Němečtí Octave by se dali označit za specialisty na lampové konstrukce - pyšní se tím, že pod touto značkou vyrábí už více než 20 let, ale jejich historie je mnohem delší. Sahá vlastně až do roku 1968, kdy pan Hofmann započal s navíjením transformátorů a od chvíle, kdy v roce 1975 navrhl první, tehdy ještě tranzistorový, zesilovač, tak už nepřestal.

V dnešní době vyrábí Octave několik integrovaných zesilovačů, předzesilovačů i koncových stupňů, poznávacím znamením je na elektronkové konstrukce požehnaná porce výkonu od 90 do bratru 400 Wattů na kanál. Je zajímavé, že je to stále Andreas Hofmann, který navrhuje, ale i částečně vyrábí a kontroluje jeden každý z továrny vypuštěný kus elektroniky. Navíc je poměrně signifikantní, že Octave věrni rodinné tradici stále navíjejí vlastní transformátory. A z řečeného si ctěný čtenář jistě již dovodil, že vše od značky Octave je "Handmade in Germany".

Přímo ve prostřed rodiny integrovaných modelů sedí V 70 SE, kde číslo označuje výkon na kanál a SE pak aktuální přepracovanou generaci přístrojů. Zesilovač to není vysloveně pohledný, ale je opravdu prvotřídně zpracovaný - hliníkové tělo je nádherně opracované, dokonale "německy" slícované a vše sedí na milimetr přesně a třeba pocit, kdy krycí mřížka / stříška nad elektronkami se sametovou hebkostí a konečným kovovým klapnutím zapadne plynule na místo je velmi uspokojující.

Při pohledu zepředu vidíte hlavně nízký čelní panel se symetrickým rozložením prvků - po stranách jsou mohutné ovladače, kdy levým vybíráte vstup a pravým řídíte hlasitost. Na displeji uprostřed byste možná čekali nějaké podrobnosti, ale vše důležité předají rozsvícené diody - dozvíte se tak jak o aktivním vstupu, tak o provozním stavu od startu, přes zahřívání až po připravenost dodat výkon.

Hned za čelním panelem jsou tři malé kryté elektronky, v proluce za nimi pak číhají dva páry výkonových elektronek a ještě kousek za nimi poctivě zakrytovaná výstupní trafa. Na výšku je zesilovač velmi kompaktní a zejména s krycí mřížkou nad elektronkami působí až nenápadně.

Na jedné ze stran je mohutné spínací tlačítko. Tak jako každý pořádný elektronkový zesilovač operující ve třídě A/B vyžaduje i V 70 SE občasnou úpravu předpětí (bias). Vše je uživatelsky příjemné a správné hodnoty vám pomohou dosáhnout diody na předním panelu.

Pohled zezadu odhalí vcelku nepřekvapující baterii konektorů - jsou tu čtyři opravdu hodně bytelné terminály, klasická napájecí zásuvka je doplněná o velký konektor pro případné připojení externího (Super) Black Box - to je vlastně baterie filtračních kondenzátorů pro lepší zvládnutí výkonových špiček. Vstupní konektory zahrnují tři páry klasických analogových cinchů a jeden pár XLR, je tu ale i dedikovaný vstup pro signál z gramofonu s nutným zemnícím kolíkem. Je tu i linkový výstup (cinch) a regulovaný pre-out (cinch). Poslední konektor označený "Front Channel" je trochu matoucí - jde ale vlastně o přímý vstup do koncového stupně a označení vychází z toho, že byste mohli chtít "živit" přední reprosoustavy multikanálového systému právě přes V 70 SE a ne z A/V receiveru. V praxi jde ale skutečně jen o vynechání obvodů regulace hlasitosti.

Posledním přepínačem je třípolohová páčka režimu Ecomode - jde o nastavení chování, kdy ekologický režim snižuje tepelné a proudové ztráty, aby ušetřil vaši peněženku. Pokud 9 minut do zesilovače nepřichází signál, "uspí" se na příkon pouhých 20 Wattů a čeká. Opětovné "probuzení" do plného výkonu trvá půl minutky, což je rozhodně rychlejší, než půlhodinka, kterou potřebuje na prohřátí přístroj při normálním zapnutí.

