Hi-Fi je koníček spletitý, komplexní, náročný na čas, finance, trpělivost a leckdy i nervy (což je trochu paradox, neb se má jednat o zábavu a relaxaci u nejkouzelnějšího z lidských umění - u hudby). Někdy se ale naskytne možnost si jednoduše hrát a bavit se hledáním rozdílů, pozorovat, jak je leckdy jasně vyposlechnutelný jakýsi firemní charakter nebo třeba to, že takový kabel přináší takový výsledek a v zásadě stejně drahý a podobně pojatý produkt jiné značky zase diametrálně odlišný, nebo jen v nuancích se lišící výsledek. Měli jsme celkem unikátní možnost pohrát si s velkým klubkem drátů firem, které nemohou "svým" zvukovým zaměřením být o moc dál od sebe, i když obě sídlí v Kalifornii (ač 850 km od sebe).
Známějším výrobcem tu je rozhodně MIT (Music Interface Technologies) ze severokalifornského Rocklinu. Zakladatel Bruce Brisson se audio kabelům profesionálně věnuje od 70. let a v roce 1981 prodal svůj první patent firmě Monster Cable. Vlastní společnost MIT založil v roce 1984 a od roku 1989 jsou jeho výrobky známé mimo jiné "tajemnými krabičkami" v signálové cestě. Ony tedy nejsou zase tak tajemné - jde (v závislosti na modelu) o více či méně pokročilé sítě pasivních filtrů. Kabely MIT mimo jiné najdete i v některých produktech společností Spectral, Jeff Rowland Design Group, Wilson Audio, Martin Logan nebo Goldmund. MIT má dokonce i profesionální řadu kabelů, rozšířenou v hollywoodských studiích.
To firma AudioArt je mnohem méně "profesionální", míněno v tom smyslu, že jde velkou měrou o one-man show Roba Fritze. Ten sám o sobě říká, že měl vždy slabost pro co nejlepší zvuk za co nejlepší cenu a že jsou mu cizí ultra drahé produkty současného audio světa a že si je jist, že pečlivě, trpělivě poskládaná a dlouhým zkoušením odladěná sestava dokáže nabídnout 90% výkonu konkurentů za 30 - 50% jejich ceny. Což je filozofie jistě sympatická pro každého, kdo vidí směr, jímž se současné cenovky ubírají. Je zajímavé, že velkou část své produkce a své filozofie konzultuje Rob Fritz od vzniku firmy v roce 2005 s potenciální konkurencí - Darrenem Hovsepianem, zakladatelem DH Labs. Je to rozhodně neobvyklé spojení a ještě méně obvyklé je ho přiznat, ač na nás to působí spíše pozitivním dojmem.
REPROKABELY
Kabel AudioArt SC-5 SER (kde "R" značí Rhodium použité v konektorech Furutech FP-201 nebo FP-202 je velice pěkně zpracovaný kabel. Černý oplet na ploché (ale ne tenké) konstrukci působí hodnotně, kabel je elegantní, dostatečně pevný, ale ještě pružný. Velmi pohodlné je pak připojování díky dlouhým zakončením.
Materiálem vodičů je tu postříbřená bezkyslíkatá měď, jako dielektrikum je použit polyetylen. Kapacita kabelu činí 128 pF / m a odpor 0,0041 Ohmu / m (pro každý vodič).
MIT StyleLine SL 12 je vizuálně podstatně méně přitažlivý, je poměrně tenký a osazený firemními "krabičkami" z celkem standardního plastiku. Koncovky jsou také jednoduché, na druhou stranu jejich zakončení jsou šroubovací, takže můžete v případě potřeby snadno zaměnit lopatky za banánky a vice versa.
Vodiče jsou také z bezkyslíkaté mědi, tentokrát s čistotou 0,999999. Dielektrikum je opět polyetylenové. Vodiče v jednom kabelu pak mají různé průřezy. Další technické parametry ale výrobce neuvádí.
