Japonská Yamaha byla jedním z tahounů špičkové audio techniky po desítky let a ačkoliv v době ne úplně dávné vsadila firma spíše na produkci dostupnějších strojů a reprosoustav, kde se jí mimochodem velmi dobře daří dodnes, zhruba poslední desetiletku jsou vidět snahy o průnik výš. Po hi-fi vyšší kategorie v podobě řad 1000, 2000 a 3000 pak na IFA Berlín 2016 Yamaha bez velké pompy ukázala první produkt řady 5000.

Trvalo to poměrně dlouho, ale výroba naběhla a ač je na světa pořád jen nemnoho párů, reprosoustavy NS-5000 jsou tu jako důkaz odvahy firmy vstoupit do dlouho opuštěných vod a zkusit se poprat s obrovskou konkurencí, která se v tomto segmentu etablovala.

Model NS-5000 ideově navazuje na modely NS-1000 z počátku 70. let 20. století, ale na zpracování je přeci jen vidět, že nároky i možnosti se posunuly. NS-5000 jsou se svými 35 kg a rozměry 69 x 39,5 x 38,1 cm (v x š x h) jedněmi z největších regálovek, které si můžete pořídit. Pořízení ne úplně levných, ale bytelných dedikovaných stojanů je tak na místě.

Protože jsou tři měniče na čelní stěně osazené asymetricky, výrobce doporučuje ustavit reprosoustavy vysokotónovými reproduktory k sobě. V poslechové místnosti to ale bylo obráceně - rozdíl byl v šířce hudební scény, jinak se nezdá, že by mělo toto rozmístění nějaký vliv.

Povrchové zpracování skříně z březové překližky vyrobené ze stromů rostoucích na ostrově Hokkaido je excelentní. Černý piano lak je precizní i na zaoblených rozích a vypadá opravdu báječně. Vlastně každý detail je vyrobený právě tak, jak si daná cenová hladina zaslouží.

Vnitřek ozvučnice je bohatě vybavený rozpěrami a skříň samotná je i na poklep velmi pevná. Ostatně čelní stěna má tloušťku 2,9 cm a ostatní stěna pak 2 cm. Překvapující je téměř úplná absence vnitřního tlumení. Může za to jednak řešení vysokotónového a středotónového měniče, jednak též po obou stranách skříně umístěná "trubice" vyplněná absorpčním materiálem. Právě v tomto jistém typu zvukovodu by měla být pohlcována nežádoucí energie.

Zepředu jsou vidět tři měniče, ke straně umístěný tweeter a středotónový, oba v podobě kovové kopulky. Tweeter má v průměru 3 cm, střeďák 8 cm. O basy se stará 30 cm kónická membrána - také kovová. Všechny měniče mohou mít zajímavě pojaté kryty hodně technicistního charakteru.

Yamaha se chlubí, že materiál membrán Zylon překonává svými parametry (zejména rychlostí zvuku) i beryllium (z něhož měl membrány zmíněný ideový předchůdce). Jde o syntetická vlákna napařovaná na základní tvarující vrstvu z Monelu - to je slitinu niklu se zhruba třetinovou příměsí mědi. Vlákna Zylon jsou nejpevnějším materiálem z dostupných organických vláknitých struktur.

Velmi zajímavé řešení Yamaha zvolila pro pracovní komory vysokotónového a středotónového reproduktoru. Nejsou uzavřeny v dřeveném boxu, ale mají trojitý zvukovod / trubičku s vnitřním zatlumením, kde se cestou (ne nepodobně třeba B&W Nautlius nebo Vivid Gyia a dalším) postupně odbourává energie ze zadní strany membrán. 65 litrů vnitřního prostoru tak slouží výhradně basovému měniči.

Výhybka je namontována na oboustranné desce plošných spojů s měděnými signálovými cestami o tloušťce 140 mikronů. Výhybka je osazena kondenzátory MCap Supreme Evo od Mundorf nebo odpory MResist Supreme od stejného výrobce. Jen cívka pro woofer má 1,6 kg. Výhybka dělí pásma poměrně vysoko - na 750 a 4 500 Hz.

