Slavná milánská opera, slunce již pomalu klesá za obzor a davy milovníků klasické hudby se snaží procpat překrásnými dveřmi do Mekky operních árií. Tak jako do svatého města i sem přichází svého druhu věřící alespoň jednou za život prožít neopakovatelný zážitek, nikoliv však duchovní, ale hudební. La Scala je bezkonkurenční legendou, pojmem a referencí ve svém oboru, není proto snad až příliš troufalé pojmenovat reprosoustavy právě po tomto svatostánku? Rakouský výrobce WLM věří, že ne a mnozí věhlasní světoví recenzenti se shodují, že po právu.
WLM La Scala je s cenou 81 990,- Kč jedním ze vstupních modelů do hájemství již zmiňovaných producentů od našich jižních sousedů. Respektive až do příchodu maličkých modelů Stella se jedná o základní kámen celého portfolia. Designově snad až sporné sloupky zaujmou snad jen celou černou přední stranou, která poměrně zajímavě kontrastuje se zbytkem povrchu z dýhy a také opravdu černočernými středobasovými měniči, lákajícími k pohledu. Zbytek ale zcela upřímně na první pohled zase takovou důvěru nevzbuzuje, zvláště přihlédneme-li k cenovce. Celé tělo je totiž jen jednoduchá hranatá bedna plná pravých úhlů. Žádná zakulacení, žádné prohnutí, žádné měniče vystupující z konstrukce, nic tak moderního. Ale říká se přece, že láska na první pohled je výmysl a že když už jí někdo zažije, tak jen jednou za život, takže žádný pesimismus.
Po bližším ohledání oceňuji kvalitu provedení, typicky germánsky precizní. Všechny škvíry mají přesně tu stejnou rozteč po celé své délce, všechno sedí jako přibité a nikde nečouhá žádný zbytečný šroubek ani nic jiného. Zpracování těchto 130 cm vysokých soustav je prostě a jednoduše hodno dané cenové kategorie, i když ke spontánnímu pohlazení majitele určitě nedonutí. Otázky ale při druhém ohledání vzbuzují použité měniče – v éře tolik moderních karbonových či jiných velmi pevných reproduktorů působí použití papíru snad až mírně zaostale. Pan Schutzenauer, guru a duše značky, však tvrdí, že papír je jednoduše stále tím nejlepším materiálem pro konstrukci reproduktorů. Jak výškový měnič, tak jeho středobasový kolega ale na oko působí prostě příliš obyčejně, zvláště znatelné to je u výškáče. A nepřítomnost jakékoliv mřížky to určitě také nevylepší. Ale moudří praví, že důležitější je obsah než forma, tudíž nesmíme hodnotit věci pouze pohledem.
Proto je třeba zabrousit i do uživatelského manuálu, abychom objevili psané parametry těchto reprosoustav. Přestože jedním z klíčových bodů firemní filozofie WLM je produkce co nejcitlivějších modelů (typická hodnota kolem 97 dB), La Scala jsou s 93 dB na nejnižší příčce ve firemním katalogu a jen poměrně málo nad všeobecným průměrem. I tak je ale znát podstatný rozdíl proti „průměrným“ konkurenčním modelům s citlivostí někde kolem 85 dB. Ne náhodou se WLM pojí na výstavách téměř výhradně s elektronkovými zesilovači nižšího výkonu. Dvoupásmová La Scala má objem ozvučnice z 23mm silných MDF desek solidních 46,5l, výhybka je nastavena na 1 200 Hz (aby se vyhnula kritickému pásmu středů a možnému poškození kvality poslechu chybami právě na tomto frekvenčním rozsahu), impedance pak 8 Ohm a váha 24,5kg. Na zadní straně – těsně nad masivními terminály WBT bez možnosti bi-ampingu či bi-wiringu – ještě nalezneme celkem jedinečnou a pro WLM typickou „vychytávku“, a sice takzvaný Tweeter Control, neboli regulaci výškového měniče v rozsahu +/- 3dB. To pomáhá optimalizovat zvukový projev La Scala pro konkrétní poslechový prostor a nejlepší zprávou je, že to opravdu funguje. Stejnou měrou by mělo fungovat i „ucpání“ do země vyvedeného bassreflexového otvoru, aby v menších místnostech příliš neduněl, bohužel během testu jsme tuto ucpávku neměli k dispozici a poslouchali tak s plně otevřeným otvorem. Ale ani v místnosti s velikostí kolem 25ti čtverečních metrů to nebyl zásadní problém. Snad by zvuk byl vyváženější a bas kultivovanější, ale při poslechu valné většiny nahrávek uši nic netrhalo a to ani v již zmíněné malé místnosti, ani ve velkém obývacím pokoji o ploše přes 60 čtverečních metrů. Velmi důležité je ale využít přiložených velmi dobrých hrotů a nastavit je skutečně dle doporučení výrobce, tj. tak, aby bassrefelex byl minimálně čtyři centimetry nad podlahou.
