenorový saxofon byl reprodukován s vysloveně omamnými zvukovými barvami a potenciálně konfliktní malý sopránový saxofon zněl ve špičkových sluchátkách „velmi expresivně a naléhavě, avšak bez uši drásající agresivity. Zvuk nástroje byl zářivě jasný, někdy značně expresivní, naléhavý a hlasitý, ale nikdy nepříjemně zkreslený či přehnaně ostrý“ (v uvozovkách cituji svá slova z dřívější recenze japonských elektrostatů). Je zajímavé, že ani v citované pasáži se nezmiňuji o tom, že by onen „zlobivý“ malý saxofon měl mít hezký zvuk. Vrcholem kvality reprodukčního řetězce bylo to, že expresivně až naléhavě vystupující plechový nástroj nepůsobil nepříjemně zkresleně či přehnaně ostře. Ale dál už nic víc. Vlastně jsem za těch minulých dvacet let nikdy úplně nepochopil, proč si Jan Garbarek vybral pro toto jinak úžasné album takovýto agilní „ušní brus“, před kterým posluchač z důvodu ochrany svého jemného sluchu spíše uhýbá a na lepších aparaturách jej toleruje, ale snad nikdy se z jeho zvuku ve větší míře neraduje. Prostě vždycky to bylo nějak takto: většinu času celkově skvělého alba si užít, a ten sopránový ječák ve špičkách pokud možno bez újmy sluchu přežít.
A když jsem už vůbec nečekal, že by mé vnímání „ječivého“ sopránového saxofonu na albu Officium mohlo či mělo něco změnit, po dvaceti letech došlo k nečekanému a pro mé vnímání naprosto zásadnímu poznání. S překvapením jsem zjistil, že ten dříve poněkud trapičský hudební nástroj má nádherný, úžasný, krásný a ušlechtilý zvuk. Ano, i nyní působí expresivně, naléhavě nebo dokonce i agilně, ale zároveň disponuje skvostným témbrem. Pomocí aparatury Sroll je krásně slyšet (pro mne poprvé v životě), že tento malý saxofon je vzácným nástrojem disponujícím mistrovsky vyšlechtěným („vymazleným“) zvukem, který má chuť a je skutečně radostí jej poslouchat. To však zcela jistě není způsobeno tím, že by si sestava komponentů Sroll snad něco vymýšlela a přednes přikrašlovala. Je zcela evidentní, že dříve neslýchaná reprodukce ušlechtilých témbrů je umožněna unikátním způsobem potlačení kaskád nepatrných maskujících zkreslení a dosažením nebývalé zvukové čistoty. U mne šlo o několikanásobnou premiéru. Doopravdy poprvé po dvou dekádách jsem si sopránový saxofon Jana Garbareka poslechl s požitkem. Ten nečekaně objevený témbr byl fantastický. Nemohl jsem se nabažit. A asi bych se měl omluvit za svá dřívější slova o „nesnesitelném ječáku“. Žádný ječák. Je to skvostný nástroj.
Nezbedná trubka Milese Davise
Podobný příběh se týká dalšího potenciálně zvukově problémového alba Amandla legendárního jazzového trumpetisty Milese Davise. Album Amandla vlastním už čtvrt století, a přestože hudebně se mi stále velmi líbí, zdaleka ne vždy je soužití s takovou nahrávkou snadné. Ve většině skladeb používá Davis na trubce nasazené dusítko, které témbr nástroje kupodivu nedusí, ale naopak vytváří značně nabroušený až řezavý zvuk. Při reprodukci některými audio komponenty připomíná zvuk Davisova dusítka spíše kvílení cirkulární pily než projev hudebního nástroje (znalcům alba není třeba toto vysvětlovat). A i když ostrý témbr Davisovy „dusítkové“ trubky na mne nepůsobí až tak ušlechtile jako u sopránového saxofonu Jana Garbareka, historie příběhu je podobná. Čtvrt století jsem považoval za vrcholnou schopnost high-endových aparatur reprodukovat Davisovo dusítko pokud možno snesitelným způsobem bez vtíravého pocitu, že „akustická cirkulárka uřízne posluchači hlavu“. A přestože následné konstatování může působit absurdně, teprve po uplynutí dlouhých 25 let, během reprodukce průkopnickým systémem Sroll, jsem s údivem zjistil, že projev Davisovy „dusítkové“ trubky je přes nepřeslechnutelnou expresivitu docela lahodný, libozvučný neboli eufonický, konsonantní. Přiznám se, že až nyní jsem pochopil, proč si mistr Davis to nezbedné dusítko zasunuté do takzvaného ozvučníku (exponenciálního vyústění žesťového nástroje) tak oblíbil. Ono to opravdu nezní špatně. Fakt je to velezajímavá barva. Po odeznění prvotního „kulturního šoku“ jsem začal album Amandla poslouchat skutečně s chutí. Možná dokonce i ve stavu jakési euforie z nečekaně realistického a konečně smysluplného, pochopitelného a velmi působivého zvuku trubky s dusítkem. Konečně to nebyla cirkulárka (anebo naopak některými diplomaticky reprodukujícími aparaturami „ohleduplně tlumený samet“) ale zvukově opravdový hudební nástroj. A hudba, hudba, hudba. Byla to paráda. Již zmiňovaný „kulturní šok“, samozřejmě v pozitivním smyslu. A já jen v úžasu seděl v ose mezi reprosoustavami a kochal se...
