Jak k tomu všemu došlo? Byl jsem požádán naším šéfredaktorem, zda bych nevyzkoušel účinky nízkofrekvenčního pulzního generátoru RR-77 na své vlastní osobě. Zřejmě i proto, že má nedůvěra k různým „vylepšovátkům“ zvuku je obecně známa a sám nic podobného nepoužívám. Nakonec se nabídka rozrostla ještě o demagnetizér CD a DVD nosičů s názvem RD-3, o zajímavý a velmi dobře hodnocený aktivní digitální kabel DSIX a odrušovač negativního magnetického pole REM-8.
Nebudu se věnovat parametrům jednotlivých zařízení, protože jsou všechna velmi hezky popsána na stránkách studia Panský Dvůr, které je výhradním dovozcem těchto produktů a jemuž děkujeme za zapůjčení. Uvedu pouze své subjektivní poznatky a dojmy, kterých je mnoho a někdy se zdají být docela překvapivé.
DEMAGNETIZÉR RD-3
Přestože demagnetizaci hlav cívkových magnetofonů jsme s úspěchem aplikovali již v 70tých letech minulého století, odstranění zmagnetování u zvukových a obrazových nosičů bylo pro mě novum, k němuž jsem přistupoval s určitou dávkou nedůvěry. Nakonec se ukázalo, že tento vynález je ze všech čtyř přístrojů pro mé uši daleko největším přínosem. A proto jsem se rozhodl věnovat mu nejširší prostor a vyzkoušet jeho účinky na všech typech nosičů s různými hudebními žánry. Zde je malý přehled výsledků mého zkoumání:
Nosiče CD
Loreena McKennitt – The Mask and Mirror: Ihned nás upoutá příjemnější podání hlasu zpěvačky, lepší artikulace a znatelný úbytek sykavek. Všechny nástroje zní velmi étericky, jsou čitelnější a plastičtější ve vzdušnějším zobrazení scény a především v její hloubce.
Pat Metheny – Quartet: Tentokrát změna hloubky prostoru pozorovatelná není, mezi nástroji je však opět více volného místa, což je nejvíce patrné na bicích. Dopady paliček levé či pravé ruky jsou přesněji definovány, dá se lokalizovat, do kterého místa na činelu přesně palička dopadá. Z nahrávky opět čiší větší pohoda a klid.
Al di Meola – The Infinite Desire: I zde zůstává prostor rozměrově nezměněn, přesto je scéna plastičtější, lokalizace každého z mnoha nástrojů je přesnější, každý tón má svůj bodový zdroj, nikdo z muzikantů nestojí svému spoluhráči na hlavě. Znovu se vše jeví klidnější, v pestré paletě tónů se lze přímo koupat a prožívat radost.
Concerto de Aranjuez: Zde můžeme nadstandardně ocenit větší hloubku prostoru. Celé orchestřiště je tím pádem lépe čitelné, umístění každé nástrojové sekce je přesně dáno jak do šířky, tak do hloubky. Všechny smyčce zní reálněji a přesto malebněji, kytara je posazena více vepředu před orchestrem a její zvuk je jemnější a hebčí. Z celé nahrávky vyzařuje pohoda a klid i v těch nejvypjatějších pasážích celého seskupení, nic nezní agresivně. Zdá se, že v tomto žánru a při takovéto velikosti orchestru se lepší prostorová separace projevuje ještě kladněji, než v malém triu.
Nosiče CD-R
Jan Garbarek – Madar: slyšitelná změna u všech tří nástrojů. Saxofon se posunul více do hloubky v prostoru, jeho zvuk je plnější, více barevný, je slyšet silnější proudění vzduchu, celé spektrum je bohatší a hezčí. Ani v hlasitých pasážích není takový jednotvárně uječený jako se někdy může jevit, ale o mnoho jemnější, příjemnější a zajímavější. Ani náznak agresivity. Takhle ho neznám ani z Colours.
Totéž platí pro oud, konečně je poznat, že jeho tvar je vypouklý jako dýně a jednotlivé tóny vycházejí z jejího vnitřku. Vše zní velmi barevně, hebce, detailně a příjemně. I dlouhá skladba, v níž slyšíme pouze samotný oud, je překrásným zážitkem, dosud nepoznaným. A to jsou mi všechna Brahemova alba důvěrně známa. Nyní je to opravdu zážitek. Taky tabla zní jemně, hebce a malebně, přitom velmi detailně a rozlišeně. Každý dotyk prstu je zřetelný a jinak barevný či s jiným dozvukem, všechny údery jsou hmatatelné v prostoru před námi.
U všech tří akustických nástrojů je to opravdu zážitek neobvyklý, kterému ještě napomáhá zlepšená lokalizace v předozadním prostoru, vzdušnější scéna, lepší plastičnost, názornost a orientace pro posluchače. Prostě úžasné.
