Za dánským výrobcem gramofonů Bergmann Audio stojí Johnnie Bergmann, který si už od mladých let rád hrál s gramofony jakožto mladík v 80. letech v některém z nesčetných magazínů objevil teorii vzduchového ložiska. A zrodila se myšlenka, kterou díky svému vzdělání v mechanickém inženýrství v roce 2008 proměnil v realitu. Tím v Dánsku, konkrétně v městečku Hobro, vznikla značka Bergmann Audio, jež vyvíjí i vyrábí každý kousek svých gramofonů.

Nabídka firmy není kdovíjak veliká, všechny verze mají nicméně něco společného – čistý severský design, talíř na vzduchovém polštáři a lineární rameno, taktéž nadnášené vzduchem.

Základní firemní kreací je Magne, což je označení pro kombinaci šasi a ramene. Design je nesmírně jednoduchý a minimalistický, kvádr na čtyřech robustních nožkách s jemným výškově stavitelným Whitworthovým závitem je elegantně nízký, přesto díky materiálové kombinaci hliníku a polymeru dostatečně pevný. Však také váží nějakých 13 kg při šířce 49,5 cm, hloubce 44 cm a výšce 16,5 cm.

V levé části se vznáší hliníkový talíř o váze 5,5 kg, obdařený polykarbonátovou podložkou pod LP a hliníkovým subtalířem o váze 1,5 kg. Vznáší se za pomoci tenoučké vháněné vzduchové vrstvičky, na místě drží díky eloxovanému vřetenu a tvrdému polymerovému ložisku. Roztáčení má na starosti klasický řemínek a motor s otáčkami řízenými pomocí snímání zpětné vazby s přesností 0,003%. K dispozici jsou standardní rychlosti 33 a 45 otáček za minutu.

Použité rameno je vyrobeno z kombinace hliníku a uhlíkových vláken, dutina uvnitř je tlumená pro potlačení rezonancí. Závaží je pak chytrým řešením odděleno od jedenáctigramové masy samotného ramene.

Součástí gramofonu je ještě box kompresoru – mimochodem, jeho chod je zcela tichý a i když běží a hudba nehraje, neslyšíte vůbec nic a to v reálu ani zblízka (jen lehounký brum). Osmikilový stroj s rozměry 37 x 19,5 x 17,5 cm (h x š x v) můžete navíc posadit díky trubičkám relativně daleko od samotného gramofonu.

Právě kompresor stojí za to popsat ještě o kousek víc, protože „fouká“ nejenom pod talíř, ale posouvá i přenosku po raménku, respektive drží ji prakticky ve vzduchu. Na výstupu z kompresoru je výměnný vzduchový filtr, aby se náhodou do systému nedostaly částečky nečistot, které by mohly snížit přesnost otáčení talíře a posunu přenosky. Tichost zajišťuje vyrovnávací objem před výdechem, kde se ztratí nežádoucí turbulence a stabilizuje se tlak.

A ještě více informací si zaslouží tangenciální raménko s efektivní délkou kolem 6,5 palce, které výrobci volí často proto, že podobným způsobem se vyřezávají drážky na vinylech. Trubička ramene, plujícího tlakem vzduchu po nosné konzolce, je dvojitá, v mezeře mezi nimi je tlumící materiál. Vnitřním prostorem vede měděný kabel typu Litz od konektorů přenosky až k výstupním konektorům. Na těle je několik výdechů pro vzduch, ale ten proudí ven – stejně jako u talíře – jen s jemným, měkkým „fukem“, který slyšíte pouze nablízko přiloženým uchem.

Více fakticky výrobce ke svému gramofonu neříká. Vzadu je reálně jen dvojice cinchů, zemnící kolík, vstup pro vzduch do raménka a talíře a nic víc. Ovládání probíhá dvojicí tlačítek na horní straně. Je zajímavé, že nemusíte řešit provoz kompresoru – sám se vypne po dvou minutách, kdy se talíř netočí.

