Německou značku mbl asi není třeba nijak zásadně přibližovat – je bez diskuse výjimečná (snad až exotická) již od svého založení v roce 1979. Pojetím (byť už dnes mezi mnoha novějšími značkami není tak pionýrské a originální, jako v dobách začátků), designem, zvukem i cenou. Výjimečným mezi výjimečnými pak je rozhodně vlajkový model reprosoustav, kombinující a násobící všechny signifikantní firemní technologie a know-how v těle (nebo snad lépe raději tělech), připomínajících už spíše moderní industriální skulpturu, než „obyčejné" reprosoustavy. Však se také výrobce neštítil do názvu vtisknout slovo „X-treme", které to vše docela dobře vystihuje.
Nejvyšší model reprosoustav z produkce tři dekády staré berlínské firmy je impozantní od pohledu. Pravý i levý kanál totiž tvoří dvě zhruba dvoumetrové a mnohasetkilové věže, z nichž dvě jsou vyplněné podivnými tvary, které má na svědomí písmenko „M" z názvu mbl, tedy inženýr Wolfgang Meletzky. Právě v jeho hlavě se totiž zrodil nápad vytvořit reproduktor, který bude hrát v rozsahu 360° (odtud název Radialstrahler, neboli v překladu z němčiny „radiální zářič") a stvořit ho z kovových plátků. S rozvojem mu pomáhali ještě pánové Beinecke a Lehnhardt, kteří svými jmény doplnili proslulou značku – jenže to „M" má jednoduše navrch, ostatně stačí se podívat na firemní logo.
Podstatou Meletzkyho přístupu je koule. Respektive to, že zvuk se šíří rovnoměrně právě formou koule a ideální měnič by tak měl mít právě takový tvar. Zkusil tedy zhmotnit elektromechanickou pulzující kouli. Povedlo se mu tomuto ideálu přiblížit za pomoci vypouklých kovových pásků různých délek a s různou tloušťkou; ty jsou na jedné straně pevně ukotveny, na druhé pak navazují na pohyblivou cívku, která je stlačuje. Tím vzniká pohyb, mění se ve zvukové vlny a vyzařuje rovnoměrně do všech stran. To je tedy základní princip funkce reprosoustav mbl – pouze pro nejnižší basové spektrum firma využívá klasické dynamické měniče; jinak vše zvládnou „Radialsthrahlery". Výrobce říká, že pro plnohodnotnou reprodukci jakékoliv hudby stačí pro hluboké tóny zářič velikosti ragbyového míče, pro středy zářič velikosti avokáda a pro výšky zářič velikosti ořechu.
Tyto zářiče jsou stejné, jako v nižších modelech – X-treme ve své kleci / věži na masivním rámu hostí vlastně dva nižší modely, otočené horní částí k sobě. Horní i dolní část tak skrývá totožné součástky, také reproduktorové terminály (masivní křídlové matice) najdete jak nahoře, tak dole. K pohonu se ostatně pro každý kanál silně doporučují dva monobloky, nebýt společné podpůrné konstrukce z kovových tyčí, šlo by o zcela samostatné reprosoustavy. Zajímavostí je malá látková kalota na horní hraně těchto reprosoustav, ukrytá důsledně za krycí mřížkou v poměrně hluboké prohlubni. Jejím účelem by mělo být zlepšení prostorového podání ve vertikálním směru.
Kvalitu zpracování, volbu materiálů i celkový esprit musíte nutně posoudit osobně – není nad dotyk a pohled, ten pocit dominance a mechanické preciznosti žádná fotografie nebo popis dostatečně nezprostředkuje. mbl 101 X-treme nejsou zajímavé jen svým ikonickým designem, který musíte buď zbožňovat, nebo nesnášet. Na zadní straně najdete také až nečekaně široké možnosti přizpůsobení – přesunutím tří kolíků (basy, středy, výšky – tweeter má dokonce ne dvě, ale tři různé polohy) můžete doladit jemně projev jednotlivých pásem; popravdě řečeno ale v poslechovém prostoru, kde jsme 101 X-treme poslouchali, nebyl rozdíl nikterak dramatický.
