Otázka „jak dosáhnout perfektního zvuku“ je hnacím motorem většiny audiofilů, kteří neváhají obětovat čas a peníze, oboje v často až absurdním množství, aby dostali svou odpověď. Když už se pak člověk dopracuje k úrovni sestavy v řádu hodnoty vyšších stovek tisíc korun nebo dokonce v ceně přes milion, může si být jist, že zážitek už bude na úrovni bez ohledu na to, co bude součástí takové sestavy. Legitimní otázkou pak zůstává, jestli vlastně jde ještě nějak zlepšit tyto ultimativní ultra drahé systémy.

Pokud už nemůžete (nebo nechcete) mít lepší zdroj signálu (na kterém mimořádně záleží) nebo třeba napájení (které ale už v těchto systémech určitě nepodceníte), stejně jako máte propojeno kabely, které vám „chutnají“, je čas zaměřit se na amplifikaci. Jeden by řekl, že v době, kdy high-endové zesilovače mají výkony ve stovkách (i tisících) Wattů a běžný domácí poslech probíhá v řádu jednotek či desítek Wattů, měl by jeden zesilovač nebo jeden pár monobloků být naprosto dostačující záležitostí. A upřímně, opravdu to tak je.

Jenže ve světě ultra audia není „dostačující“ dostačující – není to maximum, kterého lze dosáhnout, není to ta hranice blaženého rozplynutí (kterou nedoceníte, dokud za ní jednou nenahlédnete a bohužel pro nás všechny je velmi ochotně pohyblivá směr vzhůru). Jedním z vylepšení tak může být bi-amping, tedy použití dvou koncových stupňů nebo čtyř monobloků – typicky jde o to oddělit „pohon“ basového reproduktoru, který je energeticky výrazně náročnější, než zbytek pásma. A protože zesílení není jednosměrný proces, ale reprosoustavy zpětně ovlivňují i připojenou elektroniku, právě rozdělení onoho zpětného ovlivnění mezi dva / čtyři zesilovače samo může přinést snížení úrovně šumu, nehledě na to, že zvýšení (často i znásobení) výstupního výkonu a proudové rezervy znamená lepší kontrolu, dynamiku, čitelnost detailů…

Podmínkou je nicméně sladit zisk použitých koncových stupňů (prostě proto, aby vám basy nehrály jinak nahlas než středy a výšky apod.), zbytek už je nekonečně variabilním prostorem, v němž můžete kombinovat co chcete a jak chcete – třeba jako to udělal McIntosh u svých bi-ampingových monobloků MC901, kde máte pro středy a výšky lampovou amplifikace, zatímco do basů tlačí energii klasický tranzistor. Bonusem je možnost přizpůsobení dělících kmitočtů, abyste nedocházelo k porušení poslechové integrity té které části reprosoustav.

U příležitosti poslechu právě výše zmíněných MC901 se nám dostalo poměrně zajímavého podnětu – protože v prostoru byly postavené – původně k porovnání – koncové stupně MC1.25KW. Jenže Sonus faber Aida, které jsme měli jako hlavní reprosoustavy, umožňují tri-ampingové zapojení, tedy nezávislé zesílení pro středy a výšky, pro basy a pro subbasy. A už jsou svou cenou v oné výše naznačené ultra high-endové kategorii.

Aida nás, upřímně, při poslechu několik let nazpět při referenčním poslechu neoslovila tak bezvýhradně, jak by se dalo čekat, pokud se týká poměru ceny a výkonu u objektu v ceně menší nemovitosti. Přestože jsou to reprosoustavy nádherné vizuálně a bombasticky krásné také po stránce zvukové, jejich zvuk se tehdy zdál tak trošku měkký, tak trochu nedostatečně organizovaný v kontextu této absolutní kategorie.