Uvnitř najdete poctivou konstrukci. Jednotlivé části, zejména pak transformátory, jsou pečlivě oddělené přepážkami. Trafa pak ještě navíc mají dodatečný nemagnetický box. Na výstupu pracují v párech tetrody 6550 C, v testovaném kuse v ruské variantě od Sovtek. Jednou z příjemných možností elektronkových zesilovačů je možnost hrát si s různě hrajícími elektronkami a ladit tak výsledný charakter přístroje. Zde díky "blbuvzdronému" naladění a kontrole dokonce velmi snadno.

Pentodová konfigurace je vlastní všem zesilovačům Octave, zde produkuje 70 Wattů na kanál do zátěže 4 ohm. Zesilovač je klasifikován jako plně stabilní do 2 ohm. Frekvenční odezva je na poměry "elektronkáčů" slušná - 10 - 80 000 Hz (+/- 0,5 dB), celkové harmonické zkreslení pod 0,1% (10 W / 4 ohm) je také více než férové. Vysloveně dobrý je pak odstup signálu a šumu přes 100 dB.

Octave V 70 SE je poměrně kompaktní - přestože váží citelných 23 kg a zabere na šířku nadprůměrných 45,1 cm, na výšku má jen 15 cm a do hloubky 41,5 cm.

Tento integrovaný zesilovač jsme poslouchali zejména s OPPO BDP-105D a UDP-205 jako zdroji signálu, ale také s VPI Scout / Grandinote Celio, což kombinaci s elektronkami obzvláště slušelo. Porovnávali jsme s Naim Nait XS + Naim FlatCap XS / Naim NAP 250, případně s Norma Revo IPA-70B. O filtrech a kabelech více v pravém sloupci -->. Poslouchalo se přes Harbeth Monitor 30, Xavian Perla a Xavian Premio, ale zdaleka nejlepší kombinací byla ta s Fischer&Fischer SN-70. Několik lehce komplikovanějších modelů sloupovek si s Octave naopak nesedlo úplně na 100%.

Octave nás překvapilo svou kontrolou hlubokotónové smršti kontrabasové sekce v Zimmerově "Wheel of Fortune" ("Piráti z Karibiku - Truhla mrtvého muže" | 2006 | Walt Disney); tohle nejsou žádné měkké lampičky, naladěné do sladka a do měkka. Je tu už ono dřevité, teplé a hutné hřmění a mručení, elektronka až nebývale pěkně zvládá trefit mohutný objem, nechybí ani velká síla a důraz, kterých se většině lampových konstrukcí nedostává. Navíc každý pohyb smyčců můžete dobře sledovat, je bohatý, ale pevný a solidní, má impuls a jeho "lampovitost" prozrazuje snad jen barevnost a náznak vřelosti, kterou z tranzistorů jen tak nedostanete.

U vokálu Toma Jonese v "Did Trouble Me" ("Praise & Blame" | 2010 | Island Records) byla cítit hladkost a jakási lehká vypíchnutost, vytažení dopředu. I tady prosakuje odkudsi z pozadí přeci jen vstřícnější a vřelejší nádech, ale ta spousta vzduchu okolo zpěváka, to krásné probarvení a prokreslení, ta emotivnost a přitom autoritativní kontrola, ten přirozený objem a čistota se samozřejmostí, to je prostě a jednoduše krásné.

Nejvyšší tóny jsou pak také lehce do sladka a možná i lehce tenčí, ale zato excelentně oddělené a fantasticky čitelné. Prostě jen tak plují, hebce a hladce jako po moři sametu, aniž by se v "Crying" Jamese Blood Ulmera ("Live at the Bayerischer Hof" | 1994 | In+Out Records) ztratily v pozadí živého vystoupení. V 70 SE už také zvládl krásně vykreslit povrch činelu, kterým se tón rozléval - možná ne tak svižně jako na dobrých tranzistorových zesilovačích, ty prostě mají svižnější, jadrnější přednes, ale ta uvolněnost a vyslovená krásnost je rozhodně pádný argument.

