Lyra je dalším počinem domácí, dnes již velmi známé a ceněné firmy Casea, který následuje po externím DA převodníku Cepheus a interním modulu Sirius, montovaném přímo do CD přehrávačů. Jedná se především o velmi kvalitní sluchátkový zesilovač, který vychází z úspěšného modelu HeadAmp a v mnoha bodech jej převyšuje. Současně pracuje i jako linkový předzesilovač s jedním nesymetrickým vstupem, což nám na zadním panelu signalizují kvalitní zlacené teflonové RCA konektory jak pro výstup s regulovanou úrovní zesílení signálu až o 21dB, tak pro výstup typu „bypas“, na kterém je úroveň zvýšena o konstantních 6 dB. Vstupní buffer je tvořen operačním zesilovačem, regulaci hlasitosti má na starosti modrý ALPS. Samotný zesilovač pracuje v jednočinné třídě A, klidový proud je poměrně vysoký, což umožňuje připojení nízkoohmových sluchátek s impedancí kolem 20 ohmů při zkreslení do tisíciny procenta.
A právě výsledek tohoto snažení se stal centrem naší pozornosti, poslechových zkoušek různých hudebních žánrů i následného hodnocení. Ke všem těmto zkouškám jsem přistupoval s určitými obavami, protože jsem zvyklý na předzesilovače lampové, a obavy z rozdílného charakteru zvuku, který přináší konstrukce solid-state byly značné. Jedná se především o výraznější a jasnější podání vysokých kmitočtů, znatelně větší množství detailů a vyšší rozlišení, které může vést k rozjasnění zvuku, případně až ke zvýšení jeho ostrosti, nebo menší objem a větší důraz na nízkých kmitočtech. A jak to všechno dopadlo? To se dozvíme z následujících hudebních ukázek. Zpočátku to opravdu vypadalo, že se mé obavy potvrzují. Např. poslech alba The Sea baskytaristy a zpěváka Stinga vykazoval vynikající, přesné, úderné a strohé zobrazení nástrojů v prostoru, menší objem důrazných, konturovaných basů a z toho plynoucí pocit většího objemu středních a vysokých kmitočtů. Ty se pak jeví více v popředí, s větším množstvím sykavek, jsou více kovové či plechové. Zvonky, triangl a různá cinkátka jsou výraznější, agresivnější, ale více písčité, s kratším dozvukem, chybí jim jemnost, barevnost a emoce. Totéž platí pro kovové struny kytar a jejich konkrétnější podání. Vůči lampám bychom to mohli považovat za samozřejmé, ale ten rozdíl byl znatelný např. i vůči vynikajícímu digitálnímu zesilovači Red Wine Audio, kde středy a výšky působily více analogovým a lampovým dojmem a objem basů byl větší. Celý projev je zde prostě tranzistorový, se všemi klady i zápory. Pro určité žánry mohou být lepší přesnost, dynamika a důraz velkým přínosem. Vše působí přehledně a transparentně, basy jsou výborně kontrolované, nárůst objemu středních kmitočtů působí dojmem většího množství detailů, jejichž lokalizace je výborná. Používáme však jako zdroj zvuku poměrně analogově znějící převodník Audionemesis DC-1, při použití transparentnějšího a analytického zdroje by se mohl zvuk stát pro některé posluchače až příliš agresivním.
Podobné pocity přinesl i poslech Al Di Meoly a jeho alba The Infinite Desire. Vše je velmi přesné, důrazné, rychlé s velkým množstvím detailů a informací v dobře lokalizovaném prostoru. Elektrickým kytarám to očividně svědčí, akustické se mohou jevit až příliš transparentní. Opět se objemově jeví basů o něco méně, středy a výšky jsou více kovové a písčité, při větší hlasitosti narůstá agresivita a dlouhodobý poslech se pro mé ucho stává téměř nepřijatelný. Další album v pořadí, Quartet Pata Methenyho, přineslo perfektní podání činelů, přesné a důrazné dopady dřevěných paliček působících opravdu fascinujícím dojmem, krásný a jemný zvuk piana, dokonce jindy problematický zvuk elektrických kytar byl příjemný a neřezal do uší. Basa zněla přesně, důrazně, rychle, a i když objemově opět skromněji, dojem byl perfektní. Předzesilovač nijak neomezoval hloubku ani šířku prostorové scény zobrazené koncovým stupněm a soustavami, vše zůstalo přesně lokalizováno, jednotlivá pásma působila vyváženým dojmem. Zdá se, že se mi podařilo zvolit tu správnou nahrávku, nebo že by tu správnou hlasitost? Nárůst mého nadšení a současně zlom v pohledu na zvuk tohoto přístroje nastává při poslechu alba Making Music pákistánského hráče na tabla Zakira Hussaina. Jeho nástroje zní přesně, rychle, důrazně i jemně, vše je výborně posazeno v prostoru. Ač je Zakir autorem a lídrem alba, to nejúžasnější předvádějí jeho hosté. Akustická kytara J. McLaughlina je znělá, přesná a důrazná, přesto jemná a plná emocí, v tichých pasážích skladbičky nazvané Zakir je to opravdu koncert barev, který takto vnímám poprvé. A slyšíme tu i dalšího hosta, kterým není nikdo jiný než J. Garbarek, jehož alt saxofon zní tu silně a vypjatě, tu jemně a měkce. Nebo podání tenor saxofonu ve skladbě Toni, kde vnímáme proudění vzduchu z pákistánských náhorních plošin skrz tento nástroj a spolu s překrásným zvukem různých fléten dalšího místního rodáka H. Chaurasia využívají oba místních lidových motivů k navození atmosféry přítomnosti posluchače v této části světa. Vše působí vyváženě, příjemně, barevně se skvělým zobrazením prostoru. Takhle jsem tyto nástroje ještě neslyšel, je to prostě úžasné. Čímpak to asi je? Je to vynikající nahrávkou společnosti ECM? Je to tím, že jsem přesně trefil úroveň hlasitosti pro své ucho? Tato nahrávka by snad měla být součástí balení předzesilovače.