Výrobce udává pracovní frekvenční odezvu v rozsahu 26 - 40 000 Hz (ovšem v poklesu -10 dB) a také horní limit 100 000 Hz, ovšem s dosti odvážným poklesem -30 dB. Citlivost 88 dB / 2,83 V / m je vcelku standardní, udávaná jmenovitá impedance 6 ohm přiznává propad na 3,5 ohm.

Poslechnout si jedny z největších dostupných "regálovek" na světě (jako "bookshelf" a ne "stand-mounting" je označuje i výrobce) jsme měli možnost u jejich majitele v moravskoslezském kraji - šlo o výjimečný případ a patrně první poslech v takovém prostředí, který jsme kdy uskutečnili. Důvod je to, že na evropském kontinentu je jen několik málo párů těchto reprosoustav a toto je jednoduše jediný, který je (a možná i dlouho bude) v České republice. Poslech nebyl úplně optimální z mnoha důvodů - těmi hlavními budiž neznámé prostředí, méně známá elektronika (naštěstí ne úplně neznámá) a hlavně akustika prostoru. Respektive v podstatě úplná absence jakéhokoliv akustického ošetření, nepočítáme-li několik pěnových panelů s "pyramidkami". Jinak byl prostor vybavený jen kobercem, židlí a dvěma skříňkami, tedy ničím, co by mohlo byť jen trochu akusticky zafungovat. Nicméně nebylo zbytí - po pěti hodinách ve vlaku a s dvěma vyhrazenými poslechovými dny bylo škoda neposlouchat, byť limity jsou zjevné (ale nakonec při reálném poslechu ne tak hrozné, jak se zprvu mohlo zdát).

Poslouchalo se na integrovaném zesilovači Yamaha A-S3000, kterému dělal společnost dovozcem zapůjčený SACD přehrávač Yamaha CD-S3000, zkoušeli jsme také CD-S700 a kombinaci obou s převodníkem Chord 2Qute, který poté sloužil i pro hraní přes USB (což nakonec přineslo nejčistší a nejlépe kontrolovaný zvuk ze všech možností). Dobré napájení zajišťoval filtr IsoTek EVO3 Sigmas, napájený přes IsoTek EVO3 Syncro. Používalo se RCA kabelů Chord Chorus Reference a XLR kabelů slovenské značky Cable4.USB byl dvojitě vedený model od iFi. Do reprosoustav pak vedl Chord Signature Reference. K porovnání jsme využili toho času druhý nejvyšší model Yamahy - sloupek NS-F901 přes bi-wire kabely AudioQuest Rocket 44.

Od robustní stavby ozvučnic a velkého průměru basového měniče jsme očekávali - i na základě zkušeností s basujícími nižšími modely firmy - když už ne hotovou lavinu, tak alespoň velký objem basových frekvencí. To se ale jaksi nestalo. Ne snad, že by bas přítomný úplně nebyl, ale jeho měkkost a veliká klidnost byla překvapující a trvalo celý první den, než jsme ten charakter přijali a zvykli si na něj. Není to rozhodně bas ohromující, třeba ve značně ve spodních frekvencích "natlačené" "No Sanctuary Here" Chrise Jonese z výběru "stereoplay Vinyl Classics vol. 2" bylo cítit odměřenost, bas byl slušně artikulovaný, ale kontury byly měkké a byť jsme vnímali solidně podanou barvu basové struny i to, jaká by MĚLA být, byl to takový zvláštní pocit toho, že přeci jen schází ta fyzická důraznost, to tělo tónu. Trošičku jako kdyby se NS-5000 nemohly pořádně nadechnout... Úplně vnímáte to hřmění basu, ale jaksi trošku z dálky. Jak už bylo řečeno, reprosoustavy mají velice dobrou schopnost přenést barvu zvuku, do hloubky jdou také docela pěkně, ale s menším objemem a jaksi snad až trochu příliš opatrně. Konkurence v této cenové hladině je výrazně autoritativnější a robustnější, fyzičtější - byť možná i to byl záměr konstruktérů, vrátit se k tomu, jak se hrálo v polovině 70. let, kdy vykoukl na svět duchovní předek tohoto modelu, Yamaha NS-1000 s beryliovými membránami. Yamahy se také ukázaly jako hodně citlivé na řetězec - vlastně velmi ochotně přejímaly jednak charakteristiku komponentů, jednak zážitek z poslechu obrovskou měrou reflektoval úroveň samotných komponentů - rozdíl v konturování basů a jejich plnosti při použití CD-S700 (tudy asi ne) a Chord 2Qute (téměř už "to ono") byl propastný, kupříkladu.

