Kariéra doktora Fritze Sennheisera začala téměř okamžitě po konci druhé světové války, kdy si našel malý koutek nedaleko zpustošeného Hannoveru, kde vyrobil první špičkové elektronkové měřící přístroje, od nichž roku 1946 na objednávku Siemensu přešel k produkci mikrofonů. Své znalosti stavěl na zkušenostech s asistováním jinému slavnému německému výrobci – Georgovi Neumannovi. Do světa sluchátek pronikl Sennheiser zkraje 60. let, což vedlo až do roku 1991 a modelu Orpheus – to byla ve své době unikátní, rozhodně nejdražší a rozhodně špičková elektrostatická sluchátka. Na ně roku 2023 navazuje v ideové rovině nejnovější model HE 1.

Konceptuálně se jedná o kompletní audio systém, sestavený z elektrostatických sluchátek a sluchátkového zesilovače / D/A převodníku. Základna zařízení je vyrobena z jediného kusu carrarského mramoru, který je nejen nadčasově trvalý, ale poskytuje také nevibrující základ pro integrované komponenty (třeba základna elektronek je navíc posazena na pružinách). V horní straně je zapuštěno pouzdro pro sluchátka, kousek vedle sedí blok s elektronkami, zepředu zase ovládací prvky, vyfrézované z kusu mosazi a potažené následně vrstvou chromu.

VIDEO

Protože jde o ultra drahý objekt, dali si v Sennheiser práci i s detaily, jako je proces spouštění a vypínání. Zapnete-li HE 1, z černého ingotu vpravo se začnou pozvolna vysouvat elektronky ve skleněných tubičkách, vpředu pomalu vyjedou čtyři ovládací prvky (vpravo největší hlasitost, v řadě vedle jsou volič vstupů, přepínač funkce crossfeed a nakonec měnič aktivního výstupu. Zároveň se začne zvedat zatmavené víko na loži pro sluchátka. Celý proces je neuspěchaný, mechanicky fluidní zážitek, je to technický balet, který vás naladí k poslechu. Zábavným detailem je to, že ovládací knoflíky reagují i na pokyn dálkového ovládání a olejovitým pohybem se natočí na požadovanou polohu.

Veškerá konektivita je umístěna na základně vzadu. Pochopitelně najdete napájecí zásuvku, dále blok digitálních rozhraní (koaxiální, USB a optický vstup), doplněný o výstup pro druhá sluchátka s proprietárním konektorem a nakonec sada analogových konektorů. Je tu vstup i výstup, oba v XLR i RCA formě.

Samotná sluchátka nesou designové rysy rodiny Sennheiser, ale vlastně se nesnaží tvářit nějak výjimečně, jejich vysokou třídu prozrazují spíše drobné detaily, narýsované do kovových mušlí. Jimi mimo jiné skrze velmi volně tkanou kovovou mřížku vidíte na zlatavé jádro elektrostatického systému. Jde o ultra tenkou folii (2,4 mikrometru) s napařovanou platinovou vrstvou. Keramické statory mají napařenou zase zlatou vrstvičku. Veškerá kabeláž je provedena z postříbřených měděných kabelů.

Kožené náušníky jsou dostatečně prostorné, týlní most zase pevný a dobře rozkládající váhu sluchátek na hlavě, takže ani dlouhý poslech nijak nedává pocítit, že máte na hlavě velká sluchátka o váze 550 gramů.

Sennheiser vlastně neuvádí mnoho technických informací – z manuálu vyčtete váhu 21 kg, frekvenční rozsah činí 5 – 110 000 Hz (-3 dB) a při 100 dB akustickém tlaku nabízí sluchátka celkové harmonické zkreslení pouze 0,01% / 1 kHz, což firma prohlašuje za nejnižší kdy kde naměřené (samozřejmě v rámci daných podmínek).

Pro zesílení vyrobili v Německu elektronkový zesilovač, postavený na ručně vybíraných elektronkách SE 802 S a MOS-FETech. Pracuje v čisté třídě A, přičemž poskytuje samozřejmě nutné vysoké napětí 780 V pro provoz elektrostatů i polarizační napětí 650 V.