Přestože MC901 dokázaly s Aidou hrát v bi-ampingu slyšitelně lépe, než když byly připojeny pouze MC1.25KW (což může být způsobeno i komplikovanou konstrukcí frekvenční výhybky atd.), zkusili jsme, co se nabízelo. Protože dva spodní páry terminálů „Low“ a „Deep Low“ jsou za normálních okolností propojené kovovým můstkem (neb bi-amping se tu tak nějak očekává, tri-amping už moc ne) a vrchní pár „Mid High“ kabelovou propojkou, bylo přepínání MC901 vs MC1.25KW trochu jako pit stop ve formuli – vyndat kabely, rozšroubovat, sundat propojky, zašroubovat, zandat další pár kabelů; to vše, pokud možno, do minuty, aby se neztratila nejživější imprese ze zvuku. Uf…

Patrně si řeknete, že investovat MILION korun (včetně adekvátní kabeláže i více) na oddělení jednoho jediného reproduktoru, hrajícího od 18 do 55 Hz, jakkoliv jde o 32 cm membrána s čtyřpalcovou cívkou, je poněkud, přiznejme si, šílenství.

Rozdíly mezi zapojením MC1.25KW, MC901 a MC901 + MC1.25KW jsme zkoušeli ve společnosti SACD MCD600, předzesilovače C1100 a kabeláže InAkustik z nejvyšší série s AIR technologií. Poslech probíhal v akusticky optimálních podmínkách showroomu dovozce.

U sestavy jsme mimo jiné zkoušeli také orientační měření frekvenční charakteristiky (rozdíl byl cca 1 dB navíc na cca 30 Hz při „maximálním zapojení“, tedy v reálu absolutně nijaký), zkoušeli jsme měřit akustický tlak (rozdíl byl bez změny pozice potenciometru při několika měřeních nezjistitelný), v rámci dostupných měření přes systém Clio Pocket nešlo najít žádnou změnu. A přesto….

Basová linka ve „Twist in my Sobriety“ Tanity Tikaram („Ancient Heart“ | 2008 | Warner Music | 2564-69469-5) byla decentní, hluboká, poddajná a vrnící, se schopností roztřást celý prostor i v bi-ampingovém zapojení. Co vám tedy v basech milion korun navíc koupí? Těžko uvěřit, ale rozdíl skoro stejně výrazný, jako vám koupí milion z té druhé strany (tedy proti zesilovači za „pár desítek tisíc“) – ta rázem dostupná až slovníková definice totální kontroly, ten pocit, že hlubokými tóny si Aida jen tak žongluje, artikuluje je s obrovskou, ba téměř nelimitovanou rezervou a nadhledem, to je něco, co musíte zažít, co skoro až nejde sebenadšenějšími slovy popsat. I ten nejhlubší tón v nahrávce rázem překonává energií a fyzickým důrazem, váhou impulsu i sebelépe nazvučený koncert (byť tam na vás sálá zase jinak „konstruovaná“ energie). Ta nenucenost, ta samozřejmost hlubokotónové artikulace, ta sálající, neomezená energie (symbolizovaná pěkně ručičkami VU metrů, které u MC1.25KW mimochodem létaly na úroveň 4/5 rozsahu, aniž by hlasitost byla nesmyslná)… to je něco, co změní váš názor na Sonus faber a ukáže vám, že podcenit nesmíte vůbec žádný bod sestavy.

Rozdíl na vokálu Franka Sinatry a jeho dcery Nancy v „Somethin‘ Stupid“ („My Way“ | 1997 | Reprise Records | 9362-46712-2) byl, abychom to správně přirovnali, asi jako když porovnáváte systém za 50 a 250 tisíc, tedy ne proporční ceně, ale, můj bože, TAK patrný. Po rozpojení všech dostupných terminálů mezi jednotlivé zesilovače oba hlasy fantasticky změkly, zklidnily se a high-endová úroveň srozumitelnosti se dostala přes jakousi hranici, přes bariéru techničnosti, do úrovně zvukového absolutna, kde jediným limitem zůstává kvalita nahrávky (nebo možná vaše ochota snést zvukový charakter systému jako celku). Zpěv zněl s křehkostí, s bezbariérovou prezentností, tak pevný, tak plastický, tak fantasticky hypnotizující, tak…tak emotivní. Těžko nalézt slova, která definují tu smysluplnost, kterou vnitřně cítíte v tu chvíli, kdy poslední pár monobloků překlene jako most ten poslední kousek skládačky přes ten poslední kousíček limitů sestavy. I v tom je, mimochodem, empirický důkaz, že precizní provedení basového rozsahu „tvaruje“ do správné podoby i střední, tedy ten zásadní rozsah a nebo to, že rozdělení zátěže mezi vícero zesilovačů vede k absolutní nenucenosti.

