Úvod
Když jsem si slavnostně zhruba v roce 1990 přivezl z Anglie zesilovač Pioneer A400, tušil jsem, že se ve světě hifi něco událo. Nevěděl jsem ovšem tehdy, co vlastně. S odstupem času lze říci, že tento komponent byl první vlaštovkou Pioneera do tehdejšího světa highendu i když 240 liber tomu moc nenasvědčovalo. Znali jsme přece ty velikány typu SA608 apod. z dřívějšího Tuzexu (dnes krásné staré stroje, ostatně hrající mnohde dodnes). Po úspěšné A400 přichází už plnokrevný highend v podobě CD přehrávače PD77 resp. PD95 a zesilovače A09. Na americkém trhu dominuje PD65 Elite. Dokonce bylo úsměvné sledovat zápolení kazetového magnetofonu CT95 s renomovaným specialistou Nakamichi. Ovšem po určité době nastala jakási „doba temna“ v podobě změny loga a odklonu od highendu.
Multimediální doba přinesla ty různé VSA, VSX a já vlastně ani neznám ta jména různých receiverů, laserdisků a kombajnů na vše, co právě bylo vynalézáno. V oblasti reprosoustav minulost též nebyla z nejhighendovějších. Píše se rok 2007 a světe div se nastává zlom a na svět přichází opět vlaštovka v podobě hifi pro pravověrné posluchače „Hudby“. Nejprve je to SACD přehrávač PD-D6-J, který okamžitě dostává cenu EISA za výrobek roku. A opět se nemohu zbavit dojmu, že se ve světě hifi něco událo. Dnes už ale víme co; už tím, že jsme snad poučenější a možná i o zhruba sedmnáct let starší. Přichází řada G-Clef. Testovaná aparatura Původním záměrem dnešního testu mělo být porovnání dvou modelů SACD přehrávačů PD-D6-J a PD-D9-J, dvou modelů reprosoustav Single Malt – Single Malt Vintage a představení tuneru F-F3-J a zesilovače A-A9-J. Po pětiměsíčním testování jsem dospěl k závěru, že vyšší modely jsou prostě lepší než modely nižší a nemělo by valného významu sáhodlouze rozpitvávat maličkosti. Začněme třeba reprosoustavami, jež bývaly pro velkofirmy spotřební elektroniky spíše doplňkovým programem.
Reprosoustavy Pioneer S-A4SPT-VP
Při pročítání prosincového (2007) čísla amerického Stereophile mne zaujala recenze na repsosoustavy Pioneer „Pure Malt“ (S-A4SPT-PM – krkolomný název, inu Japonci), kde byla historce o vzniku těchto soustav věnována převážná část textu (150 let staré sudy, 15letá japonská whisky, 125 galonů velké atd., sloužící jako surovina k výrobě ozvučnic). Mírně jsem zpozorněl – že by se renomovaný HighEnd časopis věnoval designu a masové spotřební elektronice? A navíc s úsměvným doporučením, že tyto soustavičky by byly vhodným dárkem pro přítele či přítelkyni (vlastně šlo o vánoční číslo).
Leč vážně. Reprosoustavy Pioneer S-A4SPT-VP jsou opravdu designově ekluzivní s excelentní povrchovou úpravou známou z dálněvýchodních starožitností (známé to lakování dřevěných skříněk na loďkách na moři kvůli absenci prachu) a výběr kvalitního vyzrálého tvrdého dřeva pro stavbu ozvučnice má nepochybně svůj konstrukční význam. Ta je velmi rigidní a výborně zatlumená, takže nevznikají parazitní zvuky ani při vyšších hlasitostech poslechu.
