V loňském roce jsme vám přinesli test nečekaně dobrých reprosoustav, patřících k sestavě Pioneer G-Clef - text si můžete přečíst ZDE.
Dnešní recenze bude poněkud odlišná od běžných testů či profilů novinek přístrojů právě přicházejících na trh. Jedná se o dlouhodobý test sestavy Pioneer G-Clef. Po roce a půl lze s jistotou posoudit nejen zvukové a uživatelské kvality, ale také spolehlivost a vhodné doplňující komponenty. Rovněž lze vyloučit chvilkové nadšení pro nový komponent, či zatracení pro jeho nerozehranost.
Začněme tím nejjednodušším – spolehlivostí. Za celé testované období přístroje fungovaly bez zaváhání – vše je jak má být. Takže spolehlivost je na jedničku.
Druhou věcí je design výrobku. Znáte to – přijde na trh novinka, ze které jste nadšeni, leč po určité době se okouká a zevšední. U Pioneera tomu tak není. Střídmost v úvodu přechází v nadčasovou eleganci a spolu s precizním zpracováním, za které by se nemusely stydět mnohanásobně dražší komponenty, vám G-Clef přináší trvalé uspokojení. Praktická je i barva přístrojů – jakoby nešpinivá. Znáte přece ty ťapky na černých lesklých přístrojích, či zažloutlé skvrny v okolí ovladačů na stříbrných. A to byl systém povětšinou provozován v prašnějším prostředí.
Diskutovatelnou věcí je ovládání přístrojů. Pro ty, kteří pro obsluhu svých zařízení používají dálková ovládání je Pioneer G-Clef tím pravým ideálem – vlastně se komponentu ani nemusíte dotknout, tedy vyjma prvotního zapojení a zapnutí. Navíc lze dokoupit sdružené dálkové ovládání a je vymalováno. Pro ty, kteří rádi obsluhují přístroje přímo, je situace složitější. G-Clef umožňuje jen to nejzákladnější. Osobně mi například chybí přeskok skladeb na SACD přehrávači. Jistě – z úvodu lze navolit kteroukoliv skladbu při použití obou tlačítek současně (k tomuto poznatku jsem dospěl až po roce, protože, znáte to, návod čteme až úplně nakonec, ne-li vůbec), ale v průběhu přehrávání přeskok není možný, už je nutné sáhnout po dálkovém ovládání. Jsme-li u SACD přehrávače, tak dalším „ústrkem“ je určitá prodleva, než přístroj posoudí, co jsme vložili – zda CD, SACD nebo jiný nosič – to je však zpravidla obecný jev všech SACD přehrávačů.
Na druhou stranu Pioneer D9 přehraje téměř vše, např. i DVD disky s nahranými MP3 (což v návodu ani nenaleznete). Pak takovýto disk pustíte v pátek odpoledne a v neděli večer disk dokončí přehrávání. Pro kulisový poslech je to báječné. Korekční obvody přehrávače jsou výborné, protože i zdevastované disky (např. při používání v autě) načte D9 bez problémů. Rovněž oceňuji kvalitní přípojné cinch u D9. Ani po roce „testování“ různých kabelů, na což jsem přehrávač s oblibou používal, nejeví známky opotřebení, navíc mají příjemnou rozteč, takže se kabely snadno zapojují. Když už jsme u tématu kabelů, lze konstatovat, že systém Pioneer je na ně dosti citlivý. Klidně lze nevhodným modelem komponenty „zatlouci“. Při použití kvalitního je pak zvuk adekvátně lepší. Pro mne jako výrobce kabelů mi systém pomáhal při vývoji, na druhou stranu, pro běžného uživatele bude tento aspekt citlivosti patrně na obtíž, protože znamená další větší investici pro dosažení maxima. Systém je citlivý nejen na cinch kabely, ale i na síťové přívody, o repro kabelech nemluvě – tam se to dá předpokládat. Půjdeme-li k přípojným místům zesilovače, lze konstatovat obdobnou kvalitu jako u SACD, ovšem s tím, že místa je už méně. Pochválil bych i bytelné reprosvorky. Po odoperování nesmyslných záslepek lze použít jak oblíbené banánky, tak lopatky rozteče 8 mm. V případě nouze i holý vodič – takže vše.