Pokud něco tyto Yamahy umí excelentně, tak je to podání středního pásma - je to opět zvuk úplně jiný, než jaký slýcháme u dnešních reprosoustav vlastně bez ohledu na jejich cenovou hladinu. Je to nesmírně zvláštní typ přednesu, na který si prostě musíte přeladit hlavu. I nám první den poslech téměř zadrhl kolečka hodnotícího systému, protože to prostě bylo "divné". Druhý den a po objektivním porovnání s menším typem sloupků Yamaha bylo jasno. Ačkoliv máte stále tak trochu onen všudypřítomný pocit, že hudba je tak trošku "daleko", že přednes není úplně transparentní a má svůj jasný zvukopis, tak to rozlišení, ta absolutní samozřejmost, s níž odprezentovaly vokály v Rutterově "Nativity Carol" (najdete na výběru "Reference Recordings First Sampling" v podání San Francisco Choral Artists) i při velmi nízké hlasitosti, to bylo něco skutečně působivého. Ani tady není tempo strhující nebo přednes celkově vtahující, ale musíte nutně ocenit to, jak dokonale nenuceně NS-5000 umí vykreslit snad téměř jednoho každého zpěváka, jeho barvu hlasu a jak famózně artikulují zpěv, všechno je to naprosto srozumitelné a snadno čitelné, parádně prokreslené. Jen tomu i v této části spektra prostě schází intenzita zážitku, naléhavost, bezprostřednost. A možná ještě ždibíček objemu a plnosti by nebyl od věci.

V pásmu nejvyšším pak chování kovové kopulky splňuje svým způsobem to, co má člověk obecně zafixováno o charakteru kovových měničů (a ne vždy to zdaleka je realita). Výšek je objemově opravdu hodně, jsou hodně projasněné a proto třeba už tak živě nahrané kovové perkuse v "Coal" Michaela Penna z desky "Free-for-all" mají značně výrazný kovový přídech, jsou maličko tenčí a hodně průbojné - právě nejvyšší pásmo je zjevně nejživější, jde nejlehčeji a nejdravěji kupředu. Přesto nemáte pocit, že by výrazná přítomnost nejvyšších frekvencí celou reprodukci táhla nějak zvlášť "do světla", spíše je to vše spořádané a "rovné". NS-5000 mají možná trošku kratší dozvuk, jednotlivé tóny svižně vystřelí do prostoru, dobře zařezávají, ale kochání se předlouhou dobu dozvuku není pro přednes NS-5000 charakteristické. Opět je tu ale velice pěkné prokreslení a dobrá prezentace textur nástrojů, nenaléhavě, ale na úrovni slyšíte strukturu činelu i chřestění tamburín.