Samostatnou kapitolou jsou dvě další věže, výrazně masivnější, než vzdušně působící hlavní jednotky. Pro každý kanál jsou v nich na sobě postaveny tři plnohodnotné subwoofery a je jen na vás, jestli je budete chtít mít vertikálně, nebo je rozestavíte jen po zemi, podoba věže není nutností, ačkoliv ji výrobce doporučuje a díky téměř identickým rozměrům s hlavní věží spolu i designově nejlépe ladí právě v této formě.
V masivním rámu se tedy nachází trojice subbasových jednotek, z nichž ta prostřední je řídící a jediná aktivní, spodní a horní subwoofer jsou napájeny přes specifický kabel právě zprostředka. Při pohledu zepředu to poznáte jen díky decentnímu světélku, zezadu zase jen díky vstupům, výstupům a obřím chladičům.
Na zadní straně subwooferové části najdete několik otočných regulátorů, díky nimž si přizpůsobíte projev subwooferu dle svého vkusu. Kromě obligátní hlasitosti můžete upravit také zpoždění v rozsahu +/- 8 ms, případně také veličinu Q, posouvající zvuk od suchého až po plný.
Jedna věž váží zhruba půl tuny, může za to krom robustních kovových měničů hlavně masivní základna i „čepička" z březového dřeva, mosazi a hliníku. Váha zajišťuje obrovskou imunitu vůči otřesům a také téměř absolutní nemožnost nějak výrazněji experimentovat s ustavením reprosoustav. Impozantně vysokou věž doplňuje neméně působivý, také bezmála dvoumetrový subwoofer. Opět se s vahou jedné věže dostáváme někam za hranici půl tuny – možná by tak mohlo být snazší rovnou reprosoustavy umístit do sklepa, než je tam nechat propadnout skrz podlahu – návštěva statika je každopádně na místě. Ozvučnice subwooferů je opět vyrobena ze sendvičově poskládaných vrstev hliníku a březového dřeva.
Každý subwoofer hostí na stranách 12" dynamické měniče s mohutnými gumovými závěsy, umožňujícími velký výkmit. Jsou zapojeny v push-push konfiguraci, spojené uvnitř masivní hliníkovou tyčí, která pomáhá maximálně eliminovat přenos vibrací mezi oběma měniči a také mezi měniči a ozvučnicí. I při hlasitější reprodukci je tělo subwooferu skutečně skálopevné a úžasně klidné. Celkem si se systémem mbl 101 X-treme přinesete domů 12 basových reproduktorů. Výhybka je nastavena na úroveň 105 Hz se strmostí 18 dB / oktáva. V hlavní věži je výhybka mezi zářiči nastavena na 600 a 3 500 Hz.
Čtyřpásmové reprosoustavy jsou na svou vizuální lehkost vlastně poměrně necitlivé – 82 dB / W / m bude vyžadovat pro rozproudění nemalý výkon. Naštěstí má elektronika mbl rezerv opravdu dost. To se hodí i kvůli impedanci 4 Ohm, kde výrobce přiznává pokles někam ke 2 Ohmům – i proto je maximálně důležité použít zesilovače mbl, dokonce pak dva na kanál.
mbl 101 X-treme jsme poslouchali několikrát ve spíše méně ideální poslechové prostoře českého dovozce. Referenční reprosoustavy byly „poháněny" náležitě referenčním systémem – zdrojem signálu byl CD transport mbl 1621A, jeho signál zpracovával D/A převodník mbl 1611F a vše řídil předzesilovač „Der Vorverstärker", neboli mbl 6010D. Každý kanál napájely dva monobloky – jednu část nejvyšší model mbl 9011, druhou pak v podstatě identický, jen v napájecí části méně dimenzovaný mbl 9008A. Vše propojily kabely WireWorld.
Bas v konkrétním poslechovém prostoru byl absolutně impozantní – možná ne přímo kultivovaný (k tomu by potřebovat prostor větší a akusticky vstřícnější), ale rozhodně obrovský, nabušený, svižný a pevný jako mramorová socha. Akustická kytara Chrise Jonese v „No Sanctuary" („Vinyl Classics Vol. 2" | 2014 | stereoplay) dokázala rozvibrovat podlahu i naše vnitřnosti a zážitek to byl notně hutný. Kontrola basu je absolutní, mohutnost pak až koncertní; proporce to sice asi není úplně nejvěrnější, ale zato nebývale efektní. mbl 101 X-treme zahrají naplno to, co jim dáte. Velkolepou definici tónů doplňuje „dýchající" pocit – sub-basové věže naplní prostor až po okraj a každé rozechvění basové struny má energii Thorova kladiva. Díky opravdu špičkové kontrole ale nenastává pocit těžkosti zvuku, ani pocit, že by ho snad bylo ve spodních oktávách příliš.