S novou dobou přichází i nový vstup – tím je USB. V první polovině roku testování jsem jej nevyužíval, možná proto, že jsem měl k tomuto typu připojení značný despekt. Ještě, že test probíhá tak dlouho. Nyní mohu konstatovat, že tento vstup je opravdu excelentní – obsahuje totiž 24/96 převodníky, takže když v PC zvolíte upsampling na tuto hodnotu (není podmínkou), je toto propojení znatelně lepší, nežli vedení analogového signálu dlouhými cinch kabely. Jde tedy o velmi kvalitní zvukovou kartu. Určitě stojí za to při pořizování zesilovače zvolit vyšší model A9, disponující tímto vstupem, nežli A6, který jej nemá. Nikdy nemůžete vědět, co budoucnost přinese a nepředpokládám, že by si posluchač pořizoval systém G-Clef pouze dočasně. Jsou to komponenty na delší dobu soužití.
Výhodný je i výstup pre-out u A9, využitelný např. pro subwoofer nebo pro separátní sluchátkový zesilovač. Absolutní dojem trochu kazí konstrukce páskové smyčky. Nelze ji využít pro tříhlavé magnetofony – chybí odposlech. Tím pádem ji rovněž nevyužijete pro zařazení korekčních jednotek. (Typu ekvalizéru apod.) Nicméně se s ní nahrávat dá, takže je funkční, i když omezeně. Když už brázdíme ve vodách zesilovače, tak musím velmi pochválit jeho otevřenost do třídy A. Jinými slovy, nejen že značně hřeje, leč dobře hraje – viz dále. Z uživatelského hlediska to ovšem znamená, že pakliže máte ve zvyku stavět přístroje na sebe (což nedoporučuji), tak SACD přehrávač patří dolů. Na zesilovači byste jej „uvařili“. Než jsem na toto přišel, trvalo to několik dnů. Nejen, že byl druhý přístroj horký, ale snad právě proto jsem měl dojem, že i hůře hrál.
Omlouvám se, ale ani po roce a půl se mi nepodařilo zjistit, do kolika wattů A9 pracuje v A třídě. Firemní prospekty jsou dosti skoupé a nikde jsem informaci nenalezl. Japonským konstruktérům jsem nevolal – neumím japonsky. Celkový výkon 55 W do 8 Ohm (70 W do 4 Ohm) je pro běžné domácí použití, tj. v místnosti zhruba do 30 m^2 zcela postačující. Zde bude více záviset na citlivosti připojených reprosoustav a zatlumenosti poslechové prostory. S hlasitostí jsem problém za celou dobu neměl. Spíše mé testování nelibě nesli sousedé. Však to znáte, chvíli si „zaburácíte“, ale po většinu času posloucháte v normální hlasitosti nebo v noci velmi potichu. A tu oceníte práci A9 ve třídě A oproti mnohakilowattovým monstrům, které vlastně potichu hrát neumějí.
Kapitolou samu pro sebe jsou displeje na obou přístrojích. Z úvodu se jimi kocháte, zkoušíte, který jas je nejlepší, oceňujete jejich informativnost a pak stejně skončíte v direct modu, kdy jsou zhasnuté. Při každé operace či změně se na chvíli rozsvítí. Chcete-li mít přehled, je dobré mít po ruce dálkové ovládání. Trochu nepohodlné – leč stejně systém slouží k poslechu hudby, takže jde o věc nepodstatnou. Daleko podstatnější záležitostí je možnost vypnutí Legato Link u CD přehrávače (logicky funguje pouze v modu CD). Zde si můžete podle nahrávky a vkusu funkci dálkově zapnout nebo vypnout. Dále lze laborovat s funkcí „Direct“ u zesilovače a „Pure Audio“ u SACD. Každý krůček je znát, při použití obou naráz je posun k lepšímu dostatečně zřejmý, takže tam všichni skončíme. Snad pouze při poslechu MP3 je dobré občas využít funkci „Sound Retriever“ (obdoba Loudness), která rozšíří kmitočtové pásmo a zpříjemní poslech informačně chudých nahrávek.
