Řada Palladium americké firmy, kterou pod svým jménem založil Paul W. Klipsch, je takovým malým pokladem. Zvláště výrazně tvarované hornové zvukovody, které jmenovaný konstruktér přinesl do svých produktů již v roce 1946, jsou zcela nezaměnitelným znakem značky Klipsch. Měli jsme možnost osahat si nějakou dobu nejnižší model série, regálovou reprosoustavu Palladium P-17B. Označení regálová reprosoustava ale možná není tak úplně na místě, vezmeme-li v potaz rozměry a počet pásem P-17B.
Na trhu rozhodně není mnoho třípásmových, relativně kompaktních stojanových reprosoustav. A určitě téměř žádné nejsou již na pohled tak sexy jako Klipsch Palladium P-17B. Povrch reprosoustav v nádherných odstínech hnědé tak trochu připomíná práci šikovných nábytkářů, což není u amerických firem standardem ani v dnešní velice náročné době. Vlastně nejen u amerických, byť tamní vkus je podobně jako ten asijský dosti specifický. Klipsch P-17B jsou navrženy tak, aby jejich tvar byl nejen libý oku, ale aby také nesouběžné tvary stěn z MDF desek o síle alespoň 2,5 cm minimalizovaly vznik nežádoucího stojatého vlnění.
Dynamiku ostře řezaných tvarů a muskulaturnost vizuálního návrhu podtrhují jak lehce vypouklé bočnice, tak dozadu se svažující horní stěna. Celá reprosoustava také stojí na překvapivě malém integrovaném stojanu, byť stabilita je plně dostatečná. Přispívá k tomu i hmotnost 13,6 kg; ačkoliv jsou P-17B vysoké celých 50,6 cm a široké jen 23,4 cm, těžiště je posunuto poměrně nízko a reprosoustavy se nepřevažují. Pomáhá tomu i hloubka 34,3 cm.
Přední stěně dominuje dvojice hornových zvukovodů s hluboko zapuštěnými měniči, pod nimi je pak decentní, téměř plochá stříbřitá membrána s poměrně tlustým rámečkem. Na zadní straně najdeme malý bassreflexový otvor s jednoduchým plastikovým nátrubkem a směrem vzhůru mírně vykloněnou vaničku s opravdu luxusními bi-wiringovými konektory. Zajímavé je i to, že dýha je získávána výhradně z vládou podporovaných obnovitelných zdrojů a je uzpůsobena k jednoduché recyklaci (jinými slovy jsou P-17B „zeleně" vyráběné reprosoustavy). Celkové zpracování ozvučnice i jednotlivých detailů je příkladné, snad jen z plastu vyrobené zvukovody tak trochu celku pocitově neodpovídají.
I když ono nic není tak jednoduché, jak se zdá – onen vcelku ordinérně působící plastik je vlastně poměrně sofistikovaný kompozitní materiál s přídavkem uhlíku, sloužící svou pevností a lehkou tvarovatelností k co nejsnazšímu dosažení požadovaného tvaru hornových zvukovodů Tractrix.
Basové pásmo má na starosti woofer s membránou o průměru 17,8 cm bez viditelného závěsu (zvládá pracovat až do 600 Hz). Membrána je vyrobena z netypické, vcelku technologicky moderní kombinace hliníku, Rohacellu a Kevlaru. Hliník a Kevlar asi netřeba představovat, Rohacell je ten samý materiál, který používá třeba i Bowers&Wilkins. Zjevným cílem je maximální pevnost konstrukce a také minimální váha membrány. Velmi hluboko v ozvučnici utopený je středotónový reproduktor, vyzařující až do výše 3 400 Hz). Jeho čistě hliníková membrána má malý průměr 4,5 cm, stejně jako druhý kompresní měnič – tweeter s titanovou membránou má průměr pouze 1,9 cm. Dostatečný zvukový tlak zajišťují patentované hornové zvukovody Tractrix.
Díky opravdu extra vysoké citlivosti 94 dB (2,83 V / m) se Palladium P-17B velice snadno rozehrávají naprosto jakýmkoliv zesilovačem. V tolerančním pásmu +/- 3 dB umí tyto Klipsch vyzářit frekvence od 51 do 24 000 Hz. Bez tolerance si pak sedmnáctky sáhnou dolů až k 40 Hz a vyšplhají až na 30 000 Hz. Nutno říci, že Klipsch je v udávání pracovního rozsahu férový a můžete se spolehnout, že udávané frekvence opravdu uslyšíte. Že lehce rozhýbané měniče umí udělat pořádný hluk, to dokazuje maximální akustický tlak 115 dB a maximální zatížitelnost 150 Wattů (kontinuální), respektive obřích 600 Wattů (impulsní). Jednoduché soužití podporuje i nominální impedance 4 Ohmy. Kombinace vysoké citlivosti a expresivních hornů bude pro některé zesilovače dost nebezpečná – stabilita a minimum šumu budou nezbytností.