SIGNÁLOVÉ KABELY
Propojovací kabel AudioArt IC-3SE vypadá celkem jednoduše, černý oplet je nenápadný, průměr kabelu spíše menší, ale zato kompenzovaný masivními kovovými koncovkami. Začněme s nimi - jedná se o výrobky Xhadow. Tělo konektorů je z hliníku, vnitřní část pak z bezkyslíkaté mědi, v místě kontaktu s vodičem je konektor postříbřený. Konektory jsou pak pájeny pomocí měděné slitiny od DH Labs.
Uvnitř drátu jsou vodiče z postříbřené bezkyslíkaté mědi, dielektrikum je pěnový polyetylen a pro stínění výrobce vybral mylarovou fólii. To celé je zabaleno v pružném PVC. Kapacita činí 101 pF / m a odpor 0,3 Ohmu / m.
MIT StyleLine SL 3 je opět vzhledově mnohem nenápadnější, s podstatně menšími konektory. Je zkonstruován podle filozofie Multipole Technology, která ve zkratce staví na myšlence, že je ideální pro propojení dvou komponentů použít tři kabely. Jeden pro výšky, jeden pro středy a jeden pro basy. Patentovaná technologie MIT v podstatě simuluje tři nezávislé kabely v kabelu jediném.
Jednotlivé vodiče mají opět různé průměry, materiálem je znovu bezkyslíkatá měď s čistotou 0,999999, uzavřená v polyetylenu. Stínění je dvojité.
NAPÁJECÍ KABELY
V srdci napájecího kabelu AudioArt Power 1 se vinou dva vodiče s velmi nízkou indukčností a odporem a jeden zemnící drát, všechny se stejným průměrem. Všechny jsou také z bezkyslíkaté mědi čistoty 0,9999. Mylarová stínící fólie pokrývá 110% kabelu, jinými slovy je nejen kolem dokola, ale na 10% plochy je stínění dvojité. Kabel je osazen koncovkami Furutech. Výrobce říká, že geometrie kabelu potlačuje šum.
Asi není třeba říkat, že oproti kabelu AudioArt je Z-Cord 3 od MIT poněkud obyčejným na pohled. Výrobce se příliš nezmiňuje o konstrukci a materiálech, zdůrazňuje pouze použití filtru pro odstranění nežádoucích artefaktů, stejně jako technologii tří filtračních pólů pro potlačení radiofrekvenčního rušení.
...A BONUS NA ZÁVĚR
Jako doplněk na závěr tu je kabel MIT StyleLink Digital Plus, první pokus firmy o USB interconnect. Kabel je opět vzhledově velmi jednoduchý, až nenápadný, koncovky jsou ale pěkně bytelné. Vodiče jsou vyrobeny z postříbřené bezkyslíkaté mědi, kolem nich je poctivé trojité stínění.
POSLECHOVÉ ZKUŠENOSTI
Všechny kabely jsme testovali proti jediné základní sestavě - jednak abychom nezešíleli z neustálého přehazování drátů, jednak aby bylo možné výsledek vztáhnout ke známému zvuku. Navíc se vždy testoval jen jeden druh kabelů - tedy jeden den pouze propojovací, druhý pouze reproduktorové, třetí jen napájecí a nakonec USB.
Testy probíhaly na sestavě Naim Nait XS / Naim CD5si / ASUS Xonar Essence One MUSES MKII a T+A PA 2000 R / MP 2000 R. Polsouchalo se přes Harbeth Monitor 30, Xavian Perla, GoldenEar AON 3 a GoldenEar Triton Three. Pro srovnání jsme měli ještě kabely ZenSati Authentica a TelluriumQ Silver a Black, ale také filtry ProPower a GigaWatt a napájecí kabel KrautWire Omega 3.
Nejprve je třeba říct, že už od počátku bylo patrné, že kabely AudioArt mají podstatně muzikálnější charakter, kdežto MIT se blíží pocitu "že tam není".