Nyní se už konečně dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu a tím je zvuk systému A9/D9. Ponejvíce byl systém poslouchám s firemními reprosoustavami Pure Malt, testovanými loni. Doplněn byl o subwoofer Thomessen, kazetový magnetofon Nakamichi Dragon a tuner jak firemní (F-F3-J), tak Magnum Dynalab. Porovnání proběhlo s celou řadou komponentů od Naim Audio počínaje po Pass Labs a Nagru konče. Rovněž byl nějaký čas zesilovač A9 s úspěchem využíván pouze jako předzesilovač ve spojení s Pass Labs výkonovým zesilovačem. Z reprosoustav pak stojí za zmínku ještě B&W 801 Matrix. K propojení sloužily kabely KrautWire. O čistotu sítě se staral filtr Belkin nebo pračka Accuphase. Porovnávány byly i nižší firemní modely šestkové řady (viz úvod). Na tomto místě bych ještě odbočil a pochválil firemní tuner. Není pouze designovým doplňkem, leč plnohodnotným komponentem s výborným zvukem, jaký vůbec lze v současnosti z éteru vydolovat.
Po roce a půl lze hrdě konstatovat, že systém Pioneer je k trvalému žití. Poskytuje velmi příjemný, čistý, kmitočtově vyrovnaný a zároveň dostatečně přesný zvuk, který vás neunaví a neomrzí ani po dlouhodobém poslechu. Neoplývá sice výbušnou dynamikou jako např. Pass INT 150 – Naim CD5, leč za cenu tohoto zmíněného systému máte „Pionýrů“ pět. Ani není účelem G-Clef směřovat do těchto teritorií. V ostatních aspektech zvuku však už podobným systémům zvesela konkuruje. Hlavně aspekt přirozenosti je tím, čím vás upoutá. Umělohmotný nádech levných zařízení se u Pioneera prostě nekoná. Stejně tak ono známé zdrsnění kompromisních zařízení zde nenaleznete, ani zapatlání, kdy se výrobce snaží zamaskovat ono zdrsnění a ostatní nedokonalosti v konstrukci přístroje. (Výsledkem bývá zpravidla hučící stejnozvuk jako z kamen piliňáků.)
Pioneer prostě podává zvuk nad rámec své kategorie. Velmi odměňující je tichý noční poslech, kde pravděpodobně zesilovač pracuje v čisté třídě A. Zde se svou ambientností a sametovostí zvuku blíží plnohodnotným High-End zařízením. Nechce se věřit, že vlastně posloucháte „komerční“ systém. Na druhou stranu o zcela komerční systém vlastně nejde. Svou cenou v základu, tj. zhruba padesát tisíc, nenáleží do ranku spotřební elektroniky. Navíc když systém opatříte adekvátními propojovacími kabely, síťovým kondicionérem apod., můžete se klidně dostat na dvojnásobek, a to už jsme v kategorii zcela regulérního, vážně míněného Hi-Fi. Jedním z aspektů, který vás o tomto přesvědčuje, je například fakt, že u SACD přehrávače zcela jasně pocítíte zlepšení, použijete-li nosič SACD oproti CD vrstvě. U nižšího modelu D6 či jiných přístrojů jsem přílišné vylepšení nezaznamenal, dokonce mnohdy nastávaly situace, kdy přehrávání CD z vyšší kategorie zařízení přinášelo lepší výsledky (viz např. test Nagra CDP).
Shrnu-li jeden a půlleté soužití se systémem Pioneer G-Clef A9/D9/F3, mohu konstatovat, že se jedná o nadčasové zařízení, přinášející nové technologie do dostupné Hi-Fi kategorie s vynikajícím provedením, spolehlivostí a se zvukem, který vás bude dlouhá léta uspokojovat.