Rutterova „Nativity Carol" („Reference Recordings First Sampling" | 1990 | Reference Recordings | RR-S1CD) před nás téměř dokonale postavila sbor. Vynikající byl přednes hlavně díky realisticky ztvárněné velikosti, proporcím zpěváků – uvolněnost a samozřejmost přednesu vám vykreslí mnoho hlasů, kterým je navíc perfektně rozumět a do vašeho poslechového prostoru si s sebou berou i kostelní echo. Je to nádherně čisté a neútočné, přitom ale velmi, velmi přítomné. To pravé ale přichází, až když do něžné hudby vstoupí varhany, byť jen tak v pozadí, nepříliš nahlas a nijak dominantně. Opět ale ten „dech" a tlak, stejně jako naprosto plnohodnotná hloubka tónů, jakou umí mbl 101 X-treme předat, postrkují poslechový zážitek blíže skutečnosti – ne dokonalé, studiově vymydlené, ale té opravdové, živoucí skutečnosti.
Cinkovat kovových perkusí a činelů v „Nemesis" od Dave Holland Quartet („Extensions" | 2008 | ECM | 177 5842) je vskutku perfektní – kovové lamely vysokotónového měniče jsou na jejich reprodukci jako dělané. Barva a kresba nástrojů je excelentní, výborné je třeba oddělení jednotlivých dopadů metliček na činel. Přednes v nejvyšším pásu je lehký a jemný, neútočný, ale přesto velmi znělý. Na první dojem vše trochu zastiňoval kontrabas, ale i přes jeho sílu nepřehlušuje čitelnost vysokých tónů. V lehkém, energickém zvuku je vážně hodně, ale opravdu hodně detailů.
Pokud bychom měli vypíchnout jednu jedinou schopnost, která nám na sestavě mbl zaimponovala nejvíce, pak to rozhodně byla dynamika. Ne snad, že by byla o řády jedinečná (dříve snad, ale dnes již vícero výrobců „umí"), ale pořád i po těch mnoho a mnoha letech existence patří na absolutní vrchol, což ukazuje na pokročilost použitého řešení. Vivaldiho „Concert v e-moll, RV484", soustředěný kolem fagotisty Milana Turkoviče a souboru I solisti Italiani („5 Concerti for bassoon, string & continuo" | 1994 | Denon | CO-78921), nabízí dynamiku rozhodně nekomprimovanou, jednu z nejživoucnějších, nejsamozřejmějších, jaké jsou „k dostání". Velkou zásluhu na tom má lehkost a úžasná rychlost, s jakou na sebemenší podnět reagují kovové plíšky hlavních měničů. Naprosto fantasticky vás pak do dění vtáhne a o jeho téměř hmatatelné (dynamické) skutečnosti přesvědčí mikrodynamika jednotlivých nástrojů. Přibližuje vám nástroje pocitově téměř na dosah.
Rozlišení sestavy je špičkové, ale jiné v této cenové kategorii být ani nemůže. Titulní skladba Methenyho alba „Orchestrion" (2010 | Nonesuch | 7559-79847-3) byla výborně zvládnutá, byť neperfektní akustika ještě něco z plného potenciálu sestavy ubrala – i tak je ale prezentace detailů naprosto suverénní. Hudba je všude kolem vás a detaily vám servíruje na stříbrném podnose tak jistě, že prostě nelze nic přeslechnout. Kovové perkuse mechanického bubeníka (celý „Orchestrion" je totiž vlastně jeden velký, složitý a fascinující stroj) byly úžasně jemné, zobrazené jako pod drobnohledem a úžasně plastické. Velice rychlý zvuk skvěle přenesl i opravdu lehoučké cinknutí činelů; bylo tenoučké, ale přesto znělé a ani mezi všemi ostatními zvuky nezapadlo, ač mělo proporčně správně méně energie). Nad zvukem není sebemenší závoj, transparentnost ale nemá za následek pocit chladu či odstupu.