Digitální část zpracovává čip ES9018, podporující PCM i DSD signály. Jde o osmikanálový model, kdy jsou pro každý kanál paralelně zapojeny vždy čtyři větve. Řešení zvládá rozlišení až 24 bit / 384 kHz a DSD 11,2 MHz.

HE 1 jsme měli možnost poslouchat v showroomu dovozce a to přes filtr IsoTek V5 Polaris s kabelem EVO3 Initium a propojeno bylo zcela základním USB kabelem Profigold do počítače, odkud se hrálo přes foobar2000 s ASIO ovladači od Sennheiser. Srovnání na stejné sestavě nebylo z výše uvedených technických principů možné, proto jde prostě o celkové poslechové dojmy.

Že jde o špičková elektrostatická sluchátka, to je patrné v tom okamžiku, kdy se do „Beyond Darkness“ (Charles Lloyd / Bill Frisell / Thomas Morgan | „Trios: Chapel“ | 2023 | Blue Note | 0602445266494) zapojí zvuk basy pana Morgana. Rychlost reakcí membrán a jejich přesnost jsou skutečně úžasné, čistota a kontrola basů je naprosto skvělá a přitom bez sebemenší špetky nějaké umělosti, techniky či čehokoliv jiného. Jestli čekáte nějaké obří množství, tak vězte, že jde pořád o elektrostaty, které se oproti dynamickým měničům vyznačují prostě decentnější, chcete-li méně fyzickou basovou složkou. Ovšem artikulace je úplně dotažená, gradient hlubokých tónů zcela vystižený. Máte-li rádi basovou masáž a pocit velké váhy, tak ten tady není, je to mnohem více monitorový, „rovný“ zvuk. Napětí strun a jejich „brnk“ jsou však autentické tak, jak to jen dovoluje kvalita nahrávky.

Písnička „I Don’t Want to Grow Up“ je v duetu hlasu Petry Haden a kytary Billa Frisella („Petra Haden & Bill Frisell“ | 2004 | Rykodisc | HNCD1472) je podstatně jemnější a harmoničtější, než originál Toma Waitse, čistě zvukovou kvalitou patří do standardní úrovně. HE 1 ukazují nahrávku v její nahotě s plnou analytičností, je tu úplně všechno – a nic víc. Žádné přibarvení, žádné „hezké elektronky“, ale na druhou stranu ani stopa po jakékoliv odtažitosti nebo nepříjemnosti. Takhle rozebranou a čistě podanou jsme tuhle nahrávku slyšeli jen velmi, velmi zřídka. Rychlost, otevřenost a pevná, klidná sebejistota středů je skvělá. Naprosto snadno poznáte, kdy zvukař navrstvil Petřin hlas tak, aby zněl výrazněji (což rozhodně nejde na úplně každém řetězci), struny jsou jako pod drobnohledem a perkuse jisté, konkrétní, zaříznuté. Sennheiser umí z nahrávky vytáhnout patrně maximum a přesto nezdůraznit to, co není příjemné. Stále šlo o kultivovaný, byť velmi čistý a konkrétní poslech.

Mírně neobvyklý duet Norah Jones a Foo Fighters ve „Virginia Moon“ („…featuring Norah Jones“ | 2010 | Blue Note | 50999 9196002 3) má relativně břitký a pronikavý mix, HE 1 vám tak ukážou velmi znělé a přímočaré činely, ovšem famózně strukturované a texturované, každý odstín každého činelu je patrný s naprostým klidem a nadhledem. I jemná odlišnost síly dopadu štětečku je tu zohledněna, aniž by to působilo jakkoliv snaživě či dopředně. Prostě to tak je. Kvalitu zážitku tak definuje úroveň (či spíše styl) finálního mixu. Podobně je to u sykavek, ty Grohlovy by mohly řezat sklo a přestože je přesně tak vnímáte, nenutí vás to sundat sluchátka z uší. Sennheiser nabízí jednoduše perfektní analytiku, aniž by i k nedokonalé nahrávce přistupoval příliš nekompromisně.