O něco hutnější, plný a přitom velmi silný a důrazný přednes svědčil dynamice velkých bubnů v "Earth Drums" od He Xun-Tian ("Paramita" | 2002 | Wind Music); nezdá se, že by zesilovač jakkoliv dodýchával i když otočíte hlasitost hodně doprava, navíc je to neuvěřitelně velký a mohutný zvuk, který s každým úderem bubnu rozklepe i okna u sousedů. Navíc kontrola úderů byla famózní, byla tu cítit rezerva, samozřejmost a žádná ostýchavost. Přes vší výbušnost a důraz ale neztrácí zesilovač onu lehounkou auru "lampovitosti" a pohodovosti.

Je pravda, že Octave V 70 SE zvuk maličko vyhlazuje, tudíž třeba přístup k těm nejjemnějším, tvrdým syntetickým zvukům v pozadí "My Right Eye" Laurie Anderson ("Homeland" | 2010 | Nonesuch) tak zesilovač lehce zkrouhl hrany, díky čemuž tolik nevykukovaly z pozadí. Výsledkem je hladší podání, nicméně samozřejmé, s příjemně akcentovaným, velkým a přirozeně uvolněným hlasem, nesoucím se zněle, s grácií a s lehkostí. Octave umí hrát velmi muzikálně...

Prosto hudební scény v Pennově "Coal" ("Free-for-All" | 1992 | BMG) nebyl úplně holografický, k tomu snad chybí trochu zaříznutější kontury nástrojů, ale na druhou stranu byl proporčně velký, nadýchaný, s lokalizací nástrojů rozhodně dobrou a šířkou scény bezproblémovou. Pokud chcete hologram, budete muset sáhnout po přísněji hrající elektronice, Octave servíruje hudební svět s uvolněností a pohodou, která má o krůček blíž k malbě, než k fotce (dá-li se takové přirovnání použít).

Přestože však V 70 SE hraje mírně "do příjemna", není mu cizí celková univerzálnost a i s "ducavou" elektronikou "Deeply Disturbed" od Infected Mushroom ("Converting Vegetarians" | 2003 | YoYo Records) si elektronika poradila s úplně stejnou porcí důrazu, energie, mohutnosti a hlavně s jakýmsi pocitem hodnotnosti, luxusnosti, bohatosti a unášivé plynulosti. Zesilovač netlačí, ale přesto přitahuje vaše ucho bez ohledu na žánr i hlasitost a je radost klouzat jeho muzikálností.

Elektronkový integrovaný zesilovač Octave V 70 SE je bez diskuse dospělý zesilovač s vší potřebnou autoritou, přesností, dynamikou a čistotou, kterou by takto pojmenovaný stroj měl disponovat. Není však strohý, je autentický, ale vkládá do hudby trochu svého vlastního charakteru (inu, chtě nechtě to stále je elektronka), podtrhuje zejména barevnost, plnost a hutnost, ale díky na elektronky vysokému výkonu mu neschází drajv ani údernost. Je to vlastně velice hezký, úžasně snadno poslouchatelný zvuk, který se neomrzí. Pokud by váš zesilovač měl v hudbě rozkrýt hlavně v ní vnořenou radost a měl by vám dát univerzálně muzikální zážitek, pak V 70 SE je jedním z těch, co právě to dovedou. Jediné "pozor" pak bude asi u případné kombinace s reprosoustavami - naše zkušenosti praví, že lehce rozehratelné a ideálně dvoupásmové konstrukce jsou mu fantastickými partnery.

Kč 154 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ skvělé zpracování

+ bohatý, pevný a velmi autoritativní zvuk

+ férová konektivita

+ uživatelská vstřícnost při výměně elektronek

+ možnost upgradu

+ pěkné vystižení barev akustických nástrojů a hlasů

+ na elektronky vysoký výkon

+ fantastické s kompaktními regálovkami a "lehkými" bednami

+ plynulost zvuku

ZÁPORY

- u komplikovaných beden může být v basech limit kontroly

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: Ketos | www.ketos.cz 

fSdílet

Tweet