Začněme s basovou složkou, konkrétně s kontrabasem ve skladbě "Nemesis" z alba "Extensions" Dave Holland Quartet (2008 | ECM | EMC1410). Signálový kabel IC3SE od AudioArt nabídl na svou cenu vlastně velmi hezky konturovaný bas, přitom bylo ale cítit i že mírně nadýchává tóny kontrabasu a zároveň do spodních oktáv přidává i nějakou tu váhu, což ale není nepříjemné. Přes trochu hutnější charakter si kontrabas zachoval pocit rychlosti a kontroly, byť tu maličko chybí pocit fyzického impulsu a důrazu. Naproti tomu MIT StyleLine SL 3 jako kdyby trochu ubral na objemu, zato přidal na definici kontur, zvuk byl konkrétnější a objevil se i náznak toho správného drnknutí. Oproti AudioArt měl ale nástroj menší váhu.
Výrazně větší rozdíly byly mezi reprokabely - AudioArt SC5-SER ve stejné skladbě působil utaženějším, lépe kontrolovaným dojmem, bas byl lépe svázaný se zbytkem pásma a kontrabas byl pěkně konkrétní a už s sebou při každém tónu nesl náznak dospělého brouknutí, byť energie byla naopak trošku menší a celkový dojem neuspěchaný, uvolněný. StyleLine SL 12 od MIT naopak hrál až překvapivě měkce, kontrabas trochu ustoupil do pozadí, byť objemově byl pořád akorát, s pocitově maličko kratšími tóny.
Ve srovnání se standardním "černým" kabelem byly oba napájecí dráty, ať už Power 1 od AudioArt nebo Z-Cord 3 od MIT, jednoznačně přínosem. Po zapojení MIT kontrabas výrazně postoupil dopředu, získal zřetelný pocit konkrétnosti v každém brnknutí, vetší puls a hlavně pak pevnost a jistotu, aniž by objemově ubyl, jak se to občas spolu s lepší kontrolou stává. Power 1 naopak přinesl do reprodukce měkkost a jakousi houpavou plynulost, ale také pocit, že tóny se pouští hlouběji do spodních oktáv, že jsou bohatší a živější, harmoničtější, i když ne s tak dobrou definicí a důrazem jako u MIT.
Signál přes USB kabel StyleLink Plus od MIT pak přinesl bas trošičku v pozadí, jen s průměrným impulsem a s menším objemem, ale se slušnou definicí. Ani když kontrabas hraje jako jediný, nepůsobí tóny nijak dominantně a mohly by přeci jen být o krůček důraznější a energičtější; tak trošku to odpovídá celkovému firemnímu ladění zvuku, kdy je vše nepřehnaně "normální".
Vokál Renée Felming v "Endlessly" z "Dark Hope" (2010 | Mercury | 273 9699) přenesl AudioArt IC3SE s velmi příjemnou otevřeností a čistotou, na svou cenu také s příjemně intimním, hladkým a barevným charakterem. Hlas zněl velmi příjemně a vzdušně, byť s lehkým odklonem do "hezkého" podání a s trochu menší konkrétností. MIT StyleLine SL 3 sázel na výrazně pevnější kontrolu, vokál získal na konkrétnosti a byl o půl kroku více vpředu, čistší, ale také trochu sušší. Celkově ale zněl hlas přes SL 3 čitelněji, ač trošičku technicky, minimálně v porovnání s AudioArt.
Opět výraznější vliv na celkovou reprodukci středního pásma měla změna reproduktorových kabelů. AudioArt hlas trochu nafoukl a zdůraznil i objem spodního pásma, hlas ale i tak plul vzduchem s lehkostí, něhou a dostatečnou čistotou, dokonce jsme vnímali i solidní pocit konkrétnosti a zaostřenosti. SC5-SER také umožnil zaslechnout i poměrně dost drobné detaily, byť servírované s v maličko sametovém obalu, takže se musíte zaposlouchat. Reprokabel SL 12 od MIT poněkud rozevlátý bas pečlivě zkrotil, přidal pak i důraz a energii. Vokál zněl čistěji a objevila se také plasticita, pocit vibrace a přirozenější barva; reprodukce byla přirozenější, ale méně muzikální, méně vtahující.