Omnipolární koncepce svádí k domněnce, že prostor bude naprosto dokonalý, navíc že nebude absolutně nutné řešit nějakou akustiku – to je nicméně tak trochu omyl. Omnipolár vás při správném provedení dovede blíže k dojmu reálného živého představení; ani na koncertě ale nemusíte být schopni dokonalé lokalizace, na níž si zvyknete u high endových, klasicky koncipovaných reprosoustav, které umí hrát až téměř holograficky. I ultimativní pojetí mbl 101 X-treme tak nedosáhlo při hlasitém poslechu na 100% svého potenciálu, jaký známe odjinud – ale i tak bylo prostorové podání skvělé, zejména když jsme se udrželi ve středních a nižších poslechových hladinách. Fantastická je vertikální lokalizace nástrojů v „Lazy Afternoon" Marka Ishama („Blue Sun" | SONY | 074646 723725), tedy pocit, že sám Isham s trubkou stojí, za ním také postává kontrabasista, ovšem „jeho" zvuk vychází z místa poněkud níže, kousek vedle, výškově někde mezi nimi zní činely. Může za to ambientní tweeter, stejně jako zrcadlová koncepce hlavní věže. Celkově byl prostor velmi spojitý, široký i hluboký, osvobozený od „tíhy", kterou většinou cítíme u konvenčních ozvučnic. U mbl 101 X-treme nedosahuje „odhmotnění" a uvolnění éteričnosti elektrostatů, ale svým způsobem jde dál. Zvuk jako by se opravdu tvořil mezi kanály tam, kde nástroje vnímáme.
V daném poslechovém prostoru byl přednes mbl 101 X-treme velice plný; „Genesis" George Duka („Illusions" | 1995 | Warner | 9362-45755-2) měla jednoduše jiskru. Třeba důraz a švih paliček je jednoduše bomba, impakt basové sekce je až stadionově koncertní, ovšem se špičkovou pevností – pro vyznavače komornějšího ladění je tu mnoho korekcí, které basový přednes mohou zjemnit, nakonec i na nás bylo standardní nastavení chvílemi až moc. Rozhodně je to ale velice působivé.
Nadchlo nás, jak autoritativně a bezprostředně si systém mbl poradil s Watersovou deskou „Amused to death" (1992 | Columbia | 468761 2) – zvláště úvodní sekání dříví v „Too Much Rope" znělo až děsivě blízko, že se člověku chtělo při každém dopadu sekyry uskočit, minimálně mrknutí se ale vyhnout prostě nešlo. Tak přesvědčivý obraz a takovou čistotu 101 X-treme nabízí. Stejně tak o chvíli později projíždějící saně se objevily vzadu vlevo, daleko za reprosoustavami a pokračovaly plynule s cinkáním rolniček a křupáním sněhu pěkně dopředu doprava – pohyb byl plynulý, jistý a plastický, jako kdyby kolem skutečně něco jelo. To nejlepší ale byla plynulost přednesu, házející zcela za hlavu jakoukoliv mechaničnost projevu – mbl patří ke špičkovému high endu, který vlastně téměř úplně ustupuje stranou a přenechává prostor jen hudbě.
Ač kritické pásmo reprodukují kovové pásky, po koloraci není ve zvuku ani stopy. Barva trubky nebo kontrabasu v Davisově „All Blues" („Kind of Blue" | 1997 | Columbia | CK 64935) byla velmi přirozená. Vše jako kdyby bylo zdůrazněné, jasné, bohaté – jasně lze vnímat i šum pásku na pozadí, ale jen podtrhuje stáří a atmosféru nahrávky, nijak neštípe do uší.
mbl 101 X-treme (samozřejmě za mohutné podpory „své" referenční elektroniky) dokáže skvěle rozebrat i průměrné nahrávky; i když cítíte, kolik toho v nich schází a kde mají rezervy, to vám reprosoustavy také ukážou bez přikrášlování. „Psychopatic Eyes" od L.A. Guns tak byla spíše zvukovou koulí, rozebranou sice na limit možností, ale jak se říká – kde nic není... Skladba měla ovšem správě metalovou sílu a šťávu. Mnohem lépe vyšla třeba metalová „Lounder than hell" od Manowar. Bicí sestava byla impozantní, ta energie, přesnost a ultimativní kontrola, to byl skutečně zážitek.