Může oddělení subbasového měniče jakkoliv ovlivnit i nejvyšší frekvence, které a) využívají jen velmi malý výkon zesilovače, což by u mnohasetwattových konstrukcí nemělo mít žádný vliv a b) mají mezi subbasy a sebou 2 945 Hz a další dvě pásma? No… Může. Ale upřímně řečeno, jen málo – ne snad nerozlišitelně, i tady totiž v činelech v „On her way“ od Pat Metheny Group („Speaking of now“ | 2002 | Warner Bros | 9362 48025-2) cítíte, jak se vytratí i poslední špetka stresu a poslední stopička tvrdosti, jak i tady se zlepší o kousíček celkové rozlišení. Tady už to tedy není rozdíl, připodobnitelný rozdílu v sestavách s desetinásobným cenovým rozdílem, ale klidně to připomíná rozdíl ve zvuku „za 30“ a „za 100“, tedy to překonání nenápadné, ale při zpětném pohledu nepřeslechnutelné hranice mezi dobrým hi-fi a high-endem.

Z říše fantasmagorie pak je rozdíl, který dělil dynamiku bubínků a dalších dřevěných perkusí v „India with jazz“ („STS 40 Years Anniversary“ | 2020 | STS Digital | STS-6111195). Řeknete si, že praktický souhrnný bi-ampingový výkon MC901 v řádu kilowatty musí nutně stačit na cokoliv, ale……on nestačí. V porovnání s přidáním dalšího masivního zdroje energie pro ty nejhlubší tóny působí „pouhý“ bi-amping trochu nervózně a jaksi nedramaticky. Jakmile přidáte oddělené zesílení pro tři pásma, dostaví se neskutečná údernost, fantasticky graciézní nadhled a pocit, že rezerva je tak obrovská, že můžete zatlačit jakoukoliv hlasitostí. Přínos přidaného páru monobloků je ale stejně intenzivní i při půlnočně jemném poslechu, kde prostě dává najevo obrovský souhrnný přebytek výkonu celé sestavy. Makrodynamická síla už spadá do kategorie „bez limitu“ a to i pro velkou místnost, makrodynamické nuance jsou prezentované s uvolněností…inu, hodnou milionu.

Zajímavým atributem tri-ampingu bylo i to, jak vlastně fakticky potlačil vokál Dee Dee Bridgewater v „My Ship“ („This is new“ | 2002 | Emarcy | 0602527040400) – ale potlačil ho tak, že zpěv byl mnohem realističtěji zasazený do homogenního celku a přestože to je mimořádně laciná a zprofanovaná formulace, bylo to jako „být v klubu“. Energie, detail, rozlišení bez připomínek nebo proporční velikost nástrojů, odpovídající velikosti ozvučnic modelu Aida vás dá skutečně nekomprimovaný feeling toho, že „jste tam“. Tri-amping odemkl svět autenticity, který do té doby byl zvuku Sonus faber cizí – vystoupí vokál i nástroje se vším všudy, vystoupí i řízné sykavky tvrdšího, mimořádně prezentního záznamu a výrazně se nadechne i celková čistota – mnohem, mnohem, ale mnohem víc, než by odpovídalo „přepojení“ wooferu s rozsahem pouhých 18 – 55 Hz.