Napájecí kabel Power 1 opět přidal do zvuku objem, bylo ho víc, než by být nutně muselo, ale celkový přírůstek provázel i pořádný náboj energie. Hlas zněl nadživotně velký, sytý, pozitivní a emocionální, barevný a i když trošku méně konkrétní, stále velmi hezký a příjemný. Zapojení napájecího kabelu Z-Cord 3 přineslo naopak celkové uklidnění, hlas byl jednoznačně také prokreslenější, zvuk uspořádanější a čitelnější, s lepší lokalizací a celkově působil vzdušněji, lehčeji, rychleji a v celkově transparentnějším prostředí.
Hlas vedený přes USB se StyleLink Plus jako kdyby byl trošku plošší, ale zase více vykročený kupředu a poměrně energický. S jakousi nenásilnou samozřejmostí tu byly slyšitelné i poměrně drobné detaily zpěvaččina hlasu, ačkoliv vykreslení ambientních zvuků nebo nějaká velká plasticita tu nebyla. Celkové vyvážení bylo maličko světlejší, snad i proto vokál působil příjemně zřetelně.
Vibrafon v Rollinsově "The Stopper" z desky "Sonny Rollins with Modern Jazz Quartet" (1988 | Prestige | 00025218111126) vyšel zněleji v podání signálového kabelu od AudioArt, znělost tónů chvílemi hraničila s lehkým nacinkáním, podobně jako u činelů, u obou nástrojů ale zato bylo cítit už určitou míru hmoty, kterou paličky rozeznívají, nebyl to jen prázdný cinkající bod. Kabel od MIT pak nahrávku lépe rozvrstvil, přirozeněji trefil objem činelů a vibrafonu a tam, kde AudioArt přeci jen přidával na objemu i důrazu kabel MIT vše posunul do střízlivější, přirozenější roviny. Zvláště činely pak zněly jemněji, zejména činel pak ale zněl déle a dozvuk uvadal pozvolněji, rozlišení je za dané peníze vysloveně výborné, byť velmi neefektní.
Reprokabely opět přinesly výraznější změnu charakteru - ten od AudioArt nechal vibrafon zaznít i při vyšších hlasitostech s klidnou hladkostí, byť poněkud tenčí, činel pak byl trochu v pozadí a bylo potřeba se přeci jen pečlivěji zaposlouchat k "vylovení" drobných detailů. Kov pak byl maličko zvonivější, ale volný a lehký. Tóny v podání kabelu MIT byly naproti tomu o něco málo kratší, činel zato přesný a konkrétní, ačkoliv maličko strohý. Rychlé údery do činelu ovšem byly lépe, precizněji oddělené.
Napájecí kabel AudioArt přinesl mírný nárůst objemu nejvyššího pásma, přidal také na znělosti a vytáhl činel i vibrafon kupředu, takže už bylo možné zaslechnout i samotný dopad paličky na nástroj. U činelů ale stále přetrvával přes slušný objem a konkrétnost spíše dojem souvislého kovového ševelu. To Z-Cord 3 naopak jednotlivá cinknutí už zřetelně oddělil a udělal mezi nimi pauzy, jak vibrafon, tak činel pak získal pocit hmotnosti, váhy a plastičnosti.
USB kabel pak nechal nástroje zaznívat spíše jako jediné body, šíření celou kovovou plochou nebylo zřetelné, tóny ale byly jasné, lehké a expresivní, ne však hrubé, snad trošku tvrdší. Nebyl to zvuk, který by znělostí nadchl, byl velmi spořádaný a poklidně "normální".
Dynamika orchestru v Berliozově "Fantastické, op. 14" v podání RSO Frankfurt pod taktovkou Eliahu Inbala (1993 | Denon | CO-75654) byla působivější v podání signálového kabelu od AudioArt. Dodal orchestru plnost a živost, třeba i úder do bubnu měl pevnost a hloubku, hutnost, ačkoliv v přesnosti a důrazu rozhodně vedl naopak kabel od MIT, kde byl zvuk rychlejší a čistší. Dynamika neotřese zdmi vašeho poslechového prostoru, ale nebudete mít ani pocit, že by byla nedostatečná či naopak jakkoliv uměle přifukovaná.