Přeci jen jaksi laxněji proti běžným dnešním standardům vyznívají Yamaha NS-5000 v dynamičnosti - ne že by snad přímo nedokázaly zprostředkovat mohutnost a špičky v Musorgského "Velké bráně kyjevské" z pěkného výběru "Crystal Cable Arabesque", ale dravost a údernost mezi jejich zásadní vlastnosti tedy rozhodně nepatří. Hodně pomáhá zvýšení hlasitosti, možná pak ideálně v opravdu velké místnosti, kde by se mohly NS-5000 řádně rozezpívat by bylo možné je lehce probudit. Přednes NS-5000 jako kdyby se držel maličko zpátky, jako kdyby chtěly reprosoustavy za každou cenu udržet hlavně kultivovanou čistotu a klid, spíše než předat plnou důraznost velkého orchestru - pravda pak je, že ve středním a nejvyšším pásmu se je živost výrazně zajímavější, než v oblasti nejnižší, tam jsou přeci jen opravdu trochu moc opatrné. Ona nerazantnost ale opět působí spíše jako cílený návrh než jako chyba - možná je to jen připomínka toho, že třeba v reálné koncertní síni vám také zvuk orchestru nerozklepe nohavice u kotníků.

Jak ukázala skladba "Min Módir" severské zpěvačky Eivor, jejíž živý záznam najdete na "The Dali CD Volume 4", rozlišení ve středním pásmu je opravdu excelentní a v nejvyšším přinejmenším dobré, čitelnost basového spektra pak je spíše slušná - nároky této cenové hladiny už totiž jsou opravdu vysoké. Přednes jako celek by mohl být o kus transparentnější, ale jakýmsi zvláštním způsobem to neomezuje množství detailů, které NS-5000 umí z nahrávek extrahovat. Je to zprvu dosti matoucí zážitek, když vnímáte onu jakousi tenounkou oponu před hudbou, ale přesto slyšíte všechna ta vrznutí a cinknutí. Možná je to i tím, že detaily nejsou technicky brilantně zaostřené, jako třeba u reprosoustav Bowers&Wilkins 803 D3, nebo tak rozmáchle okázalé jako u GoldenEar Triton One či uvolněně samozřejmé jako u Xavian Calliope či nenásilně připlouvající jako u Estelon YB. Zvuk je prostě jiný, naprosto svébytný, není to žádný mikroskop a nesmírně těžko se popisuje ona pohoda a klid, s níž detaily prýští a přesto jsou trochu uvolněné. Je fakt, že zejména ve středním pásmu máte vše jak na dlani, přesto servírované tak jaksi v poklidu, že to jaksi ubírá onu jinak až hypnotizující intenzitu a syrovost skladby.

K čemu ale rozhodně nelze mít připomínky, to je schopnost NS-5000 holograficky vykreslit hudební scénu. Ve Stingově "Englishman in New York" ve verzi z desky "Symphonicities" dokázal zvuk "rozpažit" pěkně od stěny ke stěně, hudba je oproštěná od hmoty ozvučnic, posazená více dozadu za ně, v pravolevém i předozadním směru s jistou a nekomplikovanou lokalizací nástrojů, byť to celé opět není rozpracované s dokonalou transparentností, ale spíše je to jakoby velký, homogenní celek. Líbilo se nám, že si NS-5000 drží své schopnosti i mimo sweet spot, nejsou prakticky směrové a svou přehlednost si drží i když se vykláníte značně v horizontální i vertikální ose. Je znát, že by unesly i širší rozestup a stále by scéna dávala smysl. Pokud byste je chtěli z nějakého zvláštního důvodu poslouchat z méně než dejme tomu dvou metrů (jak jsme si všimli při "přikládání ucha"), mohl by nastat problém s výškou poslechové osy, která se zdá být pro optimální zaostření reprodukce spíše ve středu středotónového reproduktoru (tedy poměrně dost nízko). Při běžné vzdálenosti se ale nevyskytoval žádný problém.

