Řada Vintage skotských Fyne Audio je vlastně až fascinující svou odlišností. Nebo možná konzervativností? Každopádně tím, že se drží vzhledu reprosoustav, tak jak byl obvyklý před 50 – 70 lety, v době takzvaného zlatého věku high fidelity, kdy se bralo za samozřejmé, že k optimální funkčnosti je potřeba objemů a průměrů. To sice s dnešní úrovní reprodukční techniky tak úplně neplatí, přesto mocné kabinety a měniče vytváří zvuk prostě „jiný“. Platí to i pro střední podlahový model řady – Vintage Twelve.

Samotné odvážně velké, široké i hluboké ozvučnice není lehké popsat kvůli jejich až ornamentální výzdobě. Vpředu je stěna rovná, lehounce zapuštěná, směrem dozadu se zužuje po křivce vypouklých boků a záda jsou opět jednoduše plochá. V horní části při pohledu zepředu vidíte jediný velký koaxiální měnič (dvanáctipalcový, jak napovídá název), sjedete-li okem po vertikálních ozdobných linkách dolů, spatříte obdélník z vsazené kořenice, kde své místo našel „budík“ s názvem Presence, proměňující intenzitu vysokotónového reproduktoru v oblasti 2 500 – 5 000 Hz o +/- 3 dB.

Ještě o chlup níž se otevírá výdech bassreflexového systému, další jsou skryté za mřížkami po stranách a vzadu. Pod dospod ústící rourou reflexu se nalézá ostrý trn BassTrax Tractrix, fungující jako difúzní prvek, přes nějž se vzduch roztéká rovnoměrně do všech stran.

Na zadní straně je spousta prostoru, přesto jen minimum prvků. Jedním je nezbytná destička s reproterminály – dvěma páry WBT pro možnost bi-wiringu / bi-ampingu. Nad tímto blokem najdete další potenciometr, opět soustředěný na energii nejvyššího pásma. Tento regulátor pracuje mezi 750 a 26 000 Hz, taktéž v rozsahu +/- 3 dB.

Co je však důležitější, než samotná skříň z překližkových březových desek s docela pěknou (mírně retro) ořechovou povrchovkou, to je použitý koncentrický měnič, převzatý skoro 1:1 z top modelu F1-12S.

Středobas má membránu o průměru rovných 30 cm, vyrobena je ze směsi přírodních vláken, v jejím středu za kovovým zvukovodem dlí kompresní kopulka o poctivém průměru 7,5 cm z titanové slitiny. Pracují na závěsu s typickými průřezy FyneFlute, majícími za úkol snižovat množství nežádoucích odrazů. Svou práci si dělí na kmitočtu 750 Hz skrze frekvenční výhybku druhého řádu, využívající komponenty, které prošly hlubokým zmrazením.

Deklarovaná frekvenční odezva dosahuje od 24 do 26 000 Hz v tolerančním pásmu -6 dB, nominální impedance činí 8 ohm a charakteristická citlivost je vysokých 96 dB / 2,83 V / m.

Vintage Twelve jsme měli možnost poslouchat ve dvou prostorách a tím i na dvou (ale jen mírně) odlišných sestavách.

Ve velké místnosti o podlahové ploše atakující 80 metrů čtverečních hrál AVID Sigsum s Accuphase DP-450, v menším showroomu dovozce to byl také Sigsum, ale k němu ještě Accuphase E-4000 a pračka Accuphase PS-1250. Propojeno bylo kabely Nordost Tyr 2 tam i tam. Co nás překvapilo, to byl velký vliv podložek Blue Horizon Shoe Spike Extreme – možná jsou Vintage Twelve dost citlivé na vibrace, ale každopádně to je případně velmi vhodná investice. K porovnání jsme měli primárně Vintage Fifteen stejného výrobce.