Když jsme otočili volume doprava a pustili Handelovu „Hudbu ke královskému ohňostroji, HWV351" (1993 | Denon | CO-75652), energie orchestru byla výjimečně přesvědčivá. Kontrola veškerého dění byla vynikající, ať už na úrovni zvukového celku, nebo jednotlivých nástrojů – mbl 101 X-treme mají jednoduše rezervu v jednom každém aspektu.
mbl 101 X-treme jsou výjimečným objektem – jsou to ryze high endové, nekompromisní reprosoustavy s cenovkou, která je předurčuje jen velmi úzkému okruhu zájemců (a nemá žádný reálný vztah k výkonu, než je právě odlišení od „obyčejných"). A to je škoda, protože v adekvátně rozmáchlém prostoru (dopřejte jim alespoň 100 m2) vás přenesou blízko skutečně živému zážitku díky své bezbřehé dynamice, perfektní kontrole, báječné svižnosti a skvělému rozlišení. Neméně blízko přináší hudbu také všesměrové vyzařování, které je ze svého principu (alespoň teoreticky) nejrealističtější a nejpřirozenější. Celková suverenita a uvolněnost je výjimečná a skutečně špičková. Co víc, mbl 101 X-treme jsou dokonalými reprezentanty vizuální originality a futurismu, který se jen tak neokouká. Spolu s téměř nezbytnou firemní elektronikou za ně zaplatíte kolem 12 000 000,-, což z nich činí jeden z nejdražších systémů, který si můžete na dvoukanálovou reprodukci zvuku koupit. Ale cenovka je to jediné, co nám brání si je vzít domů, protože jinak jim neschází vlastně vůbec nic a mohou se snadno stát objektem touhy nejednoho milovníka hudby...
MĚŘENÍ
Měření frekvenční charakteristiky probíhalo v uzavřeném semireverberantním prostoru o výměře podlahové plochy ke stovce metrů čtverečních. Prostor není akusticky speciálně upraven. Měřeno bylo pomocí software ATB PC Pro v pěti cyklech, vybrána byla vždy střední křivka. Všechna měření probíhala na výše popsané poslechové sestavě s vždy stejně nastavenou úrovní hlasitosti. Měřeno pomocí PCM stopy o vzorkovací frekvenci 44 kHz s 1/3 oktávovým vyhlazováním.
Extrémní špička na basech ukazuje na sílu, kterou mají subwoofery – co vidíte je standardní nastavení cca 1 m od stěn v běžném prostoru. Nástup v plné síle je nicméně zřetelný již od subsonických frekvencí, takže 101 X-treme vám jednoduše nic nezatají. V oblasti výšek je křivka mírně klesající, energie ale ubývá vcelku pomalu, byť charakteristikou mají tyto mbl blíže ke klasické dynamické reprosoustavě, než k „éterickým" elektrostatům a jiným méně běžným „navýškovaným" koncepcím. V pásmu 50 – 10 000 Hz, kde bude drtivá většina hudebního dění, lze i v průměrném prostoru označit přednes za vyrovnaný. Ostatně nic jiného od referenční třídy nelze očekávat a nic jiného tolerovat.
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [< 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ +/- ] | VELKÁ (> 40m2) [ ✓]
Kč 4 990 000,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ ultimativní – reálná velikost, energie i dynamika nástrojů
+ fantastické zpracování
+ relativně hodně vysoká tolerance na průměrnost akustiky
+ lehkost a neúnavnost, s jakou lze poslouchat i opravdu hodně nahlas
+ rozlišení a vůbec vše limitované výhradně kvalitou vstupu / nahrávky
+ i velký orchestr nebo varhany jsou až extaticky blízko skutečnosti svou energií a proporcemi
+ design jako z šíleného snu Nikoly Tesly
ZÁPORY
- mohou v průměrné a horší akustice vykazovat méně konkrétní lokalizaci (přímo vyzařující reprosoustavy jsou „větší lupy")
- v místnostech pod 50 – 60 m2 nemá cenu je ani pouštět
- je nutné říkat, že cena tu tvoří svět sám pro sebe?
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ:HIFI-GUIDE | www.hifi-guide.cz