U postupně gradující naštvané "Motherfucker" od Faith No More z poslední desky "Sol Invictus" to pro vzbuzení alespoň trochu dravého (="rockového") pocitu chtělo přeci jen otočit volume poněkud doprava, přesto je výsledný dojem jaksi ambivalentní. Pořád totiž vyhrává ona hodně vyklidněná prezentace a to tempu a hutné naléhavosti skladby ne úplně svědčí. Pořád máte trochu pocit, že jaksi schází expresivnost a schopnost "zažehnout saze", aby hudba měla ty správné koule. Reprodukce tak není úplně strhující, ač jí nelze nepřiznat, že všechno je parádně učesané, limity jaksi trošku ukřičeného a technicky nijak brilantního zvuku Faith No More tu téměř nevadí, byť - a to je další ze specifik těchto reprosoustav - naprosto jasně vnímáte, že tam jsou. NS-5000 jsou totiž obrovsky citlivé na kvalitu nahrávek - s těmi dobrými je to dobrý zážitek, s těmi špatnými nudný a přitom ale nemáte pocit, že by NS-5000 jakkoliv měnily svou velmi zřetelnou zvukovou stopu, s níž se do hudby otiskují. Zvláštní...

Jak už bylo řečeno, je zvláštní, jak si NS-5000 prostě jen tak plují světem zvuku a nenechávají na sebe klást jakékoliv nároky, které jim nejsou vlastní. Nicméně opakující se výtkou pro nás bylo to, že hudba přeci jen postrádá tu intenzitu, naléhavost, která by vás strhla a vsugerovala vám chuť roztočit další a další a další cédéčko. Třeba divoké (možná spíš divošské) a syrové finále Gabrielovy skladby "Rhythm of the heat" z výběru "Hit" (nebo konkrétně z druhého CD komerčně málo úspěšných skladeb "Miss") si jelo svým tempem, údery do bicích byly přeci jen jaksi měkké, přednes vás rozhodně nebude šokovat svou autoritou, ač opět nutno říct, že snad slyšíte i to, že na blánu bubnu narazí dvě paličky, tak samozřejmě čitelné to je.

Stejně tak vlastně není špatná prezentace barev nástrojů - je to opět nepříliš intenzivní, jaksi trošičku věcné, ale zase nepřehnané a realistické. A pořád cítíte nad tím vším všeobjímající charakter NS-5000 - přesto skrze nějak vlastně nekomplikovaně svítí barvy, třeba metlička rozechvívající činel ve "Spiritual" Charlie Hadena a Pata Methenyho vykouzlí velmi, velmi přesvědčivou iluzi skutečného činelu. Na druhou stranu kytara má pořád lehounce nylonové struny, místo zvonivě kovových.

Dejte ale Yamahám dobře nahranou skladbu, instrumentálně nepříliš komplikovanou a dobrý materiál přetaví v opravdu dobrý výsledek. Pořád tu bude onen přítomný vlastní zvukopis, ale bude tady také čistý, jasně srozumitelný zvuk a příjemný, neuspěchaný, celkově velice hezký zvuk, s kterým se dá žít.

Moderní reprosoustavy, obzvláště ty v této cenové hladině, pak nabízí už v drtivé většině pocit zaostření na detail, jsou schopny pevně a jasně artikulovat nuance a nabídnout vám skvělý přehled, skvělou možnost jen prostou vůlí zafixovat svou pozornost na tu nebo zase tamtu nástrojovou linku, propadnout se pozorností ke zvukům v pozadí či naopak k hlavnímu dění či sledovat hudbu jako celek. NS-5000 vám na výběr jaksi nedávají, prezentují vám svůj styl a třeba v "Please read the letter" z alba "Raising Sand" Roberta Planta a Alison Krauss ukázaly vrstvy, nástroje i vokály nekomplikovaně, bez pocitu nucení, ale jaksi v jednom velkém celku - třeba hlas Alison Krauss musíte - díky tomu, že jen tak přizpěvuje zezadu - poněkud hledat a nepůsobí to nic, co by vás bavilo. Nechte všechno plout a bude to rázem mnohem lepší. Není to styl prezentace, který by si vás okamžitě získal, musíte se k němu jaksi propracovat, přizpůsobit se a zvyknout si (nám to trvalo tak čtyři hodinky, jeden dlouhý spánek a jednu vydatnou snídani - a to se zkušenostmi z poslechu dnes už plus mínus dvanácti stovek komponentů).