Návštěva z ptačí říše
Magicky působící jev, týkající se rovněž výjimečné čistoty reprodukce výšek, se začal odehrávat od druhé minuty a patnácté sekundy během přehrávání skladby Aerial ze stejnojmenného dvojalba (konkrétně z druhého disku A Sky of Honey) všestranné umělkyně Kate Bush. Ten, kdo hudbu rád poslouchá se zavřenýma očima, by snadno mohl podlehnout dojmu, že v onom okamžiku vletěl oknem do poslechového pokoje kos, sedl si na pravou reprosoustavu a začal štěbetat. Nemaje ornitologického vzdělání nemohu se stoprocentní jistotou tvrdit, že onen opeřenec v nahrávce Kate Bush je vysloveně kos anebo některý z jeho blízkých příbuzných, avšak dojem, že v tu chvíli do místnosti přiletěl skutečný návštěvník z ptačí říše, byl mimořádně realistický. Je pravda, že ptačí zpěv v popisované nahrávce působí značně sugestivně i při poslechu řady jiných kvalitních audio zařízení, ale během reprodukce sestavou Sroll mne překvapil (ano, šlo o další ze série překvapení) zatím nejsugestivnější realističností, jakou jsem u této nahrávky doposud slyšel. Pokud by audio komponenty Sroll byly v takovýchto okamžicích schovány za neprůhlednou avšak průzvučnou oponou, bylo by možná obtížné uvěřit, že za ní nesedí opravdový „upovídaný“ opeřenec.
Umí Texasané nahrávat?
V mé posluchačské zkušenosti dosud neslýchaná čistota přednesu vysokých tónů systémem Sroll má naprosto zásadní význam pro částečnou změnu názoru na zvukovou kvalitu nahrávky dalšího CD (z důvodů uvedených v úvodu nyní nagrabovaného do počítače), jež považuji za důležité, a které kromě opakovaného „studijního“ poslouchání na něm zaznamenané hudby zároveň dlouhodobě používám k subjektivnímu testování audio aparatur. Jde o Skytskou suitu Sergeje Prokofjeva a Svěcení jara Igora Stravinského v precizním provedení Dallaským symfonickým orchestrem (Dallas Symphony Orchestra, Eduardo Mata, Dorian Recordings 1991, DOR-90156). Při subjektivním testování high-endových reprosoustav a přístrojů obvykle přímo porovnávám charakter zvuku této pro reprodukci mimořádně náročné texaské nahrávky s reprodukcí výběru zvukově „univerzálnějších“ a téměř vždy senzačně působících ukázek audiofilského vydavatelství Reference Recordings (Tutti! Orchestral Sampler, RR-906CD). Na tomto výběru působí impozantně zejména fragment slavných Obrázků z výstavy (Musorgskij-Ravel, Eiji Oue, Minnesota Orchestra, 1998). A během všech minulých srovnávacích poslechů působily hudební ukázky na výběru sanfranciského labelu Reference Recordings zvukově lépe (řečeno stručně) než akusticky „kontroverznější“ nahrávka texaského vydavatelství Dorian Recordings.
Během dřívějších testování různých špičkových audio sestav i v cenových třídách nad tzv. psychologickou hranicí milionu korun českých (a několikrát jsem využil příležitost soustředěně si poslechnout některé ze sestav i v závratné kategorii zhruba kolem čtyř – pěti milionů) jsem docházel například k takovémuto zjištění (teď volně cituji sám sebe): „Při poslechu skvěle provedeného Svěcení jara Igora Stravinského (Dorian Recordings, DOR-90156) byl i přes jinak velice kvalitní nahrávku slyšet určitý cizorodý tvrdý či kovově chladný témbr, o kterém trochu tuším i během poslouchání průměrně kvalitních reprosoustav, ale který přes to většinou zůstává jaksi skryt uvnitř reproduktorů. Když už jsem začal téměř panikařit, zda za to nemohou přece jen právě testované reprosoustavy, přišlo na řadu CD s fragmentem slavných Obrázků s výstavy (Reference Recordings, RR-906CD). Kovový témbr beze stopy zmizel a otevřel se úžasně čistý, průzračný, pestrý a velký svět orchestru.“ Ano, takto a podobně jsem to donedávna slýchával, a někteří pozorní čtenáři, ostražitě hlídající slova recenzentů-veteránů dnes již zaniklých tištěných periodik, si na takováto má vyjádření možná vzpomenou.
