Expanzi katalogu v současnosti asi nejpopulárnějšího výrobce gramofonů, rakousko-českého Pro-Ject, snad ani nejde sledovat v reálném čase. Značka nabrala drajv při prvním náznaku vinylové renesance (ač samotná existuje už od roku 1990) a dnes se šíří světem jako lavina. Nás může navíc těšit asi i to, že gramofony Pro-Ject jsou vyráběny v Litovli.

Pomiňme, že dnes katalog zahrnuje mnohem víc věcí, než jen dostupné i seriózní gramofony (krom gramofonového příslušenství jsou tu i kabely, elektronika nebo všemožné a nemožné doplňky). Právě snaha o výrobu solidního gramofonu za výbornou cenu zůstává přes veškeré úkroky a pokusy nosným tématem, znějícím napříč všemi řadami.

Právě uprostřed katalogu stojí série The Classic s (doposud?) jediný modelem The Classic. Jak už název napovídá, oproti často hlavně designově pojatým gramofonům od Pro-Ject se tento jeden vrací ke kořenům přehrávání vinylů, do světa, který definoval Linn se svým LP12 a jemu podobné stroje.

Gramofon ctí klasickou estetiku velkého bloku základny (v tomto konkrétním případě jde o MDF šasi s kovovými prvky pro vyztužení), s rozměry 46 x 13,1 x 35,1 cm (š x v x h) a váhou 10,2 kg už působí důstojně.

Kovová vrchní strana gramofonu, zasazená do dřevěných stěn a základního šasi a odpružená TPE kuličkami nese subtalíř otáčející se na ocelovém ložisku, pohon zajišťuje integrovaný odpružený motorek a řemínek. Na horní straně gramofonu objevíte už jen spínací dvoupolohovou kolébku (rychlost otáčení se řeší přehozením řemínku) a v pravé části zasazené raménko.

Při pohledu zespodu narazíte na čtyři nožky s výrazným odpružením, jejich polohu lze šroubováním upravovat a gramofon tak snadno vyrovnat.

Hliníkový talíř má průměr standardních 30 cm a je na něm již z továrny plstěná podložka.Dodávané raménko standardně nese přenosku Ortofon 2M Silver, má plně nastavitelný azimut a VTA a jedná se o trubičku z kombinace hliníku a karbonového vlákna.

Pokud si chcete zajistit dokonalou čistotu gramofonu, před prachem ho ochrání dodávaný klasický plexisklový kryt.

I díky opravdu hodně účinnému a měkkému odpružení gramofon na svou třídu velmi solidně odolává vibracím, odstup signálu a šumu výrobce udává na úrovni 71 dB.

Napájení zajišťuje externí pulsní zdroj, otvor pro nějž je vyfrézovaný do šasi ze zadní strany, stejně jako prostor pro výstupní signálové RCA konektory.

Gramofon Pro-Ject The Classic jsme poslouchali v Července, v poslechové místnosti AQ. Partnerem tu byl Pro-Ject Phono Box RS, kabely AudioQuest Aspen a reprosoustavy AQ Passion připojené na zesilovač Arcam FMJ A49. Porovnávali jsme s Pro-Ject 2Xperience S Shape a Pro-Ject RPM 10.

Na to, že Classic patří k poměrně dostupným gramofonům poskytl solidní basový základ, titulní skladba desky "Obsession" Boba Jamese (1986 | Warner Brothers | 925 495-1) měla pevnou, semknutou, vlastně i dobře konturovanou basovou linku, byla tu i dobře vystižená ona syntetická měkkost a pružnost. Je fakt, že objem byl v porovnání s vyššími sourozenci spíše uměřený, podobně jako pocit váhy a hutnosti, ale na gramofon v této třídě je to solidní výsledek.

Vokál Cassandry Wilson v "Run the voodoo down" ("Traveling Miles" | 1999 | Blue Note | 7243 8 54123 1 8) pak byl dobře srozumitelný, byť snad mohl být ještě lehounce více posunutý kupředu, vytaženější z hudebního celku. Gramofon už však umí dobře podat jeho vřelý, sametový charakter, nepřistupuje k němu analyticky, ale naopak mu dává barevnost a přesvědčivou sytost, odkudsi pak z hudby vylovíte i luskání, které na dostupných gramofonech povětšinou spíše splývá a i když oproti vyšším modelům má hlas méně životní jiskry, už působí přirozeně a přitom "vinylově hezky".