Je také poměrně zvláštní, že ač nelze charakter NS-5000 popsat jinak než jako klidný, tak že třeba v Caveově "Push the sky away" ze stejnéjmenného alba nevznikal takový ten pocit hudební intimity, pořád jako kdyby tam byl lehounký neklid (byť ona tichoučká linka kláves jistou disharmonii v jinak jednoduché skladbě schválně budí), který lehce brání tomu plně se hudbě odevzdat. Ale opět je to o tom, jaký materiál NS-5000 naservírujete, i o tom, jakou sestavou je budete budit. Tím chceme naznačit, že to nejsou úplně univerzální nástroje - musíte jim najít jejich místo.

Yamaha NS-5000 jsou reprosoustavy, které bychom od - bez negativních konotací míněno - komerční značky nečekali. Jednak se pouští do světa cenovek, s nimiž na světě najdete už opravdu excelentní reprosoustavy s vybalancovanými schopnostmi a prvotřídní kvalitou po všech stránkách, takže konkurence je opravdu tuhá, jednak Yamaha také stvořila stojanové modely (které tvrdošíjně nazývá regálovými, ale tomu se usmíval už J. Godron Holt ve Stereophile při recenzi jejich duchovních prapředků NS-1000), které jsou naprosto své a nenechají si diktovat. Ačkoliv jsme je poslouchali v neuspokojivé akustice, díky nijak hlasitému poslouchání jsme její limity nijak zbytečně nepokoušeli a tak věříme, že dojmy jsou z valné většiny správné. Nutno říct, že NS-5000 jsou perfektně udělané a nemáme k tomu s ohledem na cenovou třídu co vytknout. Jejich velmi specifická estetika působí v reálu minimálně zajímavě. Jejich zvuk? Inu, také velmi specifický, naprosto jiný, než jsme snad zatím slyšeli kdekoliv jinde, budící velmi ambivalentní pocity - přestože by mohly hrát rozhodně transparentněji, mají schopnost vykreslit detaily s nebývalou samozřejmostí a přirozeností, přestože jsou nesmírně klidné a mohly by rozhodně hrát expresivněji a důrazněji, jsou plynulé a nekomplikovaně srozumitelné. Přestože jaksi nemají citelné basy co do objemu a pevné co do kvality kontur, umí vzbudit pocit, že tam dole něco je a víte, co se děje. A také přestože stále drží svou zvukovou charakteristiku, nesmírně citlivě do ní přijímají také charakter připojených komponentů a hudební zážitek je nesmírně hodně závislý na tom, zda jim signál dodává dobrý řetězec a zda je vstupní signál (tedy nahrávka) dobrý. Nejsou to tedy univerzální reprosoustavy, navíc mají stejný počet zdvižených palců jako "ale...". A přesto - jako celek, po dvoudenním poslechu ani s několikatýdenním odstupem neodchází z hlavy a pořád se vrací. Možná, že nakonec u Yamahy vědí co dělají a když s nimi budete nějaký ten čas žít, bude to "to ono".

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [< 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ ✓] | VELKÁ (> 40m2) [ ✓]

Kč 338 000,- - reprosoustavy

Kč 51 800,- - dedikované stojany Yamaha

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ zajímavý vzhled

+ velice dobré zpracování

+ skvělé prokreslení středů (byť s limity v transparentnosti)

+ věrnost signálu - dobré nahrávky / přístroje hrají dobře, průměrné a špatné nudně

+ velký zvuk

+ svižné, jasné a živé výšky, zejména pak kovové nástroje

ZÁPORY

- oproti konkurenci v této cenové hladině pocitová absence hlubších basů

- nerozehrávají se zrovna snadno

- limity v dynamice a živosti dle současných standardů

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: K+B Progres | www.yamaha-hifi.cz 

PRODEJCE: HiFi Styl | www.hifistyl.cz 

fSdílet

Tweet