Hudba jako těžký román
Asi bych měl zdůraznit, že dallaské provedení Skytské suity Sergeje Prokofjeva a Svěcení jara Igora Stravinského je extrémně náročnou nahrávkou s velmi expresivními pasážemi, ve kterých posluchače atakují „útoky“ vysokých tónů žesťových nástrojů apod. (úder na činel rockové bicí soupravy je v takovém srovnání „sametovou zvukovou banalitou“). Poslouchání nahrávky vydavatelství Dorian Recordings má cosi společného s extrémním adrenalinovým sportem. Na rozdíl třeba od alb metalových skupin, kde vše obvykle bývá dynamicky komprimováno a „srovnáno do latě“ – do jedné „neškodné“ až monotónní úrovně, žestě či „nájezdy“ vysokých tónů „útočných“ skupin smyčců na nahrávce vydavatelství Dorian Recordings se pocitově zabodávají do ušních bubínků a „frézují brázdy v hlavách posluchačů“. Takové exaltované hudební pasáže možná mohou působit podobně jako Günterem Grassem popisovaný „tříštivý“ hlas Oskara Matzeratha v geniálním románovém veledíle Plechový bubínek (když už zmiňuji Grassův ve více smyslech „těžký“ román z konce padesátých let, dovolím si též připomenout kongeniální překlad z němčiny do češtiny Vladimírem Kafkou [Mladá fronta 1969]). Zkrátka některé okamžiky na nahrávce labelu Dorian Recordings mají v subjektivním smyslu zvukově „tříštivý“ charakter. Nebo řečeno jinak, nic náročnějšího či „zákeřnějšího“ pro reprodukci než popisovanou texaskou nahrávku jsem dosud neobjevil.
Snad mi odpustíte ten výraz, ale Svěcení jara Igora Stravinského v provedení Dallaským symfonickým orchestrem (a na totožném CD zároveň přítomná Skytská suita Sergeje Prokofjeva) je prostě nářez. A ten je nutné poslouchat naprosto soustředěně. Podobně, jako když čtete těžký román. Teprve při koncentrovaném poslechu si lze vychutnat genialitu díla, charakteristického mj. střídáním velmi tichých pasáží, ve kterých napínáte sluch, abyste vnímali nejemnější dění v orchestru, s dynamickými špičkami, ve kterých velký buben cvičí s bránicí a zvuk trubek „bourá zdi Jericha“. A pokud má i špičková zvuková aparatura už téměř nepodstatné, skoro neměřitelné ale přes to stále přítomné nepatrné zkreslení signálu, potom poslech dallaské nahrávky nemusí být vychutnáváním si geniality díla, ale spíše tak trochu utrpením. Extrémně dynamické pasáže onu zdánlivě zanedbatelnou „mikroskopickou“ deformaci signálu, způsobenou kaskádou třeba i hodně kvalitních přístrojů, nesmlouvavým způsobem zvýrazní. Takto zvýrazněné zkreslení se pochopitelně nejvíce projevuje ve vyšších částech kmitočtového spektra.
Trampoty audiofila
Existuje spousta alb, u kterých může být příjemné si je občas relaxačně pustit z nějakého menšího nenáročného přenosného audiosystému. Určitě tento jev mnozí znáte. Po více letech někdy systematičtějšího jindy rozvolněnějšího občasného hledání té ideální high-endové sestavy, na které svou sbírku hudebních alb mnohdy posloucháme téměř ve stavu střehu (vyzní prostor nahrávky opět tak vzdušně jako posledně? Nebude z těch nových vejškáčů znít kytara příliš ostře? Trnu, zda smyčce ve výškách nebudou už zase působit synteticky! A tak dále – tzv. audiofilia nervosa – těžký úděl audiofilův). No, a potom se stane, že nějaké své oblíbené staré CD (třeba od Rolling Stones, Boba Dylana nebo U2) si pustíte na malém portable systému (nebo jej takto uslyšíte na návštěvě), a napětí opadne. Na přenosném minisystému sice uslyšíte méně detailů, vše navíc zabaleno do charakteristického témbru přístroje apod., ale chronický stav „audiofilského střehu“ v takových chvílích zmizí, protože při takovém poslechu nejde o nic „vážného“. Nic závazného. Žádná křeč. Úleva a pohoda.