Přihodit milion navrch vám pak přinese i větší jistotu v podání prostoru hudební scény. Je to směšné, je to vlastně až absurdní, jak psychika nechce připustit, že tak malý frekvenční rozsah za tak obrovské peníze může pomoci „vytvarovat“ vnímání hudby, ale bohužel je to tak – piano Billa Evanse v „My Romance“ („Turn out the stars“ | 2009 | Nonesuch | 7559-79831-7) bylo v podstatě stále stejné, co do své velikosti a rozměrů těla, ale celková přehlednost, ach Pane na Nebesích, ta byla o ligu jinde. Těžko říct, jaký faktor za právě tohle může (korektnější udržení fáze napříč frekvenčními pásmy?), ale podání prostoru bylo prostě i po několikátém přepojení „s“ a „bez“ MC1.25KW zřetelně lepší, opravdu o HODNĚ lepší. Nebylo to navíc o tom, že by se zvuk proporčně zvětšil (což samo často přináší snazší orientaci v prostoru nahrávky), ale prostě o tom, že všechno bylo najednou ještě „správnější“. Čert ví, kterým faktorem to bylo, ale prostě bylo. Jste víc „in“.

Tam, kde u „Heathen Child“ (Grinderman | „Grinderman 2“ | 2009 | Mute | CDSTUMM299) cítíte na sestavě za něco kolem čtyř a půl milion syrový, tlačící, razantní a brutálně přímočarý zvuk, tam – jakkoliv je to možné, když elektrická baskytara nevyužívá nijak zásadně ty nejhlubší frekvence – cítíte, že ze špičkové reprodukce se stal parádní koncert. Najednou se ještě zvýrazní basová linka, její váha, definice i detail (a že to v ultra high-endové sféře už není úplně dramaticky kam posouvat), je to nadupanější, zřetelnější a soustředěnější poslech, s kterým se dostanete hlouběji k podstatě a můžete si připsat takových 20% pocitové hlasitosti a intenzity, aniž byste museli reálně hnout s ovladačem.

Takže co tedy? Milion navrch za více energie pro pár Hertzů, které nakonec ani nejsou nijak dominantní součástí většiny nahrávek? Není to projev vysoké horečky při typickém onemocnění Audiophilia Nervosa? Není to, upřímně, tak trochu dementní? Celodenní hraní si s ultimativní sestavou od McIntosh Group ukazuje, že rozhodně být nemusí – přestože běžný domácí poslech probíhá na úrovni jednotek Wattů, střední kilowatty nezůstaly (soudě dle indikátorů na zesilovačích) ve středně velké místnosti a na mírně vyšší hlasitosti nevyužity, ba naopak. Ať už je faktický závěr postavený na čem chce, rozdělení pásem na Sonus faber Aida mezi tři nezávislé páry monofonních zesilovačů (namísto dvou) přineslo katapultáž (protože jinak se to nazvat nezdá) poslechového zážitku z kategorie „Páni, to je fantastické“ do „Páni, to je neuvěřitelné“. Co si z toho tedy vzít? Samozřejmě to, že Sonus faber Aida nejsou jenom elegantní hračkou, ale seriózní audiofilskou záležitostí (když jim dáte podmínky), ale také to, že podcenění (ale samozřejmě hlavně docenění) zdánlivě naprosto zanedbatelných prvků v sestavě může být rozdílem mezi „to je skvělé“ a „nic víc už není třeba“. Zcela subjektivně – sestava za bezmála pět milionů korun hrála famózně a zábavně, ale sestava za šest milionů korun patřila najednou mezi smetánku na vrchol audiofilského Olympu. Jen proto, že se k separátnímu zesilovači oddělila zátěž mezi 18 a 55 Hz – fascinující, podnětné téma k přemýšlení…

Kč 2 499 990,- / pár – Sonus faber Aida

Kč 229 990,- – McIntosh MCD600

Kč 419 990,- – McIntosh C1100

Kč 1 039 980,- / pár – McIntosh MC901

Kč 839 980,- / pár – McIntosh MC1.25KW

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ ano - (trochu bohužel) to stojí za to

+ stav uvolněnosti hodný nirvány

+ tri-amping rozkryje až nepředstavitelně snadno další vrstvu detailů

+ rozdíl je větší, než si příčetný člověk chce přiznat

+ nic víc už v životě potřebovat nebudete (ani na to nebudete mít)

+ citelné snížení zkreslení, zejména v nízkých kmitočtech

ZÁPORY

- milion navrch je pořád MILION NAVRCH za „posledních 5%“

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: E.P. Audio | www.epaudio.cz 

fSdílet

Tweet