Proto volím následující ukázku podobného ražení opět od vydavatelství ECM, je to Album Achirana tria Tsabropoulos, Andersen, Marshal. A ejhle, fascinující dojem se opakuje. Velmi hluboký, přesný i jemný kontrabas, místy velmi silný až úderný ale pevný a výborně konturovaný i v těch nejhlubších pasážích. Slyšíme pouze chvění strun, žádné dunění. Piano v pozadí zní jemně a zněle současně, dopady kladívek na struny jsou výborně rozlišeny, jednotlivé tóny mají dostatek barev a umírněnou délku dozvuku. Dopady dřevěných paliček na různé bubínky a perkuse jsou úžasné, detailní, jemné, přesné v prostoru. A což teprve zvuk metliček ve skladbě Valley, jejich vynikající rozlišení a přesnost, jakoby byly přítomny v našem poslechovém prostoru. Společné pasáže perkusí s kontrabasem jsou opravdu zážitkem. Celé kouzlo je pravděpodobně v tom, že tento předzesilovač poskytuje vynikající mikrodynamiku a rozlišení detailů, nevzniká potřeba zvyšovat hlasitost na obvyklou úroveň a přesto je vše výborně slyšitelné a přesně lokalizované. Toto vše potvrzuje i poslech následujícího alba saxofonisty Michela Portala pod názvem Burundi. Znovu dominující mikrodynamika způsobuje to, že i při nízké hlasitosti jsou všechny detaily perkusí a nuance saxofonu výborně slyšitelné a v prostoru přesně zobrazené. Rovněž Al Di Meola na albu Flesh on Flesh vše potvrzuje, opět při správně zvolené hlasitosti zní jeho akustická kytara dostatečně kovově, ale současně i barevně a emocionálně. Dalším zážitkem v řadě byl poslech alba Cactus Of Knowledge hráče na oud R.A.Khalila. Zde dominovala výborná kontrola rytmu ve společných strhujících pasážích perkusí, tuby i všech dechů současně, dobré rozlišení celých sekcí i jednotlivých nástrojů do hloubky prostoru, vzdušnost, důraz a strhující pocit i při nižší hlasitosti. Při poslechu krásného, silného, barevného, naléhavého a současně tklivého zvuku violoncella nebo oudu, se všemi jeho nuancemi orientu, za jemné podpory perkusí, se v jejich společném počinu Fraises et Créme Fraiche ocitáme na dosah od akustického hudebního ráje.
A můžeme pokračovat lahůdkou Breathing Geometry české kapely Alvik, kde tranzistory se svou kontrolou opět excelují. Vše je přesné, naturalistické, ale i dostatečně barevné. Vynikající je zvuk flétny a hlas zpěvačky, jemný, naléhavý i emocionální zároveň. Rytmus který nenechá nikoho v klidu udávají bicí s kontrabasem, jehož hluboký, úderný, pevný, vždy kontrolovaný zvuk s malinko kratším dozvukem a s možností přesně zachytit začátek a konec chvění struny i u těch nejnižších frekvencí. Tady kontrabas opravdu exceluje.
Soustředíme-li se na hlasy zpěvaček, pak Cassandra Wilson na albu Blue Light Til Dawn rozehrává všechny palety svého silného a vypjatého hlasu do nevídaných barev a emocí, i jindy problematické sykavky jsou tentokrát v normě. Opět dominuje výborně kontrolovaný zvuk kontrabasu, barevný akordeon i housle a vynikající lokalizace v prostoru. To vše potvrzuje, že méně nástrojů a správně zvolená hlasitost přináší nevšední zážitky. Hned následující ukázka to jen potvrzuje. Nachový a silně emocionální hlas A.M.Jopek na albu Upojenie je plný napětí i melancholie, zřetelně zde vnímáme její nádechy i výdechy. Kontrabas, tentokrát znějící slaběji zpovzdálí, je natolik přesný a důrazný, že udává s přehledem rytmus a směr veškerému dění. Výborně mu sekundují perkuse s pianem, oba přesně usazené v prostorové scéně. Akustická kytara P. Methenyho, druhého hlavního protagonisty alba, je velmi silná a znělá, ale bez agresivity. Vše se opět dá vyřešit zvolením správné hlasitosti, pak je to skvělý zážitek. Ta mikrodynamika opravdu dělá divy. I další album, tentokrát The Mask and Mirror, hráčky na keltskou harfu a zpěvačky Loreeny McKennit potvrzuje dosavadní zjištění. Slyšíme vynikající zpěv i zvuk violoncella, který je opravdu fascinující, a mnoho detailů v přesně zobrazeném prostoru. Vše se zdá být ideální i pro ty, kteří hledají především dokonalý zvuk. Kdo je zvyklý na tranzistory, bude to pro něho to pravé ořechové. Nakonec se ještě soustředíme na několik ukázek s hudbou klasickou. Jako první to bude A.S.Mutter a Beethovenův Houslový koncert, kde jde opět o mimořádný zážitek. Zvuk jejich Stradivárek je velmi barevný a emocionální, jemný i melancholický, místy připomíná zpěv ptáků při námluvách.