Tak, a teď přišla chvíle, ve které je nutné důrazně konstatovat, že takovéto „úhybné manévry“ nelze úspěšně provádět se jmenovanou dallaskou nahrávkou. Nejtišší pasáže Dallaského symfonického orchestru při reprodukci portable minisystémem téměř zmizí v „šumu pozadí“ a dynamické špičky se zpitvoří nápadným zkreslením signálu – pestrý a bohatý svět náročné symfonie je při takovém způsobu reprodukce degradován fatálním způsobem a poslech ztrácí smysl. Tímto způsobem to opravdu nejde. Horší je ale fakt, že ono to příliš nejde ani na „normálních“ hifi systémech ve středních i vyšších cenových kategoriích. I zde dle mých dosavadních zkušeností tato nahrávka tahá za uši (někde více jinde méně). Posluchač tuší, že ta hudba je skvělá, ale ten trochu jedovatý charakter zvuku s obtížně zvladatelnými dynamickými skoky kazí radost z poslechu. A jak se zmiňuji již o několik odstavců výše, ani nejpřesnější high-endové sestavy, které jsem měl možnost dříve zkoumat na vlastní uši, si neuměly zcela poradit s reprodukcí oné „zlobivé“ nahrávky a přednes zanášely sice nepatrnou, ale přesto vnímatelnou příchutí cizorodě působícího agresivního témbru. To pro subjektivní vnímání možná vyznívalo ještě hůře, než když byly obtížně reprodukovatelné dynamické špičky trochu tlumeny méně přesně reprodukujícími high-endovými sestavami s měkčím, diplomatičtějším, sametovějším či „ohleduplnějším“ projevem. Ale ať už tak či onak, nikdy to nebylo úplně ono. V typicky zveličeném (ale v podstatě pravdivém) audiofilském žargonu by bylo možné zvolat: z bláta do louže! A radikálnější audiofil by dodal: jedová chýše! Z levných systémů mnohé jemné důležitosti nahrávky vůbec nevyzněly, a naopak i zcela nejnákladnější high-endové sestavy, které sice mnohé detaily zřetelně zobrazily, nedokázaly „elektroakusticky záludné“ album reprodukovat uspokojivě přirozeným způsobem. Byl jsem už smířen se zjištěním, že na kompaktním disku s označením DOR-90156 je sice hudebně zásadní, avšak zvukově poněkud „nekomfortní“ nahrávka, jejíž „tříštivý“ charakter nelze úspěšně „vyčistit“ žádným high-endovým ani jiným audio systémem. A že to tak zůstane už navždy.
Nekompromisní kompromis
Asi působí nevhodně a možná i komicky (v horším případě nevěrohodně), že jsem byl opět překvapen (ostřílený a „zkušeně znuděný“ recenzent s očekávatelným „syndromem vyhoření“ nemá být nikdy překvapen – přiznání se k překvapení může způsobit faux pas, posměch kolegů apod.), ale mne doopravdy velmi překvapilo a v kladném smyslu snad až šokovalo zjištění, že onu ve více ohledech velenáročnou texaskou nahrávku vyčistit lze. I když výraz „vyčistit“ není zcela správný. Systém Sroll ve skutečnosti album DOR-90156 nevyčistil. On jej „pouze“ nezanesl ani zdánlivě nepodstatným „mikrozkreslením“ signálu, které (jak jsem definitivně zjistil až nyní) velice nepatrně, ale v konečném výsledku přece jen významně deformuje přednes i extrémně nákladných sestav různých high-endových výrobců, jež jsem měl možnost testovat (uf, snad se příliš neopakuji v konstatování téhož).
Samozřejmě nic není dokonalé a již z principu je stále co zlepšovat, takže lze předpokládat, že v budoucnosti se může objevit ještě přesněji reprodukující aparatura (ať už Sroll nebo případně od jiného novátorského konstruktéra), ale zatím o ničem přesnějším nevím. A také je pochopitelně určitá rezerva v reprosoustavách – zejména v oblasti zcela nejhlubších tónů. Přestože Šrollova radikální přestavba soustav Revel Performa3 F208 je úctyhodným a evidentně smysluplným počinem, důsledkem „pouze“ středně velkého vnitřního objemu ozvučnice (zhruba středně velký vnitřní objem je zde myšlen v kontextu podlahových modelů) je přirozené omezení vyzařování v subbasovém (infrabasovém) pásmu. Představuji si, že z důvodu účinné reprodukce úplně nejnižší hlubokotónové oktávy u případné budoucí „absolutní sestavy“ Sroll budou mít reprosoustavy velkoobjemovou ozvučnici vnitřního objemu například kolem 100 l apod. Předpokládané velké výrobní náklady takových reprosoustav by – nejen z důvodu větší ozvučnice – ale značně zvýšily pořizovací cenu systému, takže aktuální testovaná sestava s přestavěnými soustavami Revel Performa3 F208 je určitě rozumným kompromisem. I když slovo kompromis se mi u sestavy Sroll poněkud příčí. Možná že lépe to vystihne zdánlivý oxymóron „nekompromisní kompromis“.