U reprokabelů byl dojem poměrně podobný, velký zvuk drátu od AudioArt neprovázel ale pocit dýchání a suverenity, celkově dával spíše onen objem a celkovou plynulost a relaxovanost, než precizní kontrolu. To u MIT kabelu byla už cítit větší razance, zejména u velkého bubnu, s náznakem té správné nenucené samozřejmosti zvládl i dynamické špičky a držel zvuk pod kontrolou, ač trochu technickou. StyleLine SL 12 také trošku šetří objemem, proto na první poslech také nepůsobí tak živě jako konkurent od AudioArt.
Napájecí kabel AudioArt přinesl jadrný, sytý a velmi dynamicky živý zvuk, byť se nedočkáte nějakého pátrání po mikrodynamických nuancích. V podání MIT Z-Cord 3 byla dynamika výrazně kontrolovanější, méně živelná, ale zato jistější; orchestr působí po většinu času umírněněji, než u AudioArt, ale když přijde na dynamickou špičku, proběhne jistěji a s větší kontrolou, také pocit konečného důrazu je o něco lepší, jako kdyby hráč vložil do pohybu více síly a důrazu.
Přes USB kabel pak orchestr také působí živě, ačkoliv má rezervy v autoritě a důslednosti, podobně jako mikrodynamické nuance vyplují na povrch jen občas, jinak se k nim musíte snažit proposlouchat a hledat. Je tu nicméně cítit docela slušná rychlost a transparentnost.
Když přišlo na hodnocení rozlišení, ze signálových kabelů vytáhl nejvíce informací rozhodně StyleLine SL 3. V Rutterově "Nativity Carol" v podání San Francisco Choral Artists ("Reference Recordings First Sampling" | 1990 | Reference Recordings | RR-S1CD) byly už pěkně prokreslené vokály, bylo cítit také oddělení hlasů jednotlivých sboristů, už to nebyla jen souvislá anonymní masa. Rychlý, transparentní zvuk byl vzhledem k cenové kategorii jednoduše výborně prokreslený. To kabel AudioArt přinesl sboristy pocitově blíž, byly větší, hladší a měkčí, ale bez oněch drobných nuancí, umožňujících vydělit z davu jednotlivé vokalisty.
Reprokabel AudioArt pak sázel spíš na hlavní "dějovou" linku, sbor tak byl slušně čitelný, hlasy čisté, ale přeci jen hodně hladké a trochu zjemnělé, stejně tak varhanní podkres zůstával poměrně daleko vzadu, spíš jen naznačený, bez pocitu fyzičnosti. Plný zvuk byl příjemně atmosférický, ovšem když došlo na část s jen tichoučce šeptajícími hlasy, AudioArt nabídl spíše celistvý, jednolitý sbor s rozumnou srozumitelností. MIT naopak sice objemově trochu ubral u varhan, ale jejich linka byla konkrétnější a s jasnějšími konturami. Ačkoliv i zde jsou ambientní zvuky trochu upozaděné, už se začínají objevovat, stejně jako se začínají oddělovat hlasy jednotlivých zpěváků.
Výměna standardního napájecího kabelu za ten od AudioArt přinesla zněžnění, změknutí a zjemnění hlasů, jejich srozumitelnost se o kousek zlepšila, ale stále zůstalo vše spíše jednolité, byť velmi barevné a hladké. Kabel od MIT vnesl do reprodukce pocit lepší organizace, preciznější kontroly a rozhodně i doslova skok v oddělení jednotlivých vokalistů v porovnání s obyčejným kabelem. Dokonce i zabručení varhan v pozadí získalo výrazně lepší kontury a konkrétnost.
Oproti ostatním produktům od MIT, zdá se, jejich USB kabel není úplně analytický, ačkoliv je fakt, že i zde bylo cítit, že už začíná sbor oddělovat, jakmile se ale zvednou všechny hlasy, prokreslení je spíše průměrné. Šepot je méně konkrétní, ale když se zaposloucháte, už je slovům rozumět.
Informace o prostorovosti v nahrávce Waltera Puschniga a Lindy Sharrock "Besame Mucho" z "Late Night Show Pt. II" lépe zvládl kabel MIT, zejména patrně díky své větší přesnosti. Zvláště zasazení nástrojů na konkrétní místo v pravolevém směru je už velmi pěkné, kolem nich je i až překvapivá spousta vzduchu. Scéna v podání signálového kabelu AudioArt byla širší, ale všechno se zdálo mírně sametové a ne tak zaostřené, byť na druhou stranu zase o kousíček blíž a větší.