„Basic Instinct“ od elektronicko-minimalistických The Acid („Liminal“ | 2014 | Mute | 0724596960820) má spoustu moderně dynamicky našlápnutých pasáží a HE 1 mají dostatečnou rezervu, aby je pojala. Zvuk má sílu, má napětí a umělý bas přímo tepe fyzickou napjatostí. Opět to není zvuk mohutný nebo těžký, je ale naprosto perfektně kontrolovaný. Elektrostaty Sennheiser nemají žádné „úzké hrdlo“, co dostanou, to pošlou k vašim uším v požadované hlasitosti a s dynamickými kontrasty patrnými od nejnižších po nejvyšší snesitelné úrovně, z nichž už po pár vteřinách zvoní hlava. A dostat se k ultra vysokým, nezdravým hlasitostem je mimořádně snadné, protože vás neodrazuje žádné nepříjemné zkreslení a komprese je také cizí slovo. Ale pokud jste zvyklí na hutný a dramatický bas špičkových dynamických sluchátek, můžete si chvíli na štíhlý a atletický zvuk HE 1 zvykat.

U rozlišení těžko hledat cokoliv nedostatečného – špičková nahrávka „Copernicus in Tartu“ („Planets“ | 2022 | My Reel Club), kterou Gabor Juhasz Trio nahrálo live bez jakéhokoliv postprocessingu, pouze s jednoduchým mixem a přímo do DSD, tedy s teoreticky maximální dynamikou, zněla úžasně. Tolik informací, tolik vzduchu, tak plastické nástroje, to se jen tak neslyší. Sennheiser HE 1 míří ke hvězdám a skutečně představují pocitově maximum možného. Potvrdilo se, že jaká je nahrávka, takový je výsledek, HE 1 si vlastně nic nikam nepřidávají, na nic si nehrají, nic nechybí ani nepřebývá. Je to zvuk pocitově zcela bez překážek.

Pokud je sluchátkový svět v něčem limitující, pak je to pocit fyzické prostorovosti poslechu, rozpínavosti a velikosti scény. To vlastně ani HE 1 neumí překonat, přesto Dvořákova „Serenáda pro dechy a smyčce v d moll, op. 44“ v podání Academy of St. Martin in the Fields pod pevnou rukou Nevilla Marrinera („Serenades op. 22 & 44“ | 1983 | nahráno 1981 | Philips | 400 020-2) zněla nesmírně vzdušně a byl v ní cítit prostor. Zvuk není uzavřený v hlavě, má šířku, má hloubku a má precizní lokalizaci jednotlivých nástrojových skupin, stejně jako máte pocit, že kdesi kolem vašeho čela kdosi vystavěl zmenšenou koncertní síň. Zapnete-li crossfeed, protáhne se scéna také citelně do hloubky a vyteče zřetelně ven z uší, byť na druhou stranu povolí i celkový pocit famózní zaostřenosti a koncentrovanosti. Ovšem to tak je, když manipulujete s originálním záznamem. Máte nicméně velkou volnost, nižší stupeň crossfeedu je vlastně pro většinu nahrávek fajn, zbaví vás pocitu, že na uší máte sluchátka a přiblíží vás nearfield poslechu nějakých pěkných monitorů.

Už jsme řekli, že HE 1 jsou rozhodně velmi upřímná sluchátka, aniž by však byla hrubá či vzbuzovala v posluchači nervozitu – galantně a jemně vás však upozorní na každičkou nepřesnost, ať už je hudební nebo zvukařská. Tak i v „The Parting Glass“ Vince Jonese („Moving Through Taboos“ | 2004 | Universal | 0602498245903) slyšíte třeba to, že to zvukový technik mírně přehnal s kompresí zvuku klavíru, stejně jako krásný a dobře ovládaný Australanův vokál nemá tolik volnosti, kolik by si ideálně zasloužil. A přesto se hudba snadno poslouchá, protože je sama o sobě zábavná a krásná, což skrze tato sluchátka naplno vynikne.