Gramofon jsme měli možnost vyzkoušet v showroomu dovozce v Ostravě ve společnosti přenosky MoFi UltraGold MC a předzesilovače MoFi MasterPhono. Ten jsme mohli vyměnit ještě za Electrocompaniet ECP 2 MKII. Stabilní součást systému tvořil EMM Labs PRE, doplněný buď Electrocompaniet AW 300 M (mono) nebo AW 800 M (stereo). Kabeláž pocházela od Shunyata Research a Acrolink. Poslouchalo se přes Estelon X Diamond, ale chvíli i na Gauder Berlina RC 7 Black Edition Diamond.

„Spor“ od Kari Bremnes („Burmester Selection Vol. 1“ | 2017 | Inakustik | INAK 78041 2LP) je notoricky známá pro svou výraznou základní basovou linku. Gramofon má zjevně tak přesný chod a tak tichý, že nechává vyniknout potenciál přenosky v jejím maximu. Elektronický bas měl masivní hloubku a spoustu energie, aniž by ztratil laskavou houpavost s lehoučkým „vinylovým“ akcentem, který se projevuje jako vřelost a měkkost. Výtečné je ovšem to, jak rytmus tepe až v hrudníku přímo vedle srdce, má sílu a objem. Jakkoliv charakter analogového systému primárně definuje přenoska, je to právě šasi a rameno, které musí „jít z cesty“ a to Magne zvládá překvapivě dobře. Rytmus je intenzivní a žádoucně naléhavý, kontrolovaný, naznačující něco o přesnosti otáčení a pohybu ramene.

O tichu provozu zase promluvila dostatečně důrazně „Day O“ Harry Belafonta („Calypso“ | 2017 | nahráno 1956 | WaxTimeRecords | 772215), když jsme v tichých pasážích neslyšeli nic než samu nahrávku. Kompresor je tichý, nemáte-li ucho méně jak 10 cm od něj, talíř netrpí (ze zjevných důvodů) žádným hlukem od ložiska a dokonce ani poklep na šasi se skoro nepřenáší do reprosoustav. Díky tomuto reálně nulovému šumu působí hlas tak krásně konkrétně a plasticky, jak to jen lze u tak staré nahrávky očekávat. Gramofon (za nemalého přispění přenosky, ovšem) nabízí krásně „lidskou“ podobu zpěvákova hlasu. K přesvědčivému vyznění pomáhá nemalou měrou také to, že jsme neslyšeli žádné „analogové“ artefakty, jako je praskot nebo bzukot. Je to trošku laskavější, tekutý zvuk s velmi dobrým pocitem přesnosti a jistoty.

Ty samé charakteristiky následně dokázaly nechat vyniknout také cinkavé výšky v „Take Five“ (The Dave Brubeck Quartet | „Time Out“ | 2012 | nahráno 1959 | Vinyl Lovers | 6785403). Na čistém pozadí je zvuk zřetelný, řízný, přesto kultivovaný, výtečně rozdělený na jednotlivé znělé zvuky. Kov má úžasně přirozenou znělost (to je opět spíše zásluha přenosky, kterou ale „nebrzdí“), témbr je realistický. Přestože reprodukce nabízí – adekvátně úrovni gramofonu – spoustu detailů, čistoty a energie, má zároveň v sobě ten laskavý, poslechově příjemný klid a nekřiklavost.

Přestože objektivním okem má vinyl svůj charakter a limit třeba i u dynamiky, Bergmann Magne netrpěl při přednesu „The Peppery Man“ (Natalie Merchant | „ELAC 95 Years“ | 2021 | Inakustik | INAK 78131 2LP) žádným pocitem změkčilosti nebo nedostatku důrazu. Naopak, síly je na rozdávání, ani hlasité hraní nezneklidní a konkrétnost hlasu je skvělá. Systém (opět spolu s phonem a přenoskou) vytáhne z elpíčka spoustu šťávy, vokály jsou pronikavé a jadrné, struny rázné a zářící z prakticky černého pozadí. Pevné, tiché a kontrolované prostředí nechává přenosku pracovat naplno, vynikne plnost a laskavá, samozřejmá bohatost. Co víc, takto postavený systém při tom všem neztratil jistou dávku elegance a pohodovosti.