Reprokabel AudioArt byl vlastně relativně obdobný - scéna sice není tak hluboká, ale zato má příjemnou šířku a nenásilně uvolněnou lokalizaci s již naznačeným vzduchem mezi nástroji. Není to holograficky přesné, ae přesto je přehlednost dostatečná. Kabel od MIT má výrazně konkrétnější kontury nástrojů, jsou lépe rozvrstvené také směrem do hloubky a vše tak začíná získávat potřebný třetí rozměr. Také lokalizace jednotlivých instrumentů je přesvědčivá nad rámec kategorie.
Po zapojení napájecích kabelů se ukázal prostor v nahrávce v podání AudioArt spíše jako propojený, hutný, nástroje hrály uvolněně, ale poměrně blízko u sebe a celá scéna jako kdyby byla posunutá o krok dozadu, směrem od posluchače. Kabel MIT pak jako kdyby vše upevnil, ukotvil, zkoncentroval a i když ani zde není hloubka v nahrávce víc než naznačená, vše je jaksi snáze čitelné a přehledné, byť trochu příliš tenké.
Přehrávání přes USB kabel od MIT přeneslo scénu oproti ostatním naopak dokonce o krůček před reprosoustavy. Chybí tu maličko vzduch, nicméně pravolevé rozložení je dobré, hloubka už je též maličko naznačená.
Srovnání kabelů dvou značek je vcelku poučnou záležitostí, zvláště když do rovnice tu a tam přidáte ještě jinou konkurenci, případně úplně "no name" kabel. Nutno říct, že kabely AudioArt se velmi dobře poslouchají a vnáší v podstatě bez výjimky do sestavy plnost, znělost, laskavost a muzikálnost. Jejich trochu vřelejší a maličko "nafouknutější" charakter přijde vhod všude tam, kde je třeba zmírnit případnou ostrost, kde je vyžadován klid a pohoda a naopak není třeba dokonalá věrnost a také tam, kde se hledí na poměr ceny a výkonu - za dané peníze totiž nabízí AudioArt výborné hudební zážitky a nikdy neunaví. MIT naopak velmi vyhoví těm, kteří chtějí i v dostupnější kategorii "kabel, který není". Pravda, obecně trochu technický charakter také nemusí sednout do každé sestavy, ale vlastně nepříliš výrazná vlastní zvuková stopa nechá vyniknout spíše charakter komponentů a jako kdyby se kabely příliš zvuku nepletly do cesty. Zprvu se to snad může zdát jako nudný charakter, ale jde spíše o celkově neefektní podání, kdy vás zaujmout musí nahrávka samotná a to jak zní nepřikrášlená. K hodnotám prezentovaným výrobky MIT se ale asi bude přeci jen potřeba tak trošku proposlouchat. Nicméně jak vidno, i od méně "profláknutých" jmen se dá najít slušná kabeláž v rozumně zaplatitelných cenách...
Kč 28 890,- - AudioArt SC-5 SER (2x 3m - reprokabel)
Kč 45 500,- - MIT StyleLine SL 12 (2x 3m - reprokabel)
Kč 2 600,- - MIT StyleLink Plus USB
Kč 13 860,- - AudioArt IC-3SE (2x 1m - cinch)
Kč 6 500,- - MIT StyleLine SL 3 (2x 1m - cinch)
Kč 13 530,- - AudioArt Power 1 (2m - napájení)
Kč 13 190,- - MIT StyleLine Z-Cord 3 (2m - napájení)
--- --- --- --- ---
KLADY
+ obecně muzikální, příjemný charakter kabelů AudioArt
+ obecně čistota, nepřehnanost a přirozenost kabelů MIT
+ výborný poměr cena / výkon u značky AudioArt
ZÁPORY
- zpracování kabelů je trochu "americky" obyčejné u obou značek
- USB kabel MIT nesedí úplně s každou aparaturou
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: SoundStyle | www.soundstyle.cz