Ano, i Texasané umí nahrávat
Nerad bych šponoval do krajnosti trpělivost čtenáře obsesivním rozebíráním vlastností alba DOR-90156. Takže k tomuto albu už jen stručně dodám, že předešlé odstavce nejsou „recenzentskou předehrou“ k následnému triumfálnímu konstatování, že při poslechu sestavy Sroll zní album texaského vydavatelství Dorian Recordings lépe než audiofilská nahrávka kalifornského labelu Reference Recordings. Kalifornské Fragmenty Obrázků z výstavy budou z důvodů „efektnější produkce“ asi vždy působit v akustickém smyslu velkolepěji, než „zvukařsky přísnější“ dallaské provedení Skytské suity Sergeje Prokofjeva a Svěcení jara Igora Stravinského. Senzační změnou je však to, že sestava Sroll umožňuje dallaskému hudebnímu klenotu zazářit v jeho ryzí čistotě, čímž přirozeně a nenásilně vtahuje posluchače do sice složitého, avšak nyní již srozumitelného a v konečném důsledku fascinujícího či přímo úchvatného světa hudby Prokofjeva a Stravinského.
Poslech ve vile i v hotelu
Pro pořádek dodám, že sestavu Sroll jsem měl zatím možnost poslouchat během tří dnů, mezi kterými byly vícedenní přestávky. První dva takřka celodenní poslechy probíhaly v relativně rozměrné obytné místnosti s „obvyklým“ množstvím akusticky pohltivého nábytku (polstrovaná sedací souprava) a s částečným vlnolamem (nepravidelnou kamennou strukturou na jedné ze stěn), kobercem na části prkenné podlahy a tak podobně. Reprosoustavy byly v prvním testovacím dnu umístěny zhruba ve směru podélné osy pokoje (vyzařovaly do „délky“ místnosti), a během dalšího poslechového dne stály soustavy naopak v příčném směru (vyzařovaly asymetricky do „šířky“ místnosti). V každém z obou umístění se mimo jiné pochopitelně projevila jiná konfigurace takzvaných kmiten a uzlů (akustických prostorových modů, kde v kmitnách se energie přímých a odražených zvukových vln vzájemně sčítá a v uzlech naopak odečítá), což (jak mnozí zkušení čtenáři důvěrně znají z vlastní praxe) zásadním způsobem ovlivňuje zejména kmitočtovou charakteristiku hlubokých tónů vnímanou (nejen) v poslechovém bodě (křesle).
Z obou uvedených variant se mi více líbil druhý poslechový den s reprosoustavami situovanými napříč místností. Středně hluboké basy byly v takové pozici sice trochu potlačené, ale popisované umístění s celkově převažujícím kratším dozvukem vyšších tónů (zde se omlouvám za zjednodušený popis dozvuku – celkový „obraz“ akustických odrazů různých kmitočtů postupně od všech stěn a ploch místnosti v nejrůznějších směrech je bezesporu hodně složitý). Při prvním poslechu se soustavami orientovanými do „délky“ místnosti jsem zbystřil a usoudil, že se děje něco neobvyklého. Během druhého poslechového dne s reproduktory vyzařujícími do „šířky“ prostoru jsem konečně pochopil, že pouhá úprava názoru nestačí, neb sestavou Sroll odhalená „elektroakustická pravda“ vyžaduje razantnější změnu náhledu na poslouchané „zvukové poklady“. Zatímco první poslech byl dnem úžasů, kvapných odstraňování předsudků a redefinic posluchačských „referenčních bodů“ a kritérií, druhý poslechový den sice opět přinášel mnohá překvapení, ale zároveň i uvolnění po předešlém „šokovém seznámení se s novou skutečností“, umožňujícím požitek z „předefinované“ neutrality reprodukce.
Potřetí jsem sestavu Sroll poslouchal v akusticky tlumeném hotelovém pokoji v rámci velké březnové výstavy Audio Video Show Praha v hotelu Don Giovanni. Využil jsem možnost poslouchat vystavenou sestavu dlouho do páteční noci, dokud nás před půlnocí ze střeženého hotelového pokoje nevyhodili bdělí příslušníci hotelové ostrahy, kteří pokoj následně zapečetili, takže to nakonec působilo dojmem, že poslouchání high-endové sestavy je trestným činem. Ale i přes mírně dramatické zakončení byl tento třetí poslech nejlepší. Je sice pravda, že geometrie zdí konkrétního hotelového pokoje způsobila snad až příliš expresivní zdůraznění v pásmu středně hlubokých basů (za toto opravdu nemohou reprosoustavy ale místnost), avšak důsledkem přítomnosti velkých akustických absorpčních panelů a rozměrných vlnolamů, dvěma vrstvám koberců a relativně malým rozměrům místnosti přirozeně omezujícím délku dozvuku, byla velmi přehledná akustika, ve které perfektně vynikla čistota reprodukce.