Osazena je velmi kvalitními reproduktory. Pro basostřed je použit reproduktor z aramidových vláken – tj. z šedého kevlaru. Zajímavostí je to, že i takto malý reproduktor je zpevněn soustřednými vlnkami, známými spíše z obřích profesionálních reproduktorů. Výhodou je také použití uchycovacích vlnek po okraji, oproti běžnému gumovému závěsu, který může zanášet do reprodukce cizorodá zabarvení. Ze stejného materiálu je i vrchlík membrány reproduktoru, takže celá vyzařovací plocha je materiálově jednolitá. „Pohonný“ magnet tohoto reproduktoru má stejný průměr jako membrána a navíc je magneticky stíněn pro použití např. v blízkosti obrazovek a jiných citlivých zařízení. Nedovedu si představit, kdyby se totéž zopakovalo u dvanácti, či patnácti palcového reproduktoru – to bychom jej asi stěhovali jeřábem.Výškový reproduktor má rovněž obří stíněný magnet, ferofluidové chlazení a hedvábnou kalotu včetně hedvábné uchycovací vlnky.
Výhybka obsahuje kvalitní součástky, možná by mohla být koncipována bi-wiringově – to je však otázkou návrhu – i velmi drahé reprosoustavy, např. Dynaudio nebo JM Lab a další jsou konstruovány pro jednoduché vedení. Věřme tedy, že jde o záměr (lepší sfázování...). Basreflex je vyústěn dozadu a má vzorně zaoblený náběh. Materiál nátrubku je ze stejného dřeva jako ozvučnice, což už tak obvyklé nebývá – zpravidla je použit plast.
Exkluzivitu a prestiž zvyšují i volitelné ochranné mřížky – zde máme na výběr buď retro vínový potah, nebo klasickou černou s nádechem do temně zelené. Správný hifista ale mřížky zanechá v krabici. Přípojné zlacené terminály mají rozumnou rozteč a tím umožňují i připojení exotických tlustých kabelů a to buď natvrdo (velký otvor ve svorce), použitím spades a po odoperování záslepek i praktických banánků. Prostě highend standard.
Proměřením třetinooktávovými šumy z poslechového místa (z 1 m přece nikdo neposlouchá) byla zjištěna data až šokující. Vím, že se fyzika ošidit nedá, ale výsledky měření také ne. Reálný nástup basů v místnosti (-6 dB) nastal při 31,5 Hz a na 50 Hz byl už v 0 dB oproti 1 kHz referenci při zvoleném standardu hlasitosti 80 dB. Poté následoval ještě mírný zdvih o 3 dB v ploché charakteristice až do 500 Hz, kdy sestoupil na referenční úroveň a do konce měření zůstal konstantní s odchylkou +/- 0.3 dB. Nad 20 kHz měření nebylo provedeno, protože nebyly k dispozici měřící přístroje toho schopné, takže udávanému maximu 40 kHz můžeme pouze věřit bez důkazu. Tyto kmitočty jsou ostatně podstatné pouze pro přehrávání SACD, DVD-audio či analogu. U CD a komprimovaných formátů signálu stejně nehrozí. Můžeme ale odvodit z opačné části spektra, že Pioneer S-A4SPT-VP je přenáší s rezervou.
K posouzení zvukových kvalit byly použity jak dnes testovaný systém Pioneer, který je s největší pravděpodobností firmou k těmto soustavám koncipován, tak i další dva nekompromisní systémy pro zjištění maxima reprosoustav. První byl ve stejné 25 m2 středně zatlumené místnosti složen z CD přehrávače Naim CD5i a zesilovače Pass INT 150 propojený signálově KrautWire Passion Gold a reprokabelem Fractal nebo MiniORG stejné značky. Druhým maximem byla místnost 30 m2 se zesilovacím kombem Pass XP10 – XA 30.5 se zdrojem signálu v podobě gramofonu SME 20/V/Lyra Argo i s propojením KrautWire Reference Gold a ORG.