Sborová „Pie Jesu“ z „Requiem“ Johna Ruttera („ELAC 95 Years“ | 2021 | Inakustik | INAK 78131 2LP) je krásná píseň, budící vskutku až nábožnou bázeň. Možná i díky jemné podpoře foukajících varhan v pozadí. Každopádně Magne hraje bez techničnosti, s přirozeně vyplouvajícími detaily. Žádný tlak, žádná strohost, žádné „zařezávání“ a přesto všechno působí čitelně – sbor není velký žmolek, ale suma jednotlivých entit, vnímáte ten slovy špatně postižitelný vzduch, tu velikost chrámového prostoru a organicky rozčleněný celek snadno ukazuje i říznější vyšší polohy hlasů, aniž by to ovšem vyvolalo takový ten pocit, že vám to rezonuje kdesi uprostřed hlavy. Zvuk je prostě čistý a samozřejmý dle přísných high-endových standardů.

Jak už bylo řečeno, vinylový řetězec nepatří zrovna k těm, kde by separace kanálů patřila k nejlepším a přesto stereofonní scéna v klasické „So What“ Milese Davise („Kind of Blue“ | 2009 | nahráno 1959 | Jazz Wax Records | JWR 4534) působí krásně. Má šířku a nestísněné proporce, lokalizace je patrná i na předozadní ose, jednotlivé zvuky jsou od sebe zcela oddělené a nikde se nic nepřekrývá. Na to, že byl gramofon osazen vlastně trochu „levnou“ přenoskou je to skvělé, zejména bychom to přičetli celkové pečlivosti pohybů (talíře i ramene), stejně jako stabilitě. Sebevědomý a přitom nenucený pořádek je znakem dobrého high-endu.

Je vlastně zvláštní, že je člověk schopen zpozorovat rozdíly i mezi věcmi, jako je šasi, talíř a motor, ač se často pozornost soustředí spíše na rameno či dokonce až na konec na přenosku. Tak či tak, Bergmann Magne jako sladěný celek prezentoval Stingovu „The Hounds of Winter“ („Mercury Falling“ | 1996 | A&M | 073145408613) tak nějak naprosto kultivovaně. Je to nezáludný, poslechově hezký a přitom vlastně přesný, čistý a jasně definovaný zvuk. Jenže to neukazuje, naopak nechává vejít do popředí spíše hudební obsah než formu. Muziky je tak plno, je tak akorát sytá a lákavá, takže chcete další, další a další elpíčko.

Přestože na první pohled působí Bergmann Magne jako čistý designový výrobek s důrazem na severskou eleganci, má v sobě i překvapivou dávku technické preciznosti a svým zvukem (respektive praktickou absencí toho, že by do celkového projevu přenosky a ramene vkládal nějaké nežádoucí artefakty) inklinuje k muzikálnosti. Překvapil nás hlavně svým velmi tichým provozem, ať už jde jen o velmi zblízka slyšitelné pufání kompresoru nebo reálně nulový hluk a šum talíře. Jestliže si ceníte dotaženého vzhledu i techniky v jednom balení, Bergmann Magne patří ke skutečně působivým kouskům analogové techniky, na nichž je radost vinyl roztáčet.

Kč 319 990,- - šasi + rameno

Kč 39 990,- - přenoska

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ nádherná designová a materiálová čistota

+ naprosto tichý, dokonale hladký provoz

+ skoro bezúdržbový systém

+ podporuje muzikálnost

+ velmi snadné nastavení

ZÁPORY

- nic, co by přišlo na mysl

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Tykon | www.tykon.cz 

fSdílet

Tweet