Jak jsem již zmínil, design s nápaditostí rakve nebude tím, co vás na WLM La Scala oslní, pojďme tedy poslouchat. Prvním na ráně – a jak se později ukázalo, i tím nejlépe hrajícím – byl řetězec WLM La Scala + Leben CS-300X Limited Edition + Roksan Kandy K2, to vše propojeno signálovými kabely Monster Cable 1000 z M-Series a reproduktorovými KrautWire Blanche Superbe s konektory WBT. Jemný i přesný projev CD přehrávače i typicky lampový a přesto pevný a kontrolovaný zvuk Lebenu byly ideálními partnery citlivých WLM. Zkoušel jsem konkrétně tuto sestavu potrápit mnohými nahrávkami a to od metalu toho nejtvrdšího kalibru (Slipknot), přes klasický rock Pink Floyd, Rolling Stones a Led Zeppelin až po monumentální orchestrální nahrávky klasické (Kouzelná flétna, Carmen,…) i ne-až-tak-úplně klasické hudby (Carmina Burana, sem tam něco z Vangelise). La Scala s neočekávanou bravurou uspěje i tam, kde bych to zcela upřímně nečekal. Třeba úvod velice známé symfonické básně Also sprach Zarathustra od Richarda Strausse, který asi většina čtenářů bude znát spíše jako nejznámější melodii z filmu 2001: Vesmírná odysea, působí nádherně giganticky; přesně tak, jak má. Žestě veškerou svou silou probouzí mrazení v zádech, bručící bas je pevný, přesný a OBROVSKÝ. Skoro se nechce věřit, že taková síla přichází z velikostně poměrně skromných sloupků, nejnižší tóny jsou všude, naprosto všude kolem. V některých skladbách se na pár okamžiků dostaví dojem, že toho je snad až příliš, spodní část spektra začíná být zkreslená, slitá a hlavně začíná nepříjemně přebíjet vše ostatní a dominuje zvuku víc, než je zdrávo. Možná by to mohlo eliminovat ono již zmiňované nepřítomné zatlumení bassreflexu nebo možná postavení reprosoustav ještě výš nad podlahu, ale u mého poměrně vysokého koberce už hroty byly vyšroubovány do krajní polohy.
Nehledě na těchto pár „slabších“ okamžiků, síla La Scala je hlavně v reprodukci basové části nahrávky od nejnižších tónů až někam k nižším středům. Tam hraje tak čistě, přesně a „správně“, jak jen je to očekávatelné v ceně do 100 000,-. Ať už brnkání kontrabasu, ať už „kopák“ bicí soupravy nebo třeba smyčec na těch nejtlustších strunách všelijakých nástrojů ve filharmonických orchestrech, vše zní téměř koncertně. Každý pohyb, každá nota, každý záchvěv je tam téměř fyzicky přítomen, vše lze vnímat, analyzovat a uchopit. Na středech už to není bez nedostatků, ale jde spíš o pocit vznikající v porovnání se skvělým a otevřeným basem mocného objemu, kdy frekvence kolem lidského hlasu působí maličko upozaděné. Jejich čistota je ale stále velmi dobrá. Ani hlas zpěváků a zpěvaček, kteří ne vždy zcela korektně artikulují (namátkou třeba Bob Dylan, ale rozhodně třeba i Luciano Pavarotti v některých nahrávkách z jeho pozdního věku), se nerozmazává a každé slovo, každá slabika je jasně slyšitelná. Až potud hrají La Scala s krásným a příjemným nadhledem a nebývalou tolerancí ke kvalitám i druhům nahrávek.