Al Di Meola v lavině zvuků
Objevovací akustické dobrodružství – nyní tedy v hotelovém pokoji – vyvrcholilo poslechem alba Kiss My Axe, které v roce 1991 nahrál spolu s dalšími muzikanty virtuózní kytarista Al Di Meola. Když mi zhruba před patnácti lety seriózní audiorecenzent Ing. Petr Püschel pustil jmenované cédéčko, které jsem do onoho okamžiku neznal, trochu mne to zaskočilo. Předtím jsem zmiňovaného virtuózního kytaristu považoval za stylově střídmého, soustředěného na samotnou hru oproštěnou od „vnějších líbivých efektů“. Například slavné a dokonce i v někdejším socialistickém Československu obecně známé živé album Friday Night in San Francisco, na kterém Al Di Meola hraje společně s Johnem McLaughlinem a Paco de Lucíou, považuji za esenci stylové čistoty. Nahrávka Kiss My Axe je ale okořeněná kvantem stylových změn se spoustou nejrůznějších zvukových efektů. Od prvních okamžiků, co jsem ji uslyšel, jsem si kladl otázku, proč měl tak slavný kytarista, který se zcela jistě objede bez podbízivých producentských triků, zapotřebí stvořit takto okázale nestřídmé a „pouťově přezdobené“ album. Avšak to, co může být červeným praporem pro striktního vyznavače střídmosti a stylové čistoty, může být zároveň cenným zdrojem testovacích zvuků pro audiofila.
Album Kiss My Axe je natolik osolené, ocukrované a opeřené nejrůznějšími zvuky – od dynamických úderů na velký buben přes nejrůznější akustické i elektrické nástroje kolem středních tónů až po malé cinkavé perkuse, že výsledkem je docela „divoký materiál, poťouchle zkoušející trpělivost reprodukčního řetězce“. Prostě další takové „signálové zlobítko“. Hned jak jsem to tenkrát u Petra Püschela slyšel, v duchu jsem si řekl, že ono „trápítko“ audio aparatur si musím také pořídit, abych tím rozšířil arzenál „šimrajících pírek“. Pokud se testovaná aparatura při „šimrání“ takovýmto akusticky přeplácaným cédéčkem „rozkucká“, není to dobrá aparatura. A pokud toto „širmrání“ ustojí bez „kýchání“ nebo „huhlání“, čili bez nárůstů a vrstvení rušivých, nepříjemných či agresivních zkreslení, ale zároveň i bez přílišného diplomatického měkčení a mlžení, potom jde o zdařilé reprodukční zařízení. Takže tenkrát jsem si ono album pro hledání brilantně avšak neagresivně znějících aparatur pořídil také.
Radost od začátku až do konce
Al Di Meola na albu Kiss My Axe hraje sice nádherně, ale jak jsem naznačil výše, jeho hra je na mnoha místech alba „obalena křovím zvukových atrakcí“, takže celou tu dobu, co jej vlastním, jsem se s ním v celkovém hudebním smyslu příliš nesžil. A ani si nepamatuji, že bych si jej za celou tu dobu někdy s požitkem poslechl celé od začátku až do konce. Prostě to bylo jedno z řady různých testovacích cédéček, zakoupené pro přehrávání vybraných kritických pasáží, a tím to končilo. Nečekaný zvrat v mém chápání tohoto alba přinesl jeho březnový večerně-noční poslech pomocí sestavy Sroll v pokoji hotelu Don Giovanni. Večer se vytratili všichni návštěvníci výstavy (asi si mysleli, že ve večerních hodinách už žádná produkce nebude) a já – sobecky využívajíc možnost se soustředit – jsem s velkým zaujetím poslouchal některá svá nagrabovaná alba (opět i zde přehrávaná z externího paměťového disku).
Aparatura Sroll dokázala neuvěřitelným způsobem „křoví zvukových atrakcí“ rozplést. Teprve nyní jsem jasně slyšel, že nejde o laciné akustické ozdůbky, ale o pestrý sled nejrůznějších poctivých muzikantských vyhrávek, které najednou začaly dávat smysl. Těžko se to mé další náhlé prozření popisuje, ale pomocí průkopnické audio aparatury Sroll bylo perfektně slyšet, že ony nejrůznější zvuky nejsou „samoúčelnou zdobnou pěnou“ vzniklou až během postprodukce, ale že skutečné akustické i elektrické hudební nástroje obsluhují opravdoví muzikanti, ze kterých možná – jako bonus navíc – dokonce vyzařuje nikoli nudná rutina, ale chuť hrát. Konečně to nebyla „přezdobená cukrárna“, ale pořádná muzika! A čím déle jsem album Kiss My Axe v onen hotelový večer poslouchal, tím více jsem žasl nad plejádou sugestivně skutečných muzikantských vyhrávek.