Vassilis Tsabropoulos, Anja Lechner – Melos: opět okamžitě slyšitelné rozdíly. Violoncello má pevnější a konkrétnější zvuk, pohyby smyčce jsou více naturalistické, přirozené a skutečné. Nástroj má reálnější tělo a je lépe posazen v prostoru.
Piano rovněž lépe rozlišené, jeho jednotlivé tóny jsou přesněji lokalizované, vše je jakoby zřetelnější, lépe a lehčeji slyšitelné. Prsty levé nebo pravé ruky jsou odděleny, jako ve skutečnosti. Vysoké tóny pak velmi jasné, takže je zřetelně slyšet každý slabší nebo silnější dopad kladívka na strunu a její krátké nebo dlouhé doznívání, vše bez jakékoli agresivity. Naopak, vše zní velmi barevně, hebce a úchvatně.
Stejně by se daly popsat i jednotlivé údery na činely, tóny i jejich doznívání je jakoby zvýrazněné, ale decentní a jemné. A ten pohyb metliček po bláně bubnu nebo po činelu, ta detailnost a hmatatelnost, to je něco úchvatného. Ničím novým není ani vynikající předozadní prostor a posazení nástrojů v něm, především toho božského violoncella Anji Lechner.
Nosiče CD-RW
Arild Andersen – Rarum: tento zapisovatelný disk byl použit již mnohokrát, možná taky z tohoto důvodu se vliv demagnetizace jeví ještě větší než u disků CD-R. Markantní je celkové zklidnění, úbytek vnitřní nervozity nahrávky a opět značné zlepšení hloubky prostoru. Zvuk činelu slyšíme nyní zezadu zdáli, je slabší a přesto se jeví více rozlišený, každý dopad paličky i délka dozvuku úderu jsou velice názorné a přitom citlivé a jemné. Totéž platí pro triangl, který má kolem sebe dostatek místa a jeho tóny působí sametově, bez jakéhokoli náznaku zrnitosti.
Hluboké tóny kontrabasu, který stojí v popření scény, zní velmi barevně, ale ohraničeně a dostatečně úderně. Poslouchat takto krásné zvuky akustických nástrojů, které mají kolem sebe dostatek vzdušnosti a jsou výborně posazeny na scéně, to je opravdu mimořádný zážitek. Nikdy bych nevěřil, co takový demagnetizér dokáže přinést za příjemnosti.
Nosiče SACD
Pink Floyd – The Dark Side of The Moon: Zde rozdíly nejsou natolik markantní jako u CD-RW, ale zřetelně slyšitelné jsou. Znovu si v prvé řadě všimneme lepší prostorovosti nahrávky ve všech směrech. Scéna je plastičtější a vzdušnější, množství různých elektronických efektů může lépe vyniknout, snadněji vnímáme všechny jejich odstíny a nuance. O barvách akustických nástrojů se v této nahrávce vyjadřovat nemohu, ale podání bicích a opět především činelů, je okouzlující. Platí totéž, co jsem již zmiňoval u nahrávek jiných. Ne náhodou jsem zvolil toto notoricky známé album, které většina našich čtenářů zajisté vlastní. Byl jsem zvědav, zda lze ještě něco nového v hudbě Pink Floyd najít, nějaké impulsy, zážitky, příjemné novosti. A s potěšením jsem zjistil, že lze.
Nosiče DVD
Mikrokosmos: Snad kdybych disponoval větší obrazovkou televizoru, byl bych lépe schopen popsat rozdíly v obraze. Na úhlopříčce 72cm je nemohu rozeznat, možná, snad je obraz hladší, bez jakéhokoli zrna a šumu, možná je to jen můj dojem a nemám tak ostříží zrak, nevím. Žádné zásadní změny nepozoruji. Naopak hlasy přírody jsou fascinující ihned na první poslech, a dokážou nás zcela pohltit i bez demagnetizace. Po ní je to však ve všech ohledech ještě působivější, jak prostorově, tak v podání a rozlišení jednotlivých nuancí všech různorodých zvuků živých tvorů kolem nás. Je jich slyšet mnoho, musel bych popisovat každý zvlášť, ale obecně lze říci, že všechny zní přirozeněji, detailněji, u každého lze rozpoznat z čeho je složen. Dále pak jsou přesněji zaostřeny v prostoru kolem nás a ty, které se pohybují jsou lehčeji sledovatelné, reálněji zobrazují velikosti jednotlivých tvorů. Například zpěv malého ptáčka je opravdu bodový a ne rozmázlý na větší ploše, atd. Vše zní velmi naturalisticky, ale taky hladce a příjemně, prostor není ničím ohraničen v žádném směru.
Hana Hegerová – Koncert: Obraz vnímám stejně jako u Mikrokosmos, zvukové rozdíly opět patrné jsou. Zpěvačka jakoby vystoupila více do popředí před hudebníky, její artikulace je lepší a srozumitelnější, každá hláska je zřetelnější, neslyšíme žádné sykavky, máme dojem, že stojí v místnosti před námi. Vlevo situovaný klavír nezní tak dominantně, ale je rovnocenný s kontrabasem a saxofonem, které zní plněji, bohatěji a jsou na scéně přesněji lokalizované. Přesto, že je vše detailnější, působí to klidnějším a pohotovějším dojmem.