Možná, že Vintage Twelve vás nešokují objemem basu v „Honey Hill“ Bena Webstera a Johnny Hodgese („The Soul of Ben Webster“ | 1995 | nahráno 1958 | Verve | 527 475-2), ale kontrabas Milta Hintona je vykreslený v plné míře, velikánská skříň dodává dost prostoru pro přirozený objem, který netrčí a nezdůrazňuje. Artikulace je snadná, vzdor průměru membrány jsou reakce Vintage Twelve rychlé a „citlivé“. Váhy je také akorát, takže brnknutí působí solidně, věrohodně a i když tu není to napětí a energický důraz jako u moderních koncepcí reprosoustav, veliká membrána v ohromné litráži ozvučnic hraje uvolněně a pohodově, což se moc hezky poslouchá.

Michael Bublé v „Georgia on My Mind“ („Crazy Love“ | 2009 | Reprise | 9362-49627-7) jako kdyby byl v místnosti tak 2x zvětšený – hlas je ohromný, stejně tak ale i ohromující svou až koncertní intenzitou a energií. Přitom v něm nezní ani smítko nějaké ukřičenosti, jde o expresivnost a živost solidně nazvučeného live zážitku. Velmi dobrý detail vnímáte hlavně díky tomu, že Vintage Twelve hrají ochotně a snadno, byť do úplných nuancí se nepouští. Jde primárně o bezprostřednost a živý drajv.

Výšky v „Somewhere, somebody“ Jennifer Warnes („The Hunter“ | 1992 | BMG | 4007192619740) zvonily a cinkaly s pozoruhodnou živostí, neagresivní, ale poctivě znělé. Díky obřím proporcím máte dění jako dlaní – stále platí, že Fyne Audio nejsou monitorově analytické, přesto zvládají předat nejvyšší pásmo uspořádaně a konkrétně, tak jak to bývá u reálně velmi citlivých reprosoustav. Cinkot každopádně není agresivní, byť zřetelně přítomný rozhodně ano. Ve spojení s ostřejší elektronikou by to nicméně mohla být jiná písnička.

Na „Smyčcovém kvintetu č. 2 v G dur, op. 111“ Johannese Brahmse v podání The Allegri Quartet („G major Quintet, Op. III“ | 2001 | nahráno 1994 | naim | naimcd10) nebyla nouze o pocit dynamické rezervy. Zvuk pětice strunných nástrojů je rychlý, expanzivní, veliký a živý, má sílu, ale nesnaží se vás tak úplně obemkonout a utopit. Je to opět pocit jako u amplifikovaného, bezmála stadionového zážitku. Vintage Twelve se rozehrávají díky své citlivosti velmi ochotně a už tím, kolik masy umí do prostoru napumpovat jsou působivé, i když to není taková ta razantní dynamika, která by vyvrátila dveře z pantů. Rychlost a švih, to ano.

Co do detailů v „Lotus Feet“ Johna McLaughlina („Remember Shakti“ | 1999 | Verve | 559 945-2) nás zaujalo, že v projevu Vintage Twelve není takový ten občas patrný amplionový přídech koncentrických řešení. Je to vlastně čisté, kultivované – tak jak čekáte od velkých reprosoustav s vysokou cenovkou. Ano, za dané peníze můžete mít prokreslenější a na nuance rozhodně soustředěnější zvuk, tady je ale zase volnost a nadhled, které takové nenabízí. Vždy něco za něco. Fajn je, že v reálném prostoru nepůsobí Vintage Twelve zdůrazněně v kterékoliv části rozsahu a artikulují hudbu s tak snadno plynoucí energií, že vlastně nakonec o mikrorozlišení ani nejde.

Kde však téměř Vintage Twelve nesnesou srovnání, to je obrovská rozloha stereofonní scény. Dokonce bychom řekli, že v tom reálně překonávají své ještě větší sourozence Vintage Fifteen – snad je to tím, že dvanáctipalec může být optimální velikostí pro tento koncept měničů, kdo ví. Každopádně „Amuseum“ Jamese Newtona Howarda („…and Friends“ | 1983 | Sheffield Labs | CD-23) zněla roztažená od stěny ke stěně, vsazená byla za ozvučnice a téměř pocitově pronikala i přítomnou zadní zdí. Čitelnost nahrávky je excelentně snadná, protože i když hranice jednotlivých zvuků nejsou absolutně dokonale vyfrézované jako u některých konkurentů, tak je kolem nich tolik místa a tolik vzduchu, že to ničemu nevadí.