Ohromně sebevědomá dynamičnost, pevnost basů, senzační přehlednost reprodukce v celém vyzařovaném spektru, nebývalá reálnost středů a neslýchaná čistota výšek, a současně realističnost zobrazení témbrů pestré škály malých i velkých hudebních nástrojů stvořily před posluchačem pomyslné pódium, na kterém se odehrával sice ve studiu nahrávaný (pochopitelně nespojitý), ale přes to úžasně živý koncert. Téměř hmatatelně bylo možné vnímat cosi jako radost z hraní. Ta radost se přenášela i na mne. Nakažlivá radostná nálada byla takzvaně ve vzduchu. A tak s nastraženýma ušima aby mne nic neuniklo z tohoto muzikantského „představení“ a zároveň s téměř dětskou radostí (čili s odstraněným závojem předsudků) jsem si album Kiss My Axe poslechl jako čistou hudbu, bohatou na poutavý sled změn, a to možná poprvé po více než patnácti letech skutečně od začátku až do konce.
Léčba Srollem
Pokud na závěr napíšu, že zvukový charakter systému Sroll může připomínat mimořádně transparentní a extrémně rozlišující přednes elektrostatických soustav, avšak obohacených velkou dynamičností celého reprodukovaného spektra včetně důrazných a pevných basů, nebude takový popis výstižný. Jde o novou zvukovou kvalitu, která se nesnadno popisuje pomocí klasických výrazů a vžitých příměrů. Je pravděpodobné, že mnozí návštěvníci březnové výstavy Audio Video Show Praha v hotelu Don Giovanni, kteří mají vesměs určitě výborný sluch a na chvilku se zastavili v hotelovém pokoji označeném logem Sroll, možná ani nezaregistrovali, že zde se děje něco skutečně světově významného. A to z prostého důvodu. V tom báječném a vzrušujícím hotelovém shonu, ve kterém bylo téměř nutné navštívit co možná nejvíce vystavovatelů, na to prostě nebyl čas. Navíc některé jiné audiofilské systémy v konkurenčních místnostech ohromovaly návštěvníky bombastickým – prostorově „nadýchnutým“, „nafouklým“ či „pompézním“ způsobem reprodukce, který nadchne na první poslech. Opakované soustředěné poslechy však mohou napomoci poznání, že „nakypřená cukrová vata“, která zprvu náramně zachutná, později omrzí.
Skutečně neutrální zvuková aparatura může zpočátku působit nenápadně, skoro jako „Popelka ukrytá mimo pozornost společenství“. Objevení kouzla redefinované neutrality reprodukce vyžaduje určitý čas. Mít „jasný názor“ na systém Sroll po první poslechové půlhodině je takřka nemožné. Tedy ono to možné je, ale „rychlý jasný názor“ bude s velkou pravděpodobností nepřesný. Netvrdím, že je nutné vyvíjet nějaké speciální úsilí. Stačí jen poslouchat bez stresu z akutního nedostatku času a mít možnost se k poslechu aparatury vrátit – ideálně s (více)denní přestávkou. Proto za optimální považuji možnost domluvit se s výrobcem či prodejcem na nezávazném zapůjčení uvažovaných audio komponentů. Takto by to v dobré audiofilské společnosti mělo fungovat obecně – u všech prodávaných high-endových značek. V praxi je to z nejrůznějších důvodů mnohdy neuskutečnitelné, ale pokud smím dát nějaké doporučení, tak lakonické stimulační zvolání „poslechněte si to“ rozšířím na „poslechněte si to vícekrát“.
Radikální přestavba názoru
Zatímco vizionář Šroll mimo jiné provedl radikální přestavbu reprosoustav, u mne došlo k radikální přestavbě názoru na možnosti oboru věrné reprodukce zvuku. Během takových úvah jsem si s žertovnou hyperbolou vzpomněl na Visacím zámkem punkově zhudebněnou báseň Františka Gellnera: „Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali.“ Tuto citaci prosím berte opravdu s rezervou. Konkurenční audio systémy zcela jistě není moudré obviňovat ze záměrného klamání. Ani větší či menší zkreslení elektroakustického signálu rozhodně nelze nazývat lhaním. Navíc takovéto expresivní výrazy se k danému tématu vůbec nehodí. Ale i přesto po současném přehodnocení smýšlení o dříve pro mne skrytých zvukových vlastnostech dlouhodobě používaných testovacích CD alb, o kterých jsem se řadu let mylně domníval, že je už znám víc než důvěrně – viz předešlé odstavce, se mi verše básníka Gellnera jaksi samovolně ozývají ze zbytků vynechávající paměti. Někteří lidé říkají, že pravda je ve víně. A v rámci high-endové techniky je nasnadě aktuální parafráze známého latinského přísloví: In Sroll veritas. Teď si asi v duchu říkáte, že už to nehorázně přeháním, nebo že dokonce také patřím do dlouhé řady těch co mi „všichni lhali“. Jo, ono se dá naruby převrátit úplně všechno. V každém případě posouzení, zda sestava Sroll oplývá takovými vlastnostmi, jaké pomocí takřka nezastavitelné laviny odstavců neuměle popisuji, je na vás.