Přestože hlasitost je opět spíš umírněná, zvuk orchestru je dostatečně dynamický a rázný, jednotlivé nástrojové sekce jsou dobře rozlišeny v hloubce prostoru, ani při strhujících a velmi dynamických pasážích nevnímáme žádnou agresivitu. Tiché pasáže violoncell a kontrabasů zní úžasně, dynamicky, krásně čitelně a dostatečně barevně, vysoko nade vším se však vznášejí naříkající tóny houslí pod rukama A.S.Mutter, to je opravdu něco. Hned další ukázka je z podobného soudku, a sice Nigel Kennedy s Londýnským komorním orchestrem hraje Vivaldiho. A postřehy jsou podobné, housle sólisty zní tklivě, jemně i naléhavě, ale podle potřeby i silně a dynamicky, při tom však dostatečně emocionálně. Zážitkem je opět krásně barevný zvuk violoncell, výborně lokalizovaných v prostoru orchestru a výborná je rovněž čitelnost všech ostatních nástrojů i při střední hlasitosti. Poslední ukázkou byl Concerto De Aranjuez pro kytaru a orchestr, v titulní roli s Pepe Romerem. I tady ta úžasná mikrodynamika sbírá své ovoce, proto při nízké hlasitosti je opět vše velmi dobře čitelné jak v prostoru, tak rytmem a barvami jednotlivých nástrojových sekcí. Znovu zní skvěle violoncella i celá smyčcová sekce, která jindy při větší hlasitosti bývá trošku agresivní. Kytara P. Romera je jemná, tklivá, emocionální, ale dostatečně konkrétní a rozlišená. Vnímáme každý tón i pohyb prstů po hmatníku, hlavně v tichých pasážích za doprovodu harfy a houslí z hloubky orchestřiště. Tóny kytary se vznášejí jako pápěří v lehkém vánku a vše dokresluje dozvuk tohoto ušlechtilého dřevěného nástroje.
A jsme u konce:Na závěr celého snažení můžeme konstatovat, že i kvalitu linkového vstupu se po úpravách podařilo dostat na vynikající úroveň. Příznivci tvrdších žánrů a tranzistorového charakteru zvuku zajisté ocení vynikající rozlišení, přesnost a důraz na nízkých kmitočtech, výrazné pásmo středů s velkým množstvím informací i otevřené výšky. Tito všichni by měli zůstat spokojeni i při vyšších úrovních hlasitosti.
Posluchači dávající přednost malebnosti akustických nástrojů v komornějším obsazení mohou využít vynikající mikrodynamiky předzesilovače a najít si pro sebe tu správnou hlasitost, při které dosáhnou zážitků mimořádných, jaké jim mnohdy neumožní ani drahý přístroj lampový. Doufám, že tohle všechno vyplývá i z našich ukázek a popisu. Pokud by někomu scházel větší počet linkových vstupů nebo dálkové ovládání hlasitosti, nezapomínejme, že přístroj byl konstruován především jako zesilovač sluchátkový, který mívá posluchač převážně při ruce a ovládání mu nečiní problémy. I když po našich poslechových zkouškách a z nich plynoucích závěrech by někteří posluchači dálkové ovládání pro hledání té své ideální úrovně signálu jistě uvítali. Tady však jde především o kvalitu zvukovou, a ta je v dané cenové relaci mimořádná. Za větší komfort obsluhy a více vstupů by však bylo nutno připlatit.
Použitý systém:Transport Philips 9000S, DAC Audionemesis DC-1, předzesilovač Casea Lyra, koncový zesilovač Treshold S/500, repro Sonus Faber- Electa Amator 1, dig.kabel Belkin Synapse, interconnect Audioquest Emerald X3 a Oyaide PA-02, repro kabel Audioquest -Midnight 3
Technické parametry:
Výstupní část zapojena v jednočinné třídě A
Klidový proud 140mA na kanál
Výstupní výkon 360 mW
Zátěž 20-600 Ohm
Vstupní impedance 10 kOhm
Výstupní impedance (bypas) 220 Ohm
Výstupní impedance (regulované zesílení) 100 Ohm
Výstupní impedance
Jack 6.3mm 1ohm
Max spotřeba 15W
Více informací na www.casea.eu