Stojanové reprosoustavy Klipsch Palladium P-17B jsme poslouchali na několika velmi rozdílných sestavách. Tou hlavní byla patrně dvojice soulution 530 / 540, poté Naim Nait XS / CD5si, Burmester 101 / 102 a nakonec ještě na děleném zesilovači Musical Fidelity M8 PRE / M8 700m. Jako alternativní byla k dispozici ještě sestava NAD C370 / Pioneer BDP-LX71 a převodníky ASUS Xonar Essence One MUSES, Block DAC-100 a Rotel RDD-1580. Propojovací kabeláž nesla značky Studio Connections, případně Nordost Tyr 2. Ze stejné řady Nordost pak byly k dispozici reproduktorové kabely, alternované ProAc Response Signature Black. Porovnávali jsme s Harbeth Monitor 30, Bowers&Wilkins CM10, Vivid Audio GIYA G3, Quadral Ascent 90 LE a Pioneer S-CN301-LR.
Je celkem dobře známo, že hornové řešení americké firmy Klipsch má svůj zvukový charakter. Svůj velmi expresivní, živý charakter. Ten se ukázal i u „Freddie Freeloader", jedné ze skladeb revolučního alba „Kind of Blue" Milese Davise (1997 | Columbia | CK 64935). Na poměry regálových reprosoustav veliké P-17B zachovávají soustředěný, až monitorový charakter reprodukce. Horny umí vykouzlit jednoduše fantastický prostor, široký i hluboký, velice plastický; daň za hornovou konstrukci je však směrovost, v případě Palladium P-17B poměrně citelná v horizontálním i vertikálním směru. Budete si jednoduše muset trochu vyhrát s umístěním reprosoustav ve všech osách. Ale nebojte se, že je třeba spolknout pravítko, abyste se udrželi v nějakém extrémně malém sweet spotu. Kdepak, rozvalit se můžete relativně pohodlně, poslechový prostor je tak akorát na jedno křeslo. Díky výrazným zvukovodům nabízí Klipsch Palladium P-17B exkluzivní podání trubky i saxofonu, oba nástroje jsou velmi přítomné, konkrétní a plné vnitřní dynamiky, podobně jako činely. Jednoduše řečeno, v podání kovových nádechů Klipsch vyniká. Naopak třeba u piana a kontrabasu je znát, že se snaží, ale fyzikální limity neobejde a objem na ty nejspodnější oktávy v plné síle jednoduše nestačí.
Když trio Hobgood / Haden / Elling rozehraje v emotivní „First Song" z alba „When the heart dances" svůj klavír / kontrabas / vokál, projeví se Klipsch Palladium P-17B jako skutečná zvuková lupa. Zvláště Ellingův hlas je prokreslen do nejmenších detailů a je radost jej poslouchat. Bezprostřednost a naléhavost středovýškové sekce těchto stojanových reprosoustav je jednoduše podmanivá, i když v nahrávce mnohdy objevíte i jinde neslyšený šum pozadí. Tak nějak to ale nevadí, i s přiznanými nedokonalostmi se reprodukce dobře poslouchá. Opačně, tedy měkce a klidně, působí basové pásmo. Kontrabas je sice o něco plošší, protože jediný reproduktor prostě v daném objemu ozvučnice sílu velkého nástroje nevytvoří, ale i tak je snaha velmi dobrá a opět je tu to důležité – příjemně se to poslouchá navzdory drobným nedokonalostem.
Přednes Klipsch Palladium P-17B se přirozeně zaostřuje na střední a nejvyšší pásmo, jak nám ukázala třeba skladba „Luka" od Suzanne Vega („Tried and True" | 1998 | A&M | 540 945-2). Zvláště její hlas je dokonale srozumitelný a čistý, krystalicky čistý a plný energie, která ho žene kupředu. Vlastně energičnost a tah na branku je jedním ze základních charakteristických rysů přednesu P-17B. Instrumentálně jednoduché skladby tohoto typu umí Klipsch podat výjimečně dobře, vše má svůj řád a hlavně lehkost. Při vyšších hlasitostech, pravda, můžete narazit až na přílišnou expresivnost, kdy tvrdší tóny mohou zahrát ostřeji, obzvláště s říznějšími zesilovači – P-17B bez přetvařování sluší nějaký měkčí, hebčí zesilovač – třeba takových 30 Wattů ve třídě A zaručí jednoduše luxusní výsledek; ale berte to jen jako takové osobní doporučení.