Pro-Ject Classic už je dostatečně detailní, abyste s jeho pomocí zaslechli i lehké doteky štětečku na činelech v Caveově "People ain´t no good" z živého záznamu "Live from KCRW" (2013 | Kobalt | BS006V). Šimrání štětečku je jen lehoučké, ale už to není neurčitý šum kdesi v pozadí, už se začíná vylupovat struktura a pohyb po těle činelu, vibrafon pak má pěkný objem i pocit těla u tónů. Když se činel rozezní víc, je sice trošku lehčí a éteričtější a mohl by být více vytažen do popředí, ale tak jako u štětečku už začíná mít strukturu a není to jen šum.

Až nás překvapilo, jak výtečně se vzhledem k ceně popasoval The Classic s dynamikou klavíru v Chauveauově "Blanc" ("Nocturne Impalpable" | 2014 | Minority Records | MIN33). I makrodynamickou váhu a důraz zvládl vystihnout tak solidně, že jsme měli při adekvátně nastavené hlasitosti už poměrně přesvědčivý dojem velkého klavíru s jeho vahou a hmotou. Nástroj byl také živý a díky výtečné nahrávce úplně slyšíte celou mechaniku klavíru při práci, cítíte ten důraz a vnímáte ten vznik tónu razantním dopadem paličky na strunu, vnímáte velikost a údernost.

Vlastně ani rozlišení není vůbec špatné, další klavír, tentokrát v "Ianouarios" Beaty Hlavenkové ("Théodóros" | 2013 | Minority Records | MIN31), byl pěkně čistě podaný, bylo slyšet i bouchnutí pedálu a - snad i díky nepříliš dramaticky komplexní skladbě - byly jednotlivé tóny výtečně ohraničené, konkrétní a v dané třídě působila nahrávka jednoduše výtečně čitelným dojmem, žádné "hezky" měkké, ale nekonkrétní tóny, žádné problémy s vnímáním detailů - The Classic možná nenabídne tak dlouhý dozvuk jako nelepší digitální zdroj v ceně kolem 30 000,- (tuto nahrávku totiž nádavkem dostanete k LP i jako download a tak lze porovnávat), stejně jako ony nejjemnější detaily a delší doznění rozkryjí vyšší modely, s nimiž jsme porovnávali, ale už umí nabídnout množství detailů za hranicí pocitu, že by vám něco scházelo (pokud tedy nemáte okamžité srovnání...).

Podání prostorové scény v "A love supreme" v interpretaci Santany, McLaughlina a Mahavishnu Orchestra ("Love / Devotion / Surrender" | 1973 | CBS | SOPL 200) bylo bez problémů s přihlédnutím k pořizovací ceně - oproti vyšším modelům sice prostor nerozkvetl ve třech rozměrech, ale v tom pravolevém měly nástroje na scéně prostor a jasné oddělení, stejně jako solidní lokalizaci. Ani divočejší pasáže pak nejsou nečitelným přívalem tónů, The Classic už je zvládá obstojně udržovat v linkách.

Oproti nižším modelům Pro-Ject má The Classic už jakýsi dospělejší celkový feeling, nejen svým stylem, ale i zvukem - v Gibbově "Fine Line" z "Now Voyager" (1984 | Polydor | 823429-1) byl tok hudby plynulý, uvolněný, pohodový a poutající přirozeně pozornost. Solidní dávka energie, důrazu i rytmu vás bude bavit a u podobných nahrávek si není vůbec nač stěžovat; není tam žádná trochu falešná "hezká vinylovost", vznikající u nejlevnějších gramofonů výrazným zkreslováním, ale přesto cítíte, že hraje vinyl se svou kulatou vstřícností.

Pro-Ject The Classic je dobře pojatý gramofon s téměř plug&play konceptem. Dostanete stroj osazený a nastavený, jak je u Pro-Ject zvykem, dostanete gramofon, který ale dává prostor i případnému dalšímu růstu, navíc jeho šasi funguje dobře jako absorbent nežádoucích vibrací, což je patrně i jeden z důvodů celkově prostě dobrého zvuku. I když stále nejde o gramofonový high-end, je to dobrý a solidně vyvážený krok směrem k dospělému poslouchání černých placek, vybavený vším co potřebujete včetně férové a smysluplné cenovky.

Kč 27 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ vyladěný, osazený "skoro-plug&play" gramofon za fér cenu

+ plný, pocitově "analogový" zvuk

+ slušná čistota a organizace zvuku

ZÁPORY

- ne úplně ideální dostupnost konektorů

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: AQ | www.aq.cz 

fSdílet

Tweet