Ve všech systémech byly překvapením basy. Jejich podání na tak malý minimonotor je vpravdě výjimečné. Nečekejme sice varhanní subbas, ale při běžné hudbě je podání i množství dostatečné – zde však přeci jen nastává několik „ale“. Prvním je citlivost reprosoustav. Psaných 84 dB je hodnota dosti nízká. V praxi to znamená, že nějaký kompromisní „šeptající“ zesilovač nebude mít valného uplatnění. Rovněž zazdění méně průchodným reprokabelem je faktorem značně limitujícím. My ovšem tyto problémy nemáme, leč má to jiný důsledek a tím je rozsah hlasitosti, který chceme používat. Zde se jednotlivé systémy lišily. Firemní se jevil jako přesvědčivý. Regulace je plynulá až do „klepnutí“ membrán při hlasitosti, kdy se soused ptá, zda nastaly demoliční práce v bytě, kde posloucháte. Toto „klepnutí“ je patrné hlavně u nerozehraných nových reprosoustav. Po zhruba tříměsíčním provozu mizí – poté nastává limit spíše ve zkreslení systému při extrémech.
Paradoxem je, že daleko lepší je situace u VP verze (viz dále), takže se nelekejte ihned po pořízení soustav, je to jev dočasný. Na obranu reprosoustav musím však uvést, že v druhém systému (tj. INT 150…) tento jev vlastně nenastával, takže je možné, že nové Pure Malt mohly nějak dovádět A9 k limitaci. A naopak v „největším“ systému byla situace zase v úvodu „klepavá“. Zde však šel signál velmi agresivní a opravdu limitní, nehledě na větší místnost. Zajímavé bylo rovněž přímé srovnání s firemními Pure Malt ve světlém provedení se stejným označením, ale s koncovkou PT (zde je použit žlutý kevlarový basový reproduktor, psaný dolní mezní kmitočet je posazen o 10 Hz výše a je použita jiná dělicí frekvence). Zde jsem měl dojem, že se nejedná o verze téhož, ale o zcela různé modely, ne-li o výrobky různých firem. Námi testovaná VP verze poskytovala v přímém srovnání basy nádherně prokreslené a zároveň syté, nehledě na vyšší čistotu celku při vlastně zanedbatelném cenovém rozdílu obou verzí. (A to, jak bylo zmíněno v úvodu, byl ve Stereophile pochválen levnější model.) Basy jsou jednoduše u Pure Malt VP výborné a oproti ostatním pásmům vyrovnané. I ve větší místnosti máte dojem objemového dostatku s přesným dávkováním. Ani v malé místnosti není zaduněno, prostě akorát. A při zavřených očích se dostaví představa neskonale větších reprosoustav.
Dalším milým překvapením byla skutečnost, že soustavičky nejsou příliš citlivé na umístění v prostoru. Jak cca 25 cm od zadní zdi, tak téměř ve volném prostoru (tj. více jak 2 m od zdi) znějí v podstatě stejně. Rovněž rozteč není kritická – báze se netrhá ani při třímetrové vzdálenosti.
A nyní se konečně dostáváme k tomu, v čem reprosoustavy zákonitě excelují nejvíce, a tím je podání středu, výšek a prostorové scény. V těchto regionech reprodukují signál tak, že je to ten pravý důvod, proč po nich toužit. Přehršle barevných odstínů a nuancí hudebních detailů jsou jednoduše až návykové. Navíc výšky nikterak netrčí a jsou integrální součástí celého spektra – takže odpadá obava ze známé usyčenosti minimonitorů. Přenášená kvalita přesně zobrazuje zdroj signálu, tj. v systému 2 a 3 se zvuk adekvátně zkvalitnil. Chcete-li docílit pompézního zvuku, např. pro poslech art- rocku, není nic jednoduššího, než přidat pro mírné podkreslení ještě vhodný subwoofer a je vymalováno.
Závěr
Reprosoustavičky Pure Malt Vintage jsou prostě bedýnky ke každodennímu soužití. Příjemně se poslouchají a do místností, kde nechceme instalovat rozměrné reprosoustavy, jsou plnohodnotnou alternativou s aspirací do highendového světa. A to nejen prestižním vzhledem, ale hlavně zvukem, který dle mého názoru do tohoto světa plně náleží.