Ze starořečtiny pocházející jazykovědný výraz „onomatopoický“ prý znamená zvukomalebný, napodobující přirozené zvuky. Nová sestava Sroll reprodukuje v nejlepším možném smyslu natolik „normálně“ a tím i zvukomalebně, že ji právě proto jaksi paradoxně nedokážu dostatečně dobře popsat „normálními“ slovy. Unikátní věrnost zvuku možná pomůže lépe vyjádřit volba vzácně používaného výrazu – v textech o zvukové technice se dosud zřejmě nevyskytujícího. Ačkoliv je ono trochu tajemně působící slovo z oboru jazykozpytného, třeba se bude cítit dobře i v mírně posunutém významu a novém kontextu audiofilském. Například pro popis schopnosti věrně a přirozeně napodobit dříve zmiňovaný ptačí zpěv na albu Aerial anglické umělkyně Kate Bush onen výraz se starořeckými základy (anglicky onomatopoeic) podle mého názoru sedne úplně dokonale. Milí čtenáři, mám pro vás dobrou zprávu. Právě teď jsem se rozhodl udělat stručnou tečku za tím nelidsky rozvleklým recenzentským eposem. Způsob reprodukce systémem Sroll je onomatopoický.
FOTOGALERIE
https://www.hifi-voice.com/testy-a-recenze/zesilovace-integrovane/1072-sroll-rhytm-a-sroll-epos#sigProId0c8f3ef7d7
FOTOGALERIE - VNITŘNOSTI
https://www.hifi-voice.com/testy-a-recenze/zesilovace-integrovane/1072-sroll-rhytm-a-sroll-epos#sigProId2d33a13d99
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [< 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ ✓ ] | VELKÁ (> 40m2) [ ✓ ]
Sroll Epos (D/A převodník) - Kč 79 000,-
Sroll Rhythm - Kč 165 000,-
Sroll Purity (signálové kabely) - Kč 7 000,-
Sroll Purity Oil (reprokabely) - Kč 29 000,-
Revel Performa3 F208 - Kč 151 000,-
Radikální přestavba Sroll reprosoustav Performa3 F208 - Kč 100 000,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ Sestava přináší novou zvukovou kvalitu, redefinující pojem neutralita reprodukce.
+ Systém odstraněním dříve v oboru high-end kupodivu zřejmě podceňovaných „mikroskopických“ zkreslení signálu dokáže nečekaně věrně reprodukovat původní témbry ušlechtilých hudebních nástrojů apod. Svým unikátně nízkým zkreslením jakoby „čistí“ dříve hůře poslouchatelné nahrávky. Systém dokázal vrátit život, respektive teprve nyní oživit řadu hudebních alb, o kterých jsem se dříve domníval, že už navždy budou pro mne zvukově poněkud kontroverzní nebo obtížně stravitelné.
+ Špičkově přesný přenos rychlých tranzientních signálů, nekomprimovaná dynamika v celé šíři vyzařovaného spektra a celkově výjimečně realistický zvukový projev bez příkras a laciných zvukových efektů.
+ V určitém smyslu jde o výukovou aparaturu, pomáhající odstraňovat závoje návyků, očekávání a předsudků.
+ Přestože sestava rozhodně není zadarmo, unikátní systém Sroll nabízí v kontextu světové high-endové produkce vynikající poměr cena/zvuk.
+ Sebevědomě střídmý a vkusný design D/A převodníku a zesilovače bez podbízivých ozdobných prvků. Dotykově příjemné minimalistické ovládání přístroje Rhythm pomocí jednoho univerzálního velkého „knoflíku“ uprostřed čelního panelu. Ušlechtile zpracovaný celokovový dálkový IR ovladač zesilovače, disponující velkým světelným výkonem, zajišťujícím přenos ovládacích signálů i při (ne)míření ovladačem téměř „kamkoliv“. Dokonalé technické provedení přístrojů včetně radikální přestavby kmitočtové výhybky reprosoustav. Akusticky „bezodrazové“ nové vnitřní ozvučnice Sroll pro výškový a středotónový reproduktor v reprosoustavách.
ZÁPORY
- Nekompromisně navržený systém Sroll neumožňuje připojení CD transportu k D/A převodníku Sroll Epos, používajícího pouze vstup USB. „Běžný“ CD přehrávač lze sice připojit přímo k zesilovači Sroll Rhythm, ale pokud mají být využity unikátní zvukové vlastnosti celého systému včetně přístroje Epos, kompaktní disky je nutné napřed nagrabovat.
- Radikální přestavba Sroll reprosoustav Revel Performa3 F208 sice přinesla senzační výsledek, ale D/A převodník Sroll Epos a zesilovač Sroll Rhythm si z maximalistického pohledu zaslouží ještě absolutnější reprosoustavy „bez finančního omezení“. Pokud by konstruktér Šroll přestavěl například výhybku soustav Vivid Audio G1 Giya, potom by asi už opravdu nebylo co vylepšovat. Alespoň ne v současnosti.
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: Sroll s.r.o. |www.sroll.com