Nosiče DVD – R
Al Di Meola – Kiss My Axe: Znovu musím opakovat již známý fakt, lepší zobrazení hloubky prostoru, tím pádem se celá scéna jeví vzdušnější a my vnímáme jednotlivé nástroje jako lépe čitelné a přesněji lokalizované. Obzvlášť tady, kde zní těch nástrojů současně poměrně dost, je to velmi důležité. Zlepšilo se rovněž rozlišení všech detailů bez nárůstu jakékoli agresivity. Ba naopak, zvuk některých nástrojů, např. el. kytary, se jeví jako uhlazenější a činely jsou více hmatatelné a přesto příjemné.
Alvik – Breathing Geometry: Nic nového pod sluncem, opět zlepšení rozlišení v předozadním podání prostoru, celek zní klidněji a příjemněji, aniž by ubylo detailů.
Pro zajímavost byly poslechové zkoušky provedeny i na přístrojích některých mých přátel. Na rozdíl od sestavy mé, jejíž pořizovací hodnota se stále ještě pohybuje v řádech čísel šestimístných, následující poznatky jsou zjištěny na zařízení sedmimístném a nakonec i velmi levném.
Tedy přístroje Accuphase, CD přehrávač DP-65V, předzesilovač C-265, koncový zesilovač P-450 a podlahové reprosoustavy Wilson Benesh A.C.T. Two, potvrdily mé zkušenosti dříve uvedené. Opět se větší rozdíly projevily na CD-R Zakira Hussaina – Making Music, než např. na CD Visible World Jana Garbarka, ale znatelné a zřetelně slyšitelné byly na obou nosičích. Znovu se jednalo v prvé řadě o zvětšení hloubky prostoru, lepší plastičnost a vzdušnost scény, a to i přesto, že tento poslechový prostor vyniká spíše podáním její šířky, než hloubky. Např. sólová akustická kytara J. McLaughlina je přesněji posazena do prostoru, její tělo není nepřirozeně veliké, ale více odpovídá skutečnosti, její zvuk je ještě jemnější a detailnější. Rovněž saxofon zní příjemněji a méně agresivně, různá štěrkátka jsou detailnější, hmatatelnější a více rozlišená. Kontrabas je přesněji definován i přesto, že je posazen vně, mimo spojnici reprosoustav. Vše zní velmi pohodově a klidně. Rozdílů si samozřejmě všiml i můj hostitel, který na žádná vylepšovátka nevěří, a jehož slova zněla asi takto: lepší selekce nástrojů, větší vzdušnost a „tma“ mezi nimi, čímž lépe vyniknou, zní více hladce, čistěji a příjemněji. Při poslechu jednoho z elektronických alb jeho oblíbence M. Oldfielda, se rozdíly jevily znatelně menší a potvrzovaly náš dojem, že největším přínosem tento přístroj je pro hudbu akustickou.
I na sestavě levné, složené z CD přehrávače Philips, zesilovače Harman Kardon a podlahových reprosoustav DIY konstrukce, byly rozdíly patrné. Zpěv D. Gilmoura ve skladbě High Hopes tu zní plněji z větší hloubky podia, je sytější a sykavky jsou méně postřehnutelné, jednotlivé efekty v úvodu jsou lépe rozlišeny, zpěv ptáčka i let mouchy působí velmi naturalisticky. Majitel sestavy prohlásil, že je dokonce schopen plynule sledovat celou její dráhu. Rovněž ocenil lepší rozlišení všech detailů, jednotlivé nástroje slyšel zřetelněji a více konturovaně. Na albu Hadouk Tria Shamanimal, které působí velmi příjemně a pohodově, zní všechny nástroje malinko plněji, u perkusí, činelů a metliček zaznamenáme více detailů a přesnější lokalizaci. Totéž můžeme rozpoznat i u následné Achirany Arilda Andersena, kde jsou činely mimořádně křišťálové a kontrabas ještě působivější než kdykoli předtím. U všech nahrávek jsem si opět všiml malých rozdílů v plastičtějším podání scény, přesto že je zde hloubka prostoru minimální, vše je lépe čitelné a přesněji lokalizovatelné.
Mé dojmy jsou tedy velmi pozitivní, vliv demagnetizéru je pozorovatelný u všech typů nosičů. Největší přínos jsem zaregistroval u hudby akustické, a u všech typů zapisovatelných nosičů, obzvláště těch, které prošly počítačovou mechanikou. A což teprve, pokud někdo používá stabilně PC jako zdroj signálu při přehrávání nosičů?
Jsem si však vědom, že naši vyspělí čtenáři poslouchají výhradně originální nahrávky na dokonalých přehrávačích, což je zajisté správná a jediná možná cesta. Tyto poznatky uvádím spíše pro orientaci.