Řízný, rychlý metal „Don´t look at me that way" od L.A. Guns („Waking the dead" | 2002 | Spitfire | SPT-15292) je v podání Klipsch Palladium P-17B divoký a energický, přesně takový, jaký ho chcete mít. Tvrdé, cinkající činely s velkým objemem sice občas mohou být až trochu příliš výrazné, ve finále je to ale spíše na podporu hudebního dramatu a dobrého zážitku. Zrovna tady, u trochu přebasované nahrávky je jasné, že i když objemu není nijak přehnaně moc, pokud budete mít P-17B s jejich zadním bassreflexem u stěny blíže než půl metru, můžete se dočkat nežádoucího efektu a lehkého rozmělnění konkrétnosti spodních úrovní. Snad bychom tedy i vzdálenost od zadní stěny měli zahrnout do již zmiňované nutnosti pečlivě si vyhrát s umístěním těchto reprosoustav v prostoru.
O prvotřídním rozlišení a schopnosti precizní lokalizace nás přesvědčila Natalie Cole ve své „Ask a woman who knows" z disku „KEF Ultimate Resolution Demonstration Disc No. 2" (2010 | Universal | 480 314 8). Ona i její hlas jako kdyby se začaly zhmotňovat v poslechovém prostoru, navíc je tu cítit fantastická stabilita plastického prostorového zobrazení – všechny prvky skladby jsou na svém místě, velmi konkrétně umístěné, sebejisté.
Na nezkrotnou dynamiku středně velkých regálových reprosoustav poukázala Berliozova skladba „La Mort de Cléopâtre: C'En Est Donc Fait!" z výše zmíněného sampleru KEF. Férově řečeno, velký orchestr jako kdyby se maličko srazil, nástroje i celá zvuková scéna se zmenší, ale Klipsch se za svůj výkon rozhodně nemusí stydět. Skladba je důrazná a plná naléhavosti, nástroje mají přirozenou barevnost. Celý zvuk je velmi rychlý, poměrně exponovaný a plný života. Vokál Olgy Borodiny je jasný, čistý a snadno srozumitelný, byť trocha jemnosti a klidu by tu byla patrně ku prospěchu věci.
Velmi detailní, pevný a energický zvuk sluší hlavně skladbám typu „Telegraph Road" z desky „Love over gold" od Dire Straits (1996 | Vertigo | 800 088-2). Elektrická basa je plná, rychlá a její tóny mají impuls a sílu, i zbytek nástrojů je velmi dobře zvládnutý. Celková dravost přednesu evokuje koncertní zážitek, precizní timing zase podtrhuje rytmus a plynulost hudby. Když otočíte hlasitostí trochu doprava, živoucí přednes vás přenese doslova do středu hudebního dění.
Základní model nejprestižnější řady Palladium z produkce amerických Klipsch plní svou roli nad očekávání dobře. Po estetické stránce jsou elegantním kusem nábytku, jejich povrchové provedení je rozhodně hodné pořizovací ceny. Specifické řešení pro reprodukci středních a vysokých tónů pak přináší svébytný, ale rozhodně zajímavý zvuk, postrádající naštěstí u hornů občas patrný „nádražní" efekt. Největšími přednostmi jsou určitě nádherné podání prostoru, rychlost a dynamika zvláště v horních 2/3 reprodukovaného pásma a živost, strhující, dramatická živost přednesu. Dáte-li jim dost prostoru k dýchání, rozehrají se lehce a snadno naprosto s čímkoliv a umí vygenerovat zvukový tlak ne nepodobný tomu na koncertě. A vůbec expresivnost a dopředný projev pomáhají živoucnosti zvuku. Hornové řešení také s gustem vyzdvihuje i drobné detaily v každé nahrávce, byť jejich zvukový mikroskop často vytáhne i běžně neslýchané věci – třeba šum na pozadí. Jde o cenu za extrémní citlivost. Ale tuhle cenu rádi zaplatíte; Klipsch Palladium P-17B se totiž snadno a lehce poslouchají, zaplní váš prostor hudbou a věřte, že to bude zábavná jízda.
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [< 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ ✓] | VELKÁ (> 40m2) [ +/- ]
Kč 85 000,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ nádherný prostor
+ rychlost a dynamika
+ expresivnost středních a vysokých tónů
+ fungují trochu jako zvuková lupa
+ vyplní i větší prostor
ZÁPORY
- vysoká citlivost může vést ke zvýraznění šumu přístrojů a nahrávek
- zapomeňte ve vlastním zájmu na jakýkoliv ostřejší zesilovač
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: CPT Praha | www.cptpraha.cz