Jsou Sennheiser HE 1 nejlepší sluchátka na světě? Respektive tedy spíše – jde o nejlepší sluchátkový systém, který je momentálně k dispozici? Těžko říct. Objektivním okem na nich nejde najít nic, co byste jim mohli reálně vytknout – jsou to špičková sluchátka, řízená dobře navrženým zesilovačem a doprovázená zjevně solidním D/A převodníkem. Jde zároveň o designovou záležitost, i když za danou cenu by mohlo jít o ještě o něco luxusněji pojatý produkt – nicméně komfort nošení ani ovládání není v ničem limitovaný, to zase ne. Není pak vlastně žádná jednotlivost (snad s výjimkou opravdu excelentního, prvoligového rozlišení), která by vás na HE 1 upoutala jako „to ono“. Je to ale právě propojení úplně všech aspektů reprodukce na špičkové úrovni, které funguje a které ze Sennheiser HE 1 vytváří špičkový výrobek pro tak dokonalé poslechové zážitky, jaké umožní vaše hudební sbírka. Takže jsou to tedy dokonalá sluchátka? Jsou nejlepší na světě? Rozhodně patří ze všech úhlů pohledu na úplnou špičku, byť si za to německá firma říká skutečně monumentální cenovku.

MĚŘENÍ – SLUCHÁTKA

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo pomocí systému miniDSP E.A.R.S. – nejedná se o referenční měřící hlavu, disponuje však kalibrovanými mikrofony s profily pro různé typy sluchátek. Měření probíhá v programu R.E.W. s aplikovanou kalibrací pro mikrofony vždy v pěti cyklech na každém kanále pro ověření těsnosti náušníků / nástavců, každé měření probíhá v mírně jiné poloze pro nalezení té optimální a to při hlasitosti 84 dB @ 300 Hz u velkých sluchátek a 94 dB @ 300 Hz u in-ear sluchátek. Zobrazené křivky jsou ty nejlepší.

Níže naleznete dvě sady měření frekvenční odezvy – první nemá aplikovanou žádnou korekci. Graf se může zdát obtížně čitelný a neintuitivní, ale žádná sluchátka na rozdíl od reprosoustav neměří vyrovnaně a ani by zvuk takových nebyl příjemný. Doporučujeme porovnávat s výsledky nejnovějších výzkumů a tvarem preferenční křivky Harman Research 2018. Pro snazší interpretaci grafu je k dispozici také verze s aplikovanou kompenzací – tady by se dalo říct, že čím vyrovnanější odpověď, tím lépe.

Pro základní orientaci jsou k dispozici měření Focal Clear, beyerdynamic DT1990 Pro, Koss BT330i, Koss Porta Pro CZ nebo Sennheiser IE 8.

Frekvenční odezva – bez aplikované kompenzace (tyrkysová levý kanál, zlatá pravý kanál)

Rozdíl mezi oběma kanály je způsoben tím, že pravý kanál měl zjevně nějakou drobnější netěsnost kolem mušlí. Nepodařilo se nám ji odstranit ani po delším laborování a posouvání po umělé měřící hlavě. Realističtější je nicméně pravděpodobně odezva levého kanálu. Jak je vidět, HE 1 jsou velmi vyrovnaná, na sluchátkový svět až netypicky. Nejsou tu žádné propady nebo nejistoty.

Frekvenční odezva – s aplikovanou kompenzací (tyrkysová levý kanál, zlatá pravý kanál)

Toto měření více odpovídá tomu, jak náš mozek vykompenzuje zvuk při sluchátkovém poslechu. Jak je vidět, skutečně jde o velmi vyrovnanou reprodukci.

Zkreslení – levý kanál

Zkreslení – pravý kanál

EUR 69 000,-

cca Kč 1 685 000,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ celkem bohatá konektivita

+ špičkově přirozený, kultivovaný zvukový projev

+ naprosto neagresivní, uvolněné a samozřejmé

+ fungující decentní crossfeed

+ vysoké rozlišení

+ působivá hloubka basu – dost možná nejlepší ze sluchátkového světa

+ dobře nastavená jemnost regulace hlasitosti

ZÁPORY

- nesmírná cenovka

- nemáte úplně pocit, že dostáváte luxusní objekt, hodný dané cenovky, zejména u sluchátek jako takových

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Panter | www.panter-praha.cz 

fSdílet

Tweet