Mírně říznější nahrávka „Leave It Like It Is“ od pražských (nedávno znovuzrozených) The Prostitutes („Hometown Zombies“ | 2009 | Championship | CHMPS 077-2) byla zábavně aktivní, přitom ale ne tak agresivní, aby to odrazovalo od poslechu. Slyšíte hrany a bodavější momenty, nicméně v dostatečně kontrolované podobě – hlavně ale s takovým přívalem energie, která to všechno přetlačí pocitem živoucí přítomnosti. Opět se zdá, že jste tak trochu na koncertě.

Hodně neobvykle koncipované Fyne Audio Vintage Twelve vzdávají hold dobám dávno minulým, jsou však pěkně zpracované a jejich koaxiální měnič dokáže hrát veskrze podle moderních standardů. Přesto má svůj vlastní konkrétní charakter a hodí se zejména pro ty, kdo ocení velice živý, „citlivý“ a hlavně mimořádně velkoformátový zvuk – tak trochu tedy pro ty, kdo mají rádi koncerty a s nimi spojenou atmosféru. Možná tu nejde o dokonalé prokreslení do nejmenších nuancí, ale o live atmosféričnost a dynamiku se švihem a břinkem. Vintage Twelve jsou prostě specifické řešení pro specifické posluchače, kteří nehledí na neutrálnost, ale chtějí naopak velmi výraznou osobitost s vysokou kvalitou.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose koaxiálního měniče a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 20 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, vysoký strop se zavěšenými pohltivými panely,…) byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Přes svou velikánskou ozvučnici i solidní průměr měničů začínají Vintage Twelve hrát „jen“ od cca 38 Hz, uváděných 26 Hz tu vidíme, ale jde spíše o přídech reflexu. Je celkem výrazně znát, že Vintage Twelve by měly stát kolmo k zadní zdi a ne nutně přímo namířené k posluchači. Právě tak totiž kopírují „příjemný“ charakter, můžeme-li se spolehnout na výzkumy a popis typických průběhů frekvenčních křivek. Propad na 100 Hz je artekfaktem místnosti. Je také patrné trochu prezentnější hlasové pásmo, jinak ale nejde říct, že by tu byly vyslovené excesy, byť třeba energie tweeteru je o něco nižší než síla středobasu.

Frekvenční odezva – funkce Presence

Ukazuje se, že tato funkce primárně spíše tlumí – to může pomoci v akusticky hodně živých prostorách. Nebo také tam, kde chcete poslouchat ostřeji nahranou hudbu.

Frekvenční odezva – funkce HF Energy

Tato funkce je podstatně „jemnější“, jde o jemné doladění intenzity výšek.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) – celý pár

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Ačkoliv Fyne Audio mluví o osmiohmové impedanci, tak to platí možná o nějaké průměrné úrovni. Ty – z pohledu zatížení zesilovače – důležité frekvence totiž rozhodně odpovídají čtyřohmové charakteristice. Minimum mezi 100 a 200 Hz dokonce atakuje 3 ohmy. Ladící kmitočet bassreflexového systému leží nízko kolem 25 Hz a možná i o kousek níže. Je tu patrných pár rezonancí, žádná z nich ale není nějak patrná na frekvenčním rozsahu. Jiné artefakty nebo vysloveně náročné momenty tu ovšem nejsou a Vintage Twelve budou přijatelné reálně pro jakýkoliv zesilovač, který by podobné kategorii reprosoustavy odpovídal.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ +/- ] | VELKÁ [--> 40m2] [ ✓]

Kč 669 980,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ pohledný retro objekt

+ skutečně velikánský, masivní zvuk

+ lehkost a bezprostřednost, produkt vysoké citlivosti

+ překvapivě dobrá čistota

ZÁPORY

- pořád je tu přeci jen cítit vlastní charakteristika

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Perfect Sound Group | www.perfectsoundgroup.cz 

PRODÁVÁ: Lepší Zvuk | www.lepsizvuk.cz 

fSdílet

Tweet