Osobně jsem ale našel pár nedostatků na výškách. Snad je to tím maličkým výškovým reproduktorem z papíru, snad něčím jiným, ale nejvyšší tóny byly prostě v každém zkoušeném poslechovém prostoru mírně problematické. Samozřejmě se nejedná o nic fatálního, díky čemu bych měl zkažený zážitek z poslechu či kvůli tomu La Scala odsoudil do propadliště dějin, to určitě ne, ale i tak se jedná o ne úplně příjemnou věc. Zvlášť v menší místnosti jsem vždy chtěl výškovou sekci trochu víc prosadit na úkor zbytku pásma. Jenže když jsem ovladač Tweeter Control natočil o víc než 1,5 – 2 dB do plusových hodnot, objevilo se už příliš slyšitelné zkreslení. Ne na každé nahrávce to vadilo, to je nutno zdůraznit, ale také ne výjimečně. Optimálním se mi téměř vždy zdálo posílit výšky o +1 dB. V tomto kompromisu bylo celé zvukové pásmo již přijatelně vyrovnané, přesto ještě nebylo slyšet žádné zkreslení. Při klidnějších akustických nahrávkách v menším obsazení (lhostejno zda unplugged Nirvany nebo Erica Claptona, jazz Brada Mehldaua nebo třeba Yo-Yo Ma a jeho skvostné tři hodiny Bachových skladeb pro sólové violoncello) La Scala dokáže excelovat téměř s jakýmkoliv zesilovačem, lhostejno zda tranzistorovým či elektronkovým, ač druhý zmiňovaný typ jim vysloveně pasuje. V každé situaci je tento model také netečný vůči připojené kabeláži, cokoliv co se dá nazvat hi-fi kabelem prostě stačí.
Před La Scalami můžete také vcelku svévolně pochodovat, vstávat si či lehat, protože směrovost není nijak kritická. Ať už sedíte ve výšce barové židličky, na pohodlném gauči nebo jen tak poleháváte na dece či tygří kůži před krbem, La Scala stále hraje adekvátně. Stejně tak ještě kus vpravo i vlevo od reprosoustav není s poslechem problém. Ten vzniká až při poslechu „na stojáka“, kdy už to prostě není ono.
Nakonec bych rád zmínil slabší stránky WLM La Scala. Lehké membrány dokážou skvěle reprodukovat hudbu akustickou, ale u elektroniky (lhostejno zda Pet Shop Boys nebo Nine Inch Nails) něco není zase tak úplně dobře. Zrovna třeba u zmíněných NIN zvuk místy nestíhal reprodukovat zvuky umělé, přirozené a navrch ještě vypjatý zpěv Trenta Reznora a všechno se v některých okamžicích smrsklo do hutného, nerozlišeného hluku. WLM zdá se nejsou nakloněny tvrdším žánrům.
Jaký je tedy závěr? WLM La Scala jsou povedené sloupové reprosoustavy, o tom není nejmenších pochyb. Obdivuhodně pevný, přesný a otevřený bas dodává šmrnc zvláště jemné a tiché hudbě, ale bravurně podpoří skoro jakýkoliv žánr. Dobrá čistota přednesu, výborné vykreslení prostoru v obou osách, zvuk lehký, vzdušný a pro ucho příjemný, to jsou hlavní klady La Scala. Výhrady k výškám i ostatní malé problémy jsou také vztaženy výhradně k ceně přes 80 000,- Kč. Být to modely za 65 000,-, byl bych určitě bezvýhradně nadšen, při aktuálním stavu cenovky jsem pouze spokojen. A zmíněná nevhodnost pro elektroniku a tvrdší hudbu? To je obtížná oblast i pro mnoho dražších reprosoustav, takže to berme též s rezervou. WLM La Scala jsou určitě hodny doporučení, zvláště pokud tíhnete směrem k lampám a uhlazené jemnosti, ale i pokud chcete prostě jen v pohodě poslouchat. Nejlépe ale bude zamířit k poslechu vlastníma ušima... Jako vždy.
K testu laskavě zapůjčil Pavel Diok z Hi-Fi Studia Panský Dvůr.
Cena Kč 81 990,-
